Mezi 11. a 23. srpnem se konal 47. ročník Rossiniho operního festivalu, jedné z nejvýznamnějších světových přehlídek věnovaných jedinému skladateli – Gioachinu Rossinimu. Letošní ročník nabídl nové inscenace i návraty osvědčených produkcí, pěvecké recitály a tradiční přehlídku mladých talentů.

Když se z kufru vynoří celé divadlo

Úterní poledne 18. srpna přineslo přesný protipól (první díl Zápisků z Rossiniho operního festivalu čtěte ZDE): komorní jednoaktovku L’occasione fa il ladro (Příležitost dělá zloděje). Rossini ji napsal v roce 1812 pro benátské Teatro San Moisè. Zápletka je typicky rossiniovská, ale není úplně jednoduché se v ní hned zorientovat. Hrabě Alberto cestuje do Neapole, aby se poprvé setkal s Berenice, kterou si má vzít na základě dohody uzavřené ještě za života jejího otce. V hostinci během bouřky je jeho kufr omylem zaměněn se zavazadlem Dona Parmeniona, který cestuje se svým sluhou Martinem a pátrá po dívce, jež uprchla se svým svůdcem. Právě Martino je pro rozběhnutí celé zápletky nejdůležitější: otevře zaměněný kufr, najde v něm Albertův pas a portrét mladé ženy a přivede tak Parmeniona na nápad vydávat se za Alberta a jeho domnělou nevěstu získat pro sebe. Mezitím Berenice nechce slepě přijmout předem domluvený sňatek. Aby zjistila, jaký Alberto skutečně je, převlékne se za svou komornou a důvěrnici Ernestinu, zatímco Ernestina se vydává za ni. Plán podporuje Bereničin strýc a poručník Don Eusebio. Na scéně se tak setkávají dva falešní snoubenci a dva skuteční: Parmenione v Albertově identitě se zamiluje do Ernestiny, o níž si myslí, že je Berenice, zatímco skutečný Alberto se okamžitě zamiluje do pravé Berenice převlečené za služku. Nakonec se navíc ukáže, že Ernestina je právě tou dívkou, kterou Parmenione původně hledal, a vytvoří se dva správné páry: Alberto s Berenice a Parmenione s Ernestinou. Přiznám se, že vysvětlit to celé je skoro složitější než se v tom během představení vyznat. (úsměv)

Festival se vrátil k inscenaci Jeana-Pierra Ponnella (1932–1988) z roku 1987 – jediné, kterou tento mimořádný režisér, scénograf a kostýmní výtvarník vytvořil přímo pro Pesaro. Její letošní obnovení připravila Ponnellova dlouholetá spolupracovnice Sonja Frisell (*1937), sama významná operní režisérka, která mimo jiné vytvořila v roce 1988 pro Metropolitní operu v New Yorku slavnou inscenaci Verdiho Aidy (existuje například i její televizní záznam z roku 1989 s Aprile Millo, Plácidem Domingem a Dolorou Zajick). A právě tady člověk velmi názorně zjistí, jak relativní je u operní inscenace datum jejího vzniku. Některé produkce zestárnou již za několik sezon, jiné ani po téměř čtyřiceti letech.

Ponnelle vycházel z motivu kufru, jehož záměna uvede celý kolotoč nedorozumění do pohybu. Na začátku stojí na téměř prázdném jevišti jediný velký cestovní kufr. Z něj se postupně vynořují postavy, dekorace a všechny další prvky, z nichž se před očima publika doslova sestaví celé představení. Důmyslný jevištní mechanismus po obvodu jeviště přitom obsluhuje skupina techniků v současných bílých tričkách a modrých lacláčích, kteří zůstávají přiznanou součástí dění. Vzniká tak nejen konkrétní komediální svět, ale vlastně i krásná metafora divadla samotného: před našima očima se z jediného kufru zrodí celý divadelní svět, aby se do něj po skončení zase vrátil. Dekorace i kostýmy šestice hlavních postav výtvarně odkazují k první polovině 19. století, připomínají dobové grafiky a rytiny a pracují převážně s černobílými a sépiovými odstíny. Žádné projekce, žádná násilná aktualizace – jen dokonale stylizované, hravé divadlo postavené na detailu, herecké akci a Rossiniho hudebním humoru. A je fascinující, jak dobře to stále funguje.

Navíc se sešlo velmi vyrovnané mladé obsazení. Damiana Mizzi jako Berenice disponovala lehkým, pohyblivým sopránem, elegantním legatem a přesnou koloraturou. Pěveckou lehkost přitom spojovala s hereckou přirozeností a komediálním temperamentem. Matteo Mancini vytvořil Dona Parmeniona, sebevědomého dobrodruha, který využije záměny kufru, ale nakonec se ukáže jako postava podstatně méně bezcharakterní, než se zpočátku zdá. Mancini zaujal zvukově plným barytonem s charakteristickým „drnčivým“ témbrem, který jeho hlasovému projevu dodával výraznou osobitost. Dave Monaco jako skutečný hrabě Alberto potvrdil kvality, které ukázal už při recitálu – lehkost hlasu, přesnost a cit pro rossiniovský styl. Jeho světlý lyrický tenor navíc vytvářel pěkný kontrast ke zvukově hřmotnějšímu hlasu Mattea Manciniho. Martiniana Antonie jako Ernestina disponovala tmavším mezzosopránem, který vytvářel pěkný kontrast ke světlému sopránu Damiany Mizzi. Zpívala s lehkostí, přirozenou muzikálností a smyslem pro rossiniovský styl. Českému publiku je mimochodem známá jako Cherubín z pražské inscenace Mozartovy Figarovy svatby v režii Barbory Horákové Joly, uváděné ve Stavovském divadle, a také ze světové premiéry scénického oratoria Šimona Vosečka Stvůry, které zaznělo v pražském Divadle Bez Zábradlí v rámci festivalu Opera Nova 2024.

Sluha Martino v podání Giuseppa Toii patřil k nejživějším postavám představení. Právě jeho zvědavost a ochota využít náhodné záměny kufrů spustila celý řetěz událostí; později navíc musel před Donem Eusebiem a Ernestinou improvizovat odpovědi na stále nepříjemnější otázky o skutečné identitě svého pána. Toia tuto buffo rovinu rozehrál s energií a komediální lehkostí, zároveň mne zaujal tmavěji zabarveným barytonem a muzikálností. V Pesaru mimochodem prošel Akademií v roce 2023 jako Don Profondo v Cestě do Remeše a letos vystoupil také v rámci Concerti di Belcanto, a to společně s Matteem Mancinim. Manuel Amati jako Don Eusebio vytvořil výraznou komickou figurku – poněkud neurotického, věčně rozrušeného strýce a poručníka, který se uprostřed stále nepřehlednější situace snaží zjistit, kdo je vlastně kdo. Amati využil jeho nervozitu k přesně načasované fyzické komice a svým jasným tenorem se neztratil ani v ansámblech. Velkou zásluhu na skvělém výsledku měl také jednatřicetiletý dirigent Alessandro Bonato. V Rossiniho partituře nechával vyniknout barvy orchestru, přesně reagoval na dění na scéně, a především dokázal udržet onu zvláštní směs elegance, přesnosti a šíleného divadelního tempa, bez níž rossiniovská fraška snadno ztěžkne. Byla to zkrátka radost – lehké, chytré a dokonale fungující rossiniovské divadlo.

Třicet let s Juanem Diegem Flórezem

Večer 18. srpna patřil v beznadějně vyprodaném Auditoriu Scavolini Juanu Diegu Flórezovi. Galakoncert Flórez 30 připomněl třicet let od chvíle, kdy tehdy třiadvacetiletý a téměř neznámý peruánský tenorista dostal v Pesaru příležitost v roli Corradina v opeře Matilde di Shabran. Původně přitom tuto roli zpívat neměl: během zkoušek nahradil Bruce Forda. Mimořádný úspěch jej prakticky přes noc katapultoval mezi světovou operní elitu. Za následující tři desetiletí vystoupil na festivalu ve třiadvaceti ročnících a od roku 2022 je jeho uměleckým ředitelem. Program večera byl koncipován jako taková mapa vývoje Flórezova hlasu a repertoáru. Začal u Rossiniho, tedy u hudby, na níž vybudoval světovou kariéru, a postupoval k francouzské romantické opeře. Vedle rossiniovských ukázek z děl La pietra del paragone (Prubířský kámen), La Cenerentola (Popelka) a Guillaume Tell (Vilém Tell) tak zazněly ukázky z Massenetova Cida, Gounodova Fausta nebo Offenbachových Hoffmannových povídek. Oficiální program pak uzavřelo jedno z Flórezových erbovních čísel – „Ah! mes amis“ z Donizettiho opery La Fille du régiment (Dcera pluku) se slavnou sérií vysokých „céček“.

Flórezův hlas už samozřejmě nezní stejně jako před lety. Z někdejší mladistvé svěžesti a téměř samozřejmé lehkosti něco ubylo a jeho projev dnes působí ještě subtilněji. Ale technická kultura, způsob vedení fráze, práce s dechem a hlavně inteligence, s níž dnes zachází se svými hlasovými možnostmi, jsou stále fascinující. Publikum v Pesaru navíc Flóreze miluje, což bylo znát opravdu každou minutu. Bouřlivé ovace nakonec přinesly tři přídavky – Leoncavallovu Mattinatu, jednu Tostiho píseň a „La donna è mobile“ z Verdiho Rigoletta. O poznání méně mě přesvědčil operní orchestr z Boloně pod vedením mexického dirigenta Ivána Lópeze-Reynosa. Například Offenbachově předehře k operetě Orfeus v podsvětí podle mne chyběl očekávaný švih a také lehkost a lesk, houslové sólo navíc mělo nepřeslechnutelné intonační rezervy. U tak reprezentativního galakoncertu bych od orchestrálního doprovodu čekal větší brilanci.

Cesta do Remeše jako každoroční sázka na budoucnost

Středeční dopoledne 19. srpna patřilo v Teatro Rossini mladým pěvcům Accademia Rossiniana „Alberto Zedda“ a opeře Il viaggio a Reims (Cesta do Remeše). Režisér Emilio Sagi vytvořil tuto inscenaci pro festival již v roce 2001, takže letos oslavila čtvrtstoletí. Od té doby se spojení tohoto titulu a akademie stalo jednou z nejhezčích pesarských tradic. Letos inscenaci obnovil Matteo Anselmi a záznamy obou představení – 16. a 19. srpna – byly zároveň zpřístupněny prostřednictvím platformy OperaVision.

Rossini napsal Cestu do Remeše v roce 1825 k oslavě korunovace francouzského krále Karla X. a shromáždil v ní neobvykle vysoký počet velkých, často velmi obtížných sólových partů. Premiéra se konala 19. června 1825 v pařížském Théâtre Royal Italien. Děj je půvabně absurdní. V lázeňském hotelu Zlatá lilie v Plombières se sejde pestrá společnost aristokratů a dalších cestovatelů z nejrůznějších koutů Evropy, kteří míří do Remeše na korunovaci Karla X. Mezi nimi je například Corinna, slavná římská básnířka; polská vdova Marchesa Melibea, o niž soupeří ruský hrabě Libenskof a španělský Don Alvaro; módou posedlá Contessa di Folleville; anglický lord Sidney, tajně zamilovaný do Corinny, či francouzský důstojník Cavalier Belfiore, který se dvoří prakticky každé ženě v dosahu. Nakonec se ovšem ukáže, že není možné sehnat koně, a výprava do Remeše se vůbec neuskuteční.

Tato opera je pro akademii ideální: nemá jednoho hlavního hrdinu, ale mimořádné množství charakterově odlišných rolí, v nichž mohou mladí pěvci předvést koloratury, kantilénu, komediální talent i schopnost fungovat v mimořádně komplikovaných ansámblech. Sagiho inscenace je barevná, lehká, hravá a elegantní. Děj zasazuje do stylizovaného prázdninového prostředí s dlouhým molem, lehátky a výrazným modrým prospektem v pozadí, který evokuje moře a letní oblohu. Především ale poskytuje interpretům dostatek prostoru, protože právě o ně tu jde. Scéna se nestává samoúčelnou atrakcí, ale vytváří rámec, v němž mohou jednotlivé postavy i složité ansámblové situace dobře vyniknout. Mladý dirigent Sieva Borzak vedl představení s jistotou a velkým smyslem pro Rossiniho styl. Filarmonica Gioachino Rossini hrála lehce, přesně a s dobře odstíněnou dynamikou, Borzak přitom udržoval hudbu neustále v pohybu, aniž by ji hnal do zbytečně rychlých temp. Zvlášť přesvědčivě vedl komplikované ansámbly, v nichž dokázal zachovat čitelnost jednotlivých hlasů a zároveň vystavět jejich postupnou gradaci. Velké čtrnáctihlasé finále tak neztratilo přehlednost ani ve chvíli, kdy Rossini vrství jednu pěveckou linku přes druhou. Právě ve velkých ansámblech se ostatně nejlépe ukazuje, jak obtížná Cesta do Remeše ve skutečnosti je.

Úroveň mladého pěveckého obsazení byla velmi vyrovnaná. Samozřejmě tu byla patrná různá míra zkušenosti a každý z pěvců je v jiném stadiu vývoje, ale rozhodně nešlo o jakési „školní představení“, u něhož by bylo třeba mladým interpretům leccos odpouštět. V představení, které jsem zhlédl, mě nejvíce zaujala japonská sopranistka Momoko Toyama jako Corinna. Toyama zaujala čistým, lehkým sopránem, jistou technikou a především přirozeností, s níž dokázala vystihnout lyrický charakter Corinny. Ta má přitom mezi ostatními postavami specifické postavení. Jako slavná básnířka a improvizátorka vnáší do opery výrazně lyrickou polohu. V jejích „improvizacích“ se společenská komedie na chvíli zklidní a dostane slavnostnější, místy až vlastenecký tón. Toyama dokázala právě těmto okamžikům dát potřebnou poezii a zároveň na sebe nestrhávala pozornost vnějškovými efekty. A právě u ní, stejně jako u dalších mladých pěvců tohoto obsazení, se nabízí otázka, kam je jejich další kariéra zavede a koho z nich budeme za několik let vídat na největších operních scénách. Za dobu existence akademie jí prošla řada umělců, kteří se později výrazně prosadili – například Olga Peretyatko, Marina Rebeka, Vasilisa Berzhanskaya nebo Maxim Mironov. Možnost zachytit pěvce na samém začátku profesionální dráhy je na této produkci Cesty do Remeše možná vůbec nejcennější.

Hedvábný žebřík po sedmnácti letech

Večer téhož dne následovalo představení další z Rossiniho raných komických jednoaktovek – La scala di seta (Hedvábný žebřík) z roku 1812. Rossini tu rozehrává typickou komedii nedorozumění, tajností a nečekaných setkání. Giulia, schovanka starého Dormonta, se proti jeho vůli tajně provdala za Dorvila. Ten za ní každou noc přichází do jejího pokoje po hedvábném žebříku, který mu spouští z balkonu. Dormont o manželství samozřejmě nic neví a Giulii vybral jiného ženicha – mladého Blansaca, který je shodou okolností Dorvilovým přítelem. Giulia se proto snaží obrátit Blansacovu pozornost ke své sestřenici Lucille, jíž se nový nápadník naopak velmi líbí. Do všech plánů se ale neustále plete Dormontův sluha Germano, skutečný komický motor celé opery. Špatně pochopí Giuliiny pokyny, chvíli si dokonce myslí, že Giulia touží po něm, potom začne všechny špehovat, a nakonec omylem rozšíří informaci o půlnoční schůzce u hedvábného žebříku. Když nadejde čas schůzky, v Giuliině pokoji se postupně ukryjí Dorvil, Blansac, Lucilla i Germano, až je všechny najde rozzuřený starý Dormont. Teprve tehdy vyjde tajné manželství najevo.

Festival se letos vrátil k inscenaci Damiana Michieletta z roku 2009, která mezitím putovala také do milánské La Scaly, Ománu nebo Curychu. A je to inscenace, která ani po sedmnácti letech nezestárla. Michieletto s výtvarníkem Paolem Fantinem vytvořili na jevišti půdorys moderního bytu. Nad scénou bylo zavěšeno obrovské šikmé zrcadlo, které odhalilo i to, co by jinak zůstalo skryté – kdo se před kým schovává, kdo koho sleduje nebo co se odehrává za zády ostatních postav. Jednoduchý scénografický princip přitom nabízí nepřeberné množství možností pro rozehrání celé frašky. Zásadní místo v ní má Germano (v podání basisty Paola Bordogny). Svými omyly, zvědavostí a neustálou snahou zjistit, co se kolem něj děje, uvádí do pohybu další a další nedorozumění. Bordogna tuto roli zpíval už při premiéře inscenace v roce 2009 a je znát, že ji má dokonale zažitou. Pěveckou zkušenost spojuje s mimořádnou mimikou, pohybovou suverenitou a přesným načasováním, takže i sebemenší gesto dokáže proměnit v gag. Je navíc zjevným miláčkem pesarského publika a prakticky pokaždé, když se objevil na scéně, strhl na sebe pozornost.

Arménská sopranistka Hasmik Torosyan jako Giulia zpívala světlým, pohyblivým sopránem s technickou jistotou a přesnou koloraturou. Její projev měl lehkost a eleganci a herecky dobře vystihla Giulinu rozhodnost i nervozitu ženy, která se snaží před okolím utajit své manželství. Australský tenorista Alasdair Kent jako Dorvil byl na jevišti nepřehlédnutelný, a to i díky své vypracované postavě, pěvecky mě ale přesvědčil podstatně méně. Jeho lehký tenor měl sice příjemnou barvu, ve vyšší poloze se ale místy ztrácel. Ani koloratury nebyly vždy úplně přesné. Ukrajinský barytonista Iurii Samoilov jako Blansac přesně vystihl sebevědomého mladíka přesvědčeného o vlastním šarmu. Samoilovův plný, příjemně zabarvený baryton se dobře nesl prostorem a pěvec navíc dokázal Blansacovu sebejistotu rozehrát s přirozeným smyslem pro nadsázku. Italská mezzosopranistka Mara Gaudenzi k němu vytvořila výborný protějšek. Její mezzosoprán mne upoutal tmavší barvou, ještě výraznější ale byla její jevištní přirozenost a temperament. Italský tenorista Enrico Iviglia vytvořil v Dormontovi poněkud bezradného poručníka, který se snaží mít život své schovanky pod kontrolou, zatímco mu všechno tak nějak uniká mezi prsty. Iviglia z něj nedělal přehnanou karikaturu, jeho bezradnost a postupné rozčilení rozehrál přirozeně a s přesným smyslem pro komediální detail. Mé hlavní výhrady tentokrát směřovaly k hudebnímu nastudování Ivána Lópeze-Reynosa. Orchestra del Teatro Comunale di Bologna hrál sám o sobě velmi dobře, dirigentovo vedení mi ale místy připadalo až příliš opatrné a téměř akademické. Chyběla mi ostřejší rytmická kresba, výraznější dynamické kontrasty a především typický rossiniovský tah. V některých ansámblech se vytrácela lehkost i přesnost souhry mezi orchestrem a jevištěm a ani ve finále jsem necítil takovou gradaci, jakou tato hudba potřebuje.

Adrian Sâmpetrean – bel canto bez okázalosti

Čtvrteční poledne 20. srpna mi přinesl jeden z nejsilnějších zážitků celé mé letošní návštěvy pesarského festivalu – Concerto di Belcanto rumunského basisty Adriana Sâmpetreana s klavíristou Giuliem Zappou. Zajímavé přitom je, že šlo o Sâmpetreanovu vůbec první účast v Pesaru – a festival ho hned postavil před tři velmi rozdílné úkoly. V nové inscenaci Le Siège de Corinthe (Obléhání Korintu) zpíval jednu z hlavních rolí, osmanského sultána Mahometa II., měl tento samostatný pěvecký recitál a byl obsazen také do závěrečného Rossiniho Stabat Mater. Sâmpetrean již zpíval mimo jiné v milánské La Scale, Vídeňské státní opeře, Bavorské státní opeře, Pařížské opeře, v Teatro Real v Madridu, Lyric Opera of Chicago nebo na Salcburském festivalu. Jde tedy o mezinárodně etablovaného pěvce.

Program jeho recitálu byl velmi pestrý a přitom vkusně sestavený. Během jediné hodiny Sâmpetrean vystřídal pět jazyků – němčinu, angličtinu, italštinu, francouzštinu a v přídavcích také rodnou rumunštinu. Program vedl od Haydna, Händela a Mozarta přes Donizettiho a Belliniho až k Rossinimu. Zazněla třeba Leporellova rejstříková árie z Dona Giovanniho nebo Alidorova árie z Rossiniho Popelky. Musím říct, že Sâmpetrean je opravdu velmi sympatický pěvec. Jeho hlas není typem monumentálního basu, který posluchače ohromuje především objemem. Zpíval kultivovaně, vyrovnaně ve všech polohách a nic výrazově nepřeháněl. Jeho projev byl přitom velmi vroucný, místy s takovou skoro až chlapskou něhou. Krásně to bylo slyšet například v árii Giorgia „Cinta di fiori“ z Belliniho opery I puritani (Puritáni). Rossiniho Alidora naopak podal s potřebnou pohyblivostí a lehkostí, aniž by z virtuózní árie dělal demonstraci hlasové síly. Mě osobně asi nejvíc zaujaly dvě Donizettiho francouzské písně Le renégat a La hart, chant diabolique. Sâmpetrean je vystavěl opravdu obdivuhodně, jako dvě malá mikrodramata, každé s jinou atmosférou a výrazem. Výborným partnerem mu byl italský klavírista Giulio Zappa, který s pěvcem přirozeně dýchal a citlivě reagoval na každou proměnu výrazu. Navíc se sólově blýskl ve dvou skladbách Domenica Cimarosy a ve dvou Písních beze slov Felixe Mendelssohna. Koncert také dostal nečekaně silnou osobní pointu. Toho dne přišla zpráva, že ve věku sedmaosmdesáti let zemřela Sâmpetreanova krajanka, legendární rumunská sopranistka Ileana Cotrubaș. Sâmpetrean jí svůj recitál věnoval a na závěr přidal tři rumunské písně na její památku. Pro mě to byl jeden z nejlepších pěveckých recitálů, které jsem v Pesaru za posledních jedenáct let slyšel.

Pesaro mezi tradicí a budoucností

Letošní ročník zahrnoval celkem 42 akcí včetně představení a debat, které navštívilo 16.350 diváků, a tržby ze vstupného dosáhly 808.000 eur. Zahraniční publikum tvořilo 38 procent návštěvníků a do Pesara přijeli diváci z 51 zemí čtyř kontinentů. Po sedmačtyřiceti ročnících tak Rossini Opera Festival zůstává něčím mnohem víc než letní přehlídkou věnovanou jednomu skladateli. Je místem, kde se Rossiniho dílo nepřipomíná, ale skutečně žije – někdy dokonale, jindy s výhradami, ale téměř vždy s vědomím, že tato hudba má pořád co říct. A právě proto má smysl se do Pesara vracet.

Foto: archiv autora, Rossini Opera Festival 2026 / Amati Bacciardi

Facebook X E-mail WhatsApp