Mezi 11. a 23. srpnem se konal 47. ročník Rossiniho operního festivalu, jedné z nejvýznamnějších světových přehlídek věnovaných jedinému skladateli – Gioachinu Rossinimu. Letošní ročník nabídl nové inscenace i návraty osvědčených produkcí, pěvecké recitály a tradiční přehlídku mladých talentů.

Pesaro leží v regionu Marche na pobřeží Jaderského moře, mezi Rimini a Anconou, nedaleko San Marina. Rossiniho stopa je tu dodnes patrná téměř na každém kroku. Casa Rossini, dům, kde se skladatel 29. února 1792 narodil, dnes nabízí stálou expozici přibližující jeho rodinné zázemí a počátky životní dráhy, zatímco Museo Nazionale Rossini (Národní Rossiniho muzeum) představuje jeho život a tvorbu mnohem šířeji, moderní a interaktivní formou, prostřednictvím dobových dokumentů, obrazových a hudebních materiálů i multimediálních technologií. Rossiniho jméno nese také zdejší konzervatoř, jedna z důležitých hudebních institucí regionu, a samozřejmě historické divadlo – Teatro Rossini.

Rossini Opera Festival vznikl v roce 1980 a od počátku neměl být jen přehlídkou několika nejznámějších Rossiniho oper. Je úzce spojen s badatelskou a ediční činností Fondazione Rossini (Rossiniho nadace) a právě díky tomuto propojení se festival dlouhodobě věnuje také méně známým a zapomenutým titulům, které vrací na jeviště v kritických edicích. Pesaro se tak během posledních desetiletí stalo jedním z hlavních světových center výzkumu, poznávání a interpretace Rossiniho díla.

Hlavním dějištěm festivalu je zmíněné Teatro Rossini, otevřené v roce 1818 pod názvem Teatro Nuovo (Nové divadlo) Rossiniho operou La gazza ladra (Straka zlodějka), kterou při této příležitosti dirigoval samotný skladatel. Klasické italské divadlo s hledištěm ve tvaru podkovy a pěti patry lóží dnes pojme přibližně 860 diváků. Součástí budovy je také Sala della Repubblica (Sál republiky), vybudovaná při rekonstrukci ve třicátých letech 20. století ve výšce třetího pořadí lóží. Po nedávné rekonstrukci má 120 míst a slouží především komornějším akcím, přednáškám a debatám.

Druhým hlavním festivalovým prostorem je Auditorium Scavolini, někdejší basketbalová hala nedaleko moře, která byla po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2024 znovuotevřena jako víceúčelový kulturní prostor. Při běžném divadelním uspořádání nabízí přibližně 1400 míst a umožňuje uvádět především rozměrnější operní produkce, pro něž by historické Teatro Rossini kapacitně ani technicky nestačilo.

Těžiště programu letošního ročníku festivalu tvořily tři scénické produkce, každá uvedená ve čtyřech představeních, což je mimochodem dlouholetý hrací princip této přehlídky. Vedle nové inscenace opery Le Siège de Corinthe (Obléhání Korintu) režiséra Davida Livermora a dirigenta Carla Rizziho se vrátily také dvě starší festivalové produkce: L’occasione fa il ladro (Příležitost dělá zloděje), jednoaktová komická opera označená jako burletta per musica, v legendární inscenaci Jeana-Pierra Ponnella z roku 1987, a La scala di seta (Hedvábný žebřík), jednoaktová farsa comica, tedy komická fraška, v inscenaci Damiana Michieletta z roku 2009. Dvakrát se hrála také opera Il viaggio a Reims (Cesta do Remeše) v inscenaci Emilia Sagiho z roku 2001 s účastníky Accademia Rossiniana „Alberto Zedda“. Akademie, která v Pesaru působí od roku 1989, je specializovaným vzdělávacím programem pro mladé pěvecké talenty z celého světa, vybírané prostřednictvím náročného výběrového řízení a audic. Zaměřuje se především na rossiniovský styl a interpretační praxi a za dobu své existence vychovala řadu pěvců, kteří se později prosadili na významných světových scénách. A výraznou součástí festivalu byl letos i koncertní program. Čtyři polední Concerti di Belcanto (Koncerty bel canta) v Teatro Rossini patřily postupně barytonistům Matteovi Mancinimu a Giuseppu Toiovi, tenoristovi Daveu Monacovi, basistovi Adrianu Sâmpetreanovi a basistovi Simónu Orfilovi. Mimořádnou událostí byl také jubilejní galakoncert Flórez 30, připomínající třicet let od pesarského debutu tenoristy Juana Diega Flóreze, a celý festival uzavřelo Rossiniho Stabat Mater pod taktovkou Ramóna Tebara.

Festivalu jsem se účastnil od 17. do 20. srpna a během čtyř dnů navštívil čtyři představení a tři koncerty – dva pěvecké recitály, galakoncert Flórez 30, obě Rossiniho rané komické jednoaktovky, tradiční Cestu do Remeše i téměř čtyřhodinovou velkou francouzskou operu.

Dave Monaco – tenorista, který stojí za pozornost

Pondělní poledne 17. srpna v Teatro Rossini patřilo mladému, letos třicetiletému italskému tenoristovi Daveu Monacovi a klavíristce Claudii Foresi. Monaco přitom není pro Pesaro žádným nováčkem. V Pesaru se poprvé představil v roce 2022 jako člen Accademia Rossiniana, kdy v Cestě do Remeše zpíval hraběte Libenskofa a menší role Zefirina a Gelsomina. O rok později se vrátil v projektu Rossinimania, v roce 2025 vystoupil v koncertním programu Cantate per voce sola, coro e orchestra (Kantáty pro sólový hlas, sbor a orchestr) a letos už poprvé vstoupil také do hlavního operního programu jako hrabě Alberto v Příležitosti dělá zloděje. Vedle vlastního recitálu v rámci řady belcantových koncertů se nakonec představil také jako sólista závěrečného Stabat Mater, ve kterém nahradil Dmitryho Korchaka. Mezitím v roce 2025 získal třetí cenu na soutěži Operalia. Je tak pěkným příkladem toho, jak festival své někdejší akademisty dál sleduje a postupně jim nabízí stále významnější příležitosti.

Program Monacova recitálu měl promyšlenou dramaturgii. Velké virtuózní árie – Ilova kavatina z Rossiniho Zelmiry a Almavivovo „Cessa di più resistere“ z Lazebníka sevillského – rámovaly komornější Rossiniho tvorbu – výběr z Péchés de vieillesse (Hříchy stáří) a Les soirées musicales (Hudební večery). Byla to zároveň dobrá připomínka, že Rossini není jen skladatelem závratných koloratur, crescend a velkých operních finále. V jeho písňové tvorbě musí pěvec s hlasem zacházet mnohem subtilněji a daleko více pracovat s textem, barvou a dynamikou – a právě tam se ukáže, co všechno skutečně umí. Monacův projev byl zpočátku poznamenán určitou nervozitou. Pěvec se ale postupně uvolnil a ukázal své hlavní přednosti: lehkost ve výškách, pohyblivost hlasu, smysl pro rossiniovskou frázi, a především obrovské zaujetí pro tuto hudbu. V masivních černých brýlích působil na první pohled možná až trochu přísně, publikum ale záhy odzbrojil lehce šibalským úsměvem a bezprostředností. Jeho tenor je světlý a lyrický, přirozeně pohyblivý a v koloraturách dostatečně pružný. Monaco tak má pro tento typ repertoáru velmi dobré dispozice a jeho kariéra se v posledních letech začíná velice slibně rozvíjet. Právě proto bude stát za to jeho další cestu sledovat.

Dvě stě let od Obléhání Korintu

Téhož dne večer následoval v Auditoriu Scavolini úplně jiný Rossini: téměř čtyřhodinové Le Siège de Corinthe (Obléhání Korintu). Tato francouzská tragédie lyrique měla premiéru 9. října 1826 v pařížské Académie Royale de Musique a letošní pesarské uvedení tak připomnělo 200. výročí její světové premiéry. Jde o Rossiniho první operu ve francouzštině a zároveň o zásadní přepracování jeho starší italské opery Maometto II (Mohamed II.), která měla premiéru v roce 1820 v neapolském Teatro di San Carlo. Děj Rossini nově přenesl do Korintu 15. století, obléhaného vojsky osmanského sultána Mahometa II. Téma boje Řeků proti osmanské nadvládě přitom v době vzniku opery silně rezonovalo s tehdejší řeckou válkou za nezávislost a vlnou evropského filhelénství – podpory řeckého boje za svobodu.

Děj opery propojuje historické události s milostným příběhem. Cléomène, guvernér Korintu a jeden z vůdců jeho obrany, chce před rozhodující bitvou provdat svou dceru Pamyru za mladého řeckého bojovníka Néoclèse, jemuž ji už dříve přislíbil. Pamyra se ale přizná, že miluje tajemného Almanzora, kterého poznala v Athénách. Teprve po dobytí Korintu zjistí, že Almanzor je ve skutečnosti nepřátelský sultán Mahomet II. V centru opery tak není jen střet Řeků a Osmanů, ale především Pamyřino dilema mezi láskou k Mahometovi, oddaností otci a povinností vůči vlastnímu národu. Mahomet se ji snaží získat sňatkem a slibuje Řekům mír, Pamyra se ale nakonec vrací ke svému otci a svému lidu. Hiéros, starý strážce hrobek a duchovní autorita Řeků, v posledním jednání žehná bojovníkům před jejich posledním střetem a prorokuje budoucí osvobození Řecka. Opera končí porážkou Řeků, hořícím Korintem a Pamyrinou sebevraždou.

Režisér Davide Livermore zasadil příběh do obrovského muzejního depozitáře, v němž dřevěné bedny ukrývají sochy a další pozůstatky antického světa. Největší z beden uprostřed jeviště představuje samotný Korint – jakousi schránku uchovávající krásu a hodnoty antické civilizace. Korinťané se pohybují v historizujících kostýmech a snaží se tento svět uchránit, zatímco Osmané přicházejí jako lidé dneška, spíš bezohlední turisté než skuteční válečníci: v moderních oblecích, s mobilními telefony, fotografují se a postupně zaplavují prostor předměty a odpadky současné konzumní civilizace. Střet Řeků a Osmanů tak Livermore proměnil ve střet krásy a kulturní paměti s dnešním světem, který je vnímá především jako atrakci k obdivování a fotografování, jejich skutečnou hodnotu už ale nedokáže pochopit. Výraznou součástí inscenace byly také videoprojekce studia D-Wok. Na obrazovce v centrální „bedně“ se objevovaly idealizované obrazy řecké krajiny, antických staveb a honosných interiérů, vytvářené s využitím digitálních technologií a AI postupů. Také tento svět se postupně rozpadal a deformoval, stejně jako se celé jeviště měnilo z depozitáře chránícího umělecké dědictví v prostor zavalený troskami a odpadem. Základní myšlenka byla čitelná a Livermore z ní dokázal vytvořit řadu působivých obrazů, místy ji ale podle mě zdůrazňoval až příliš doslovně. Hromadění odpadků a opakované rozehrávání kontrastu mezi krásou minulosti a bezohledností současnosti začalo časem působit stereotypně. Nejsilnější pro mě byla inscenace ve chvílích, kdy se trochu „zklidnila“ a nechala promluvit monumentalitu samotného díla, hudby a velkých sborových scén.

Významnou součástí Obléhání Korintu jsou baletní scény, bez nichž se velká francouzská opera Rossiniho pařížského období prakticky neobešla. Hudbu k nim Rossini nově zkomponoval právě pro francouzskou podobu díla. Pro přibližně patnáctiminutový balet ve druhém jednání vytvořila Erika Rombaldoni nápaditou a moderní choreografii, v níž tanečníci – „oživlé“ antické sochy – zhmotňovali Pamyřiny vzpomínky i její vnitřní konflikt mezi láskou k Mahometovi a oddaností otci. Tanečníci se navíc objevovali už od předehry a v průběhu večera se přirozeně zapojovali do scénického dění, takže balet nepůsobil jako pouhá povinná vložka, ale jako organická součást celé inscenace.

Dirigent Carlo Rizzi se v rozsáhlé partituře pohyboval s naprostým přehledem a jistotou. Jeho vedení bylo přesné, dynamicky logicky vystavěné, a především stylově přesvědčivé. Dokázal udržet dramatické napětí i v dlouhých plochách a zároveň zachovat lehkost a průzračnost orchestrálního zvuku. Orchestra del Teatro Comunale di Bologna reagoval velmi přesně a Coro del Teatro Ventidio Basso, připravený Pasqualem Velenem, měl ve velkých scénách zásadní podíl na monumentálním účinku díla. Jednoznačnou pěveckou hvězdou večera pro mne byla ruská sopranistka Vasilisa Berzhanskaya jako Pamyra, tedy žena, kolem níž se celé drama točí. Pamyra musí během večera projít proměnou od zamilované dcery přes téměř nevěstu nepřátelského sultána až k ženě, která se definitivně rozhodne sdílet osud svého národa. Berzhanskaya má nádherný, plný hlas a jisté výšky, technicky je naprosto suverénní a zároveň zpívá s mimořádnou intenzitou výrazu. Koloratura u ní nikdy nepůsobila jako samoúčelná virtuozita; byla součástí dramatu. Výkon skutečně světových parametrů! Ruský tenorista Maxim Mironov v roli řeckého bojovníka Néoclèse mne zaujal kultivovaným a stylově vytříbeným projevem, krásně vedenou kantilénou a přirozenou lehkostí. Pro postavu válečníka bych si ale místy dokázal představit hlas větší dramatičnosti a objemu. Mironovův tenor je svou podstatou lyrický a v mohutnějších ansámblech se občas trochu ztrácel. 

Rumunský basista Adrian Sâmpetrean vytvořil Mahometa II., osmanského sultána, dobyvatele Korintu a zároveň muže skutečně zamilovaného do Pamyry. Právě tato dvojznačnost je na postavě zajímavá: proti jeho vojenské brutalitě stojí skutečný cit k Pamyře, touha získat její lásku a přesvědčit ji, aby po jeho boku přijala nový život. Sâmpetrean působil spíše jako charismatický a kultivovaný vládce než jako démonický padouch. Jeho bas neohromuje prvoplánově objemem, je ale dobře posazený, vyrovnaný ve všech polohách a Sâmpetrean s ním dokáže velmi citlivě pracovat. Matteo Roma jako Cléomène, Pamyřin otec a vůdce řeckého odporu, vytvořil výraznou postavu muže, který nad osobní city staví čest a povinnost vůči vlasti. Pěvecky podal výborný výkon, jeho hlas zněl jistě, svěže a měl potřebnou průraznost. Postava velekněze Hiéra, kterou ztvárnil Simón Orfila, dostává výraznější prostor až v závěru opery, kdy povzbuzuje obklíčené Řeky k poslednímu boji a jeho prorocká vize budoucí svobody dává tragickému finále širší historický rozměr. Orfila této scéně dodal potřebnou autoritu a pěveckou naléhavost.

Uvedení Obléhání Korintu připomnělo jednu z největších předností pesarského festivalu: schopnost vzít titul, který by na běžném repertoáru působil téměř exoticky, a představit jej jako strhující a životaschopné operní dílo.

Foto: Amati Bacciardi

Facebook X E-mail WhatsApp