„Zpěv Václavy Krejčí Houskové byl vždy osvěžením a pozornost posluchače tak po celou dobu koncertu nepolevila.“

„V Koncertní etudě C dur opět vynikla virtuozita Jitky Čechové.“

„Zůstane-li v posluchačích po koncertě touha po dalším poslechu, je to přece vynikající hodnocení.“

V obecném povědomí národa žijí velká díla Smetanova symfonického a operního repertoáru. Tituly jako Má vlast, Prodaná nevěsta, Libuše a několik dalších by mnoho dotázaných dovedlo vyjmenovat na první dobrou, což je jistě chvályhodné. Stejně tak chvályhodné je ale uspořádání koncertu, který obrací pozornost k mnohem komornějším, niternějším a méně známým Smetanovým skladatelským počinům, k jeho klavírní a vokální tvorbě. Takový byl i koncert 6. března 2024 ve Smetanově domě v Litomyšli.

Vůbec výjimečné bylo protnutí místa a načasování koncertu, který se odehrál ve Smetanově rodišti, v budově nesoucí jeho jméno, pouhé čtyři dny po dvoustém výročí jeho narození, ve společnosti znalkyně jeho života a propagátorky jeho díla, a navíc v Roce české hudby, který připomíná „čtyřková“ výročí dalších osobností našich hudebních dějin.

Pětistý devadesátý čtvrtý Litomyšlský hudební večer nazvaný příhodně Všechno nejlepší, Bedřichu! s podtitulem Gratulační koncert k 200. výročí narození Bedřicha Smetany, uspořádaný večer 6. března ve Smetanově domě v Litomyšli byl, coby převážně klavírní koncert, neokázalý, ale srdečný a osobní, jak se na gratulaci sluší. Ke koncertnímu křídlu usedla Jitka Čechová, která je sama propagátorkou a vynikající interpretkou Smetanova klavírního díla (v Roce české hudby 2014 dokončila dosud nejucelenější nahrávku klavírního díla Bedřicha Smetany pro vydavatelství Supraphon). Kromě hry na klavír bylo příjemné její průvodní slovo mezi skladbami, výborně vyvážené mezi stručností a sdělností, kdy posluchačům napomohla zasadit jednotlivé skladby do kontextu Smetanova života a zmínila také některé zajímavosti k lepšímu pochopení programu.

Hned první skladba byla vybrána skvěle. Klavírní skica ke scéně ze Shakespeara s názvem Macbeth a čarodějnice, v prvních tónech snová a tajemná, v dalších částech a v závěru dramatická, vytvořila v úvodu večera působivou atmosféru a komu se snad ještě po usazení do sedačky honily hlavou myšlenky všedního dne, musel být po této skladbě již vtažen do dění v sále a naladěn na další program.

Pakliže v sobě měla úvodní skladba dramatický shakespearovský náboj, tak následující Hajej můj andílku – árie Vendulky z opery Hubička, byla milým pohlazením, a to značným dílem díky hlasovému projevu druhé protagonistky večera, kterou byla Václava Krejčí Housková. Její příjemný sametový mezzosoprán společně s gesty a mimikou nesmírně pomohly vcítit se do měnících se nálad árie a prožít je společně se zpěvačkou. Díky pečlivé artikulaci v této i dalších áriích či písních mohli posluchači snadno porozumět zpívanému textu. Témbr zpěvaččina hlasu byl v příjemném souladu se zvukem křídla značky Petrof – tyto nástroje jsou charakterizovány svým romantickým, kulatým a měkkým tónem, což se pro Smetanovo dílo hodí.

Jak ve svém průvodním slovu zmínila Jitka Čechová, Poklad melodií (Preludium – Capriccio – Finale. Allegro vivace) znamenal připomínku Smetanova pedagogického působení. Jedná se o skladby, které napsal pro své žáky, a posluchači měli tedy tento večer vzácnou příležitost slyšet je v živém provedení, neboť bývají na koncertech zřídkakdy zařazovány.

Podobně jako úvodní skladba, také Koncertní etuda gis moll, op. 17 „Na břehu mořském“ byla jedním z těch zážitků, kdy bravurně zvládnutá interpretace virtuózní skladby dovolí posluchači odpoutat pozornost od technických aspektů hry a zaměřit ji směrem k obrazům spontánně se vynořujícím v mysli. Díky Bedřichu Smetanovi a Jitce Čechové jsme se mohli na několik minut ocitnout na vlnami omývaném břehu mořském. Znalci Smetanova životního příběhu by potom dodali, že šlo téměř s určitostí o břeh švédský, kdesi poblíž Göteborgu.

V árii Rozy z opery Tajemství Tak plane láska pravá dostala opět prostor Václava Krejčí Housková. Její zpěv střídající se s čistě klavírními díly byl vždy osvěžením a pozornost posluchače tak po celou dobu koncertu nepolevila.

Črty, op. 5 (Scherzo [polka] – Zádumčivost – Přívětivá krajina – Rhapsodie) přinesly posluchačům další dílek do mozaiky Smetanova klavírního díla – původně se měly stát součástí širšího cyklu Lístky do památníku, který ale nebyl dokončen. V následující Koncertní etudě C dur opět vynikla virtuozita Jitky Čechové a stejně jako v předchozích skladbách i zde bylo znát její zaujetí dílem, přičemž i v technicky náročných pasážích působila uvolněně.

Závěrem koncertů bývá efektní, stěžejní nebo energické dílo, kterým koncert vygraduje k finále. Tentokrát tomu ale bylo jinak a nutno říci, že měl-li být koncert gratulací, tak dospěl skutečně do finále srdečného až intimního. Večerní písně na slova pěti básní ze stejnojmenné sbírky Vítězslava Hálka složil Smetana jako svůj jediný písňový cyklus na podzim roku 1879, tedy v době, kdy byl již hluchý a mohl se opřít pouze o svůj vnitřní sluch, vytříbenou hudební představivost a jistě jej vedla také osobní vyzrálost. Dílo věnoval „své choti Babetě“ a je pokládáno za nejosobnější tvůrčí výpověď skladatele v rámci jeho vokální tvorby. Zajímavostí je, že Hálkovy Večerní písně se mezi lidmi staly v době svého vydání velmi oblíbenými hlavně pro převážně radostnou povahu básní a jejich srozumitelnost. Kromě Smetany se zhudebnění některých chopil také například Antonín Dvořák.

Dlouhý potlesk, který si vyžádal dva přídavky, dával tušit, že by mnozí posluchači přijali i delší program. V tomto ohledu snad mohla zůstat na programu původně avizovaná árie Svatavy z oratoria Svatá Ludmila Ó, v jaké šeré lesní stíny, ale drobné změny programu jsou jistě pochopitelné a ponechme je v kompetenci pořadatelů a umělců. A navíc – zůstane-li v posluchačích po koncertě touha po dalším poslechu, je to přece vynikající hodnocení.

Foto: Smetanův dům Litomyšl