„Nudilo by mě objíždět svět s pouhými čtyřmi nebo pěti rolemi.“

„Je přece fascinující ponořit se na několik hodin do jiného světa a zapomenout na všechno kolem sebe.“

„Když už bych podstoupil obtíže s češtinou, nemohlo by to být jen pro čtyři nebo pět představení.“

Dva tucty alb už natočil a vydal tenorista Jonas Kaufmann, jedna z nejžádanějších pěveckých hvězd operní i koncertní scény současnosti. To nejnovější, věnované slavným hitům filmové hudby, představí v rámci koncertního turné také v Praze. Pod hlavičkou Nachtigall Artists vystoupí 23. února v Obecním domě v Praze s Českým národním symfonickým orchestrem a Jochenem Riederem. V exkluzivním rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vyjadřuje nejen k melodiím z filmů, ale srovnává emocionální dosah filmové hudby se zážitky z opery. Připomíná ovšem, že na rozdíl od diváka a posluchače se pěvec jako interpret kouzlem hudby nikdy nemůže nechat úplně unést. A odpovídá mimo jiné i na otázku, jestli by se pustil do studia titulní role Smetanovy opery Dalibor.

Jste opravdu filmovým fanouškem?

Ano, opravdu ano, filmy mám rád. Je přece neuvěřitelně fascinující ponořit se na několik hodin do jiného světa a zapomenout na všechno kolem sebe. Je to ostatně podobný případ jako divadlo a opera… A nezapomeňte, že už mnoho let cestuju a že často trávím týdny nebo i měsíce sám v cizích městech někde na druhém konci světa. A vedle muzeí nabízejí přece právě kina skvělý způsob, jak se zabavit, když jste sám…

Když už mluvíme o filmech, tak které žánry máte nejraději?

Vlastně všechny, od detektivek po romantické filmy. Záleží na příběhu. A samozřejmě i na hercích a na režii. Co mám opravdu rád, je žánr “film noire” a pak ještě francouzské a italské filmy ze čtyřicátých a padesátých let. Ale jestli je něco, co mě na druhou stranu opravdu nikdy nezaujalo a co nedokážu brát vážně, jsou hrdinové v akčních filmech.

Co tedy uslyšíme v Praze?

Písně z alba “The Sound of movies” plus orchestrální kusy od Maxe Steinera, Bernarda Herrmanna, Maurice Jarreho a Johna Williamse.

Vnímáte – alespoň z pohledu melodičnosti – písně z filmů jako něco obdobného operním áriím?

Jelikož se soustřeďujeme na zvukový film mezi roky 1930 a 1960, existují samozřejmě docela silné paralely mezi populárními operními áriemi a filmovými hity. A od samých počátků to byli také pěvci, kdo přispívali k oslnivému úspěchu zvukového filmu, ať už to byli Richard Tauber, Joseph Schmidt a Jan Kiepura v Berlíně nebo Jeanette MacDonald a Nelson Eddy v Hollywoodu. Po válce zažíval své největší úspěchy ve filmu Mario Lanza. Jeho film The Great Caruso otevřel v roce 1951 svět opery pro celou generaci. Také Mario del Monaco byl k vidění nejen ve filmových adaptacích oper, ale i ve filmech, kde zpíval jak filmové písně, tak operní árie. A pokud se týká skladatelů? Mnozí z úžasných autorů filmové hudby sami sebe viděli spíše jako klasické komponisty, kteří, jak se říká, dělali filmovou hudbu bokem, pro obživu. Asi nejlepším příkladem je Erich Wolfgang Korngold, který se právě takhle po emigraci do Ameriky živil. Ale i další velcí skladatelé, jako Ennio Morricone nebo Hans Florian Zimmer, a samozřejmě mnozí a mnozí další, jsou srdcem klasičtí komponisté, kteří ovšem vyvolávají orkány emocí ne proto, aby zaujali operní nebo koncertní posluchače, ale aby zasáhli filmové diváky.

V Praze zpíváte s Českým národním symfonickým orchestrem. Spolupracoval jste s nimi ve studiu při natáčení alba a teď při turné poprvé?

Ne, já a Jochen Rieder už jsme s nimi měli koncert v roce 2015 v Královské opeře v Muscatu v Ománu.

Jak dlouho už jste vlastně s panem dirigentem Riederem kolegové a přátelé?

Poprvé jsme se potkali v Curyšské opeře v roce 2002. Byl jsem v té době členem tamního souboru a podíleli jsme se oba na řadě inscenací. Bavilo nás to. První společný koncert jsme měli v Řezně v roce 2009. A od té doby je mým stálým dirigentským partnerem – na koncertech i ve studiu.

Považuju za unikátní, jak jste po celé roky schopen zpívat německou, francouzskou i italskou hudbu. Jsou mezi nimi nějaké zásadní stylové rozdíly? A naopak i podobnosti?

Samozřejmě, že jsou nějaké odlišnosti – vycházejí z jazyka i ze stylu. Právě tohle je pro mě přitažlivé. Příšerně by mě nudilo objíždět svět s pouhými čtyřmi nebo pěti rolemi. Neustále proto dbám na to, abych si udržoval repertoár tak různorodý, jak jen je to možné. Takže si hlídám, abych například zpíval Wagnera po Verdim a po Puccinim, nebo abych měl písňové recitály po závažných a těžkých operních rolích. Tohle mě udržuje flexibilního po všech stránkách, vokálně, hlasově a hudebně – a stejně tak stylově a jazykově.

Nedávno jsem byl v Brně na premiéře nové inscenace Smetanova Dalibora, opery, která bohužel není v cizině tak známá jako v Čechách. Představoval jsem si vás v titulní roli… Pustil byste se někdy do něčeho takového, nebo jste na sto procent propojen a svázán jen s takzvaným světovým repertoárem?

Ne na sto procent, ale přece jen je rozdíl, pokud bych se učil roli jenom pro jednu produkci, nebo s vyhlídkou na nějaká další budoucí představení. O Daliborovi se říká, že je takovým českým Fideliem. Bezpochyby je to skvělá hudba. Musel bych si znova poslechnout nahrávku, abych mohl říct, jestli by mě role opravdu zaujala. Ale je tu, podobně jako u Janáčka, problém s jazykem: když už bych podstoupil obtíže s češtinou, nemohlo by to být jen pro čtyři nebo pět představení. V tomto ohledu je pravděpodobnější, že bych se učil roli Heřmana v Čajkovského Pikové dámě, protože ta je přece jen součástí mezinárodního repertoáru.

Na podzim, devětadvacátého listopadu, nás čeká sté výročí Pucciniho úmrtí. Co máte rád na jeho hudbě? Co na Verdiho hudbě? A co na Wagnerově?

Jakkoli jsou tito tři skladatelé tak odlišní, tak mají společnou jednu věc, kterou oceňuju: je to emocionální přitažlivost jejich oper. Ať už jako zpěvák, nebo jako posluchač, vždycky jste bezprostředně ovlivněn kouzlem jejich hudby. Samozřejmě, že tohle je pro posluchače méně riskantní než pro zpěváka, protože u pěvce musí být neustále přítomna nějaká míra kontroly. Pokud by se totiž nechal naprosto unést kouzlem hudby, dostane se velmi rychle do problému… Herbert von Karajan tomu říkal „kontrolovaná extáze“. Ale coby posluchač se tomu můžete naprosto oddat a poddat, můžete se nechat zcela unést. Emocionální zážitek může být nakonec úplně stejný jako při dobrém filmu.

Foto: Gregor Hohenberg / Sony Music, Rainer Häckl, Facebook Jochena Riedera, Youtube