„Detlev Glanert patří k nejúspěšnějším skladatelům současnosti.“

„Ovace vestoje nadšeně přijaly nové dílo renomovaného skladatele.“

„Celé dílo precizně nastudoval anglický dirigent Jonathan Darlington.“

Nejnovější opera německého skladatele Detleva Glanerta Židovka z Toleda byla ve světové premiéře uvedena 10. února 2024 v Semperově opeře v Drážďanech. Uvedení bylo nesmírně úspěšné, publikum ovacemi vestoje nadšeně přijalo nové dílo renomovaného skladatele; dílo, které navíc vzniklo právě na objednávku Semperovy opery.

Kdesi jsem četl, že opera nezahyne, pokud se budou komponovat a uvádět nová díla. Mnohokrát jsem si uvědomil, jak jsou to moudrá slova. Každé dobře vedené operní divadlo má na svém repertoáru nejen opery La Traviata, Carmen nebo Tosca, ale též díla soudobá. Musí ovšem k nim vést publikum, aby je přijímalo a dokonce vyhledávalo. Proč neustále „nově“ vykládat La Traviatu nebo jinou klasickou operu, když mohu hrát novou operu na námět ze současnosti, s moderní hudbou, která by měla k publiku promlouvat. Témata soudobých oper jsou ovšem různá, i dnes skladatelé píší opery na stále živé náměty z antiky, podle Shakespeara, podle slavných filmů nebo na příběh z historie. Do poslední kategorie spadá nová opera německého skladatele Detleva Glanerta.

Detlev Glanert patří k nejúspěšnějším skladatelům současnosti. Systematicky se věnuje i kompozici oper (od roku 1987), Židovka z Toleda je jeho čtrnáctou operou. Z těch přechozích měly největší úspěch opery Joseph Süß, Caligula, Nižinského deník, Dřevěná loď, Solaris a opera Oceane, předcházející Židovce z Toleda, podle Theodora Fontana, poprvé uvedená v Německé opeře v Berlíně 28. dubna 2019. Libreto k ní napsal Hans-Ulrich Treichel a režíroval jeden z největších režisérů současnosti, Kanaďan Robert Carsen. Libretista Treichel i režisér Carsen se podíleli nyní také na inscenaci Glanertovy zatím poslední opery Židovka z Toleda v Drážďanech.

Námět opery najdeme ve španělských kronikách, dodnes se neví, zda jde o skutečný příběh, nebo zda je to jen fikce. Celý příběh se odehrává ve 12. století ve španělském Toledu, kde se mísí tři kultury: křesťanská (katolická), židovská a maurská. Židovská dívka Rahel (Heidi Stober) i přes varování své sestry Esther (Lilly Jørstad) vstoupí do královských zahrad, kde se setká s králem Alfonsem VIII. (Christoph Pohl), přičemž on je okouzlen její krásou. Zapomene na svět, na svou rodinu i své povinnosti a žije s Rahel na svém venkovském sídle (některé prameny uvádějí sedm dní, jiné sedm týdnů a další sedm měsíců). To se pochopitelně nelíbí jeho choti, královně Eleonoře Anglické (Tanja Ariane Baumgartner), která chce krále svrhnout a sama se chopit moci. Král se nakonec musí rozhodnout: trůn, nebo Rahel – rozhodne se pro trůn a sám podepíše rozsudek nad Rahel, v němž je označena jako maurská špionka a má být zabita. V chrámu, kde kardinál světí zbraně pro boj s Maury, žaluje Esther krále ze smrti své sestry. Všichni opouštějí chrám, kde zbude jen duševně nemocný princ – syn krále Alfonsa VIII. a královny Eleonory Anglické.

Námět byl mnohokrát zpracován. Glanertův libretista vyšel z poměrně málo známého dramatu rakouského dramatika Franze Grillparzera, který se celý život zabýval dílem španělského spisovatele a dramatika Lope de Vegy, jehož drama Smíření královského páru a Židovka z Toleda z roku 1616 sám přepracoval v roce 1851. Grillparzerovo drama bylo poprvé uvedeno až po autorově smrti 21. listopadu 1872 v Německém zemském divadle v Praze. Patrně nejznámější je zpracování této legendy z roku 1955 pocházející z pera německého spisovatele Liona Feuchtwangera. Nicméně Glanertův libretista vyšel z Grillparzerova dramatického zpracování, které velmi volně použil pro své libreto. Musíme dodat, že se jedná o velice zdařilé libreto, skladatel s libretistou na něm údajně velice dlouho pracovali, než vznikl dokonalý tvar pro zhudebnění.

Glanert jako operní skladatel není žádným začátečníkem, je to zkušený autor nejen operních děl. Kompozici studoval mj. u velkého německého hudebního skladatele a autora mnoha oper Hanse Wernera Henzeho a Olivera Knussena. Jeho hudební řeč je již velice zralá, důsledně jeho hudba vychází z libreta, které svým zhudebněním umocňuje. Vzniklo tak strhující dílo, které je sice historicky situováno do 12. století, ale svým milostným příběhem i mocenskými vztahy je aktuální i dnes. To si jistě uvědomil i kanadský režisér Robert Carsen, který svou inscenaci lokalizoval do Španělska, ale historické kostýmy nahradil těmi současnými (scénu i kostýmy vytvořil Luis F. Carvalho, přičemž na scéně spolupracoval i režisér). Carsen se soustředil na vypracování vztahů mezi postavami, za jednu z nejsilnějších scén operní inscenace považuji okamžik, kdy král Alfonso VIII. podepisuje rozsudek smrti nad Rahel. Ale působivých míst bychom našli v opeře daleko víc, dá se říci, že od prvních taktů až po vygradovaný závěr díla je divák vtažen do tohoto příběhu nejen pro příběh samotný, ale především pro jeho hudební zpracování i působivou režii. Carsen totiž nikdy neinscenuje popisně, jeho inscenace jsou moderní, ale nikdy se nevyvyšuje nad autory díla a pokorně jim slouží.

I po hudební stránce by si dílo zasloužilo podrobnější rozbor. Tak hned první takty jsou svěřeny hudebnímu nástroji zvaném ud, což je historický smyčcový nástroj z Persie ze 7. století, jakýsi předchůdce pozdější loutny. Jeho úvodní téma je pak vystřídáno žesťovými fanfárami. Ud slyšíme v průběhu opery ještě mnohokrát. Glanert se ostatně snažil jednotlivé kulturní skupiny hudebně charakterizovat. Po vzoru operních árií komponuje i monology, z nichž je nejpůsobivější úvodní monolog královny na začátku třetího jednání, z téhož jednání stojí za pozornost i výborně vystavěný duet královny a krále Alfonsa VIII. Významné místo má v opeře i sbor, výborně nastudovaný sbormistrem Jonathanem Beckerem. Všichni sólisté zpívali a hráli zcela přesně své role, občas jsem je litoval, protože instrumentace díla nebyla vždycky pro pěvce příznivá. Samozřejmě dominovala čtveřice hlavních rolí (již výše jmenovaných), z dalších je třeba ještě uvést dva královy dvořany Markuse Marquardta (Manrique) a Aarona Pegrama (Don Garceran). Užití nástroje ud je jistě zajímavé a dodává dílu určitou exotičnost, nicméně může být překážkou k rozšíření tohoto díla na běžné operní scény, byť je psáno, že může být nahrazen jiným arabským nástrojem. Trochu mi to připomíná působivou Eötvösovu operu Tři sestry, kde jsou hlavní role psány pro kontratenoristy, kteří pak v praxi byli nahrazeni ženskými hlasy. Celé dílo bylo precizně nastudováno anglickým dirigentem Jonathanem Darlingtonem, který perfektně držel pohromadě velký orchestr (s rozsáhlou skupinou bicích nástrojů) i všechny účinkující na jevišti.

Semperově opeře v Drážďanech patří dík a chvála za uvedení tohoto díla, které ovšem pokračuje v dramaturgické řadě uvádění soudobých oper. Aplaudující publikum světovou premiéru Glanertovy poslední opery přijalo s nadšením. Závěrem se neodvratně nabízí otázka, zda některou z autorových oper uvede nějaký český operní soubor? Jedná se přece o jednoho z nejvýznamnějších operních skladatelů dneška.

Foto: Semperoper / Ludwig Olah