„Smetana skládal na německý text. Ten byl podařenější než český překlad a to je dosud kámen úrazu, protože řada míst v češtině nezní přirozeně.“

„Operní divák může být někdy stejný jako fotbalový fanoušek, který ví, jak to mělo být, kdo měl komu přihrát, a nakonec za všechno může trenér.“

„Zahrajeme tedy část původního Smetanova závěru – Dalibor umírá krátce poté, co byl vyřčen ortel a není to výmysl této inscenace.“

Dirigent Tomáš Hanus patří mezi žáky Jiřího Bělohlávka, kteří úspěšně reprezentují českou hudbu v zahraničí. Po začátcích v Brně zakotvil jako šéf opery ve velšském Cardiffu. V letošním Roce české hudby po letech opět diriguje v Janáčkově opeře v Brně, tentokrát Smetanovu operu Dalibor.

Jak už je to dlouho, kdy jste z postu šéfa Janáčkovy opery v Brně odešel?

To už je neuvěřitelných patnáct let! Od té doby se Janáčkova opera částečně generačně obměnila, má jiné vedení a musím konstatovat, že je tu úplně jiné klima, než tehdy, podstatně radostnější. Působí tu mnoho skvělých umělců, nadšených pro práci, a platí to i pro management a další spolupracovníky. Je to zcela jiné divadlo, čehož si velmi vážím. Opera je svým způsobem řehole a je velký rozdíl, když přes všechny normální těžkosti nacházíme v práci kolegy a přátele, jimž jde o věc.

V rámci Roku české hudby v Brně připravujete Smetanova Dalibora.

Dalibor je inscenace brněnské opery v koprodukci s operou v Cardiffu. Oba operní domy se podílejí na režii a na zajištění technických i finančních podmínek. David Pountney sice už v Cardiffu nepůsobí, ale protože patří k výrazným postavám britské opery a také se podílel na mnoha inscenacích českých oper, byl brněnskou operou opět pozván ke spolupráci. Ve Velké Británii je i dnes velký zájem o českou operu a historii, David Pountney například mluvil během práce o zajímavých asociacích s Shakespearem. A já zažívám neobvyklý pocit, když po dlouhé době během práce usínám ve vlastní posteli. Úplně jsem zapomněl, jaké to je.

Jaký je váš osobní vztah ke Smetanově hudbě?

Mnoho umělců má k hudbě Bedřicha Smetany rozporuplný vztah a zaujímají k ní kritický pohled. Já jsem od dětství Smetanův velký fanoušek, což ovšem neznamená nekritický obdiv. Tato hudba mne oslovuje, považuji Smetanu za moderního skladatele své doby. Pokud jde o Dalibora, měl jsem velké přání podílet se na inscenaci, která by ukázala svěžest a krásu hudby. Ti, kteří tuto operu ještě nehráli, a je jich v orchestru Janáčkovy opery drtivá většina, vnímají, že jde o výjimečně sdělnou hudbu. Zajímavé je, že libreto bylo původně napsáno v němčině a Smetana skládal nejprve na německý text. Ten byl podařenější než český překlad a to je dosud kámen úrazu, protože řada míst v češtině nezní přirozeně – hudební důrazy se nepotkávají s akcenty češtiny.

Nebyla by tedy cesta přebásnit celé libreto do současné češtiny tak, aby konvenovalo hudbě i současnému cítění?

Bylo by to jistě možné, pokusy byly, ale není to nutné, dá se jít i cestou mírných korektur libreta, kterou jsme vyzkoušeli teď Brně. Ten archaický text má svou hodnotu, tvůrci pak mohou využít své znalosti a zkušenosti, aby mu pomohli co nejlépe zafungovat. A potom, pořád ještě je tu Smetana jako ikona, na kterou se nesmí sáhnout. Vzpomeňme si, co se dělo, když v devadesátých letech měl Miloš Forman režírovat Dalibora v Národním divadle a chtěl text přebásnit. Zvedla se taková vlna odporu, že to nakonec Miloš Forman vzdal a odstoupil z inscenace. Celý problém by neměl být řešen ideologicky, přičemž operní divák může být někdy stejný jako fotbalový fanoušek, který ví, jak to mělo být, kdo měl komu přihrát, a nakonec za všechno může trenér.

Takže vy hrajete původní verzi tak, jak zazněla na premiéře?

To vlastně ano, původní verzi. Hrajeme originál, který zazněl v češtině. Publikum přijalo premiéru s určitými rozpaky, jako by nenaplnila očekávání. Podle ohlasů k tomu tehdy přispěl komornější závěr, kde Dalibor na rozdíl od přepracované verze neumírá násilnou smrtí, je spíše o lásce a hrdinství. Dalibor v této původní verzi umírá dříve, což je netypické řešení a mohlo ve své době narazit i na nepochopení. Smetana se zřejmě poté dostal pod tlak a rozhodl se závěr přepracovat do monumentálnějšího vrcholu se smrtí Dalibora. Tento závěr však má také svoje slabiny. Jako by z toho sálalo – když jste to chtěli, tak to tak máte, ale já to tak nechtěl. A přitom ta první verze je organičtější, má větší smysl. Dnes už obecenstvo téměř Dalibora nezná, takže nebude úpravu vnímat nijak rozporuplně. Původní Smetanovo řešení bylo i intuicí režiséra Pountneyho. Zahrajeme tedy část původního Smetanova závěru, Dalibor umírá krátce poté, co byl vyřčen ortel a není to výmysl této inscenace. Možná bude překvapivé, jak je původní Smetanův závěr hudebně vystavěn a jak je nádherný.

Po hudební stránce je pro vás Dalibor silná opera?

Určitě ano. Pro mne z těch osmi Smetanových oper vždy vyčníval jako opera nejoriginálnější. Nese sice zátěž problematického libreta, ale je tu zase velké množství krásné a životné hudby, je to Smetanovo vrcholné dílo; dílo, které je neprávem opomíjeno, i když se šeptá, že právem, neboť se nedokázalo prosadit. Může být těžko uchopitelný nejen pro publikum v zahraničí, ale i pro naše. Je to fiktivní příběh, má v sobě mnoho rozporů a klade otázku, jestli je Dalibor, s nadsázkou řečeno, „padouch, nebo hrdina“? Statečný český rytíř bojující za utiskovaný lid, který porušoval zemské právo a v árii vyhrožuje celé Praze, jak se všem pomstí, jak všechny pozabíjí a udělá si pořádek podle svého. A je to hudebně skvělá árie! Je to tedy kladná figura? Kdo je tedy Dalibor, na které straně síly stojí? Nebo je to spíš o lásce? Jakým slouží Dalibor zájmům, vlastním, nebo jiným? Dá se pochopit, že člověk ve vězení s vyhlídkou na popravu může říkat nesmysly, je v tom vzdor a dokonce motiv krvavé revoluce – „Moc proti moci, právo si nenechám vzít“! A nebo je důležitější příběh, který se odehrává v druhém plánu, tedy to, co se děje hlavnímu hrdinovi v hlavě a v srdci? Není to přece historická freska, je to drama, které se odehrává v lidech. A tady je Smetanova hudba strašně silná, je do krajnosti emoční. Pro mne je důležité právě to, co se odvíjí v té druhé linii, pod povrchem, uvnitř jednajících osob. Árie v As dur „Když Zdeněk můj“ nebo duet s Miladou, to je hudba plná citu. A pro mne je důležité podat tuto hudbu pravdivě, s tou hlubokou vroucností, tak, jak to Smetana napsal. Myslím, že i jako operní hrdina má Dalibor právo na svůj vnitřní život, stejně jako Milada. Pak tu máme i velké sborové scény. V této opeře jsou méně hojné než v jiných operách, jejich úloha je velmi důležitá, ale daleko více času je věnováno vnitřnímu životu jednotlivých postav. Ať jsou to árie či dueta, je mezi nimi emoční pnutí přesvědčivě zachyceno a naším úkolem je ho co nejlépe představit publiku.

Kdo vlastně obsadil hlavní role?

Výběr jsme dělali společně s vedením opery. Rád jsem si nechal dát návrhy od kolegů a společně jsme potom rozhodovali. Mám radost, že Miladu zpívá Csilla Boross, já jsem ji totiž kdysi jako šéf přijímal do souboru brněnské opery, když přišla jako neznámá zpěvačka z Budapešti a brzo poté se jí rozjela kariéra na světových jevištích. I Petera Bergera, který zpívá Dalibora, jsem tehdy do brněnské opery přijímal, po mnoha letech zpíval u nás v Cardiffu Lacu. Králi Vladislavovi propůjčí hlas polský barytonista Tomasz Konieczny a brněnskému publiku dobře známý Svatopluk Sem. A pro roli Jitky máme také vynikající Janu Šrejmu Kačírkovou.

Má Bedřich Smetana jako skladatel co říci dnes našemu i zahraničnímu publiku?

Rok české hudby je pro Smetanovu hudbu velká příležitost, je v tom i jedno nebezpečí. Cítíme povinnost vzdát Bedřichu Smetanovi hold, ale to může být pro někoho jen povinná úcta. Pro moji a starší generaci byl Smetana výkladní skříní socialistické kultury, což bylo důsledkem působení Zdeňka Nejedlého. Jeho hudba se hrála při oficiálních příležitostech a ze Smetany člověka a skladatele se stala jeho vlastní socha, které se možná klaníme, ale která je tak nějak zaprášená a budí už jen historické reminiscence. Po sametové revoluci se Smetana už tolik nespojoval s politikou, avšak pro mnohé upadl téměř do zapomnění. A proto jsem přesvědčen, že právě teď je ta doba, kdy Bedřicha Smetanu zase představit publiku jako živoucího skladatele emocemi nabité a sdělné hudby.

A co tedy v zahraničí? Naše obrozenecká témata je mohou oslovit?

V zahraničí se právě pro svá témata, a to nejen operní, opravdu Smetanova díla těžko prosazují. Jeho nejkrásnější symfonický cyklus Má vlast jako celek zní poměrně zřídka. Samozřejmě, všichni znají Vltavu. Někdy se i recenzenti kriticky vyjadřují o ostatních částech Mé vlasti, že nejsou tak hodnotné, s čímž nesouhlasím. Podle mne Má vlast patří k vrcholu světové symfonické literatury.

Témata Smetanových oper jsou většinou srozumitelná. Určitě vede Prodaná nevěsta, ale její hudba bývá v zahraničních recenzích i kritizována jako stylově nesourodá opereta. Byla by jistě srozumitelná Hubička nebo Tajemství, ale zatím se v zahraničí neprosadily.

Pro mne je obdivuhodné, v jakém utrpení Smetana svá díla psal, snad tento fakt pomůže jeho vnímání. Díky „soše“ někdy nevidíme člověka, který poté, co ztratil sluch a musel se vzdát místa kapelníka v Národním divadle, žil v nouzi. A nakonec měl bohatý pohřeb, všichni ho opěvovali. Ale takový je svět. Výhrady k jeho hudbě, že byl epigonem Wagnera, to je zbytečná ideologická diskuse. Přece každý skladatel staví na nějakém předchozím vývoji a každý se něčím inspiruje a s něčím vyrovnává, důležitý je výsledek. Velké plochy v Daliborovi patří k vrcholům této Smetanovy opery. To není určitě Wagner, to je Smetana inspirován Wagnerovým stylem; pořád stoprocentní Smetana. A takové vzájemné vlivy najdeme přece u všech skladatelů.

Myslíte si, že dnes je tedy čas na rehabilitaci Bedřicha Smetany?

Určitě ano. Jsem přesvědčen, že mladá generace, která není zatížená, přijme Smetanovu hudbu bez předsudků, najde v ní velkou krásu a pochopí i poselství příběhu, protože téma lásky a střet mezi svévolí a mocí, to jsou témata, která se odvíjejí jako červená nit staletími a stále rezonují.

Foto: Marek Olbrzymek, Facebook Janáčkovy opery Brno, Facebook T. Hanuse, Betina Skovbro, Pražské jaro / Petra Hajská