„O mém otci Janu Novákovi se pořád píše, že je to ‚Martinů‘ nebo ‚Stravinský‘, jako kdyby jen někoho kopíroval… Ale Novák je Novák!“

„Trochu mě udivilo, když jsem přišla do Čech a někdo mi řekl: ‚Člověče ty hraješ tak, že bych ani nepoznal, že jsi žena.‘ Vůbec jsem to nechápala.“

„Ve škole jsme teď hráli gamelan, já jsem hrála na balinéskou píšťalu suling nebo pikolu. Takové věci mě strašně baví.“

Flétnistka Clara Nováková je dlouhá léta inspirací nejen českým flétnistkám a flétnistům. Její osobitá interpretace oplývá výraznou expresivitou a energií. Zájem však vzbuzuje i bezprostřednost a lehkost, s níž umělkyně hovoří o flétně, hudbě, ale i svých pestrých životních zkušenostech. Po dětství v Brně, Dánsku a Itálii, studiích v Německu a ve Francii a řadě profesně úspěšných let ve Francii a Španělsku už přes deset let žije a učí v Číně. Do Evropy se vrací dvakrát ročně a právě teď chystá dva koncerty v Praze.

Přijela jste do Prahy z Číny?

Přijela jsem z Paříže, kde žije moje rodina. Ve škole máme prázdniny na čínský nový rok. V Číně nebývá volno v prosinci, to je naopak ve škole největší fofr, zkoušky a tak dále, až do začátku ledna. A pak jsou delší prázdniny, to vždycky jezdím do Evropy, pokud není covid…

Přijela jsem už minulý týden. Ve čtvrtek večer jsem byla v Brně, kde byla prováděná symfonie mého otce. Já jsem tu symfonii neznala a hráli to nádherně! Koncert nahrával Český rozhlas, takže snad bude nahrávka brzy přístupná.

Jaká je podle vás hudba Jana Nováka?

O mém otci Janu Novákovi se pořád píše, že je to „Martinů“ nebo „Stravinský“, jako kdyby jen někoho kopíroval. Samozřejmě, že byl Martinů jeho učitel a přítel, k tomu se táta hrdě hlásil. Ale Novák je Novák! Zvláště jeho poslední věci jsou velmi osobité. Tohle srovnávání mi vadí. A zrovna tak Stravinský. V Brně teď zazněla Novákova Vernalis Temporis Symphonia a všichni hned mluví o Svěcení jara. Ale s tím nemá ta skladba vůbec nic společného, snad kromě jara v názvu.

Stejně tak nemám ráda, když někdo tvrdí, že otec psal jen na zakázku. To je velká chyba. Zní to jako když holič v salónu čeká na klienta. Ale v umění to tak není. Umělec hraje, cvičí nebo komponuje, protože to má v sobě, protože musí. Je to pro něj nutnost jako dýchat, pokud to nedělá, zemře. Tak to bylo pro mého otce. Proto mě mrzí, když o něm někdo říká, že komponoval jen na zakázku. Umění je podle mě univerzální, člověk má potřebu něco vyjádřit, ať už maluje sám pro sebe nebo píše symfonii pro velké publikum. Pro umělce je to životní nutnost.

Jaro mají v názvu také flétnové Choreae Vernales, které jste nedávno natočila se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Tomášem Netopilem.

Ano, to je moje zatím poslední nahrávka. Natáčeli jsme v prosinci 2022 a CD vyšlo loni v říjnu.

Skladba má tři verze. Flétnu doprovází buď orchestr, klavír, nebo kytara. Která z nich je vám nejbližší?

Možná ta s klavírem. Protože jsem ji hrála asi nejvíc. Každou z nich je potřeba hrát jinak. Kytara má jemnější zvuk, flétna se tomu musí trochu přizpůsobit. Myslím, že nejpohodlnější je to s klavírem a to ještě podle pianisty (smích).

Na jaký nástroj teď hrajete?

Teď mám flétnu Sankyo z bílého zlata a mám ji už hodně dlouho.

Viděla jsem vás hrát i na hlavici ze žlutého zlata.

Ano, tu někdy používám. Je to taková love story. Jednou jsem si vyzkoušela hlavici Faulisi – Salvatora Faulisiho znám už hodně dlouho. Žije v Paříži už dobře padesát let. Když jsem ještě byla v čínském Suzhou, na univerzitu přišel pán, který ho zastupuje. Měl tam hlavici, kterou jsem si vyzkoušela, a byla to láska na první pohled. Koupila jsem si ji, hrála jsem na ni asi tak rok a pak jsem se zase vrátila ke svojí Sankyo. To bylo opravdu, jako kdybych se vrátila k manželovi po nějakém románku. Najednou jsem si řekla: „Hm, to není tak špatné, aha, tak zase budeme žít spolu…“ (smích) Já jinak flétny vůbec nesleduju, pro mě je důležité, aby to hrálo, abych měla dobrý pocit. Někdo se třeba orientuje na jednu konkrétní značku, ale mně je to úplně jedno. Když jsem tu svou kupovala, nechtěla jsem ani vidět, jak flétna vypadá nebo z jakého je materiálu, ale šlo mi o to, aby měla osobitý zvuk.

Vaše předchozí album je pro sólovou flétnu. V online verzi jste vydala Capriccia Sigfrida Karga-Elerta.

To byla vlastně už stará nahrávka, ke které jsem se dlouho nemohla dostat, pak jsem si řekla, že je to škoda, a začala jsem se o to trochu starat. Zdálo se mi, že chybí nahrávka všech Karg-Elertových capriccií pohromadě. Vidím, že třeba moji žáci v Číně si s tím často nevědí rady. Je to taková super-romantika, kde k té interpretaci musí dát člověk hodně svého. Tohle je samozřejmě jen jedna možná verze a určitě se to dá hrát i úplně jinak.

To je dobrá inspirace. Budu je muset svým žákům taky zařadit do repertoáru (smích).

Myslím si, že to může být prospěšné. Co právě v Číně žákům často chybí – a nejen tedy v Číně –, je, že nemají pojem o stylu. Nevědí, že když jsou napsané nějaké noty, neznamená to, že se všechno hraje v jednom tempu. Těžké jsou pro ně i kadence. Čínská hudba je úplně jiná, nemá ten systém, fráze, přehlednost, které známe z evropské hudby, třeba od Beethovena. V čínské hudbě nejsou harmonie, s tím tam mají problém i pianisti. Oni tu kadenci neslyší, necítí, nemají to zažité. To je těžké. V Bachovi se mě žačka ptala, proč nemůže dýchat na taktové čáře. Když jí řeknu „podívej se, tohle je kadence, jde to až do té první doby“, nerozumí tomu. Oni mají naučené, že když byli malí, řekli jim, ať dýchají na taktové čáře. Klidně tím přeruší frázi.

A když jim to vysvětlíte, tak to přijmou? Respektují vás jako autoritu?

No jasně! Já jsem cizinec a navíc stará, tak to mám v Číně velmi dobré (smích).

Jenom nejste muž. Říká se, že odborník je muž z jiného města.

Vážně? To mi kupodivu nikdy nevadilo. Pro mě je odborníkem černá žena (úsměv).

Já jsem nikdy netrpěla tím, že jsem žena. Trochu mě udivilo, když jsem přišla do Čech a někdo mi řekl: „Člověče ty hraješ tak, že bych ani nepoznal, že jsi žena.“ Vůbec jsem to nechápala! Ale takoví lidi už vymírají. Možná je to škoda, protože bude míň důvodů se smát!

Jak jste se vlastně do Číny dostala?

To musím vzít trochu ze široka. Byli jsme ve Francii, tam jsem měla výborné místo jako první flétna v Komorním orchestru města Paříže (Ensemble Orchestral de Paris). A byla jsem tam už dlouho, osmnáct let. Dařilo se mi. Pokud se vyskytl nějaký konflikt s kolegy, všechno se vyřešilo. Měla jsem pohodlný život, dvě děti, partnera… A strašně jsem se začala nudit! Tak jsme se jednou rozhodli, že půjdeme jinam, i s dvěma dětmi, což se obvykle nedělá. A šli jsme do Španělska, kde jsme pak byli sedm let.

Proč jste tam tedy nezůstali?

Do Španělska pak přišla velká krize. Viděla jsem, že to jde dolů. Hodně jsem pracovala tady nebo v Paříži, a tak jsme se drželi. V tom přišel mail, kde stálo: Zajímalo by vás učit na čínské univerzitě? Já myslela, že je to nějaký žert. Tak odepíšu: Proč ne. A hned přišla odpověď: Tak nám pošlete biografii, doklady… To už jsem si uvědomila, že je to opravdu vážné, že je to fakt z té univerzity. Podívala jsem se, kde to je, a vidím Suzhou, nádherné město, opravdu jeden z klenotů Číny. Byla to škola, která se nově zakládala, a chtěli co nejvíce vyučujících z ciziny nebo Číňany, kteří měli za sebou studium na některé z evropských nebo amerických univerzit. Jela jsem se tam napřed podívat a když jsem se vrátila, řekla jsem: „Rodino, zase se stěhujeme. Do Číny.“ Děcka už byli úplní Španělé a říkali: „Jé, to se nám nelíbí…“ Ale pak jsme se stejně celá rodina odstěhovali a byli tam se mnou tři roky. Pak už jsem tam zůstala sama, protože pro děti to tam nebylo ideální. Bylo jasné, že budou dělat muziku, ale dělají jazz, který v Číně skoro neexistuje. Takže se zase vrátili do Paříže a teď se pohybují tak různě po světě.

A vy jste v Číně už kolik let?

Deset, za chvíli to bude jedenáct. Od roku 2013. Už dlouho.

Jak zpětně hodnotíte tohle rozhodnutí?

Já jsem tam spokojená. Zvlášť poslední rok. Před rokem jsem změnila místo a teď jsem na velké konzervatoři v jiném městě. Pro nás tady je taková konzervatoř dost nepředstavitelná. Tahle má nový kampus, kde jsou tři kavárny, čtyři restaurace, čtyři koncertní sály, jeden operní sál, jeden pro tanečníky, divadlo má také svůj vlastní sál. Stále se tam dělají koncerty. Stále jsou tam cizinci, kteří dělají masterclassy. Nedávno jsme měli za týden čtyři masterclassy, chudáci studenti už vůbec nemohli a my s kolegy taky ne, protože u toho vždycky jako vyučující musíme být. Je to dobré. Ať už je Čína jakákoli politicky… S tím samozřejmě nelze souhlasit. Pokud se objeví nějaký problém, tak tam nezůstanu, ale zatím je to velmi dobré.

Jak dlouho tedy v Číně plánujete zůstat?

Nechci tam být do smrti a mimo to mám smlouvu jen na další dva roky. Potom už se asi vrátím.

Máte představu, kde byste chtěla být potom?

V Africe? Tam jsem ještě nebyla… Dříve jsem si říkala, že třeba Hongkong je úžasné místo, protože tam člověk může žít na ostrově jako v Karibiku, pak přijede do města a má tam celou mezinárodní kulturu. Ale v Hongkongu to teď bude ještě přísnější než v Číně. Tchaj-wan je úžasný, tam bych mohla jít hned. I režim je mi tam moc sympatický. Česko je mi velmi blízké a zdá se mi poslední dobou i politicky celkem přívětivé.

V Praze jste ale nikdy dlouhodobě nežila.

To ne, ale mám tu byt a trochu počítám s tím, že bych mohla žít třeba mezi Prahou a Paříží, to už je dneska takový standard. Evropa je bezesporu můj domov.

Stýská se vám?

Ne, nestýská. Já to beru tak, že jsem doma všude. Vím, že některým lidem chybí třeba chleba, nebo evropské jídlo. Ale mně vůbec ne. Nedělá mi problém se přizpůsobit místu.

Se svými studenty v Číně mluvíte anglicky?

Částečně. S některými mluvím čínsky. Ale neumím tak dobře, jak bych chtěla. Je to komplikovaná řeč, i kvůli písmu, které je takové kompaktní. Každý ten znak může mít různé významy. Ale když se do toho člověk dostane, vnímá specifickou příchuť toho znaku, slova, té řeči. To je velmi pěkné. To v Evropě nemáme. Čínština zase naopak neumožňuje slovní hříčky, jak je známe tady.

Jaká je současná čínská hudba?

V hudbě je teď takový trend, že skladatelé musí skládat na čínské nápěvy. Využívají pentatoniku, lidové tance. Nejzajímavější hudba v Číně ale není čínská! Je z oblasti Sin-ťiangu, což je na hranicích. Jsou tam vlivy Kazachstánu, žijí zde muslimové, kteří jsou teď velmi potíráni. Ale tam ta hudba je opravdu výborná. Včetně popu. Je rytmická, což čínská hudba není.

Odkud kromě hudby čerpáte inspiraci?

Z výtvarného umění. Současného i klasického. Mám ráda i literaturu. Hudbu poslouchám málo nebo poslouchám spíš jazz. Ve škole jsme teď hráli gamelan, byl u nás dva měsíce mistr z Bali, já jsem hrála na balinéskou píšťalu suling nebo pikolu. Takové věci mě strašně baví.

Když žijete v Číně, je to samé překvapení. Nedávno mě třeba pozvala kamarádka etnomuzikoložka na festival čínské opery, protože věděla, že mám operu ráda. Naprosto mě uchvátila opera z Če-ťiangu, kde zpívají jen ženy. Je to takový protipól tradiční mužské pekingské opery. Ty herečky na tom jevišti i spí a jedí to, co jim donesou vesničani, podobně jako to tady bývalo u kočovných divadel. To je fascinující. Něco úplně jiného, než jako umělkyně znám já. Bylo úžasné být toho aspoň na chvíli součástí.

——————–

Nejbližší pražský koncert Clary Novákové se koná už dnes od půl osmé v kostele sv. Vavřince v Hellichově ulici v rámci koncertní řady Hudební salón Café créme cembalistky Moniky Knoblochové, která také vystoupí. Umělce doplní violoncellista Libor Mašek. Pořad Evropou v českých stopách nabídne díla autorů Kohouta, Krumpholtze, Rejchy, Vodičky, Spurného.

O koncertu 26. února v rámci komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia už portál KlasikaPlus.cz informoval.

Foto: Pražské jaro / Zdeněk Chrapek, Filharmonie Brno / Jakub Joch, Facebook a archiv Clary Novakové, Concentus Moraviae /Adam Dušek, Jana Jarkovská