Od 14. do 21. srpna probíhají v Mikulově prestižní klavírní kurzy určené pro široké spektrum účastníků. Úvodní koncert sedmadvacátého ročníku přinesl dramaturgicky promyšlený a interpretačně pozoruhodný komorní zážitek. Kalliopé Trio Prague se v zámeckém sále představilo v pozměněné sestavě. S houslistkou Markétou Vokáčovou a violoncellistou Janem Zemenem aktuálně působí Martin Levický, který u nástroje vystřídal Miroslava Sekeru. Tento koncert se stal pomyslnou branou nejen do světa klavíru, ale také komorní hudby, která je založena na spolupráci, symbióze a přátelství.

Na úvod dovolte pár slov o pražském triu Kalliopé Trio Prague, které vzniklo v roce 2011 na Akademii múzických umění. Název ansámblu odkazuje k antické múze epického básnictví a rétoriky, jejíž řecké jméno Kalliopé znamená doslova „s krásným (či líbezným) hlasem“. V kontextu komorního souboru představuje přiléhavou metaforu, která ztělesňuje ideál ušlechtilé zpěvnosti a rovnocenného dialogu tří melodických hlasů – houslí, violoncella a klavíru, které společně vyprávějí dramatický hudební příběh. Odkaz na matku bájného pěvce Orfea navíc ansámblu propůjčuje symboliku podmanivé síly hudby.

Společným jmenovatelem první poloviny večera se stala mladistvá invence autorů. Úvodní „výkop“ obstaralo Trio B dur č. 4, op. 11, Ludwiga van Beethovena. Raný opus vídeňského mistra z let 1797–1798 vyzněl s odzbrojující lehkostí a hravostí. Trio prokázalo od první rychlé věty vnitřní chemii i rytmickou provázanost. Levický si s virtuózně stylizovaným partem poradil s grácií a rytmickou jistotou bez zbytečného siláctví. Příjemným vyústěním skladby se stalo závěrečné variační finále na téma z Weiglovy opery L’amor marinaro, které pulzovalo odlehčeným, tanečním a divadelně zpěvným charakterem. Hezky to vystihl nadnesený bonmot jednoho účastníka, který pronesl, že Beethovenova hudba byla „k tanci a poslechu“.

Překvapivým dramaturgickým mostem byl skok k osmnáctiletému Claudu Debussymu a jeho Triu G dur z roku 1880. Místo zamlžených impresionistických nálad provedení ukázalo čistou francouzskou romantiku s ozvěnami Julese Masseneta, Camilla Saint-Saënse a Césara Francka. Mimořádný dojem zanechala pregnantní druhá věta Scherzo: Intermezzo, zahraná s obdivuhodnou rytmickou grácií a bohatou škálou barev. V krajních větách ansámbl zaujal vyváženými oktávovými dialogy houslí a violoncella v unisonu, jež v intonační čistotě a témbrové shodě zněly jako jeden celek. Zajímavá ukázka toho, že mladý Debussy nezačínal rovnou jako hudební revolucionář, ale navázal nejprve na romantickou tradici.

Druhou polovinu koncertu otevřel návrat k české hudbě. Trio c moll, op. 2, Josefa Suka, psané ještě během studií na pražské konzervatoři, je skladbou, která strhne posluchače svou emocionální silou. Úvodní věta vstoupila do prostoru s velkým romantickým patosem, hutným zvukem a nečekaně brahmsovskou monumentalitou. Kontrastní střední věta Andante se stala interpretační perlou. Trio v ní s noblesou a rytmickou pregnancí odhalilo až tajnosnubnou parafrázi na habaneru v duchu Bizetovy opery Carmen. Kdo tuto větu slyšel poprvé, musel být velmi překvapen onou zřejmou asociací, která ovšem pulzovala typickou českou zpěvností. Vivace pak přineslo strhující progresivitu, která se zrcadlila v nepravidelně strukturovaném tématu. Kalliopé Trio Prague předneslo závěrečnou větu s dravou energií a nekompromisním tahem na branku. Opět zazněly skvěle odstíněné melodické fráze a bezpečná souhra všech tří interpretů.

Posledním bodem programu byly Bergerettes Bohuslava Martinů. Také v tomto repertoáru se Kalliopé Trio cítilo jako doma, hráči přesně vystihli Martinů křehkou lyrickou kantabilitu i nesmírně vitální melodiku, která jakoby levitovala v čase a prostoru. Zvukově však tato skladba přinesla drobný otazník. V hustším a lineárně exponovaném předivu Martinů sazby se klavír místy zvukově vytrácel a chyběla mu nosnější znělost a zpěvnost, kterou se dařilo udržet u Beethovena, Debussyho i Suka.

Drobnou korekturu si zaslouží také průvodní slovo violoncellisty Jana Zemena. Ačkoliv byly jeho komentáře jednotlivých skladeb milé, bezprostřední a místy i vtipné, dopustil se nechtěně několika faktografických a terminologických omylů. Debussy nepsal své trio v sedmnácti, nýbrž v osmnácti letech, mezi premiérou Sukova tria a svatbou Dvořákovy dcery a skladatele nebylo osm, ale sedm let a především zařazení skladby Martinů do roku 1936 s přívlastkem „renesanční“ bylo zcela mimo terč. Tato skladba vznikla roku 1939 v Paříži. Přílišné žonglování s letopočty bylo v tomto případě pro mladé publikum trochu zbytečné – odlehčenější styl by celkovému vyznění slušel lépe.

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že Kalliopé Trio Prague nabídlo svým vystoupením znamenitý zážitek a procházku hudebními epochami. K tomu spolehlivě ukázalo, že patří na ostře sledovaném poli této komorní „obsady“, která má u nás velkou tradici a skvělé reprezentanty, k těm nejlepším. Klasická hudba v jejich podání nezní jako něco akademického, bombastického a vyumělkovaného. Zvuk tria je neformální, neopájí se zbytečně opulentním výrazem a nepřehání to s výrazovými prostředky. Jde přímou cestou za jediným cílem: ukázat, že v jednotě je správná cesta a společná energie. Bylo milé sledovat, jak samozřejmá a přirozená hudební alchymie a stoprocentně provázaná souhra panuje mezi houslistkou Markétou Vokáčovou a violoncellistou Zemenem. Tečku za komorním večerem obstaral přídavek v podobě úryvku z variačního finále Beethovenova opusu 11. Neutuchající potlesk a vřelé přijetí mikulovského publika muzikanty viditelně zaskočily – při závěrečné děkovačce si houslistka Markéta Vokáčová s úsměvem vzala do rukou darovanou láhev vína, což udělalo za vynikajícím, muzikantsky poctivým večerem sympaticky neformální tečku.

Foto: Elvyn George Badelita

Facebook X E-mail WhatsApp