„Milada je heroina, která má nádherné zpívání.“

„A víte, že je to moje první role v češtině? Ale je to taková podivná čeština.“

„V Melbournské opeře jsem byla Amelií z Verdiho Maškarního plesu, za ni jsem v roce 2014 získala prestižní cenu Green Room Award.“

Csilla Boross je maďarská sopranistka, kterou ocenilo české operní publikum zejména v roce 2009, kdy ji vidělo jako Čo-Čo-San v Pucciniho opeře Madama Butterfly v Janáčkově divadle. Za ztvárnění této postavy dostala v roce 2010 Cenu Thálie; následně se jí otevřely dveře na světová jeviště. Nyní se vrací na brněnskou scénu k souboru Janáčkovy opery jako Milada ve Smetanově opeře Dalibor.

Vracíte se do Brna po delší době, jaký je to pocit?

Krásný, do Brna se vracím vždy jako domů. Tady jsem začínala zpívat velké role v operách, jako jsou Aida, Tosca, Gioconda, Evžen Oněgin či Madama Butterfly, které jsem pak zpívala na světových scénách. Postavou Abigail v opeře Nabucco jsem se vrátila na brněnské jeviště v červnu v roce 2021. A Milada je další rolí, se kterou se vracím. A musím hned na úvod říct, že se vracím ráda. Brno je místo mého zrození, zrození takové sopranistky, jakou jsem si přála být. Ale je to trochu déjà vu, protože mne tehdy na postu šéfa opery přijímal Tomáš Hanus – a dnes stejný muž stojí přede mnou jako dirigent. Jako bych se vrátila v čase!

Máte tedy pocit, že se v Janáčkově opeře nic nezměnilo?

Tak to určitě změnilo, je to přece až neuvěřitelných čtrnáct let a za tu dobu samozřejmě došlo v souboru ke generační výměně. Je tu také nový šéf opery Jiří Heřman, který mne mile překvapil svým milým přístupem, a to přesto, že je to člověk, co si umí prosadit svůj postoj. A současně pečuje o mezilidské vztahy v souboru, takovou korektost a férovost jsem v žádném operním souboru dosud nezažila. Důležité je pro mne stát na jevišti a dát postavám, které ztělesňuji, to nejlepší, co mohu, po stránce pěvecké i herecké. Chci mít dobré partnery, dirigenty, orchestry, zkrátka kolegy, se kterými bude dobrá spolupráce. A musím říct, že v Brně jsem takové spolupracovníky našla – je tu hodně nadšených a talentovaných lidí a skvělá atmosféra, pohoda, harmonie. Pro mne je to jako rodné hnízdo, odkud jsem vylétla, a kam jsem měla příležitost se zase vrátit.

Máte možnost srovnávat soubory mnoha zemí Evropy, Ameriky, Asie i Austrálie. Jak moc se způsoby práce liší?

Takhle to není možné srovnávat. Když někam přijedete jako host, musíte si především hlídat svůj hlas a přizpůsobovat se okolí. Nejste tam jako špion, ale jdete ukázat především, co umíte. A zpíváte-li dramatické role, to chce plné soustředění na výkon. Hodně působí akustika a není to přitom o velikosti sálu. Menší sál je hluchý, hlas se v něm špatně nese, mám pocit, že se dusím. Divadla v Americe mají sály kolem třeba pro pět tisíc diváků a hlas se tam nese bez problémů. V Brně je podle mne akustika velmi dobrá. Někteří pěvci říkají, že mají v Janáčkově divadle problém, ale mně se tu zpívá dobře. Mám ráda, když mohu hlas v plné šíři rozvinout a když ho mohu opřít o znějící, barevný orchestr jako o velký polštář.

Je to tak, že jste ale studovala nejprve klavír a až potom zpěv?

Ano, opravdu jsem nejprve studovala klavír na Hudební akademii Ferenze Liszta, ale přitom jsem vždy zpívala. Zpěv byl pro mne vždy lehkým, samozřejmým fyziologickým projevem, bez problémů jsem zpívala koloraturní operní árie, troufla jsem si třeba na Královnu noci a vůbec jsem nepřemýšlela o tom, jak to technicky dělám, ale nemyslela jsem si, že bych se tím mohla živit. Můj profesor mi tehdy řekl, že mám nejhezčí hlas nejen ze všech klavíristek, ale i posluchaček zpěvu, a že musím přejít na zpěv. Ale já nechtěla, myslela jsem si, že musím nejprve ukončit studia klavíru, abych mohla být paní učitelkou s vysokoškolským diplomem a teprve potom se věnovat své zálibě. Zpěv jsem proto studovala až po klavíru.

A co v opeře v Budapešti? Tam nebyly příležitosti pro krásné role?

V Budapešti jsem po absolutoriu nastoupila do operního studia, to byly moje první kroky na scéně. Zpívala jsem tehdy spíš v oratoriích, ve kterých jsou krásné party pro koloraturní soprán, ale lákal mne operní repertoár. Po roce jsem přešla do opery, nastudovala jsem Konstanci a Gildu, ale mně se to zdálo málo. Nechtěla jsem být „pouze koloraturka“, a proto jsem začala měnit repertoár. Jenže to v opeře v Budapešti nechtěli akceptovat. Sice mi slibovali další role, ale do opery přišel jiný šéf a najednou pro mne ty role nebyly. To se někdy stává, že si s někým nesednete. Ale já musím zpívat, je to můj život, nemohu jinak. A musím zpívat dramatické, silné, citové role, které mohu naplnit celou duší. A tak jsem pochopila, že musím jít zpívat do zahraničí. A jednoho dne jsem uviděla na informační tabuli u nás v opeře v Budapešti, že v Brně hledají sopranistku na role, jako je Čo-Čo-San nebo Taťána. Řekla jsem si, že to jsou přesně role, po kterých toužím, a že to zkusím. Tak mne máte tady…

A po úspěchu s Čo-Čo-San a po Ceně Thálie se vám otevřel svět?

Dá se to tak říct. Cena Thálie, to bylo pro mne zjevení. Myslela jsem si, že ta nominace byla jen takové milé pohlazení, ale že cenu skutečně dostanu, to jsem se dověděla až tam v sále. A víte, co o mně tehdy řekli?: „Technicky skvěle zvládnutý, barevný a plný soprán jí umožňuje obsáhnout koloraturní, lyrické až dramatické role. Bohatství výrazových rejstříků plně uplatnila při vyjádření tragické lásky japonské gejši k americkému důstojníkovi; od důvěřivé dívky přes trápící se, ale doufající novomanželku až po silnou dospělou ženu, která se po svém vyrovná s osudem.“

To mne tehdy rozplakalo. A skutečně mne díky této ceně začali zvát do zahraničí. Nejprve to byla v Terstu v roce 2010 Violetta z La traviaty, poté Abigail z Nabucca v opeře Palm Beach. V roce 2011 u příležitosti 150. výročí Italské národní jednoty jsem zpívala tuto roli, když představení dirigoval Riccardo Muti a akci živě vysílal italský rozhlas a televize a Arte TV. Osm let jsem potom zpívala v Římě, především Toscu, a ráda vzpomínám i na roli Manon z Pucciniho opery, kterou jsem zpívala v Montpellier. Abigail jsem zpívala i ve Washingtonské národní opeře a ve Filadelfské opeře. Verdiho hrdinky zpívám nejraději, v roce 2013 jsem se musela naučit dokonce čtyři nové hlavní role z Verdiho oper! V Římě pod taktovkou Riccarda Mutiho a v režii Wernera Herzoga jsem byla Lucrezií Contarini v Verdiho I due Foscari. V Austrálii v Melbournské opeře jsem zpívala roli Amelie z Verdiho Maškarního plesu, dirigoval Andrea Molino a režii dělala La Fura dels Baus. Za tuto roli jsem v roce 2014 získala australskou prestižní cenu Green Room Award. To bylo velmi humorné, protože mi o nominaci nikdo neřekl a zavolali mi až týden před předáváním cen, že se mám dostavit k převzetí. Jenže já zpívala v té době v Evropě, a tak jsem logicky cenu nemohla převzít. Poslali mi ji poštou. Po Šanghaji, kde jsem zpívala roli Odabelly z Verdiho Attily, jsem se konečně objevila na jevišti jako Amélie ze Simona Boccanegry v Maďarské státní opeře.

Takže budapešťská tvrz nakonec přece jen byla dobyta…

Ne tak docela. I když jsem v roce 2016 obdržela prestižní maďarský Řád za zásluhy Knight’s Cross za vynikající výkony v zahraničí i v Maďarsku. Závazky v zahraničí jsou vždy smluvně dané na několik let dopředu, a tak jsem se o další spolupráci nezajímala a v hostování na zahraničních scénách pokračovala. Beru to tak, že celý svět je můj operní dům a nejsem vázaná na jedno místo. Jenže pak přišlo to, co nikdo neočekával. Covid a zákaz zpěvu, a to celosvětově.

To musel být pro vás osudový zásah…

To byl a stále ještě je velký zásah. Pozastavilo to moji – a nejen moji – kariéru, všechny závazky a smlouvy se musely zrušit. V předminulé sezóně jsem začala navazovat na minulé vztahy, ale není to jednoduché. Právě proto jsem nadšená z možnosti zpívat nyní v Brně roli Milady ve Smetanově opeře Dalibor. Překvapuje mne, jak je to nádherná hudba a Milada že je heroina, která má krásné zpívání. A navíc, poprvé jsem si zahrála kalhotkovou roli! Jsem z toho našená, poskytuje to obrovské uvolnění a možnost najít zase nové hlasové polohy.

Jak se vám zpívá v češtině?

A víte, že je to moje první role v češtině? Ale je to taková podivná čeština… Já mám velký dar, mám nadání na jazyky a od doby, co jsem v Brně nastoupila jako sólistka na začátku sezóny 2008/2009, jsem se učila česky. Předtím mne to nenapadlo, že bych zde třeba mohla působit. Ale dnes jsem tu šťastná, našla jsem tu báječné lidi, zpívala jsem i v Praze, v Litomyšli, v Ostravě, v Plzni, ve Zlíně, v Lokti, tam byl nádherný festival – moje práce je hodně o cestování. Pak jsem sice s češtinou ztratila kontakt, ale mám výhodu, že když už se jazyk naučím, nezapomínám. Ale zpívat v češtině, to je daleko obtížnější, než mluvit. Čeština má spoustu spřežek a nelibozvučných spojení! To se hrozně těžko zpívá kantiléna, v italštině to jde samo, samá konzonanta, ale v češtině ? Strč prst skrz krk – to mi ještě nikdo nezazpíval (smích).

A co Janáček? V Brně se s ním nemůžete nepotkat…

Tak toho bych moc ráda zpívala! Poprvé jsem se s Janáčkem setkala, když jsem zpívala Glagolskou mši, to je nádherná hudba. Janáčkovy opery a jeho hrdinky jsou nesmírně citové, krásné, osudové ženy a Janáčkova hudba je strhující. Doufám, že se mi dostane cti zpívat v jeho operách, ráda bych zpívala Jenůfu i Káťu. A z českých postav mám nejraději Dvořákovu Rusalku, ta mne zatím míjela, ale snad se to ještě někdy podaří.

Co to vlastně znamená Csilla?

Je to Stella. Tedy česky hvězda. Ale nemyslete si, nepovažuji se za hvězdu, jen chci dělat svoji práci nejlépe, jak to jde a jak to umím. Já jsem věřící člověk, vím, že dělám, co chce Bůh, a kam mne povolá, tam to bude správné. Ráda pracuji tam, kde mne respektují, kde mám dobré kolegy a práci, tam je můj domov. A takový pocit mám právě v Brně a moc za to děkuji.

Foto: archiv Csilly Boross, NdB / archiv J. Hrochové