„Premiéra opery se v roce 1788, kdy ji Salieri dokončil, ve Vídni neuskutečnila. Byla za tím politika.“

„Děj opery přepracoval do současných reálií režisér Martin G. Berger a průvodcem operou je sám maestro Antonio Salieri.“

„Režisér pojal vše jako cirkusovou taškařici, se samozřejmou lehkostí a humorem, kterou občas tvrdě prostoupí politická realita.“

Operní divadlo MusikTheater an der Wien, které stále ještě hraje v provizorní hale v muzejním komplexu MuseumsQuartier, připravilo další premiéru. Tentokrát je autorem hudby Antonio Salieri a hraje se o mongolském a čínském chánovi Kublaiovi, který žil ve 13. století. Komickou operu Antonia Salieriho na libreto Giovanniho Battisty Castiho uvádí vídeňská scéna téměř po dvou stech padesáti letech poprvé: v době vzniku byla cenzurou zakázána. Nyní přichází v aktualizované verzi.

Vídeň tak současně vzdává hold i skladateli Antoniu Salierimu, kterého takto svým způsobem rehabilituje. Jeho opery se na jevištích téměř neobjevují, přestože dávné Puškinovo nařčení z vraždy Mozarta bylo přesvědčivě vyvráceno. Výběr titulu Kublai khan je zajímavý, jde o operu, jejíž premiéra se v roce 1788, kdy ji Salieri dokončil, ve Vídni neuskutečnila. Byla za tím politika. Po delších jednáních totiž uzavřel císař Josef II. alianci s carevnou Kateřinou Velikou, jejíž dvůr byl v opeře terčem posměchu. Cenzura operu zakázala a její první premiéra se (podle informace v programu), uskutečnila až ve Würzburgu v roce 1998. Nyní ji po 236 letech konečně uvádí i Vídeň a jak se zdá, situace by se mohla opakovat! Skutečná premiéra Kublai Khana se konala 5. dubna 2024 a recenzované představení se odehrálo 9. dubna 2024.

Děj opery přepracoval do současných reálií režisér Martin G. Berger a průvodcem operou je sám maestro Antonio Salieri, v čistě mluvené roli, jako divadelní principál a autor. Vložených aktualizovaných textů je v opeře hojně, ale nikomu nepřekáží, že vedle mluvené němčiny zaznívá zpívaná původní italština, s titulky v němčině a angličtině. Salieri v rokokovém kostýmu doufá, že dnes se premiéra opery konečně uskuteční a dohlíží na poslední přípravy.

Jsme v únoru roku 2022. Schorch Kublai, potomek obávaného chána, je basová, komicky postavená role. Už to však není tatarský válečník, ale šéf obřího obchodního impéria na cukrovinky, které okázale slaví sto let. Má ovšem velké finanční problémy a potřebuje je řešit. Postavy jsou nezměněné, dokonce i vztahy mezi nimi. Je tu Orcano, nikoli jako ceremoniář, ale jako marketingový šéf firmy, s mohutným barytonem. Syn Lipi, nástupce, zůstává jako kalhotková role a je přeměněn na posedlého homosexuála. Jeho idolem a obětí je Posega, světlejší baryton, později převlečený za abatyši kláštera, do kterého oba Kublai nakonec pošle. Bengálská princezna Alzima, zástupkyně čínského obřího koncernu, která má impérium fúzí a svými penězi zachránit, je dramatický koloraturní soprán. Zachová se stejně, jako před léty, odmítne Lipiho a zamiluje se do synovce Kublaie, Timura. Ten je introvertní a málo průbojný, zato je inteligentní a má krásný tenor. Je tu ještě dvojice Memma a Bozzone, manželský pár z Itálie, který v původní opeře byl zdrojem všech evropských inovací na chánově dvoře a dnes je to inovační agentura, jejichž nápady mají impérium zachránit. Pár je velmi podobný duu Figaro (basbaryton) a Zuzanka (soprán), jsou vychytralí a přinášejí do děje vzruch a nápady. Nápady ústí do obřích Mozartových koulí, které se postupně přetvářejí na Kublai Kugeln.

Režie a úpravy opery se zhostil režisér Martin G. Berger excelentně. Pojal vše jako cirkusovou taškařici, se samozřejmou lehkostí a humorem, kterou občas tvrdě prostoupí politická realita, v podobě promítaných televizních zpráv. Politické napětí vyvrcholí v den premiéry, určené na termín 24. února 2022. Jenže jeviště zaplaví zprávy z bojiště. Rusko právě přepadlo Ukrajinu. V Evropě je válka! A co na to oba obří kartely, které jsou navázány na Rusko, dnes, stejně jako před léty? Zdrcený je Salieri, i ostatní účinkující. Východisko nachází Memma, je sice za to nazvána egoistkou, ale její přístup je nakonec přijat jako řešení. „Co říkala moje babička? Nepleť se do politiky a cizí neštěstí, které nemůžeš změnit, neřeš.“ Salieri se přidává: „Dělejte to jako Kublai. Obchodujte s Nadějí. Tohle je přece jenom komedie.“ Ta tedy pokračuje dál, velkými komplikovanými áriemi a množstvím koloratur ve všech hlasech a s mohutným finale nakonec. Řešením na světový mír jsou přece Kublai Kugeln! Dokonce je při východu po představení nabízí uvaděčky divákům na rozloučenou. 

Scéna, kterou navrhla Sarah-Katharina Karl, a kostýmy Alexandra Djurkova Hottera jsou kombinací rokokové opery, Orientu a současnosti. Zlatý palác s čistými liniemi se sloupy se otáčí na točně, aby se objevilo zázemí pro přípravu akcí. Vše je prolínané videi, jejichž autorem je Roman Rehor, a základem jsou současné televizní zprávy. Kostýmy orientálců s plnovousy kontrastují s moderním oblečením princezny Alzimy i italského páru. Homosexuální zápletka umožnila přinést fantaskní kostýmy Lipiho i Posegy, ke kterým se přidává i sbor. Na jevišti tak vzniká barvami hýřící koláž. 

Základem opery je vždy hudba a zpěv. Autor Salieri se zde projevuje jako fantazií překypující hudebník, s vytříbeným vkusem a neochvějnou řemeslnou erudicí. Árie jsou propojeny recitativy a mluveným textem, sbory nejsou časté, ale zato zvukově kompaktní. Všechny sólové hlasy obdařil skladatel krkolomnými áriemi, s velkými intervalovými skoky a s koloraturami, které byly tehdy v módě. Nejvíce jsou jimi obdařeny dámy, především princezna Alzima, kterou představuje švýcarská zpěvačka Marie Lys, jejíž doménou je barokní opera. Pevný, tmavě zbarvený soprán má pružnou pohyblivost, plnou střední polohu a zářivé výšky a výkon pěvkyně je bezpečně suverénní. Postavu Memmy ztvárnila portugalská sopranistka Ana Quintans, jasným sopránem a perlivými výškami, disponována vokální hbitostí a komediálním espritem. Další ženou, vystupující v této opeře, je mladá francouzská sopranistka Lauranne Oliva, s pronikavým sopránem, neuvěřitelně lehkým, a obdivuhodným rozsahem. Ztvárnila s drzým komediantským výrazem postavu zhýralého dědice impéria Lipiho, kterému nedala téměř žádné výrazové mantinely. 

Mužským rolím vévodí představitel Kublaie, italský basista Carlo Lepore. Impozantní postava koresponduje s hutným a nosným basem a komické situace vytváří snahou zachovat důstojnost ve všech situacích, především těch bláznivých. Jeho pobočníka a marketingového šéfa Orcana vytvořil italský barytonista Fabio Capitanucci plně barevným hlasem. Je obětním beránkem a svoji postavu stylizuje tak, aby vyvolal soucit, výsledkem je ale smích. Timura, introvertního synovce chána, zpíval menším, zato krásným, vylehčeným tenorem se závratnými výškami britsko-australský tenorista Alasdair Kent. Postavu Posegy, neúspěšného vychovatele a partnera Lipiho, ztvárnil chorvatský barytonista Leon Košavić příjemným, otevřeným vyšším barytonem. Postavu Bozzona, partnera Memmy, zpíval Giorgio Caoduro, italský barytonista s virtuosní technikou a běhavým hlasem s přitažlivým témbrem. A pak je tu postava Antonia Salieriho, který je vykreslen jako bodrý divadelní principál se smyslem pro humor i životní realitu. Představuje ho s neodolatelným šarmem Christoph Wagner-Trenkwitz, výrazná osobnost vídeňského divadelního managementu, vlastně současný kolega Antonia Salieriho. 

Hudebního nastudování se zhostil a představení dirigoval francouzský dirigent Christophe Rousset a hrál ansámbl Les Talens Lyriques, který dirigent založil v roce 1991. Jde o barokní orchestr, jenž hraje na originální dobové nástroje a jeho zvuk je neuvěřitelně intonačně čistý a měkký. Posluchači obdivovali interpretační a technickou zručnost hudebníků a autentický zvuk nástrojů, který bezpečně podporoval a povzbuzoval zpěv sólistů; ti nebyli nuceni do silových výkonů. Interpretace byla přirozená a nosná. 

Bylo to nejen divadlo, ale především koncert, na kterém byl konečně představen a rehabilitován skladatel, který v 18. století oslňoval Vídeň. A publikum ho nyní opět zahrnulo přízní a ovacemi.

Foto: MusikTheater an der Wien / Herwig Prammer