„První festivalový večer stanovil laťku kvality neobyčejně vysoko.“

„Interpreti Mozarta hráli naprosto přesně, s lehkostí, noblesou a zpaměti, jako ostatně celý svůj pražský program.“

„Pro posluchače, kteří Svěcení jara znají z orchestrální verze, je nepředstavitelné, že by toto dílo mohlo existovat jen v jednom témbru. Jussenovi nás však přesvědčili o tom, že i v této restriktivní verzi může dílo fungovat.“

Klavírní festival Rudolfa Firkušného vstoupil letos již do druhého desetiletí své historie. V Praze se koná v návaznosti na Pražské jaro každoročně na podzim. Současný ročník je sestaven z pěti koncertů ve Dvořákově síni Rudolfína a v Sále Martinů HAMU.

První festivalový večer stanovil laťku kvality neobyčejně vysoko. Byl totiž svěřen dvojici nizozemských bratří Lucasi a Arthurovi Jussenovým, považované za nejlepší klavírní duo současnosti. Oba jsou vynikající pianisté, kteří spolu vystupují již téměř dvacet let, což je pozoruhodné zejména proto, že Lucasovi je teprve třicet let a Arthurovi dokonce o tři roky méně. Jsou již vázáni exkluzivní smlouvou s nahrávací společností Deutsche Grammophon a snímky s jejich interpretačními výkony nabízí ke zhlédnutí kanál YouTube. Koncertní publikum kdekoliv na světě se proto může ještě dříve, než za nimi vstoupí do koncertní síně, s jejich uměním dopodrobna obeznámit předem, v klidu svého domova.

I většina programu Jussenových pražského koncertu 4. listopadu již na YouTube „visí“. K zhlédnutí je tam například hned první skladba, Mozartova Sonáta pro dva klavíry D dur, KV 448. Její party jsou zcela rovnocenné, přičemž tematický materiál, rozvržený po celém rozsahu klaviatury, se plynule přelévá z nástroje na nástroj. Interpreti Mozarta hráli naprosto přesně, s lehkostí, noblesou a zpaměti, jako ostatně celý svůj pražský program. Křídla měli na pódiu postavena proti sobě, jen s jednou rezonanční deskou směřující zvuk nástrojů do auditoria.

O čtyřicet let mladší dílo Rondo A dur napsal Franz Schubert. Jussenovi je hráli jen na jeden klavír. Schubertovu až vokální, ve vyšších polohách situovanou melodiku, jakousi píseň v klávesách, zde soustavně přednáší primista, zatímco sekund se odděleně zabývá důmyslně propracovanou, většinou jen doprovodnou rolí v nižších polohách.

Na zcela jinak zaměřené multiplikované pianistické kreace se mladí nizozemští bratři zaměřili ve druhé dvojici skladeb svého pražského programu. Ukázali, jak lze klavírním zvukem vyjádřit náročné, pro velké orchestrální aparáty určené partitury Maurice Ravela a Igora Stravinského.

Nejprve, ještě před přestávkou, přednesli Ravelovu choreografickou poému La valse, v druhé, závěrečné části večera pak Stravinského Svěcení jara. Klavírní verze skladby La valse je autorská, stejně jako ta orchestrální. Barvitost a nástrojová artikulační rozmanitost orchestrálního zvuku je v klavírní verzi pro posluchače nahrazena extrémními nároky na virtuositu, kterým interpreti dostáli bez sebemenších zaváhání a docílili plastického vyznění díla.

Klavírní verze baletu Stravinského je něčím zcela neobvyklým. Pro posluchače, kteří Svěcení jara znají z orchestrální verze, je nepředstavitelné, že by toto dílo mohlo existovat jen v jednom témbru. Jussenovi nás však přesvědčili o tom, že i v této restriktivní verzi může dílo fungovat, že je neméně působivé. Interpreti hráli na dva klavíry, ač na kanále YouTube je zveřejněno jejich provedení v dokonce ještě omezenější verzi, tedy čtyři ruce na jen jednom klavíru. Dojem vzbudili ohromující. Docílili toho, že po bouřlivém závěrečném Posvátném tanci nastalo v sále absolutní ticho, které se až teprve po chvíli proměnilo v burácející ovace.

Nepřesná synchronizace úderů je problémem téměř každého klavírního dua. Zde, u těchto umělců, jsme se s ní však vůbec nesetkali. Pochopitelné by se to snad mohlo jevit u Ravela, kde se hudba odvíjí po celou dobu jednotně, na půdoryse jasné struktury valčíkového metra. Jak ale mohou absolutní přesnosti synchronizace dosáhnout i u tak metrorytmicky komplikovaného díla, jakým je Stravinského balet, nad tím zůstává až rozum stát. Napadá nás dokonce úvaha, že je to snad možné jen díky úzkému sourozeneckému vztahu.

Foto: Pražské jaro / Milan Mošna