„Nelze si nevšimnout, že sál je při vystoupeních Karlovarského symfonického orchestru zcela zaplněn pravidelně.“

„Autor, přizván při potlesku na pódium, projevil živou gestikulací před bouřícím hledištěm své nadšení.“

„Beethovenovu ‚Osudovou‘ šéfdirigent Ondřej Vrabec pečlivě očistil od sedimentů interpretačních zvyklostí.“

Atrium karlovarských Císařských lázní se znovu zaplnilo hudbymilovnými lidmi. A koncert Karlovarského symfonického orchestru 25. ledna opět oslovil skvělou dramaturgií. Dirigoval Ondřej Vrabec.

Nelze si nevšimnout, že nový sál je při vystoupeních Karlovarského symfonického orchestru zcela zaplněn pravidelně. Zdá se, že překrásné prostředí zrekonstruované historické budovy a sálu se velmi rychle stalo platformou kulturního života, radostně přijímanou širokou veřejností obyvatel nádherného města i lázeňskými hosty. Za skvělou považuji skutečnost, že na koncerty chodí i lidé, kteří na prostředí koncertního sálu a náležitosti vystoupení nejsou ještě zcela zvyklí. Za úžasnou, úsměvnou perlu považuji například poznámku jednoho z posluchačů: „Podívej, ti jdou pozdě!“ – doprovodila nástup sólistů. Také potlesk mezi větami a občas se vnucující zvuk mobilního telefonu svědčí o tom, že si v sále pomalu zvyká i obecenstvo zcela nové, přilákané dramaturgií a kouzlem místa.

Dílo varhaníka, klavíristy, dirigenta, skladatele a právníka Jana Václava Huga Voříška není právě rozsáhlé, přesto bývá nazýván „českým Beethovenem“. Vamberský rodák přibyl do Vídně v roce 1813 a kromě studia práv se věnoval též hudbě. Stal se žákem Johanna Nepomuka Hummela a docházel též za Beethovenem. V roce 1818 se ve Vídni stal dirigentem Spolku přátel hudby, po dokončení studií práv v roce 1822 získal místo konceptního praktikanta u dvorské vojenské rady a téhož roku se stal nejprve druhým a o rok později dokonce prvním varhaníkem císařského dvora. Osud mu však nedopřál dost času na komponování – již v roce 1825 jeho životní pouť ukončila tuberkulóza.

Voříškovo Grand Rondeau Concertant D dur, op. 25 pro klavír, housle, violoncello a orchestr se v rukou klavíristy Miroslava Sekery, houslistky Markéty Vokáčové a violoncellisty Jana Zemena stal pro posluchače čtvrthodinkou překrásně sdílené radosti. Kalliopé Trio Prague naplno dokázalo využít své bohaté zkušenosti z komorního světa a zde vycizelovanou dokonalou souhru, tónové kvality, intonační vytříbenost a zkušenost společného muzicírování přeneslo i do koncertantní polohy, ve které se před orchestrem představili tří vynikající instrumentalisté, patřící ke špičce své generace. Zvuk klavíru Petrof pod rukama Miroslava Sekery, stejně jako pianistovo viditelné potěšení z virtuosního partu Ronda, který interpretoval s pokorou a nadhledem, upomínal na legendárního Jana Panenku. Housle v rukou Markéty Vokáčové naplnily krásný sál Císařských lázní sytým, barevným zvukem zpěvných částí a jiskřivou, brilantní výslovností technických pasáží a jasně dokázaly, že tato členka České filharmonie je vynikající sólistkou, která před orchestr nepochybně patří. Violoncellista Jan Zemen vdechl svému partu noblesu a hravost. Lehkost, s jakou se s úsměvem zhostil i těch nejobtížnějších pasáží, vzbudila zaslouženě obdiv publika.

Trojkoncert „Boj o radost“ op. 50, dílo vynikajícího houslisty, dirigenta a skladatele Ondřeje Kukala jakoby autobiograficky symbolizovalo jeho probuzení do nového života. Kompozice se pohybuje mezi třemi světy – osamění, symbolizované jednotlivými vstupy tří sólových nástrojů, prolínajících se v mlhavé temnotě zvuku tremola, následované porozuměním a symbiózou komorního tria, završené symfonickým mohutným zvukem, ze kterého vystupují ještě sólisté z orchestrálního aparátu. Od rapsodické polohy přes počáteční synkopy k jazzovým motivům upomínajícím na Ástora Piazzollu až po strhující motoricky rytmické části skladba bezezbytku naplňuje svůj název. Kalliopé Trio Prague opět oslnilo perfektní souhrou, vynikající intonací četných unison, silným a barevným zvukem a virtuozitou všech členů. Orchestr nezůstal zdařilému dílu nic dlužen, veden zkušeným gestem chvílemi až tančícího dirigenta byl hned tichým podkladem, na kterém mohlo trio sólistů měkce spočinout, hned dravou šelmou, lačnou pohltit tři bojující hudebníky. Autor, přizván při potlesku na pódium, projevil živou gestikulací před bouřícím hledištěm své nadšení.

Karlovarský symfonický orchestr opět zazářil svým krásným zvukem a vynikající vyvážeností a koordinací jednotlivých nástrojových sekcí. Orchestr se v novém prostředí nádherného sálu již dokonale adaptoval a s delší akustikou se skvěle vypořádává. Přesto se domnívám, že tak krásný prostor by si ještě zasloužil drobnou akustickou korekci.

Beethovenovu Osudovou šéfdirigent Ondřej Vrabec pečlivě očistil od sedimentů interpretačních zvyklostí, usazených během předešlých staletí. Stává se občas, že podobné snahy dirigenta se nesetkávají s pochopením a ochotnou spoluprací hudebníků. To ale rozhodně není případ hráčů Karlovarského symfonického orchestru. Následovali každý náznak, každé gesto svého šéfa, ochotni přečíst každý pohyb, každý pohled, snad i myšlenku. Pod vedením Ondřeje Vrabce povstal Beethoven znovuzrozen z popela, osvěžen, pevný a smělý, někdy hravý, jindy vážný, vždy strhující, inspirující.

Foto: z koncertu a ilustrační / Facebook KSO