„V závěru se Pospíchalovy housle rozeběhly do šíleného víru končícího v nejvyšších flažoletech. Po nich, po omračující vteřině ticha, se spustil obrovský aplaus.“

„Snad málokoho z přítomných posluchačů při poslechu Beethovenovy symfonie v historickém oválném sále zámku ve Slavkově nenapadaly dějinné souvislosti.“

„Už na první pohled byla Beethovenova symfonie jeho doménou, Dirigoval zpaměti. Velel široce rozmáchnutými krátkými povely, spíše než gesty, s odstíněnou dynamikou, celým tělem od střevíců až po konečky prstů.“

Ve čtvrtek 5. října orchestr Czech Virtuosi s uměleckým vedoucím, violistou Miloslavem Vávrou, naplnili a rozzářili historický oválný sál slavkovského zámku. Nastudovali Koncert pro housle D dur Petra Iljiče Čajkovského s neobyčejně náročným virtuosním partem pro houslistu Jiřího Pospíchala a Symfonií č. 7 Ludwiga van Beethovena. Obou částí koncertu se ujal charismatický belgický dirigent Eric Lederhandler.

Nutno předeslat, že zmíněný Čajkovského houslový koncert D dur je tvrdým oříškem a zároveň vysněným cílem každého virtuosního houslisty. Jistě nejeden z nich jej odložil i těsně před provedením jako nehratelný, ne ovšem Jiří Pospíchal. Celou skladbu zahrál s úsměvem a jakoby bez námahy. Lehce si poradil s nejvyššími tóny ve vysokých polohách, které zejména na G struně zněly přímo magicky, s četnými dvojhmaty, rychlými staccaty, spiccaty i zrádnými flažolety.

V první větě Allegro moderato a Moderato assai, části bez orchestru, snad i díky neuvěřitelně rychlému prstokladu, zněla jeho hra jako zpěv ptáků i šelest, chvění a třepot křídel. Ve druhé větě Andante se po tesklivé melodii s patrnými prvky lidové písně, ozvalo výrazné sólo skvěle zahrané flétnou, přitakání klarinetu, hoboje a nakonec i lesního rohu. Pak se hra houslí opět rozběhla do divokého tance třetí věty Allegro vivacissimo. Drsná a rychlá staccata, arpeggia přes všechny struny, rozložené akordy a výrazná pizzicata viol uklidnil zas až rozezpívaný hlas flétny stvrzený opět hobojem a dalšími nástroji. V závěru se ještě Pospíchalovy housle rozeběhly do šíleného víru nejvyšších flažoletů. Po nich, po omračující vteřině ticha, se spustil obrovský aplaus, zvolání „bravo!“ i projevy obdivu a úcty vestoje.

Po přestávce následovala Beethovenova Symfonie č. 7. Snad málokoho z přítomných posluchačů při poslechu Beethovenovy symfonie v historickém oválném sále zámku ve Slavkově nenapadaly dějinné souvislosti. Podvědomě umocňovaly atmosféru a sílu místa i hudby. Nedaleko odtud, nad slavkovským bojištěm, dnes stojí Mohyla míru se čtyřjazyčnými texty; ten český od T. G. Masaryka zní: Ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne smrtí, ale životem k životu.

Beethovenova Sedmá symfonie vznikla již po událostech bitvy u Slavkova, v době, kdy měl Beethoven svůj niterný vztah k napoleonským válkám zdánlivě vyřešen. Její první věta Poco sostenuto – Vivace začala úderným nástupem dechů s přizvukujícími smyčci. Z nich vylétla sladká melodie flétny s hobojem a po rozpačitém vyzývání smyčců se proměnila ve všeobecné jásavé téma, v němž hoboj a flétna měli zřetelně stále svůj rozhodující hlas. Po jejich opakovaných vstupech rozjásanou melodii zvolna uklidnily smyčce. Začátek druhé věty Allegretto zahájily zádumčivým tónem violy až do ztišení, než je doplnila violoncella, rozjasnily housle a rázné dechy v úchvatném sjednocení s celým orchestrem. Melodie neustále měnila svou podobu. Na míru se přizpůsobovala nástrojům a vygradovala až do silného, ale zklidňujícího hlasu hobojů a lesního rohu se zakončením smyčců. Jásavě a s celým orchestrem se rozezněla třetí věta Presto. Krátce se ozval náznak melodie z první věty a následovalo rychlé střídání nálad náhle zakončené smyčci. Pak prudce nastoupila poslední věta Allegro con brio. Nabírala neuvěřitelné tempo. V tanečním a divokém víru všech nástrojů se ozývaly fanfáry, opakovaně i flétny. Věta skončila stejně prudce, jak začala, a grandiózně uzavřela celou symfonii.

Po doznění posledního tónu, za obrovského aplausu vestoje, poděkoval dirigent Eric Lederhandler posluchačům i orchestru a po zásluze ocenil pokynutím ruky především flétnu, hoboj a lesní roh, posléze i další nástrojové sekce. Už na první pohled byla Beethovenova symfonie jeho doménou. Dirigoval ji zpaměti, široce rozmáchnutými gesty, krátkými povely i celým tělem, od střevíců až po konečky prstů. Nástupy nástrojům podával důrazně a přesně. V historickém oválném sále slavkovského zámku působil téměř imperátorsky.

Bylo by krásně na zemi, kdyby při jednáních v historických a kongresových sálech mohla hovořit jen a jen hudba; ta, která spojuje národy.

—————–

Jiří Pospíchal

· 1996 – 2011 člen prvních houslí České filharmonie

· od 2002 zástupce koncertního mistra tamtéž

· 2010 – 2013 koncertní mistr a umělecký vedoucí Pražského komorního orchestru bez dirigenta

· 2017 – 2019 koncertní mistr orchestru opery Národního divadla Brno

· hostující koncertní mistr v Seoul Oratorio Orchestra a Vlámské opeře Gent a Antverpy

· 2011 – pedagog Konzervatoře Brno

· 2018 – ředitel ZUŠ Uherské Hradiště

· byl členem Janáčkova tria

· nahrávky pro Český rozhlas, Supraphon, Artesmon a další

· jako sólista vystoupil s Moravskou filharmonií Olomouc, Plzeňskou filharmonií, Czech virtuosi, Musica Bohemica a dalšími

· obnovitel Slovácké filharmonie v Uherském Hradišti

· hostující spolupráce s orchestrem Wiener Symphoniker

Foto: archiv J. Pospíchala