„Funkcionalistický kostel sv. Augustina mívá svá úskalí a akustická specifika, Cappella Mariana je však dokázala využít s ohromující noblesou.“

„Čtveřice hlasů se rozprostřela do barevného spektra slunečních paprsků a mlžných oparů.“

„Originálním pokusem bylo napodobení zpěvu ptáků a jejich rozhovor v harmonickém pískání.“

Na koncerty brněnského jednatřicátého ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby, zaměřeného v rámci Roku české hudby na české, moravské a slezské autory, připravila Filharmonie Brno s dvojicí dramaturgů, Vladimírem Maňasem a Ondřejem Múčkou, celkem devět světových premiér. Každá jednotlivá tvorba soudobých autorů byla napsána přímo na objednávku pro tento ročník festivalu a měla zde svou světovou premiéru. Nejinak je tomu u díla Martina Smolky uvedeného 5. dubna v brněnském kostele sv. Augustina s Cappellou Mariana.

Smolkovo soudobé dílo doplňuje mozaika liturgických skladeb od nejstarších z organa epochy Notre Dame, spojené se jménem legendárního Magistra Perotina, přes trojhlasé liturgické kompozice z takzvaných tridentských rukopisů až k motetům Petra Wilhelmide Grudencze. Grudencz sám pravděpodobně v českých zemích nepůsobil, ale vzhledem k rozsahu jeho díla u nás uchovaného mohl mít na českou hudbu vliv. Nejmladším ze starších děl programu je pětihlasá úprava duchovní písně z Benešovského kancionálu od Jana Trojana Turnovského. Do tohoto historického duchovního rámce Martin Smolka organicky vplétá své Niedzielne rano (Nedělní ráno), báseň od Anjely Kupiec v téměř mizejícím nářečí na česko-polském pomezí kolem Těšína. Objevil je náhodně v knížce beskydských studentů s názvem Po naszymu, také po našymu, kteří v ní chtěli svou rodnou řeč popsat, zdokumentovat a zachovat. Martina Smolku její zvukomalebnost, přirozenost a archaičnost zcela okouzlila. „V ní zvonící zvony voní a sama příroda je zde modlitbou,“ (Zwuny zwunia, ich pješň šie we šwjat niešie) uvádí Martin Smolka část textu, rezonující mu se zvukem přírody, zvonů i radostnou zvěstí oroseného rána. Báseň sama o sobě má podobu radost oslavující mše. Propojení s nejstaršími liturgickými i renesančními zpěvy se přímo nabízelo.

K provedení si Martin Smolka vybral komorní vokální soubor mezinárodně renomovaných pěvců zaměřený na interpretaci středověkého vícehlasu, renesanční polyfonie a raného baroka Cappella Mariana pod vedením tenoristy Vojtěcha Semeráda se sopranistkou Barborou Kabátkovou, altistkou Danielou Čermákovou, tenoristou Tomášem Lajtkepem a barytonistou Tomášem Šelcem.

Funkcionalistický kostel sv. Augustina mívá svá úskalí a akustická specifika, Cappella Mariana je však dokázala využít s ohromující noblesou. Hned úvodní chorálové Aleluja a Laudate Dominum, se rozeznívalo z počátečního tenorového sóla Vojtěcha Semeráda, odněkud z neznámých výšin. Až od zadních lavic kostela přicházeli za proplétajících se vokálů čtyři další pěvci.

Nastalo Niedzielne rano, část první. Čtveřice hlasů se rozprostřela do barevného spektra slunečních paprsků a mlžných oparů. V harmonických glissandech rytmicky přenesla do jazyka ptačího štěbetání vetkanou člověčí radost z nepopsatelně ševelících slov sluniečko švieti, sluniečko švieti! Do harmonie se rozezněly lidským hlasem rozhoupané zvony s rázovitými údery a postupným dozníváním.

Příroda i člověk tak byli připraveni na Kyrie paschale od dávného neznámého hudebníka i na Haec dies Heinricha Isaaka, v dokonalém, uchu ladícím provedení. Byla to i příprava na Nedzielne rano, část druhou, chvalozpěv vnesený do korun stromů, katedrály větví sepjatých nad lidskými cestami, pro radost ze vzkříšení každého jara i každého dne. Následovalo velikonoční Alleluia Pascha nostrum immolatus od Magistra Petrotina. Sóla i vícehlasy se vznášely nad jedním tónem v harmonickém souznění až ke kazetovému stropu kostela.

Niedzielne rano, část třetí sahala po dalších originálních možnostech chorálového vícehlasu v souvislosti se současnými trendy hudebního vyjádření, aniž by se odchýlila od libozvučnosti. Nelehce se popisuje hudba, která se snaží ve vší pokoře o dokonalou rezonanci s chrámem přírody. Pokoušely se o to nejméně po dva tisíce let všechny generace hudebníků před námi. Jedním z nich byl jistě také Anonymus, který pěl chválu velikonočních obětí ve Victimae paschali laudis. Z původně přísně gregoriánského chóru se chvalozpěv vyvinul do vícehlasé podoby, i se sopránovými sóly.

Novátorem církevní hudby, jehož skladby byly nalezeny také u nás, byl polský a slezský středověký hudební skladatel a básník Petrus Wilhelmi Grudencz, autor na pomezí středověku a renesance. Jeho Veni, vere – Pneuma eucaristiarum – Paraclito tripudia – Dator eia graciarum mají veškeré rysy moteta a pro naše soudobé vnímání bylo jejich zařazení s dokonalým zpěvem přímo pohlazením. Našim uším nejsrozumitelněji však zněla česká renesanční modlitba Všemohúcí Stvořiteli, nebe, země slavný králi, nad Tě mocnějšího není, nebude, aniž bylo od Jana Trojana Turnovského z Benešovského kancionálu za sólového přednesu Vojtěcha Semeráda.

Po ní přišlo Niedzielne rano, část čtvrtá, opět se „sluníčkem, co svítí“ a v lahodném česko-polském nářečí „zwuny zwunió, ich pješň šie we šwjat niešie“. Originálním pokusem bylo napodobení zpěvu ptáků a jejich rozhovor v harmonickém pískání. Tato pasáž zněla dokonale čistě, z hlediska ptačího zpěvu nepříliš přesvědčivě, ale patřila k radostem nedělního rána a byla osvěžující.

Autor, pan Martin Smolka, byl na světové premiéře svého díla přítomen. Třikrát se spolu s pěvci poklonil nadšeným a rozzářeným tvářím obecenstva. Mezi posluchači nechyběli skuteční znalci této skvostné hudby s nevšedním smyslem pro krásu, čistotu tónu i projevu staletími vybroušených hudebních pokladů. Ty letošní navíc byly vybrány z otevřených hudebních pokladnic a pramenů naší země.

Foto: Velikonoční festival duchovní hudby / Jakub Joch