„Byl zdatný chodec a nadšený pěší turista. S přáteli se účastnil řady výletů.“

„Miloval ptactvo i jeho zpěv. Sám choval holuby a chtěl mít ve svém holubníku zástupce od každého druhu.“

„Jeho zájem o vše, co souviselo se železnicí, někdy hraničil s posedlostí.“

Procházky, pěší výlety s přáteli, ptačí zpěv, zahradničení, chov holubů, lokomotivy… To jsou hlavní záliby skladatele Antonína Dvořáka, které v den jeho narozenin shrnuje další díl dvořákovského seriálu. Odpočinek se v zálibách mísil s inspirací. A tak nepřekvapí, že je v jeho dílech zachycena řada přírodních dojmů nebo že si do rukopisné partitury napsal, že hlavní téma symfonie ho napadlo při vjezdu slavnostního vlaku na nádraží v Pešti…

„Jsem již 3 neděle na Vysoké a o celý svět se nestarám – pracuji pilně na nové mši a kochám se v boží přírodě.“                             

• Z dopisu A. Dvořáka Matěji V. Slezákovi

„…Zde to není jako v Praze. Tam člověk, má-li trampoty, jde někam na procházku třeba na Vinohrady aneb na Nebozízek – člověk je tam hned – a je v přírodě, kterou já tak zbožňuju, ale zde to nejde, člověk aby jel po dráze hodinu cesty, než by něco našel, a to vždy nejde,…“                                  

•  Z dopisu z New Yorku příteli A. Göblovi

„Mistrův způsob života ve Spillville byl as takovýto – vstával as o čtvrté a vydal se na procházku – k potoku nebo řece, do lesů – a o páté se vracel…“.

•  Z korespondence Dvořákova amerického sekretáře Josefa J. Kovaříka

„V Praze byly nejmilejší tatínkovou zálibou mašinky, na Vysoké holubi. Oběma těmto koníčkům se věnoval s velkou důsledností a dosáhl v nich mimořádné odborné znalosti. Svoje holoušky dokázal dlouhé chvíle pozorovat a někdy se proti svému zvyku o nich i rozpovídal.“

•  Ze vzpomínek Otakara Dvořáka na otce Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák byl velmi pracovitý člověk a dle hudebního odkazu, který nám zanechal, je patrné, že volného času musel mít poměrně málo. I přesto ho vyplnil velmi pestře a intenzivně. Většinu volného času věnoval rodině a hlavně svým dětem, které nadevše miloval.  Našel si čas i na přátele a samozřejmě i na záliby. Antonín Dvořák byl velký milovník přírody, procházky byly jeho každodenním zvykem a odreagováním od náročné práce. Kdekoli se vyskytl, zvídavě prozkoumával okolí a byl vnímavým pozorovatelem. Během pobytů na svém letním sídle na Vysoké podnikal každodenní ranní vycházky do okolí, někdy i na obhlídku zahrady. Na krátké odpolední vycházky bral své syny Otakara a Antonína, někdy šel na krátkou vycházku i před večeří. V přírodě nejen rád pobýval, ale také se o ni aktivně zajímal. 

Na svém letním sídle na Vysoké se věnoval zahradničení, sázel stromy, aktivně se účastnil všech prací a během nepřítomnosti stav zahrady konzultoval se správcem panem Hodíkem. Dvořákovi přátelé (Antonín Rus z Písku, jeho zeť August Bohdanecký z Čimelic a Alois Göbl ze Sychrova) mu zasílali na jeho žádost květiny, keře a stromky do zahrady. V dopise z 22. 5. 1885 Rusovi Dvořák píše: „Skoro celý boží den chodím po zahradě a koukám se na ty roztomilé stromky, křoviny a růže a nemohu se dost vynadívat. Ó, k jakým díkům jsem Vám, drahý příteli, i p. Bohdaneckému zavázán!”

I v Praze Dvořák podnikal každodenní vycházky do blízkého či vzdálenějšího okolí svého bydliště. Nebozízek patřil k Dvořákovým oblíbeným místům procházek. Některé Dvořákovy vycházky směřovaly do Nuselského údolí, které mělo ještě vesnický ráz. Při ranních procházkách zde rád naslouchal zpěvu ptáků. Rád zašel i do parku na Karlově náměstí, kde v mládí s několika přestávkami bydlel téměř třináct let u své tety Josefiny Duškové, č. p. 558.

Dvořák byl zdatný chodec a nadšený pěší turista. Se svými přáteli se účastnil řady výletů. Roku 1879 podnikl s Ferdinandem Lachnerem a Josefem Srbem-Debrnovem výpravu na Šumavu, jak víme ze vzpomínek jednoho z účastníků: “R. 1879 podnikli jsme výlet, Dvořák, Lachner a já přes Plzeň na Eisenstein a Špičák, odtud šli jsme k jezerům, jednoho dne pak na Javor přes bavorské hranice, navštívili sklárny a vrátili se za velikého lijavce na Špičák…” Se zpěváckým spolkem Hlahol se podíval po okolí Českých Budějovic. S Leošem Janáčkem navštívil v roce 1883 Orlík, Prachatice, Husinec, Strakonice, Říp a Karlův Týn (dnešní Karlštejn). Během pobytu v americké osadě Spillville byl nejoblíbenějším cílem jeho vycházek Riverside Park, zejména pak Krocaní řeka. 

Příroda byla pro Antonína Dvořáka velmi důležitou součástí života a hrála významnou roli i v jeho díle. Oblíbené procházky poskytovaly skladateli vedle klidu a odpočinku také inspiraci pro díla, na kterých právě pracoval. Například cyklus skladeb pro čtyřruční klavír Ze Šumavy z roku 1884 sestává ze sugestivních hudebních obrazů vykreslujících šumavský kraj, kam Dvořák rád občas jezdil s přáteli. Ne náhodou si skladatel vybral z cyklu skladbu nazvanou Klid (někdy také Klid lesa), kterou při příležitosti svého „rozlučkového“ turné před odjezdem do Ameriky upravil pro violoncello a klavír a o dva roky později pro violoncello a orchestr. 

Obliba přírody je patrná také například ve volbě literární předlohy. Sborový cyklus V přírodě (1882) zhudebňuje některé básně s přírodní tematikou ze stejnojmenné sbírky Vítězslava Hálka a patří k vrcholům Dvořákovy sborové tvorby. Předehra s identickým názvem, dílo z roku 1891, byla původně součástí cyklu tří koncertních předeher souhrnně nazvaných Příroda, život a láska, zobrazujících život v jeho různých podobách. Témata lásky, radostného veselí a boží přírody tu společně odrážejí Dvořákovo chápání Boha jako tvůrce všech věcí, přítomného všude kolem nás. Tématem písňového cyklu Cypřiše z roku 1865 dle stejnojmenné básnické sbírky Gustava Pflegera-Moravského je milostné zklamání z neopětovaných citů mladého Dvořáka k jeho žačce a herečce Prozatímního divadla Josefině Čermákové.

Krajina kolem Vysoké u Příbramě inspirovala Dvořáka během komponování jeho nejznámější opery Rusalka. Jezírko v blízkosti Kounicova zámečku dnes nese Rusalčino jméno.

V dopise z 13. 5. 1884 z Vysoké u Příbramě Dvořák líčil nakladateli Simrockovi své okouzlení nádhernou jarní přírodou a ptačím zpěvem, který dokáže hudební skladatele inspirovat ke krásným melodiím: „Několik dní jsem tu opět v nejkrásnějším lese, kde trávím nejnádhernější dny za krásného počasí a neustále se obdivuji okouzlujícímu ptačímu zpěvu. Že přitom vůbec nemyslím na komponování, musíte mně ostatně věřit, ačkoliv to zní neuvěřitelně, neboť většina skladatelů je zpěvem ptáků v lese podněcována k práci a napadají jim nejkrásnější melodie; ale já se oddávám tomu požitku nadobro a nepracuji dřív, dokud se nezotavím a nenaberu nových sil! Nevysmívejte se mi, když se pokouším jednou psát poeticky, ale to dnešní překrásné jitro je nepopsatelně krásné!“ 

Dvořák miloval ptactvo i jeho zpěv. Sám choval holuby a chtěl mít ve svém holubníku zástupce od každého druhu. Dvořákův syn Otakar vzpomínal na umístění holubníku v domě na Vysoké: „Když jsem se v roce 1885 narodil já a v roce 1888 nejmladší sestra Ziča, začalo být v domě trochu těsno. Tatínek však našel znamenité řešení: u hlavní budovy byl zhotoven přístavek s kuchyňkou a klozetem, jeho horní část pak tvořil holubník, který měl ve zdi zhotovené dva kulaté výlety.“

Holuby rád také jen pozoroval, a když je objevil při letním pobytu v americkém Spillville, byl šťastný a mohl se tak cítit aspoň trochu jako doma. Chovatelské záležitosti konzultoval s pražským holubářem panem Veselým z Ječné ulice, ale nejen s ním. Některé holuby dostal darem od svých přátel, jako například od třebíčského učitele hudby Jindřicha Strniště, který skladateli na jeho žádost zaslal tři páry nových holubů. V dopise z konce června 1897 mu Dvořák z Vysoké u Příbramě děkuje: 

„Velectěný pane! 

Prosím za odpuštění, že tak dlouho neodpovídám, abych Vám poděkoval za vzácný dárek, kterým jste mne vpravdě oblažil. Ale příčina je ta, že jsem Vám nepsal, že jsem chtěl vědět, zdali se překrásní holoubkové usadí. Čekal jsem dlouho, až konečně se mi to podařilo. Francouzi si dali na čas, nechtěli do holubníka k ostatním holubům a včera teprve jsme pustili i černého tygra a černou holubici, tak myslím, že vše je v pořádku a po starosti. 

Bylo Vám to až komické. Celý den jsem běhal po chalupách ve vesnici, obávaje se, že by nám francouzové ulítli. 

Každý, kdo u nás jde kolem, se pozastaví a diví se těm krásným zvířátkům. Všichni holubáři u nás si o nich povídají. Přijměte tedy za tento skvostný dárek dík můj nejsrdečnější a trvám v hluboké úctě Vám k díkům zavázaný 

Antonín Dvořák” 

Neobvyklým způsobem získal Dvořák do svého chovu cenné anglické voláče a parukáře – po jednom z koncertů v Anglii, kde dirigoval svá díla, obdržel zásilku těchto holubů přímo od britské královny Viktorie, která byla i se svou rodinou koncertu přítomna… V domě i v zahradním altánu na Vysoké míval mnoho klecí se zpěvnými ptáky, hlavně drozdy, které měl ve zvláštní oblibě. 

Skladatel pozorně vnímal zvuky přírody a zejména pak zpěvy ptáků při svých procházkách lesem, stejně jako na březích Krocaní řeky, kam chodíval za inspirací během pobytu na americkém venkově. Stylizovaný ptačí zpěv zakomponoval do hudebního ztvárnění lesa v písni Zde v lese u potoka z cyklu Cypřiše či do třetí věty slavného Smyčcového kvartetu F dur, přezdívaného „Americký“.

Dvořákův nejmladší syn Otakar zdědil skladatelovu lásku k ptactvu. Místo holubů však choval slepice, o nichž vydal dokonce knihu. 

Další velkou zálibou, které se Antonín Dvořák vedle chovu holubů věnoval ve volném čase, byly vlaky. Pravděpodobně pramenila z raných dětských zážitků souvisejících se stavbou železniční trati z Prahy do Drážďan, procházející Nelahozevsí. Začátkem dubna roku 1851 projel vsí první (slavnostní) vlak, vrchol tehdejšího technického umu, který vezl mimo jiné i arcivévodu Albrechta. Lze se domnívat, že právě tyto dojmy z dětství podnítily Dvořákovo budoucí zaujetí vším, co souviselo s moderní dopravou. Snad se za hlubokým zájmem o tento tehdejší vrchol techniky skrývala fascinace dokonalostí složitého soustrojí připomínajícího promyšlenou stavbu symfonického díla. Tomu by odpovídal i často citovaný výrok: „Všechny svoje symfonie bych dal za to, kdybych vynalezl lokomotivu.“ 

Dvořákův zájem o vše, co souviselo se železnicí, někdy hraničil s posedlostí. Vedl si například přesnou evidenci rychlíků z Prahy do Vídně a jeho obvyklým ranním rituálem byla procházka nad tunel, kterým vyjížděly vlaky z Hlavního nádraží. Občas, když zrovna nemohl, tam posílal i své děti. Dvořák jednou požádal svého studenta na konzervatoři a budoucího zetě, Josefa Suka, aby si ráno přivstal a šel mu zapsat číslo lokomotivy při výjezdu vídeňského rychlíku z tunelu u nádraží. Suk se chtěl v očích Mistra vyznamenat, nařídil si budík a ráno se vybaven divadelním kukátkem vydal nad tunel. Po průjezdu vlaku ihned běžel se zapsaným číslem do Dvořákova bytu v Žitné ulici. Skladatel se mu však vysmál: Suk – neznalý věci – místo čísla lokomotivy zapsal číslo tendru… 

Dvořák před cestami do zahraničí vždy pečlivě studoval jízdní řády a kombinoval různé spoje tak, aby cesta s přestupy zabrala co nejméně času. Na nádražích často debatoval se strojvůdci a měl tak dokonalý přehled o všech technických novinkách v oboru. Během pobytu v New Yorku to skladatel se sledováním vlaků neměl tak snadné jako v Praze. Na manhattanské nádraží Central Station byl přístup umožněn pouze cestujícím. Dvořák tedy někdy obětoval i celé odpoledne, aby se dopravil městskou dráhou do 155. ulice, odkud byl výhled na trať na jedoucí bostonský nebo chicagský rychlík.  Místo sledování vlaků si ale brzy našel zálibu v lodích, které chodil pozorovat do newyorského přístavu Hoboken. Brzy dokázal přesně určit, která loď poveze do Evropy jeho dopisy dětem. 

Všeobecně se předpokládá, že známá sedmá Humoreska byla inspirována rytmem jedoucího vlaku. Tato teorie však nebyla nikdy oficiálně potvrzena. U Dvořákovy VII. symfonie d-moll, op. 70 si však skladatel sám poznamenal na úvodní list partitury: „Toto hlavní téma mě napadlo při vjezdu slavnostního vlaku z Pešti na státním nádraží 1884“.  

……………. 

Citace jsou zachovány v původním znění s odchylkami, opraveny jsou pouze některé chyby v pravopisu. 

Facebook X E-mail WhatsApp