„Jádrem a emotivním vyvrcholením festivalu je Svatý týden od středy do Velikonoční neděle.“

„V  lamentacích byl příběh i děj, napětí mělo svou dynamiku.“

„Tentokrát nebyly uhašeny všechny svíce. Jedna zůstala hořet, snad jako naděje ve Vzkříšení a v nový den.“

Do nejtemnější noci se již tradičně noří v pokání za své hříchy způsobené sobě i světu, celému lidstvu. V Brně uchovávají tradici nočního bdění v soucitu s nejtěžším lidským utrpením před očekávaným příchodem Spasitele v toužebné víře v Jeho vzkříšení. Pro svůj jednatřicátý ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, zaměřený v rámci Roku české hudby na české a moravské autory, připravila Filharmonie Brno s dvojicí dramaturgů Vladimírem Maňasem a Ondřejem Múčkou celkem devět světových premiér. 

Šest z nich zaznělo během tří dnů, v řečeném triduu, o temných hodinkách zvaných Tenebrae v brněnském kostele Nanebevetí Panny Marie na Jezuitské ulici. Letošní festival nese francouzský název Terroir a váže se k harmonickému prostředí pro ušlechtilé vlastnosti vína a vinné révy v návaznosti na neopakovatelnou kvalitu země, z níž réva vyrůstá. Podobné jsou specifické vlastnosti naší hudby.

Jádrem a emotivním vyvrcholením festivalu, který se koná od 24. března do 7. dubna, je Svatý týden od středy do Velikonoční neděle, tedy do Vzkříšení. Ve třech dnech tridua se vždy znovu odehrává dramatický příběh, který se po celá dvě tisíciletí vetkával do genetického kódu značné části lidstva. V dávné tradici trvalo triduum celou noc, od soumraku do kuropění. Ve velké pokoře uměli lidé kdysi kajícně prosit o očištění vzájemným odpuštěním ve snaze o odpuštění celému lidstvu. Teprve v pocitu všeobecného pochopení, soucitu a lásky směli starozákonní věřící předstoupit před svého jediného stvořitele. Snad i díky nim jsme dosud tady. Symbolické tenebrae hodinky nám mohou pomoci pochopit význam dějinných okamžiků i souvislostí. Hudbu k nim letos vytvořilo šest našich soudobých autorů na společném soustředění v Římě ve vzájemně vylosovaných dvojicích. Svá díla ve světové premiéře představili Zdeněk Klauda a Lukáš Hurník, Jaroslav Pelikán s Tomášem Krejčím a Jiří Miroslav Procházka s Ondřejem Múčkou. Stálý pěvecký soubor byl tvořen sopranistkami Kristýnou Filovou a Zuzanou Čurmovou, altistkou Alžbětou Symerskou, tenoristou Ondřejem Holubem a basistou Jiřím Miroslavem Procházkou. U varhanního pozitivu se postupně vystřídali Zdeněk Klauda, Lukáš Dvořák a Ondřej Múčka, přednesu českého překladu lamentací z Nářku Jeremiášova, responsorií a závěrečných Miserere se ujali jako recitátoři P. Jan Pacner, po něm P. Jan Mráz a v závěru P. Jan Hanák.    

První hodinku ve středu 27. března, zahájil za varhanním pozitivem ztvárněním lamentací i kajícného žalmu Miserere Zdeněk Klauda. Responsoria vytvořil Lukáš Hurník a přednesem českého textu hodinku provázel přesvědčivým a pevným hlasem P. Jan Pacner.  Částečně nesla moderní prvky orffovské rytmiky i harmonie. Příjemně se z ní vymykala drobná koloraturní ozdoba jinak nepříliš sólově využitého tenoru. V lamentacích působily velmi autenticky mužské hlasy s naznačenou synagogální melodií hebrejských hlásek vždy v začátku jednotlivých veršů. Jeremiášův prorocký nářek nad zhanobením bezbožného Jeruzaléma ztvárněný zejména altem a soprány, měl svou adekvátní odezvu v responsoriích o utrpení na smrt vydaného Krista. Prodlévající tón varhan a basového sóla, oznamující chvíli nevyhnutelného osudu, patřil k nejsilnějším okamžikům, po kterém se děj plynule přenesl do Zeleného čtvrtku.

Druhá hodinka 28. března v Zelený čtvrtek byla oproti první klasičtější a v responsoriích téměř romantická. V lamentacích se ozývaly staré církevní tóniny a nad dvojhlasem tenoru a basu se klenul soprán s altem v melodickém dialogu.  Střídaly se působivě krásné harmonie, nechávající vyznít sborové i sólové pasáže. Dynamicky nejvypjatější část responsoria Tenebrae factae sunt (Tma se stala, když Ježíše na kříž přibili) s tenorovým sólem byla ohromující. Tímto okamžikem se děj přenesl do Velkého pátku. Čtvrteční lamentace pro Velký pátek i Miserere vytvořil Jaroslav Pelikán, Responsoria Tomáš Krejčí, u varhanního pozitivu celkový dojem dotvářel Lukáš Dvořák a moudře vemlouvavým hlasem hodinku doprovodil P. Jan Mráz.    

Kostel byl při hodinkách zcela ponořen do tmy. Ozářen zůstal jen obraz Panny Marie, která dle pověsti spolu s modlitbami P. Martina Středy, jehož působivá socha stojí před chrámem, zachránila Brno před švédskými vojsky. Také pulty s notami zůstaly osvětleny a vrhaly tajemnou zář na tváře temně oděných pěvců. Před nimi stál lehce ozářený varhanní pozitiv.

Na stolku před pozitivem hořely během hodinek svíce, vždy v počtu lamentací, responsorií a Miserere. Za každou odzpívanou lamentací a za každým responsoriem Ondřej Múčka jednu svíci zhasil, neboť takto postupně uhasínala naděje na světskou záchranu mučeného Krista. Zbyla jen svíce Miserere, prosba o smilování, ale i ta byla v prvních dvou hodinkách uhašena. 

Třetí hodinka 29. března v truchlivý Velký pátek se překlápěla do nadějeplné Bílé soboty. Kostel se zlehka naplnil sporým světlem. Světlo vycházelo ze dvou oblouků oken a od nových vzácných varhan, nedávno postavených po dávných, na sklonku války vybombardovaných. Adopcí píšťal a koncerty vzácných osobností se stávají již dnes legendární. V tento den však nezazněly. Intimně laděné hodinky doprovázel jiný vzácný nástroj, jednomanuálový pozitiv. Poslední hodinka vynechala hebrejské číslování lamentací tajemným akrostichem, ale neztratila nic na své srozumitelnosti. Výrazně modulovaný a jasný hlas recitátora P. Jana Hanáka rozlišil starozákonní Jeremiášův text od novozákonního. Bylo možno vytušit i prolnutí do dnešních dnů. Skladatelsky se této hodinky ujal Jiří Miroslav Procházka, zároveň basista pěveckého ansámblu, a Ondřej Múčka, současně varhaník, zpěvák i správce nad uhasínáním svící.

V Procházkových lamentacích se projevovala zkušenost pěvce se smyslem pro dramatický děj, který nešetří sólisty ani sám sebe při využití všech hlasových možností. Střídal parlanda, recitativy, hlasy mluvené i šeptané. V jeho lamentacích byl příběh i děj a napětí mělo svou dynamiku. U responsorií Ondřeje Múčky se projevila jeho bohatá zkušenost varhaníka a sbormistra. Nevyhýbal se občasným harmonickým zvláštnostem, ale vzhledem k vážnosti tématu se v responsoriích držel osvědčených postupů klasické a církevní hudby. K hlasům pěvců byl šetrný, ale na varhanním pozitivu nám dopřál krátkou typicky varhanní pasáž odpovídající nejhlubší části dramatu. Výrazným překvapením bylo Procházkovo Miserere. Pěvci se semkli do hloučku a zatímco polohlasně, ale s dynamikou zpívali a deklamovali latinsky Jeremiášův text vřelé modlitby, Ondřej Múčka ustoupil od varhanního pozitivu do kostelního šera a v přirozené akustice chrámu začal zpívat jemným, zpočátku potemnělým, ale zřetelným tenorem. Modlitba se podobala Jeremiášovu starozákonnímu zpěvu, do kterého se mísily další hlasy, bas a tenor, vzápětí i oba hlasy ženské. Postupně se Múčkův zpěv měnil ve výrazný přednes a deklamaci současného kněze.

Tentokrát neuhasil všechny svíce. Jednu nechal hořet, snad jako naději ve Vzkříšení a v nový den. Stejně jako v předchozích hodinkách se teprve po chvíli ticha ozval obrovský a zasloužený aplaus.

Hodinky měly bohatou návštěvnost odpovídající události již tradiční a přitom ojedinělé v celoevropském a snad i světovém měřítku. Jednotlivá díla byla napsána přímo pro tento ročník festivalu a měla zde svou světovou premiéru.

Foto: Velikonoční festival duchovní hudby / Jakub Joch a Jan Prokopius