„Filip Urban řídil orchestr spolehlivě; jasným, energickým gestem.“

„Mozartova hudba je plná brilantních pasáží a melodických ozdob.“

„Je namístě Karlovarskému symfonickému orchestru vyseknout hlubokou poklonu!“

Osmého února Císařské lázně v Karlových Varech opět ožily hudbou, která znovu přilákala početné domácí i lázeňské publikum. Sál byl zcela zaplněn k poslechu Karlovarského symfonického orchestru a sólistů pod vedením mladého dirigenta Filipa Urbana.

Přestože součástí tištěného programu je i upozornění, že mezi větami se netleská, a žádost o vypnutí mobilních telefonů, býváme na koncertech svědky nepatřičných potlesků i zvonění přístrojů v okamžicích nejnevhodnějších. Snad by bylo dobré prostřednictvím krátkého technického hlášení požádat publikum o klid, zdá se, že sál je na to zřejmě technicky vybaven.

Hned úvodní tóny Mendelssohnovy předehry Ruy Blas daly najevo, že Karlovarský symfonický orchestr je ve skvělé formě. Milým překvapením byla posila hornové skupiny, kde mezi kolegy zasedl samotný šéfdirigent orchestru Ondřej Vrabec. Na pódiu vlastně v té chvíli byli dirigenti dva. Pouze Filip Urban však protentokrát pozvedl ruce u dirigentského pultu a ujal se vedení koncertu. Řídil orchestr spolehlivě, jasným, energickým gestem, kterému jistě přicházející zkušenosti ještě dodají na přesvědčivosti. Dramatická hudba, inspirovaná dílem Victora Huga, vedla orchestr ke strhujícímu výkonu.

Patří k nejlepším vizitkám symfonických orchestrů, když koncertní mistři a první hráči skupin dokáží předvést své umění jako sólisté. Takovou skvělou vizitkou Karlovarského symfonického orchestru je vynikající koncertní mistr, houslista Jakub Sedláček. Do sólového partu Mozartovy koncertantní symfonie Es dur pro housle, violu a orchestr se ponořil s radostí a zaujetím, s jakým byla nádherná partitura stvořena. Housle z dílny svého otce nechal hned jásat v kouzelných melodiích, hned zpívat slavičími trylky. Mozartova hudba je plná brilantních pasáží a melodických ozdob v obou krajních větách, které optimisticky rámují zasmušilou, melancholickou pomalou větu, jež je niternou výpovědí autorova smutku. Tato část jistě patří k těm nejzávažnějším dílům ze skladatelova odkazu. Oba sólisté – tím druhým byl Jiří Kabát – se zde ukázali jako citliví umělci a předvedli své tónové kvality. Kadence v první i druhé větě byly pak milými bonbónky, ve kterých se oba nástroje zaskvěly v rovině komorního souznění.

Violista Jiří Kabát nesporně patří k nejlepším hudebníkům své generace. Jeho hra se vyznačuje mistrně zvládnutým muzikantským řemeslem, daným do služeb opravdového umění. Hluboká pokora a touha proniknout do každého detailu partitury upomínají na vlachovský odkaz a znovuoživují staré muzikantské „pravdy“, týkající se dokonalé výslovnosti, tvorby dynamik a stavění frází. Skromnost a nadhled, s jakým Kabát tvoří, jsou podmanivé stejně jako zvuk jeho krásné violy z dílny houslaře Jaroslava Kohouta.

Srozumitelnost drobných technických pasáží jistě patří k obvyklé ctnosti sólových hráčů, v koncertantní symfonii však Mozart často klade podobné nároky také do smyčcových skupin orchestru. Zde se projevila vysoká kvalita a pečlivost jednoho každého hudebníka, když skupiny několika hráčů v dokonalé souhře srozumitelně imitovaly zdařile vyslovenou ornamentiku sólových partů. Je namístě Karlovarskému symfonickému orchestru vyseknout hlubokou poklonu!

Hudba Jeana Sibelia nebývá v Čechách hrána často, publikum zná asi nejvíce jeho slavný houslový koncert. Druhou symfonii D dur, op. 43 orchestr pod skvělým vedením Filipa Urbana přednesl znamenitě. Pastorálně laděná první věta dala vyniknout skvělé sekci dřevěných dechových nástrojů, druhá věta ukázala obdivuhodnou schopnost v souhře úvodních pizzicat kontrabasů a posléze violoncell, energické Scherzo oslovilo publikum hravostí a závěrečná věta přinesla důstojný, klidný závěr celého koncertu.

Foto: Karlovarský symfonický orchestr