Každá operní inscenace má svou premiéru (první uvedení) a svou derniéru (poslední uvedení). Počet jednotlivých repríz té které inscenace je různý, záleží na divadle a jeho zvyklostech, počtu abonentních skupin, ale také na tom, o jakou operu se jedná. V Mnichově se letos rozloučili například s inscenací Beethovenova Fidelia, která měla premiéru 21. prosince 2010 – nastudoval ji tehdy Daniele Gatti a režii měl Calixto Bieito. Naopak premiéru na Mnichovských operních slavnostech prožila 13. července Händelova Alcina režisérky Johanny Wehner, kdy taktovku pozdvihl Stefano Montanari.

Většinou se dnes uvádí poslední verze opery Fidelio, op. 72, v poslední době se často hraje také druhá verze opery s názvem Leonora, která poprvé zazněla 29. března 1806 (definitivní Beethovena verze pak měla premiéru 23. května 1814). Je známo, že Beethoven napsal k opeře celkem čtyři předehry. Gustav Mahler zavedl ve Vídni, že předehra Leonora III. se hrála jako hudba, při níž se přestavěla scéna ve druhém jednání (z Florestanovy kobky na vězeňský dvůr). Tato praxe se někdy užívá i dnes, byť již hudba k přestavbě scény není zapotřebí, neboť divadla jsou vybavena moderní jevištní technologií, zadními či postranními jevišti či vůbec operu dnešní režiséři neinscenují v konkrétním prostředí.

V Mnichově si vytvořili svou vlastní verzi, když operu zahájili předehrou Leonora III., zcela přepsali dialogy (často vůbec neodpovídají originálu) a přestože nepotřebovali žádnou hudbu k přestavbě, po duetu Leonory a Florestana na konci prvního obrazu druhého dějství vložili pomalou část (krácenou) z Beethovenova Smyčcového kvartetu a moll, op. 132. Hudebníci hráli ve třech klecích, které byly do poloviny jeviště spuštěny z provaziště. Během této části kvartetu se postupně na jeviště dostali všichni účinkující ve finále opery. Přišel i Don Fernando, maskovaný jako klaun, který dokonce zastřelil Florestana. Ten padl na zem, ale protože ještě musel zpívat, tak se probral a pokračoval ve zpěvu. I Don Pizarro, ředitel věznice a Fernandův politický odpůrce, si ve své árii v prvním dějství několikrát podřeže žíly – ale přežije, z této akce zůstanou na jeho kostýmu pouze červené fleky. Také mátlo jednotné oblečení pánského sboru (Pizarrovi vojáci i vězňové), kteří byli všichni v jednotných kostýmech (většinou společenské obleky – kostýmy Ingo Krügler). Považuji také za absolutní nepochopení hudby, když v závěru prvního obrazu druhého dějství si Leonora s Florestanem nepadnou při duetu O namenlose Freude! do náruče (dlouho se neviděli, Leonoře se podařilo svého manžela na poslední chvíli zachránit před smrtí), ale oba se zcela v pohodě převlékají do posledního kostýmu (Florestan rozhodně nebyl na smrt vyčerpaný a Leonora si odstranila pás, kterým si, zcela zbytečně, ještě při předehře svázala své bujné poprsí).

Možná, že čtenář, který inscenaci neviděl, si řekne, že v Mnichově hráli parodii na Fidelia. To se mi nezdálo, byť jsem se marně snažil pochopit koncepci režiséra Calixta Bieita, která popírala logiku děje a především hudby. Ale i z Prahy jsme zvyklí na Bieitovy šokující výklady oper. Tento španělský režisér inscenaci Fidelia zbavil všeho realistického a pojal ji i výtvarně jako labyrint, když mu na jevišti výtvarnice Rebecca Ringst vytvořila scénu z trubek a lešení, po které (bez vzájemného vztahu) se jednotlivé postavy pohybují (často s obtížemi). Přestože jsem přesvědčen, že Bieitovým úmyslem nebylo diváky šokovat, ač jsem o jeho koncepci dlouze přemýšlel, řadu výše popsaných režijních postupů jsem nepochopil. Každopádně mi nikdo nevymluví, že ve své režii postupoval proti Beethovenově hudbě, což samozřejmě padá také na hlavu tehdejšího intendanta Nikolause Bachlera, dirigenta Daniela Gattiho i dramaturgyně Andrey Schönhofer.

Beethovenova hudba je ovšem nesmrtelná a i když se mi kvapné a nervózní hudební pojetí Yoela Gamzou nelíbilo, v představení zářila Camilla Nylund v roli Leonory, která upoutala svým nosným dramatickým sopránem, který ovšem dostojí všem nárokům těžké árie Leonory Abscheulicher! i velkého duetu Leonory s Florestanem. Také druhá ženská postava Marzelline v podání Mirjam Mesak byla skvělá, zaujala svým jasným a plným sopránem, znějícím ve všech polohách této partie, i přirozeným hereckým projevem. I tenorista Samuel Stopford (Jaquino) zpíval správně posazeným a znělým hlasem, jako vždy spolehlivý byl René Pape (Rocco), s dramatickým nervem zpíval Pizarra Tomasz Konieczny a roli Dona Fernanda nezůstal nic dlužen Ryan Speedo Green. Jedinou slabinou v obsazení byl Matthew Polenzani v roli Florestana, který zpíval s nadměrným vibratem a hlasem poznamenaným dlouholetým operním provozem.

Drobná vsuvka… Repertoárové inscenace opery, které jsou u diváků všude oblíbené (La Traviata, Kouzelná flétna) mívají vysoký počet repríz a hrají se i několik let, než např. některá opera, o kterou není divácký zájem. Každé divadlo zvažuje velice pečlivě, jak dlouho tu kterou operní inscenaci bude hrát, protože rozhodně není ekonomické hrát inscenaci před poloprázdným hledištěm. To se dá do jisté míry zatraktivnit novým obsazením hlavních rolí. V řadě divadel pak bývá zvykem u inscenace označit nejen premiéru, ale i derniéru, aby divák věděl, že už tu inscenaci neuvidí. Často proto bývají derniéry velice dobře navštěvované. Například ve Vídeňské státní opeře se hraje inscenace Pucciniho Tosky, která měla již 670 repríz – premiéru měla 3. dubna 1958, kdy za dirigentským pultem stál Herbert von Karajan, režii vytvořila Margarethe Wallmann a v hlavních rolích zpívali Renata Tebaldi, Giuseppe Zampieri a Tito Gobbi – pěvci, kteří již nežijí. Naposledy se hrála letos 20. dubna s Annou Netrebko v titulní roli a v příští sezoně je naplánováno dalších sedm představení…

Přestože režisér na derniéře Fidelia premiérovaného v roce 2010 nebyl přítomen, část publika bučela. Výstižná byla i slova divačky, která přese mne postupovala do středu řady a pronesla: „Tak budeme ještě trpět jedno jednání.“

***

Jestliže Fidelio skoro po šestnácti letech opouští repertoár mnichovské opery, pak inscenace Alciny Georga Friedricha Händela teprve měla svou premiéru (13. července 2026, reflektované představení je z 16. července). Alcina byla nastudována téměř bez škrtů, představení trvalo čistého času tři hodiny a deset minut. Režií byla pověřena Johanna Wehner, která Alcinu pojala jako osamocenou, znuděnou bohatou dámu a celý děj zasadila do její bohaté vily. Režisérka většinou pracovala systémem, že na jevišti měla nejen zpívající postavu, ale i některé další, které většinou pokračovaly v hraní děje. Přestože v její režii nebylo nic samoúčelného, inscenace působila poněkud jednotvárně i nudně. O hudební nastudování se zasloužil italský dirigent Stefano Montanari, který vedl sólisty i orchestr ke stylové interpretaci (da capa důsledně všichni zdobili), která rozhodně nudná nebyla, střídala tempa pomalá s rychlými (jak ostatně předepisuje Händel), ale Montanari je dokázal tak interpretovat, že těžko mohla někoho v hledišti nechat chladnými. Montanari se snažil o dramatické pojetí partitury a myslím, že se mu to velice podařilo. Ze sólistů zaujal především Julian Prégardien v roli Oronta a také pěvecky i herecky John Holiday jako Ruggiero. Spolehlivou Morganou byla Elsa Benoit a Bradamantem Avery Amereau. Jeanine De Bique vystihla výborně herecky titulní roli, ale pěvecky podala dost nevyrovnaný výkon, když se její hlas místy zcela ztrácel. Dodejme ještě, že Oberta zpívala Carine Tinney a Melissa Gerrit Illenberger. Ti, kteří viděli minulou inscenaci Alciny v Mnichově (prem. 17. července 2005), těžko zapomenou jak na daleko divadelnější inscenaci režiséra Christofa Loye, tak zejména na výkony, jaké podaly Anja Harteros, Vesselina Kasarova a Sonia Prina. Dodejme, že u nás vytvořil velice zdařilou inscenaci Alciny Jiří Heřman v Brně.

foto: Bavorská státní opera / Alcina - foto: F. Scheid / Fidelio - fotky z archivu, inscenace v jiném obsazení

Facebook X E-mail WhatsApp