„Vorlová po sobě zanechala rozsáhlé kompoziční dílo.“

„Ke tvorbě pro lidské hlasy přistupovala diferencovaně a s citem. Pod dojmy z vlastního životního údělu vždy dobře vystihla hloubku vybraných textů.“

„Ve dvou případech program večera doplnily její kompozice pro sólový klavír.“

Hudební skladatelka Sláva Vorlová se narodila před sto třiceti lety, 16. března 1894, necelých deset let po úmrtí Bedřicha Smetany. Letošní vzpomínky na tuto pozoruhodnou umělkyni proto rovněž spadají do rámce Roku české hudby. Slavnostní koncert z její tvorby uspořádal spolek Lieder Society v Sukově síni pražského Rudolfina ve čtvrtek 21. března.

Vorlová po sobě zanechala rozsáhlé kompoziční dílo. Je autorkou pěti oper, tří kantát, osmnácti orchestrálních děl, devíti komorních skladeb, čtyř sborových děl a osmi písňových cyklů. A právě tento posledně jmenovaný segment tvorby skladatelky se stal předmětem systematického zájmu nově vzniklého ambiciózního spolku s anglickým názvem Lieder Society. Je to segment rozmanitý a úctyhodně početný. Nabízí uplatnění všem čtyřem hlasovým oborům a opírá se nejen o básnickou tvorbu význačných literátů Seiferta, Holuba, Scheinpflugové či Lece, ale i o vlastní texty skladatelky.

Na úvod v podání altistky Moniky Jägerové zazněl výběr z cyklus deseti písní na básně Olgy Scheinpflugové s názvem Stesk, op. 13 (1946). Následoval šestidílný cyklus na vlastní texty O lásce, op. 17 (1947), přednesla jej sopranistka Tamara Morozová. První pásmo aforismů na slova Stanislava J. Lece má název Neučesané myšlenky, op. 70/1 (1967), zazněly v podání barytonisty Romana Hozy. Hned po přestávce jsme vyslechli Prsten Třeboňské Madoně, op. 72 (1967), písňový cyklus na básně Jaroslava Seiferta. Provedl jej tenorista Daniel Matoušek. Stručné úvahy, op. 89 (1971) je název vokálního cyklu na slova Miroslava Holuba. Je napsán pro dva ženské hlasy a posluchači jej vyslechli v podání Tamary Morozové a Moniky Jägerové. Neučesané myšlenky, op. 70/2 (1967), druhé pásmo aforismů, jsou zhudebněním textů, jejichž autorem je rovněž polský literát Stanislav J. Lec. I ty přednesl Roman Hoza.

Klavírní part ve všech pěveckých vystoupeních realizoval Vojtěch Červenka. Doprovází s porozuměním a svůj výkon přizpůsobuje specifikům přednesu pěvců. Ve dvou případech program večera doplnily Vorlové kompozice pro sólový klavír, nejprve Síla světla, op. 20/1 (1949), ve druhém bloku pak zazněly Parafráze husitských zpěvů, op. 34 (1953). Obě díla rovněž skvělým způsobem přednesla Katelyn Bouska.

Večerem provázel dramaturg plzeňské opery Vojtěch Frank. Věcně a s nevšedním zaujetím ve svých vstupech připomenul osobnost skladatelky, zhodnotil její neprávem opomíjený význam pro českou hudbu v polovině minulého století. Ocenil rovněž činnost spolku Lieder Society.

Ke tvorbě pro lidské hlasy Sláva Vorlová přistupovala vždy diferencovaně a s citem. Pod dojmy z vlastního životního údělu vždy dobře vystihla hloubku vybraných textů. Promítla do nich svoji ženskost, odlišila tragické roviny od těch humorných. Její vokální party jsou neobyčejně zahuštěné, mimořádně důležitou roli v nich hraje sémantická složka. V melodicko-harmonických strukturách navazuje na hudební dění z období pozdního romantismu, nejednou je živelně zkratkovitá. Při práci s textem se často se pohybuje až na hraně afektovaného parlanda. V tomto ohledu její útržkovitost připomíná spíše svět Janáčkova Zápisníku zmizelého. Všichni zpěváci se s touto zvláštností Vorlové kompozičního stylu vyrovnali skvěle, svůj vokální projev často a se vkusem doplnili hereckými gesty a nenápadnou mimikou.

Za povšimnutí stojí práce Slávy Vorlové s klavírní sazbou. Do značné míry je autonomní, přiměřeně zahuštěná, plná charakterizujících, až zvukomalebných momentů, imitacemi bezprostředně reaguje na intonační průběh zpívaného slova. S klavírem tedy autorka pracuje suverénně, je zde patrná její důkladná pianistická průprava u předních předválečných klavírních pedagogů.

S uznáním je třeba se zmínit o celém vokálním kvartetu. Ač umělci mladí, mají všichni již bohaté zkušenosti nejen z koncertních pódií doma i ve světě, ale v nejednom případě i z operního jeviště. Čistá intonace je zde samozřejmostí, všichni disponují velkým dynamickým rozsahem, ocenit lze rovněž přiměřenou míru vibrata.

Sukova síň byla zaplněna do posledního místa, sympatická byla přítomnost převážně mladého publika. Posluchači reagovali spontánně, se smíchem, zejména na zhudebněné aforismy. Lieder Society lze pochválit za citlivý přístup k volbě programu. Předestřela sice tragiku životního údělu skladatelky, dvojím uvedením Neučesaných myšlenek však navodila optimistické vyznění celého nepochybně objevného večera.

Foto: Barka Fabiánová