„V inscenaci Davida Radoka to není pohádka. Je to bolestivé, ale citlivé a dojemné vyprávění jednoho velmi smutného příběhu opravdové lásky.“

„Na jevišti nehraji, ale žiji příběh Rusalky, takže mě to stojí dost fyzických i psychických sil.“

„Peter Berger jako Princ je citlivý partner, se kterým je radost stát na jevišti. A ještě tak krásně zpívá!“

Jana Šrejma Kačírková je sopranistkou, která má ideální hlas pro lyrické role plné emocí, pro postavy, jež většinou špatně skončí. Nejnověji zpívá Rusalku, premiérovanou v Janáčkově divadle v pátek 5. dubna. Roli už ztvárnila v Českém Krumlově na Otáčivém hledišti v režii Jiřího Heřmana, nyní v Brně jde o inscenaci režiséra Davida Radoka.

Je postava Rusalky v připravované inscenaci něčím jiná, než jste ji dosud znala?

Určitě ano. Už moje první inscenace téhle krásné opery byla úžasná, zajímavá, v překrásném prostředí zámeckého parku, jedinečná, stejně tak jako teď inscenace Davida Radoka. Tahle Rusalka jde trochu víc „na dřeň“ a je to trochu drama. Pohádky končí většinou šťastně, což se o příběhu Rusalky opravdu říct nedá. Je to bolestivé, ale citlivé a dojemné vyprávění jednoho velmi smutného příběhu opravdové lásky. Lidská tragédie, kterou dokáže režisér David Radok přetavit do reálného a pravdivého světa. Rusalka překypuje emocemi v každé vteřině. Je to postava nabitá touhou a vírou ve svět lidí, což se jí bohužel vymstí. Myslím, že každý tam najde nějakou emoci, kterou zažil…

S režisérem Davidem Radokem spolupracujete poprvé?

Naštěstí již počtvrté a upřímně doufám, že ne naposledy. Měla jsem tu čest s ním nastudovat Lidský hlas a Fragmenty z opery Julietta a operu Peter Grimes v Brně a v Praze jednoaktovky Don Buoso a Gianni Schicchi – a teď Rusalku. Práce s ním je ta nejlepší masterclass, ze které nechcete ztratit ani vteřinu. Je to zážitek, který bych přála každému umělci. David Radok vyžaduje naprosté soustředění a nesnáší cokoliv, co je falešné. Přitom dokáže být pěvci oporou a cítím, že si nás váží a že nám věří. To je pro práci zpěváka velmi důležité, pak dokáže i ze slabších herců udělat osobnosti.

Vaší doménou jsou lyrické a tragické role. Jak k nim přistupujete?

Je pravda, že mám role, které mají dramatický vývoj, moc ráda. Role jako je Violetta, Čo-Čo-San, Markétka, Julie a mnoho dalších nešťastně zamilovaných postav vyžadují spoustu citu. To nelze odzpívat jen podle not, musíte tomu dát duši. Já na jevišti nehraji, ale stávám se postavou, kterou představuji a jdu po logice jednání. Pak do mne role vrůstá a já přebírám její duši.

A co dirigenti? Ti přece mají se zpěvákem největší kontakt, nebo ne?

Abych pravdu řekla, tak se snažím, aby nebylo vidět, že dirigenta vnímám. Samozřejmě o něm vím celou dobu, registruju ho sluchem či periferně, ale vyhýbám se pohledu na něj, protože to podle mě odvádí pozornost diváka od emoce, kterou chci předat. S dirigentem jsem ve velkém kontaktu a tvůrčí práci v době, kdy se role studuje a kdy se dávají dohromady ansámbly, nechávám se inspirovat a snažím se vžít do jeho představy. Při představení potřebuji, aby mě dirigent podpořil a vnímal, stejně jako já jeho.

A co pěvečtí partneři? Ti vás taky inspirují?

To je ta nejlepší varianta, samozřejmě. S partnerem jste tým. Když to mezi vámi nejiskří a nemůžete si věřit, to pak nemůže dobře dopadnout a divák to pozná. Peter Berger jako Princ je citlivý jevištní partner, se kterým je radost stát na pódiu. A ještě tak krásně zpívá! Musím ale zmínit, že speciálně v téhle inscenaci to mohu říct o každé bytosti, která se vedle mě na jevišti zjeví…

Pocházíte z Prahy, ale zpíváte v mnoha operních domech v České republice. K jakému opernímu domu máte největší vztah?

Měla bych teď říct, že ke všem… (smích). Je pravda, že v každém divadle, ve kterém jsem účinkovala, jsem se něco naučila a všude jsem byla s láskou přijata jako kolegyně a mnohdy i kamarádka. Moje první srdcové divadlo bylo Moravskoslezské divadlo v Ostravě. Tam jsem nastartovala kariéru a odzpívala snad nejvíc rolí, tam jsem dostala tu pravou školu operního divadla. Samozřejmě, důležitá je pro mne Opera Národního divadla v Praze. Tam žiju, tam mám rodinu a jsem vděčná, že mohu stát na prknech ve „Zlaté kapličce“. V Janáčkově opeře v Brně, kam jsem přišla před osmi lety za svým milým šéfem, který mě provází vlastně celou mou uměleckou cestou, jsem opravdu šťastná. Je tu pro nás vytvořené mimořádné divadelní zázemí, které nemá podle mě nikde obdoby. Zároveň je tu výborný pracovní kolektiv skvělých pěvců, kteří jsou si navzájem inspirací a oporou. Cítím, že si nás vedení opery váží a že nás hýčkají. Samozřejmě za to chtějí špičkové výkony. Je to pro mne obrovský závazek a motivace.

A co diváci? Poznáte během představení, jestli máte jejich podporu?

Abych byla upřímná, během představení se do publika nedívám. Musím se soustředit na hudbu a na partnery, na to, abych své postavě dala maximum energie a emocí. Po představení, na děkovačce, to už je něco jiného, to náladu publika vnímám velmi silně. S potleskem je mi největší odměnou, když se publikum buď nahlas směje, anebo nemůže zastavit pláč.

Jak odpočíváte? Kde berete energii? Jste štíhlá… Co životospráva?

No, to je tedy otázka! Děkuji, ale štíhlá bych pouze chtěla být… (smích) Když já tak ráda jím… Ale musím se udržovat, máte pravdu. Doby, kdy se věřilo, že zpěvačka musí být korpulentní, aby měla silný hlas, ty jsou pryč. Špeky opravdu nerezonují. Ale potřebuji nabíjet energii, a proto ráda chodím na procházky, trávím čas s rodinou a s přáteli. Nově chodím fandit svému příteli, který běhá a vyhrává maratony, což já absolutně nechápu, ale o to víc to obdivuji. Největší nabíječkou je pro mne ovšem kryoterapie. Nastartuje tělo a zbaví bolesti zad, svalů i kloubů. Při kryoterapii vystavíte svůj organizmus na tři minuty teplotě až –120 °C. To vyvolá fyziologickou reakci, která pomáhá posilovat imunitu, potlačuje bolest a urychluje regeneraci. Propadá tomu stále více mých kolegů, všem to doporučuji. Zvláště pak Kryocentrum v Praze, kde je ke všemu ještě až rodinné prostředí, které působí stejně blahodárně jako celá terapie. A pro Rusalku je to naprosto přirozené prostředí!

Foto: NdB / Marek Olbrzymek