KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Na návštěvě u Novákových english

„Clara Nováková bravurně využívá všechny zvukové polohy svého nástroje.“

„Klavíristka hrála vnímavě s respektem ke komorní sazbě, ale zároveň si sebevědomě brala prostor, pokud to skladba dovolovala.“

„Leitmotivem večera byla radost. Radost ze setkání, radost z hudby, radost ze svobody.“

Barokní refektář Profesního domu MFF UK na Malostranském náměstí v Praze je již tradičním místem koncertů komorního cyklu PKF — Prague Philharmonia. Cyklus představuje komorní soubory a hráče orchestru spolu s hosty. V pondělí 26. února jsme však byli hosty tak trochu všichni, včetně domácích hudebníků. Hosty na návštěvě u Novákových.

Večer s výmluvným titulem Jan Novák představil v duchu Roku české hudby komorní tvorbu skladatele, od jehož úmrtí letos uplyne čtyřicet let. Novák prožil značnou část svého života v emigraci, a jeho dílu se tak u nás dostává patřičné pozornosti až v poslední době. Nemalou zásluhu na tom mají Novákovy dcery, flétnistka Clara Nováková a klavíristka Dora Novak-Wilmington, které byly i protagonistkami večera.

Právě jejich interpretace byla tím, co dalo koncertu punc výjimečnosti. Jejich provedení Sonaty super „Hoson Zes…“ pro flétnu a klavír (1981) vynikalo mimořádně organickou souhrou, agogickou svobodou a zvukovou barevností. Clara Nováková dobře ví, že flétna nemusí znít jen líbezně, a bravurně využívá všechny zvukové polohy svého nástroje. Včetně neotřelých efektů předepsaných partem, jako je zpěv do nástroje nebo zvuk klapek. Zároveň oplývá osobitým, pro ni charakteristickým flétnovým tónem, který má mimořádnou naléhavost a intenzitu ve všech rejstřících. Technická virtuozita a hra zpaměti jsou pak pro ni jen jakousi podružnou samozřejmostí. Podstatný je výraz. Ten dechberoucím způsobem podpořila komorní souhra s Dorou Novak-Wilmington. Její měkký klavírní zvuk se svými barvami přirozeně pojil s tónem flétny a dával vyznít jak hravým či lyrickým, tak i dramatičtějším polohám skladby. Klavíristka hrála vnímavě s respektem ke komorní sazbě, ale zároveň si sebevědomě brala prostor, pokud to skladba dovolovala.

Obecenstvo tak mělo možnost zažít opravdu autentickou interpretaci. Autentickou nikoli proto, že interpretkami byly dcery autora, ale proto, že se obě umělkyně dokázaly ponořit k samotnému jádru skladby a na tomto základě vystavět hudební obraz, který jako by byl jejich vlastním dílem. Není divu, že tím publikum strhly k nadšeným ovacím.

Obě interpretky se společně představily ještě v závěrečném čísle večera, Sonatě Tribus pro flétnu, housle a klavír (1982), ovšem s cellovým partem na místě houslí. Ten byl nově upraven právě pro účely koncertu a ujal se ho violoncellista Lukáš Pospíšil, dlouholetý koncertní mistr PKF – Prague Philharmonia. V jeho podání zaznělo také hravé, jazzově laděné Capriccio pro violoncello a klavír (1958), kde jej doprovodil mladý klavírista Filip Martinka. Virtuózní skladbu provedli s technickou precizností, ve vyladěné souhře.

Dramaturgii večera doplnila Novákova Sonata Phantasia pro violoncello, fagot a klavír (1982) v interpretaci Lukáše Pospíšila, Dory Novak-Wilmington a fagotisty Tomáše Františe. Františ je Pospíšilovým kolegou v PKF – Prague Philharmonia již od roku 1994 a snad i to dává projevu obou těchto interpretů jistou klasickou vyrovnanost, klid a souhru typickou pro dlouholeté spoluhráče. Ta obzvláště slušela recitativnímu úvodu skladby, který nezapřel inspiraci autora moravským folklorem. Fagot i violoncello zněly lahodně a jejich party se organicky proplétaly s partem klavíru, aniž by se vzájemně zastiňovaly. Dora Novak-Wilmington byla svým pražským kolegům opět skvělou komorní spoluhráčkou.

Koncert uváděla dramaturgyně komorního cyklu Martina Sermain, jejíž vřelý projev a zasvěcené slovo (psané i mluvené) pomohly obecenstvu proniknout do kontextu Novákovy tvorby a zároveň přispěly k vytvoření vlídné a hřejivé atmosféry večera.

Clara a Dora Novákovy měly v sále řadu přátel, blízkou i vzdálenější rodinu. Leitmotivem večera tudíž byla radost. Radost ze setkání, radost z hudby, radost ze svobody. Skladby, které psal Jan Novák pro svou rodinu a přátele, tak přinesly právě to, co si kdysi přál.

Foto: PKF / Milan Mošna

Jana Jarkovská

Flétnistka a pedagožka

Jana Jarkovská je výraznou českou flétnistkou. Interpretačně se zaměřuje na méně známou, převážně českou soudobou hudbu. Té se věnuje také jako členka orchestru BERG. V uplynulých letech natočila tři profilová CD s tvorbou Jiřího Temla a dalších současných českých skladatelských osobností. V roce 2023 vydala společnost Naxos Records CD s její premiérovou nahrávkou flétnového koncertu argentinského skladatele Eduarda Graua.
Jana studovala na konzervatořích a akademiích v Praze, Stockholmu a Miláně, kde působila rovněž jako odborná asistentka. V roce 2018 získala na Akademii múzických umění v Praze titul Ph.D. v oboru interpretace a teorie interpretace. Vystudovala také italianistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti vyučuje flétnu na Konzervatoři v Teplicích.
Coby členka souboru Duo du Rêve, v němž působí od roku 2011 spolu s klavíristou Bohumírem Stehlíkem, získala Jana Jarkovská řadu ocenění v mezinárodních soutěžích (Paříž, Verona, ad.) a vystupovala v Evropě (Paříž, Bonn, Stockholm) i v USA (Boston, New York). Hraje na desetikarátovou zlatou flétnu značky Verne Q. Powell.



Příspěvky od Jana Jarkovská



Více z této rubriky