„Händelova Vodní hudba zazněla bez účasti dirigenta.“

„Daniel Wiesner si s obtížným sólovým partem pohrával s lehkostí.“

„Ondřej Vrabec doprovázel pianistu s citem a porozuměním.“

Karlovarský symfonický orchestr ve středu 27. března oslavil nadcházející svátky Velikonočním koncertem. Atrium Císařských lázní, již tradičně zcela zaplněno dychtivým publikem, opět ožilo uměním okamžiku.

V úvodu koncertu se orchestr v barokním obsazení představil bez svého šéfdirigenta. Ondřej Vrabec totiž opět se svou hornou usedl mezi kolegy a i jako vynikající cembalistka se představila ředitelka orchestru Michaela Moc Káčerková. Vedení orchestru se ujal koncertní mistr Jakub Sedláček. Úvodní Overtura Händelovy Vodní hudby vyzněla sice přesvědčivě, přesto byly zpočátku patrné drobné nesouhry, způsobené zřejmě horším sluchovým kontaktem mezi hudebníky na pódiu a možná i pro symfoniky nezvyklým usazením skupin. Tato zanedbatelná vada na kráse však brzy vymizela a v dalších devíti částech mohlo publikum obdivovat krásu barokní hudby. Hudebníci moudře pojali výběr z barokních suit Vodní hudby jako syntézu s prvky historicky poučené interpretace, hranou však na moderní nástroje v prostoru, uzpůsobeném na symfonickou hudbu. Výsledek byl velmi působivý a dal znát, že ani v jednadvacátém století barokní hudba zdaleka neřekla své poslední slovo.

Po krátké přestavbě se orchestr vrátil již v symfonickém obsazení a obklopil připravený klavír. Ondřej Vrabec se vrátil na pódium již s taktovkou a ujal se své role šéfdirigenta. Ke klavíru usedl Daniel Wiesner, mnoha cenami ověnčený pianista, jeden z opravdu vynikajících reprezentantů české klavírní školy střední generace. Od prvních tónů Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 D dur Bohuslava Martinů bylo jasné, že je ve skvělé formě a s koncertním křídlem Petrof si výborně rozumí. S obtížným sólovým partem si pohrával s lehkostí, hravostí a nadšením dítěte, zaujatého novou hračkou. Wiesnerova výrazová hloubka je ohromující, pod jeho rukama dokázal klavír ostře zaštěkat v oslnivých technických kaskádách první věty a bojovat o přízeň publika s orchestrem formou ve stylu concerta grossa, něžně zpívat v pastorálně laděné volné větě a zašeptat tak, až se v oku mnohých i slza zaleskla, i hravě zaskotačit ve větě třetí. Ondřej Vrabec doprovázel pianistu s citem a porozuměním. Orchestr pod jeho vedením oddaně sloužil mistrovskému dílu, ohleduplně doplňoval sólistu i zabouřil tam, kde si toho partitura žádá.

Hindemithův Malíř Mathis je operou, která nezůstává stranou zájmu světových operních scén. Pro svůj zřetelný politický podtext však nemohla být v době svého vzniku uvedena a na svoji premiéru čekala až do roku 1938 (Curych). V Berlíně se ale podařilo premiérovat tři symfonické věty pojmenované Andělský koncert (Engelkonzert), Kladení do hrobu (Grablegung) a Pokušení svatého Antonína (Versuchung des heiligen Antonius), napsané ještě před dokončením libreta. Spojeny do jednoho celku tvoří symfonii Maliř Mathis. Pod taktovkou Ondřeje Vrabce nalézal orchestr v pomalém úvodu první věty překrásné témbry andělské písně dřevěných dechů, následované barevnými smyčci až k silnější, pevné ozvě rohů, trubek a perkusí, aby se pak o to mohutněji opřel do rychlejší části. Druhá věta je opravdovou smuteční hudbou, ve Vrabcově pojetí doslova bolestně mystickým zážitkem. Nejrozlehlejší třetí věta po pomalém rapsodickém úvodu smyčců přinesla drama opravdového trápení nejprve něžnými trylky houslí, které jsou vystřídány bojem diatonické melodické sekvence Lauda Sion Salvatorem proti démonické chromatice, v závěru symfonie pak přišlo uvolnění v plné síle celého orchestru.

Skvělý výkon všech účinkujících byl odměněn dlouhým aplausem.

Foto: Karlovarský symfonický orchestr