„Na pódiu je pěvkyně, proslulá zejména nespecializovanou interpretací barokní hudby, která se odvážně, ale s naprostou soudností pouští do světa jazzu.“

„Jde o jemnou, kultivovanou hudební zábavu v komorním stylu, o vyprávění hudbou, zpěvačkou nenásilně prokládané mluveným slovem.“

„Nazvučení bylo decentní a dokonalé, prostředí zšeřelého auditoria nevelkého divadla pro podobně intimní program ideální.“

Komorní večer na rozhraní žánrů, překračující a rušící hranice, trochu klasický, ale o hodně víc jazzový, neokázale a nenápadně dokonalý a stoprocentně profesionální, zábavný i ztišený, vemlouvavý a chytlavý. Takový byl Koncert pro Liberecký kraj, kterým na sebe v mimořádném jarním termínu upozornil festival Lípa Musica. Jeho trumfem byla v sobotu v libereckém divadle americká mezzosopranistka Joyce DiDonato, pohrávající si s pěticí instrumentalistů v chytrých aranžích s repertoárem od baroka po muzikál.

Divadlo F. X. Šaldy hostilo 9. března dlouho dopředu avízovaný hvězdný koncert s názvem Songplay, kterým se podzimní mezinárodní hudební festival Lípa Musica díky pěvkyni Joyce DiDonato zviditelnil ve svém domovském kraji i v širším okolí velmi reprezentativně. Ale nejen to – přítomné publikum se dočkalo mimořádného zážitku, protože mohlo sledovat jedinečnou fúzi klasiky a jazzu, balancující mezi oběma póly neotřele a velice poutavě. Často i v průběhu jedné písně.

Songplay je název projektu, jehož nahrávka v roce 2020 vyhrála cenu Grammy v kategorii pro nejlepší sólové album v oblasti klasické vokální hudby. Dá se to přeložit třeba jako Hra s písní či Hrátky s písní, jak to naznačil v úvodu večera Ondřej Havelka v roli moderátora, nebo ještě volněji Pohrajte si s tou písní… A Joyce DiDonato, za rovnocenného přispění klavíristy, aranžéra a improvizátora Craiga Terryho, si s písněmi a starými áriemi opravdu hrála. Jde jak o položky ze sborníku Great American Songbook, tak o italské barokní „arie antiche“ – nenásilně střídané a promíchané, zastřešené chytlavým zpěvem a vemlouvavým stylem aranží.

Jde o improvizovaně, nebo zdánlivě improvizovaně uvolněné putování světem textů vesměs o lásce, nesených vokální linkou, která se v raně barokním repertoáru, stejně jako v amerických evergreenech, odvíjí se všudypřítomnou možností modifikace, zdobení, přizpůsobení výrazu a osobitému zvýraznění nálady. A s bohatě využívanou možností přinést ve zvuku doprovodných nástrojů překvapivé nasvícení či nečekané kontexty.

Charakteristika, koncert předcházející, totiž že jde o představení v kabaretním stylu, není úplně přesná. Nejde o kabaretní repertoár, nejde o šansony, ale o jemnou, kultivovanou hudební zábavu v komorním stylu: o vyprávění hudbou, zpěvačkou nenásilně prokládané mluveným slovem – o jazzově barokní kabaret, což je slovní spojení samo o sobě působící téměř jako nonsens. A nebo, což je ve skutečnosti celá pravda, působící jako pokus o vystižení naprosté jedinečnosti toho, co Joyce DiDonato s Craigem Terrym stvořili! Proto ani vítězství v kategorii „klasické vokální hudby“ není úplně správným zařazením žánru, který vznikl.

Na pódiu je po celou dobu přítomna pěvkyně, proslulá zejména nespecializovanou interpretací barokní hudby, která se odvážně, ale s naprostou soudností pouští do světa jazzu. A jsou tam s ní vedle pianisty ještě čtyři další instrumentalisté – perkusista Jimmy Madison, trumpetista Charlie Porter, kontrabasista Gregg August a zcela jedinečně i bandoneonista Lautaro Greco, vnášející do zvuku něco z tanga. Všichni společně i v náležitě uvedených sólech, jako při správném večeru v jazzovém klubu, vytvářejí atmosféru, ve které je jedno, z jakého období je znějící hudba, kdo ji napsal a jak se to jmenuje. A je vlastně jedno, jestli se hraje přesně podle tištěného programu, nebo trochu jinak.

Během takového večera se klidně může stát, že Giordaniho Caro mio ben nebo Paisiellovo Nel cor più non mi sento pouhými několika charakteristickými akordy volně přejde z klasické sféry definitivně někam úplně jinam, že sólistka na chvíli poodejde, aby dala prostor improvizujícím kolegům nebo epizodě s klavíristovým akcelerujícím ragtimem, nebo že se v sousedství barokního mistra náhle ocitne Duke Ellington.

Joyce DiDonato zpívala vlastně převážně „svým“ hlasem, školená stylizovaná nadstavba prozrazující operní sólistku probleskla jen občas. Prostý projev, laskavě vyznívající průvodní slovo, neokázale zdrcující profesionalita. Nazvučení bylo decentní a dokonalé, prostředí zšeřelého auditoria nevelkého divadla pro podobně intimní program ideální.

První přídavek byl z repertoáru Édith Piaf. La Vie En Rose – Vidím život růžově. Samozřejmě zazpívaný celkově trochu jinak než ve zmíněné nejznámější interpretaci, kultivovaněji, ale také podmanivě a rovnocenně hodnotně. Joyce DiDonato umí, ví jak… a dokáže nadchnout. Rozloučila se pak songem I Love a Piano, původně – před sto lety – od Irvinga Berlina, v Liberci nicméně v mnohem bohatším aranžmá, dávajícím prostor nejen jejímu komediálnímu talentu, ale i hráčské brilanci skromného, a přitom neodolatelně skvělého pianisty.

Foto: Lípa Musica / Lukáš Marhoul