„Návrat do atmosféry, jaká snad panovala ve Vídni před půldruhým stoletím, opět zprostředkují tamní filharmonikové milionům televizních diváků.“

„Dvanáct z celkového počtu osmnácti skladeb opět připomene tvorbu dynastie Straussů.“

„Taktovku svěřují zásadně dirigentům, s nimiž je pojí letitá spolupráce; proto ji 1. ledna 2024 pozdvihne Christian Thielemann.“

Zkouším-li se s přesně dvouměsíčním předstihem přenést do rozpoložení, v jakém budu 1. ledna 2024 po jednatřicáté komentovat Novoroční koncert z Vídně pro Českou televizi, nemohu setřást z mysli poněkud neveselé ohlédnutí. Čtyři roky už trvá ve světě i u nás období, jaké jsme si předtím neuměli ani nechtěli představit. Od března 2020 do února 2022 vládlo třeštění kolem covidu, zčásti pochopitelné a v mnohém neospravedlnitelné. Ruskou invazí na Ukrajinu jako by covid mávnutím čarovného proutku zmizel; zato od té doby žijeme v obavách z války, ať už oprávněných či přeháněných. A od počátku října 2023 umocněných zprávami o hrůzách v Izraeli, jež by mohly přerůst do globálního konfliktu.

Je vůbec možné si v těchto souvislostech vychutnat návrat do idylična, jaký nabízí na Nový rok koncert plný valčíků, polek, pochodů či kvapíků? Poskytuje nám potřebný únik od reality? Anebo začíná vyznívat téměř absurdně? První zkušenost platí už desítky let, druhá nabývá na síle poslední dobou.

Ať tak či onak, návrat do atmosféry, jaká snad panovala ve Vídni před půldruhým stoletím, opět zprostředkují tamní filharmonici milionům televizním divákům takřka ve stovce zemí světa. Což z koncertu s přehledem činí nejsledovanější událost v oblasti klasické hudby. Alespoň tak zní slogan, kterým je propagována, přestože se pohybuje na hraně toho, co si pod pojmem klasická hudba představujeme. Nezpochybnitelná je ovšem úroveň hudebního provedení, zároveň precizní i uvolněná, neboť orchestr má tento repertoár v krvi. A obdiv si tradičně zaslouží televizní zpracování, za něž je Novoroční koncert z Vídně obdivován. V tomto smyslu jej za klasiku považovat můžeme.

Dvanáct z celkového počtu osmnácti skladeb opět připomene tvorbu dynastie Straussů. Především té, pod níž se autorsky podepsal Johann Strauss mladší, podle vlastních slov „sice méně nadaný, ale zato oblíbenější“ než jeho dva bratři. Což zjevně přetrvává do našich dob. A tak bude 1. ledna 2024 na programu například předehra k jeho operetě Waldmeister (Mařinka vonná), z roku 1895, která se dočkala ve Vídni osmaosmdesáti repríz a obdivoval ji skladatelův přítel Johannes Brahms. K ní přibudou dvě pocty zemi galského kohouta. Wiener bonbons zazněly roku 1866 na sbírkovém plese v Hofburgu, jehož záměrem bylo přispět na výstavbu německých nemocnic ve městě nad Seinou. A Figaro-polka, v níž se vídeňská elegance snoubí s pařížským šarmem, představovala skladatelovo poděkování těmto francouzským novinám za to, že často dopřávaly rodině Straussů prostor. Poprvé byla provedena 30. července 1867 na Pařížské mezinárodní výstavě v podání Orchestru Benjamina Bilse. Ano, toho, z něhož se o patnáct let později oddělili nejlepší hudebníci, nespokojení s přemírou štací nevalné úrovně, a položili základ ke vzniku Berlínských filharmoniků.

Za zmínku stojí též plánované provedení poklony Johanna Strausse mladšího lázeňskému městu Bad Ischl, kde se rád zotavoval. Už proto, že Ischler Waltzer je jednou z hrstky skladeb, které zazněly až po jeho úmrtí. Jmenovitě 18. listopadu 1900 ve Zlatém sále Vídeňského spolku přátel hudby neboli Musikvereinu, kam se nyní po dlouhé době vrátí. Jiný je příběh jeho Neue-Pizzicato-Polka. Kromě odkazu v názvu nemá nic společného s původní a slavnější, kterou složil společně s Josefem v roce 1869. Tato je o čtrnáct let mladší, Johann ml. ji už vytvořil sám a následně použil jako mezihru k vylepšení své nepříliš zdařilé operety o svůdné kněžně Ninettě.

Prostřední z bratrů Straussových Josef bude připomenut dvěma skladbami. Valčík Delirium (Blouznění), vytvořil pro vídeňský ples budoucích mediků, kde také 14. listopadu 1867 spatřila světlo světa. A rychlá polka Jockey patřila o tři roky později k poslednímu, co autor během svého jen třiačtyřicetiletého života stačil zkomponovat. Další rychlou polkou Ohne Brehmse (doslovně Bez brzd), pak bude připomenut nejmladší Eduard. Jako ctitel železničního provozu ji složil na počest státních drah rakousko-uherského mocnářství.

Pěti skladbami se Novoroční koncert z Vídně 2024 vymaní z hájemství legendárních Straussů. Pochodem Karla Komzáka ml. na počest arcivévody Alberta bude matiné zahájeno. Může nás těšit, že jejím autorem byl pražský rodák, absolvent zdejší konzervatoře, dirigent a multiinstrumentalista, který se koncem 80. let předminulého století dočkal ve Vídni velké pocty. Byl pověřen úpravou a instrumentací Haydnovy skladby, která byla vybrána za státní hymnu. Roku 1804 pak Komzák mladší exceloval na světové výstavě v St. Louis, kde koncert jeho vojenské kapely sledovalo deset tisíc diváků.

Chybět nemůže ani valčík Wiener Bürger (Vídeňští občané), pocházející z tvůrčí dílny vrstevníka i konkurenta Straussových, Carla Michaela Ziehrera. Plodného autora bezmála pěti set skladeb, který se jako dirigent představil roku 1883 na Světové výstavě v Chicagu a následně procestoval s taktovkou v ruce část Severní i Jižní Ameriky. Z neméně obsáhlého díla, které po sobě zanechal někdejší Mahlerův následník na dirigentském stupínku Vídeňských filharmoniků Joseph Hellmesberger, zazní Estudiantina-Polka. Coby vzpomínka na jeho hudbu k baletu Die Perle von Iberien (Perla z Ibérie).

Joseph Hellmesberger

Ozvláštněním dramaturgie se 1. ledna 2024 stane odskok do Dánska. V předminulém století tam komponoval Hans Christian Lumbye tak vídeňsky, až se to doneslo do města na Dunaji, kde se autorovi přezdívalo „Strauss Severu“. Úsměvně působí, že pro sebevědomou Kodaň byl naopak za „Lumbyeho jihu“ označován Johann Strauss mladší… Větším překvapením však slibuje být způsob, jakým bude připomenuto významné výročí dvou set let od narození Antona Brucknera. Pro jeho premiéru v historii Novoročních koncertů z Vídně si totiž orchestr vybral Quadrille (Čtverylku) ze skladatelova mládí, v níž nečekaně zaznívají odkazy na opery od Alberta Lorzinga či Gaetana Donizettiho. Skladbičku z roku 1850 složil Bruckner pro svoji oblíbenou žačku Aloisii Bognerovou, jež se mu líbila natolik, že s ní hrával čtyřručně na klavír.

Taktovku svěřují Vídeňští filharmonikové při Novoroční koncertu zásadně dirigentům, s nimiž je pojí letitá spolupráce, vzájemná úcta a přátelské vztahy. Proto ji 1. ledna 2024 pozdvihne Christian Thielemann. Významná osobnost, o níž bylo 27. září letošního roku oznámeno, že se po třech dekádách nadvlády Daniela Barenboima ujme pozice uměleckého ředitele Státní opery v rodném Berlíně. Uznávaný znalec Wagnerova díla si leckde, naposledy v Drážďanech, získal pověst konfliktního muže. A nálepku občana s nekorektními názory, kterým však nynější muslimské bouře v ulicích německých měst dávají za pravdu. S Vídeňskými filharmoniky Thielemann vždy vycházel hladce, bez sebemenších třenic či problémů.

V rámci tří přídavků nemůže chybět ani údajně nejslavnější valčík v dějinách. An der schönen blauern Donau (čili Na krásném modrém Dunaji) složil Johann Strauss starší původně pro mužský pěvecký sbor, ale když si povšiml, jaký má na jeho vystoupeních úspěch, svižně jej upravil do orchestrální verze. Sál plný prominentů si jistě do rytmu zatleská jako vždy. A miliony televizních diváků včetně našich si osladí novoroční oběd idylou minulých dob, po níž se svět znovu ponoří do rozbouřených vod dneška.

Foto: Dieter Nagl, Wikipedia / Rudolf Krziwanek – Isabella Stewart Gardner Museum / volné dílo, Wikipedia / Ludwig Angerer / volné dílo, Wikipedie / Fred Hennings / volné dílo