„Hravá melodie písničky zvolna přechází do martinůovské harmonie i rytmiky.“

„Orchestrální začátek skladby připomínal něžnou českou krajinu.“

„Sbor ji podbarvoval jarním světlem s vírou v novou sílu přírody.“

V rámci 68. koncertní sezóny uvedla Filharmonie Brno 16. února v Janáčkově divadle druhý abonentní koncert V očekávání jara a míru. Zazněla česká premiéra Vernalis temporis symphonia (Jarní symfonie) od Jana Nováka a Der Neue Psalm (Nový žalm) Antonína Rejchy. S Českým filharmonickým sborem Brno hrál orchestr Filharmonie Brno pod šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Sóla zpívali sopranistky Martina Janková a Pavla Vykopalová, tenorista Aleš Briscein a barytonista Jiří Brückler. Koncert přenášel Český rozhlas Vltava.

Dílo Jana Nováka posluchačům nemohlo být neznámé. Neznělo ale z koncertních pódií, nýbrž u filmového plátna. Novák uplatnil své hudební zkušenosti ze studia u Aarona Coplanda, ze setkání s Leonardem Bernsteinem i z přátelství s Bohuslavem Martinů. Tady mohl rozvíjet „rošťáctví“ až k schönbergovské atonalitě, čtvrttónovým pokusům, orffovské instrumentalitě i rytmice, všemu, čemu se naučil po roce 1947 díky krátkodobému stipendiu Nadace Jaroslava Ježka ve Spojených státech. Ač se tehdy po návratu hojně účastnil kulturního a hudebního života, na pódiích se jeho dílo objevilo jen sporadicky. Když se po roce 1968 rozhodl k odchodu z rodné vlasti, možná netušil, že se již nevrátí. Odvaha mu nechyběla. Měl už válečnou zkušenost z totálního nasazení v Německu uprostřed druhé světové války, kdy se mu během bombardování podařilo utéci. Vše můžeme slyšet v jeho Jarní symfonii, kterou napsal k otevření nového koncertního sálu v dánském Aarhasu až krátce před svou smrtí roku 1984 v Německu. Odtud pak byly jeho ostatky převezeny do rodné české země.

Na první poslech tyto životní zvraty znát nejsou. První větu symfonie v tempu Allegro moderato uvádějí zvony a zlehka se rozezvučují jemné laděné dechy. Hravá melodie písničky zvolna přechází do martinůovské harmonie i rytmiky. Druhá věta Lento je však plna smutku, jaký známe u Antonína Dvořáka z jeho pobytu v Americe. Jen návrat k přírodě se zvuky a zpěvem ptáků dodává rozvahu a novou energii k životu. Ve třetí větě Allegro vivo se smutek proměnil v nepodvolenost až boj, rozvitý do divoké férie s přírodními zvuky ptáků. Čtvrtá věta Cantio vernalis je doplněna textem, vrací se k přírodě a opakovaně ke zvonům. Zpracovává nápěv renesanční písně dánského básníka Mortena Borhupa z Aarhusu s krásnými slovy o radosti a jaru ve střídavém podání malého a velkého sboru. Připomíná Orffovu skladbu Carmina Burana, plnou hravosti a energie.

Čas po přestávce náležel kantátě Der Neue Psalm (Nový žalm) Antonína Rejchy, vřelé modlitbě Otče náš ve formě chvalopěvu. Rejcha ji nestačil uvést v Lipsku pro obléhání města napoleonskými vojsky. Také on měl tedy svou zkušenost z války. Za postupujících válek byl nucen se často stěhovat a vzdávat se započaté hudební kariéry. Během cest se spřátelil s Haydnem i Beethovenem. V kantátě je patrný také jejich vliv. Sám pak na základě studia matematiky a fyziky ve spojení s hudebními zákonitostmi harmonie a melodiky ovlivnil mnoho svých později slavných žáků ve Francii. Francie ho přijala postupně se všemi poctami a v ní také zůstal jako ve své zemi milované.

Kantáta Der Neue Psalm pochází z jeho dřívějšího, lipského a vídeňského období. Text je připisován německému spisovateli Siegfriedu Augustu Mahlmannovi a citován i mnoha jinými skladateli. Vychází z dvanáctidílné modlitby Otče náš, rozprostřené do pokory a obdivu ke stanovenému řádu světa a prosby o jeho zachování.

Na koncertě se postupně střídaly části sbormistrem Petrem Fialou dokonale připraveného velkého a malého sboru se skvělými sólisty, jasným sopránem Martiny Jankové, temnějším, ale sametovějším témbrem Pavly Vykopalové, průrazným tenorem Aleše Brisceina a barytonem Jiřího Brücklera. V doprovodu i v samostatných partiích filharmonie vynikly jednotlivé vstupy pohádkově něžných lesních rohů, ptačímu zpěvu podobných fléten a zádumčivého violoncella, to vše pod profesionálním vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, mistra úsporných, ale přesně cílených nástupů i gest. Orchestrální začátek skladby připomínal něžnou českou krajinu. Sbor ji podbarvoval jarním světlem s vírou v novou sílu přírody.

Přes všechny tyto nesporné klady skladba působila poněkud zdlouhavě, jakoby si dynamiku střádala až na poslední, závěrečnou fázi. Gradovala teprve v závěrečné prosbě o odvrácení všeho zlého a ve chvalozpěvu o přislíbeném věčném království. Prostá modlitba Otče náš je v tomto pojetí chvalozpěvem i díkůvzdáním, ódou na radost a také pevnou vírou v přicházející jaro a mír.

Foto: Filharmonie Brno / Jakub Joch