„Člověk se ptá po vlastních kořenech právě tehdy, když je z nich vytržen nebo když je postaven před zrcadlo.“

„Housle jsou ve skladbě šamanem, tím kdo posluchače vede.“

„…aby to nevypadalo, že píšu pouze pro pravěké nehratelné nástroje.“

Na festivalu Pražské jaro 2024 bude skladatel Kryštof Mařatka dirigovat světovou premiéru svého houslového koncertu Svatyně – v hlubinách jeskynních maleb. Je holdem pravěkým uměleckým projevům dochovaným ve Francii. Autor žijící již tři desetiletí souběžně v Praze a v Paříži v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o původu umění, o lidské identitě a o potřebě uměleckého vyjádření, spojené s lidmi odjakživa. Zmiňuje také práci na opeře na motivy románu Továrna na Absolutno od Karla Čapka, díle určeném pro Národní divadlo Brno, a vrací se k březnovému provedení svého klarinetového koncertu Luminarium Filharmonií Hradec Králové. Sólistou byl jeho dvacetiletý syn Yan, student Pařížské konzervatoře.

Píšete hudbu – v uvozovkách – francouzsky, nebo česky? Nebo řečeno jinak: jste francouzský, nebo český skladatel?

Já můžu hovořit jenom o pocitech. A v nich jsem český skladatel.

Třebaže žijete už tolik let ve Francii?

I Francouzi tak o mně píší – jako o skladateli českého původu. Ale jinak se musím trochu ohradit. Pokud někdo říká, že žiju v Paříži, tak to vlastně říká špatně, protože žiju částečně v Praze a částečně v Paříži. Žiju na obou místech. Půl napůl. Chápu, že lidé potřebují mít věci zaškatulkované, ale v mém případě to realitě neodpovídá. A týká se to jak mé rodiny, tak mé profese. Protože jsou období, kdy se mi v Česku hraje daleko víc věcí než ve Francii nebo někde jinde ve světě. Střídá se to. A tak skutečně působím na obou místech.

Takhle to máte zařízené od začátku?

Do Francie jsem začal jezdit v roce 1990. Byl jsem tehdy rok na pražské Akademii múzických umění, ale nechal jsem toho. A v roce 1994 jsem dostal na dva roky stipendium od Francouzského institutu. Na pobyt. Já do Paříže ani na studia vstoupit nechtěl. Skladbu jsem se učil soukromě od osmi let, potom na konzervatoři… Bič nad sebou jsem už nechtěl mít. Spíš jsem potřeboval prožívat umělecky pobyt, setkávat se s lidmi, chodit na koncerty, studovat v knihovnách… Opravdu jsem tam byl tedy na uměleckém pobytu – a nelituji. Získával jsem kontakty, dostával objednávky, psal jsem muziku… Posunoval jsem se děláním toho, co mě tam táhlo, nikoli studiem. Kdybych to měl říci trochu obrazně, šlo spíš o studium života.

Takže letos už třicet let. Když opět budeme hovořit o vašich vlastních pocitech –jde o období, ve kterém jste se nějak zásadně proměnil?

Jak se to vezme. Člověk pořád hledá… Paradoxně se stala jedna věc. Tím, že jsem vyletěl z hnízda, začal jsem se zabývat svým vlastním původem, svou vlastní identitou. To znamená českou hudbou, českou lidovou hudbou… Pak přišla etnická hudba, světová etnická hudba… A šlo to dál – až k prvním hudebním projevům z doby pravěku. Svou kolébkou, českou kulturou, jsem se začal zabývat, až když jsem byl mimo. Je to paradox, ale zároveň asi logický… Člověk se ptá po svých vlastních kořenech právě tehdy, když je z nich vytržen. Anebo když je postaven před zrcadlo.

Tohle musel přece prožívat v Paříži mezi válkami také Bohuslav Martinů.

Nepochybuju o tom. U něj byla velkým vlivem francouzská moderna, Stravinskij, Roussel, jazz a tak dále… Ale to české v jeho hudbě, to je přesně ono. Neznám tak dalece skladatele, jako byli Karel Husa nebo Jan Novák a všichni ti, kteří také žili v cizině. A musel byste vyzpovídat další skladatele, kteří teď žijí mimo, ať už částečně, nebo úplně, jestli to cítí podobně jako já. Znám několik, kteří to takhle naopak vůbec nemají. Chtějí být součástí celkového proudu a identifikovat se nějak jinak. Já když budu konkrétní – když mi třeba něco hraje nějaký regionální český orchestr, i když prestiží nebo kvalitou neodpovídá pařížským orchestrům – tak mně to často dělá větší radost. Mám rád takové kontakty a rozvíjím je.

Současná hudba bývá v běžném koncertním dění přece jen trochu na periferii.

Byla, já jsem to tak před těmi třiceti lety cítil, ale myslím, že teď se situace trochu změnila. Chtělo to proměnu jedné generace. Myslím, že už jsou zjevné tendence rozvíjet uvádění současné tvorby i v mimopražských a regionálních orchestrech, což je výborné.

Když se vrátím k Martinů, k jazzu a avantgardě… vás něco podobného v současné Paříži neovlivňuje? Neovlivnilo?

Možná ano, možná ne. Já jsem si vybudoval svůj vlastní svět tím, že hodně čerpám ze světové etnické hudby. Je časově nezařaditelná a tato univerzalita mě přitahuje. Spojuje mě i s našimi kořeny. A láká mě, že rozvíjením získává hodně do budoucna. Takže jsem ovlivněn spíše tímhle než nějakým proudem, ať už by to byl minimalismus, nebo třeba spektrální hudba či nějaké jiné tendence. Ty jdou mimo mě. Poslechnu si je, dokonce to možná nějakým způsobem nasaju. Rád poznám, co se děje. Zajímám se, ale myslím, že ovlivnit se moc nenechávám.

Samozřejmě nejde o nějakou vaši sebeanalýzu, ale spíš o intuitivní vnímání.

Ano, samozřejmě. Ostatně stejné je to třeba s elektronickou hudbou. Je světem, který mi také není vlastní… Já raději píšu pro dvoudírkovou kostěnou flétnu.

Často?

Moje žena, violistka Karine Lethiec, je uměleckou vedoucí pařížského Ensemble Calliopée. Už také trochu nasákla tím, čím se zabývám, a oslovila pět žijících skladatelů, ze kterých já jediný nejsem Francouz, aby každý z nás napsal skladbu inspirovanou nějakým pravěkým artefaktem. Napsal jsem věc, která využívá flétnu d´Isturitz, první dochovanou flétnu nalezenou ve Francii. Mám přesnou kopii a naučil jsem se na ni hrát. Jde o letošní novinku, CD právě vydala francouzská firma Arion pod názvem MusicoMan.

Na Pražské jaro je na 27. května zařazena premiéra vašeho houslového koncertu Svatyně – v hlubinách jeskynních maleb. Dílo uvede Orchestre Philharmonique de Radio France pod vaší taktovkou a jako sólista se představí Amaury Coeytaux. Vznikla tato skladba na konkrétní objednávku, nebo jste měl volnou ruku?

Jde o společnou objednávku Pražského jara a Orchestru Radio France. Nabídka přišla od sólisty, vynikajícího francouzského houslisty, který studoval v Americe a pak se stal koncertním mistrem tohoto orchestru. Později se ale vydal na sólovou dráhu a teď je vedle svých sólových aktivit ještě primáriem Modiglianiho kvarteta, jednoho z předních francouzských smyčcových kvartet.

Fenomenální houslista, který ode mě chtěl houslový koncert… Ale všechno další už je moje. V tématu jsem měl volnou ruku.

A měl jste nějaké omezení? Třeba stopáží?

Neměl. Vyšlo mi to na pět vět a asi na půl hodiny, což je – na soudobou hudbu – už docela delší skladba. Ale já když se pustím do sólového koncertu, tak si říkám: ať si zahrajou…! A téma mě takhle vedlo. Pět vět – a každá z nich je věnována jedné z proslulých francouzských pravěkých jeskyň. Pokud jsem říkal, že vycházím z našich kořenů, tak tohle naopak je skladba, kterou určitým způsobem vzdávám hold Francii. Je zemí s největší pokladnicí pravěkého umění. Samozřejmě sem patří také Itálie, Izrael, Španělsko… Ale Francie má na relativně malém prostoru největší koncentraci jeskyň s pravěkým uměním. Skvosty prehistorie lidstva. Jde dvě stovky jeskyní, z nichž některé jsou stále ještě přístupné. Ty nejslavnější jsou však zavřené, nemůže se do nich, aby se malby nezničily. Ale existují už repliky, věrné kopie těch prostor, kam se může chodit.

Inspirovaly vás rytiny, nástěnné malby i předměty z rozmezí osmadvaceti až třiatřiceti tisíc let před naším letopočtem. Těch pět jeskyň ve vaší skladbě je z jednoho místa nebo regionu?

Záměrně ne. Poukazuji na bohatství zachované ve Francii a chtěl jsem, aby tenhle poukaz byl bohatší i zeměpisně. První věta má název Megaloceros, jeskyně Arcy-sur-Cure, Yonne, což je místo asi dvě hodiny jižně od Paříže. Druhá Skvrnití koně, jeskyně Pech Merle, Lot, a třetí Střet býků, jeskyně Lascaux, se vztahující k místům uprostřed Francie směrem k jihu. Čtvrtá věta je inspirována flétnou z Isturitz, což je jeskyně v Baskicku u španělských hranic, kde se našel soubor dvaceti pravěkých fléten; pro mě jde o kolébku hudby. Mám jejich kopie, hraju na ně pravidelně. A poslední věta, Velká lví freska, to je jeskyně Chauvet, Ardèche, nejstarší a snad nejúžasnější, objevená na konci devadesátých let u městečka Vallon-Pont-d’Arc na jihu u Avignonu. Je datovaná asi pětatřicet tisíc let před Kristem.

Hudba mohla být tehdy rituálem, projevem radosti, komunikací mezi lidmi…?

Ano, komunikací nebo něčím duchovním… Existuje několik teorií, ale každopádně jde o fenomén, který provází člověka odjakživa, napříč tisíciletími. Hovoříme běžně o „staré hudbě“ a máme na mysli dobu před třemi sty lety, ale tohle jsou úplně jiné dimenze. Mám i neandrtálskou flétnu. Ta je datovaná stářím až padesáti tisíc let. Opravdu úsvit lidstva. Našla se ve slovinské jeskyni, je z medvědí kosti a je úplně nejstarším hudebním nástrojem. Mám její repliku a i na ni hraju.

A pro ni jste také něco napsal?

Ano. Ale aby to nevypadalo, že píšu pouze pro pravěké nehratelné nástroje…! Je to moje paralelní kolej. Například v houslovém koncertu Svatyně tyhle věci nezaznívají. Je napsaná pro klasický orchestr a housle. Pomyslný starý svět evokuju pouze hudebními prostředky. Upozorňuju na krásu pravěkého umění a na to, že puzení tvořit je člověku vlastní. Základní součástí naší existence je tvořit, tvořit, tvořit! Tak to bylo odjakživa. A ať se zdá umění být něčím naprosto nepotřebným a zbytečným, paradoxně je jen ono tím, co po nás zůstává. Vedle válek a masakrů… Duchovní rozměr se projevuje skrze umění. Přičemž se i náboženství napříč tisíciletími mění. Vždyť i křesťanství je otázkou pouhých dvou tisíc let…

V hudbě vašich Svatyní můžeme čekat něco poetického, nebo naopak dramatického?

Především je to houslový koncert – a to pro mě jako skladatele znamená, že housle jsou šamanem. Tím, kdo posluchače vede. Kolem se něco děje, ale to hlavní je v partu houslí. Zvukově jsou přítomny náznaky, které samozřejmě mohou připomínat primitivní hudbu, používám v jedné chvíli například kameny, tedy litofony, které mají orchestrální hráči, v jiných chvílích třeba hráči dechových nástrojů hrají jen na plátky… Prostě občas se ve skladbě objevují zvláštní barvy. A je tam řada dalších efektů. Ale všechny jsou ve službě základní atmosféře. Já jsem skladatel, který v hudbě vyznává kontrasty. Ostatně, jako v životě. Takže v mých skladbách jsou vždy přítomny protichůdné parametry. Nebráním se ničemu. Ale musí to sloužit hudebnímu záměru.

Samoúčelnost…

…tu rozhodně nemám rád.

Už se objevily informace, že chystáte operu Továrna na absolutno podle Karla Čapka, a to pro Janáčkovu operu Národního divadla Brno. Jak jste daleko?

V podstatě je hotova, pracuju na orchestraci, dělá se klavírní výtah, připravujeme ji s vydavatelem… a s brněnskou operou jsme ve stadiu konkretizace. Jde o téma, na které myslím už přes deset let a které mám strašně rád. Čapek psal Továrnu na absolutno jako fejetonový seriál do Lidových novin, na pokračování, není to žádný román. Jde o trochu roztříštěný text, který jsem tedy z dramaturgických důvodů musel poněkud upravit. Adaptace, libreto i hudba jsou mým dílem.

Máte nějaké podobně velké dílo?

Operu bych přirovnal snad jenom k melodramu Čtyřnohá vrána, který už zazněl jak s Orchestrem Berg, tak s Ensemble Calliopée. Jde o skladbu na hodinu a půl uvedenou při Pražských premiérách v roce 2008, na festivalu Concentus Moraviae, ale také v Paříži nebo v Ženevě. Byla napsána na verše Daniila Charmse, absurdního a dadaistického ruského autora; něco mezi Gogolem a Kafkou: člověku jektají hrůzou zuby a zároveň se směje… Byl to autor pronásledovaný Stalinem podobně jako mnozí další, jemu ovšem nakonec KGB na ty dveře zabouchala. Odvezli ho v roce 1941 na Sibiř, kde potom ve vězení brzy zemřel… V souvislosti s tím, co se děje mezi Ruskem a Ukrajinou, se Čtyřnohá vrána prováděla vcelku nedávno v Paříži. V Rusku se nic nemění….

Jinou kapitolou je klarinetový koncert Luminárium, který 14. března zařadila do svého programu Filharmonii Hradec Králové. Hraje se častěji, ale každé provedení je pro vás určitě zajímavé.

Ano, ale tohle ještě navíc tím, že sólistou byl můj syn Yan. A musím dodat, že v Hradci šéfdirigent Kaspar Zehnder a orchestr předvedli mimořádně strhující a dokonalý výkon… Luminárium se tady v Česku uvedlo poprvé v roce 2003, na Pražském jaru ve Smetanově síni, kdy Orchestr FOK dirigoval Serge Baudo. Sólový part tehdy hrál můj tchán Michel Lethiec, kterému jsem skladbu věnoval. Bylo to před dvaceti lety. A teď skladbu hraje můj syn, kterému je dvacet…

Velmi symbolické…! Syn ještě studuje?

Ano, na Pařížské konzervatoři, ale byl už také ve finále světové mezinárodní soutěže Lancelot uspořádané v roce 2023 v Japonsku. Stále něco organizuje, je do všeho zapálený.

I on pendluje mezi Paříži a Prahou?

Méně. Protože studuje v Paříži, tak je víc tam.

A syn si sám řekl o to, že by chtěl Luminárium hrát?

Ono to viselo ve vzduchu. Technicky na to má, chtěl hrát něco originálního… Napsal jsem pro něj i jiné skladby, ale tohle je třešnička na dortu. Koncert je samozřejmě něco jiného než jenom skladba pro sólový klarinet. Pokud se týká Filharmonie Hradec Králové, je to výborný orchestr a já se navíc s šéfdirigentem Kasparem Zehnderem dobře znám. Když nabídka přišla, tak mně bylo jasné, že by sólo mohl hrát syn.

To je hezké.

Nejen hezké. Úžasné. A pro mého mladšího syna klavíristu Davida jsem nedávno napsal sólovou skladbu Ostrov křídel, kterou se teď učí. Hledáme příležitost, kde by ji uvedl ve světové premiéře. Od příštího roku bude studovat na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni… Mimochodem, já považuju za důležité a klíčové, aby skladatelé pracovali nejen s významnými sólisty, ale i s mladou generací. Snažím se o to i při akademiích a na Pražské konzervatoři… Luminarium má ovšem v budoucnu v Praze uvést také Jan Mach, sóloklarinetista České filharmonie, a příští rok v Plzni Anna Paulová. Tahle skladba prostě hodně žije.

Na sociálních sítích jste prezentoval svou aktivitu týkající se pořízení klavíru do Janáčkova sálu Českého centra v Paříži. Jde pro vás o významné téma?

České centrum a český konzulát sídlí v Masarykově domě, kde od roku 1916 vznikal československý stát. Byli tam Masaryk, Štefánik i Beneš. Součástí historické budovy je koncertní sál, který nese od roku 2004 jméno Leoše Janáčka. Ten rok se připomínalo sto let od premiéry opery Její pastorkyňa. Když jsem byl přizvaný, měl jsem tehdy tu čest hrát na koncertě, při kterém se tento sál přejmenoval na Janáčkův. Já sám jsem členem společnosti Mouvement Janáček, kterou založil Guy Erisman a která se zasazuje o Leoše Janáčka i obecněji o českou hudbu. Chtěl, abych po něm převzal vedení, ale potom zemřel… Uvádím jako klavírista Janáčkovou hudbu, kde můžu. Také jsem vytvořil úpravu Janáčkova dechového sextetu Mládí pro smyčcové kvarteto. Mám s tím ohromný úspěch, úpravu už hrálo několik souborů, noty vydalo nakladatelství Bärenreiter, pochvalně se vyjádřili muzikologové… Jsem na to pyšný… No a v sále je klavír, který získal tehdejší ředitel Michal Vellner Pospíšil. Kolem Českého centra se vytvořilo skvělé publikum a během uplynulých dvou desítek let jsme uspořádali desítky a desítky koncertů.

Chodí hlavně Češi?

Naopak. Někteří jsou krajani, ale většinou jde o pařížské francouzské publikum. Klavír už hodně sešel a existují pianisté, kteří na něj odmítají hrát a kvůli klavíru nepřijedou. Ten nástroj skutečně už nedostačuje… Tak jsem se rozhodl konat. Český stát na tohle peníze věnovat nechce. Společně s krajankami paní Carolou Wastiaux a Markétou Hodouškovou jsme založili spolek Association Piano Paris Prague, A3P, která má získat finanční prostředky a zakoupit ten nejlepší možný nástroj. Pokud finanční situace dovolí, tak chceme také napomáhat organizaci hudebních akcí. Posilovali bychom česko-francouzské vztahy Janáčkovou hudbou a českou kulturou vůbec. Naše iniciativa běží od listopadu 2022, kdy se chystalo české předsednictví v Evropské unii.

Jak jste blízko stanovenému cíli?

Aby tohle všechno mělo smysl, tak v Českém centru musí být pořádný, ne nějaký podřadný nebo průměrný klavír. Musí se získat prvotřídní značka. Jde o investici na dalších nejméně padesát let, pro několik dalších generací hudebníků. Jde o to, dát tomu místu hudební důstojnost. K dnešnímu dni máme kolem dvou set přispívajících fyzických osob. Každý dá trochu. Kapka ke kapce… Máme zatím asi tak třetinu potřebných peněz.

Vnášíte tam velký idealismus…

Teď potřebujeme zásadní dofinancování. Dál potřebujeme firmu nebo nadaci, instituci, která důležitost celé věci pochopí a konkrétně přispěje důstojnou částkou. Notabene v rámci Roku české hudby! Obrátili jsme se na mnoho míst: na podnikatele, filantropy, instituce, nadace, mecenáše, organizace, prezidentskou kancelář a samotného pana prezidenta, od kterého se mi dostalo slova podpory, ale konkrétně jsme z různých důvodů nepořídili nikde. Hudba je zbytečný a bezvýznamný rozmar… Zachránil by nás nějaký osvícený mecenáš… Jsem přesvědčen o tom, že to má smysl. A tak tímto apeluju na další potenciální dárce, aby pochopili, že jde o to, aby česká hudba byla prezentována v srdci Evropy na té nejlepší úrovni. Máme Rok české hudby, doufal jsem, že bychom v něm sbírku mohli dokončit. Vhodné nástroje existují, teď jde jenom o to, aby to někdo podpořil, a to nejen slovy.

———-

Přispět lze zde: https://www.pianoparisprague.com/czech

Foto: Facebook souboru Ensemble Calliopée, Pražské jaro / Milan Mošna, Filharmonie Hradec Králové / Patrick Marek, Michal Sváček, Nemo Perier Stefanovitch, archiv Amaury Coeytauxe, archiv K. Mařatky