„Daniel Wiesner v klavírním koncertu Nikolaje Kapustina potvrdil, že je jedním z poctivých klavíristů.“

„Orchestr Plzeňské filharmonie osvědčil, že pod inspirativním a zároveň cílevědomým vedením svého šéfdirigenta stále umělecky roste.“   

„Vrcholem večera se stalo provedení Berliozovy Fantastické symfonie.“

Posluchačsky atraktivní program si připravil orchestr Plzeňské filharmonie pro své domácí posluchače v rámci abonentní řady Diamant. Šéfdirigent orchestru Chuhei Iwasaki nastudoval Berliozovu Fantastickou symfonii, op. 14, Koncert pro klavír a orchestr č. 2 Nikolaje Kapustina a „na rozehrání“ drobnější skladbu Paula Dukase Čarodějův učeň. Jako sólista byl přizván vynikající pianista Daniel Wiesner.

Zcela vyprodaný Velký sál Měšťanské besedy byl 20. listopadu svědkem dalšího, tentokráte mimořádně úspěšného koncertu abonentního cyklu Diamant orchestru Plzeňské filharmonie. Na úvod zařadil šéfdirigent tělesa Chuhei Iwasaki posluchačsky vděčnou a oblíbenou skladbu Paula Dukase Čarodějův učeň. Orchestr podával od prvních tónů pod vedením svého šéfa maximálně soustředěný výkon. Přestože je Dukas v podstatě vrstevník jiného francouzského skladatele Clauda Debussyho, jeho hudební řeč je od něj odlišná. Ohledně instrumentačních nápadů jsou si podobní (v partituře najdeme kromě běžného obsazení harfu, pikolu, tři fagoty, kontrafagot, kromě dvou klarinetů i basový klarinet, o dvě trubky více a řadu bicích nástrojů včetně zvonkohry), ale hudební řeč Dukase zůstává více konkrétní. Programnost díla (děj) byla pro posluchače detailně popsána v tištěných programových poznámkách Lenky Bočanové. Přes všechna „kouzla“ je dle mého skladba postavená hlavně na tříosminové ostinátní rytmické složce. Interpretace tedy nesla nároky na orchestr ohledně souhry, jímž díky své přesné dikci dostál. Neustále dynamicky i tempově gradující dílo měl dirigent po stránce výstavby dokonale promyšlené a skladba tak zazněla naprosto přesvědčivě. Z jednotlivých detailů bych vyzdvihl až geniálně provedenou dynamickou práci všech hráčů orchestru včetně kontrafagotu a jeho decrescenda na opakující se figuře o čtyřech tónech (Vladimír Vlna).

Při následující nutné přestavbě pódia byl čas vyplněn neformálním rozhovorem ředitelky orchestru Lenky Kavalové se sólistou večera, pianistou Danielem Wiesnerem a šéfdirigentem orchestru. Kavalová upozornila na Wiesnerův nemalý podíl při nastudování kompletního klavírního díla v rámci projektu Smetanománie loňských Smetanovských dnů, kde se ochotně zhostil nastudování mj. těch nejobtížnějších Smetanových fug z mládí pro klavír… Zmínila také plánovanou budoucí spolupráci s umělcem. Zařazení díla Nikolaje Kapustina na program večera bylo vítaným oživením dramaturgie orchestru. Záliba šéfdirigenta občas uvádět díla skladatelů inklinujících k jazzu se projevil již v sezóně 2021/2022, kdy zaznělo Concerto grosso pro trubku, klavír, vibrafon a orchestr Andreje Ešpaje. Na posledním abonentním koncertě zazněl Kapustinův Koncert pro klavír č. 2, op. 14 z roku 1974. Autor napsal celkem šest klavírních koncertů. Od chvíle, kdy se internet zaplnil autorskými nahrávkami skladatele u klavíru, není problém se s kompozicemi blíže seznámit. Rovněž doporučeníhodná k nahlédnutí je dizertační práce JakubaUhlíkaKlavírní dílo Nikolaje Kapustina z roku 2020. Kdybych se měl klavírní koncert pokusit stručně charakterizovat, jedná se o zapsanou jazzovou improvizaci na zajímavá rytmická témata, kde klavíristu doprovází tradiční jazzový big band obohacený o smyčce velikosti komorního orchestru. Je skvělé, že za bicí soupravu mohl a uměl usednout kmenový hráč orchestru Štěpán Holoubek; ve výborné spolupráci se „základem“ – s kontrabasem Vojtěcha Šatry spolupracovali čtyři hráči orchestru na pozoun, čtyři na trubku a jen po jedné flétně a jednom klarinetu. V orchestru dále mimořádně zasedl hráč na klasickou šestistrunnou kytaru a pět přizvaných hráčů na saxofony. Výsledný zvuk byl pro tradiční posluchače plzeňských koncertů klasické hudby překvapivý, ale o to více obohacující. Možná škoda jen toho, že samotní hráči v euforii z jazzové řeči hudby interpretovali své party zvláště v průběhu první věty koncertu se snahou si hru maximálně užít, a tak se zvuk sólového nástroje místy poněkud ztrácel. Tento jev ovšem, možná i díky předepsaným pizzicatům smyčců ve druhé větě a trubkám hrajícím se sordinou, vymizel a ve třetí větě interpretované v doslova ďábelském tempu se již také neprojevil. Daniel Wiesner měl svůj part do poslední noty bravurně ovládnutý, přesvědčil vyrovnaným zvukem jednoho z plzeňských Steinwayů. Jeho vynikající rytmické cítění našlo dokonalou souhru v dirigentově pojetí. Pokud jsem dobře zaregistroval, tak pouze v jediném místě byl klavírista o chloupek napřed před orchestrem, což díky šéfdirigentově pohotovosti mohl zaregistrovat asi jen ten, kdo se s dílem předem seznámil. Daniel Wiesner potvrdil, že je jedním z poctivých klavíristů, mimochodem posledních žáků klavírní třídy jinak velmi živelné Valentiny Kameníkové. Provedení zrovna tohoto klavírního koncertu bylo pro všechny zúčastněné mimořádným zážitkem.

Vrcholem večera se ale stalo doslova fantastické provedení Fantastické symfonie, op. 14 Hectora Berlioze. Je skvělé, že živé provedení jedné z maturitních poslechových skladeb, přilákalo na koncert také poměrně větší počet studentů konzervatoře… Nesmírně bohatá instrumentace obsahuje například čtyři tympány a čtyři na ně hrající umělce, čtyři fagoty, nebo čtyři trubky, anglický roh. Zajímavá jsou i předepsání autora, kdo kde má hrát, vycházející v hudebních kruzích ze známého programního děje, pro posluchače koncertu opět srozumitelně popsaného v programových poznámkách. Chuhei Iwasaki si tak umístil na předepsaném místě hobojistku na balkón a hráčku na jedny zvony za roh pódia… Provedení Plzeňské filharmonie s koncertní mistryní Olgou Alicjí Osmolińskou bylo nesmírně precizní v souhře, bohaté ve zvuku a zároveň plné míst s napětím, díky skvělým povedeným pianissimům, například na konci první věty. Zaujalo třeba i skvěle provedené sólo klarinetů za spolupráce prvního hráče lesních rohů před Codou ve druhé větě. Skvělá dirigentova výstavba čtvrté věty a dramatický tah v poslední větě zanechaly v posluchačích obrovský dojem a vyvolaly standing ovation. Dirigent vyjádřil svůj dík jednotlivým hráčům i celým nástrojovým skupinám. Orchestr Plzeňské filharmonie osvědčil, že pod inspirativním a zároveň cílevědomým vedením svého šéfdirigenta stále umělecky roste.

foto: Plzeňská filharmonie / Ondřej Pastor

Facebook X E-mail WhatsApp