PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Od té doby dokázala mnoho, vlastně jakoby už dávno téměř vše.“

„Do tuzemského koncertního dění dostává hudbu, kterou nikdo ze staré gardy kdysi slavných pěvců nikdy nezpíval. A nebo ji nezpíval tak, jak dnešní pohled a vkus umožňuje a žádá.“

„V roli Carmen a také v Mahlerových písních s orchestrem a pak i v několika soudobých kompozicích dospěla nejdál v rámci možností svého hlasu.“

Magdalena Kožená, mezzosopranistka světového renomé, má za sebou osmadvacet let na světových pódiích a před sebou jako nejbližší úkol Monteverdiho operu L’incoronazione di Poppea v Barceloně. Je však také zakladatelkou nadačního fondu cíleně podporujícího tuzemské základní umělecké školy a systematicky přispívajícího k dalšímu rozvíjení nadání a růstu uměleckých talentů, včetně dětí se zdravotním či sociálním znevýhodněním…

„Problémem bylo a je, že málokterá skladba, snad jen s výjimkou Novosvětské, by se dala na takto zvýrazněném místě opakovat každý rok. Beethovenova Devátá ano.“

„Emocí, které k hudbě patří primárně a snad i neoddělitelně, bylo během festivalu přítomno dost.“

„O mimořádné otevření festivalu se postaral hned 12. května Orchestr Velšské národní opery z Cardiffu se svým šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Jejich Má vlast byla opravdu Smetanova.“

Po třinácti letech uzavřela Pražské jaro zase jednou Beethovenova Devátá. Lepší završení festivalu, který se během tří týdnů dennodenně pohybuje mezi národním a mezinárodním rozměrem, zatím nikdo nevymyslel. Jaký byl 2. června v Obecním domě poslední večer s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Christophem Eschenbachem? A jaký byl celý osmasedmdesátý ročník, který 12. května na stejném místě otevřel Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery?

„Aby se uživil, dal se na dráhu advokáta, ale přitahovalo ho umění obecně a hudba zvlášť.“

„Snad i díky Janáčkově přímluvě se Löwenbach dostal do kontaktu s dalšími osobnostmi: Brodem, Martinů a Křičkou.“

„Dožil se dvaadevadesáti, svědek minulých časů, k nimž nenápadně, ale podnětně patřil.“

Přátelil se s Leošem Janáčkem, spolupracoval s Bohuslavem Martinů či s Jaroslavem Křičkou. Hudební kritiky psal pro Lidové noviny i pro New York Times, působil jako redaktor časopisu Hudební revue; podílel se na vzniku Ochranného svazu autorského, v právních záležitostech částečně zastupoval Leoše Janáčka či Heinricha Manna. Zaměstnán byl na Československém konzulátu v New Yorku nebo hudebním odboru Ministerstva školství. Jeho pozůstalost je uložena v archivech univerzity v kalifornském San Diegu. U nás se však o něm ví jen velmi málo. JUDr. Jan Löwenbach, právník a básník, překladatel, libretista a publicista.

„Devět symfonií Antonína Dvořáka pokrývá v jeho tvorbě období tří desetiletí, během nichž se z neznámého pražského hudebníka, violisty orchestru Prozatímního divadla, stal uznávaný tvůrce požívající respektu nejen doma, ale i v německy mluvících zemích, v Británii a ve Spojených státech.“

„U zrodu Symfonie e moll, ve světovém kontextu Dvořákova nejpopulárnějšího díla, stál v období maxima jeho tvůrčích sil souběh příznivých okolností.“

„Ohromení novým prostředím a novými kulturními podněty v kombinaci s již vykrystalizovaným osobitým kompozičním stylem, mistrně ovládaným, přetvořila skladatelova tvůrčí fantazie v případě Novosvětské v mimořádně vyvážené dílo výjimečných kvalit.“

Květen 1893 byl pro Antonína Dvořáka v New Yorku radostnou dobou. Pracoval na nové symfonii, a to s vědomím o jejím Amerikou ovlivněném charakteru, a po mnoha měsících odloučení byly na cestě za ním děti. Obě roviny, tvůrčí a osobní, se propojily ve středu 24. května. A tak lze na konci právě ten den dokončené partitury Novosvětské symfonie číst dvě poznámky. Jednak „v 9 hodin ráno“, jednak „Děti přijely do Southamptonu, 1.33 odp. přišel telegram…”.

„Zvítězila koncepce postavení nástroje romantického typu francouzského varhanářství 19. století, především Aristida Cavaillé-Colla. Je unikátní tím, že nástroj podobného typu nebyl u nás zatím nikdy postaven.“

„Nástroj v kostele Krista Spasitele měl štěstí, že jeho stavbu financoval plně sponzor – podnikatel a varhaník Pavel Čížek.“

„S využitím nástroje se počítá při liturgii a při stylových koncertech varhanní hudby.“

Římskokatolická farnost Praha-Hlubočepy postavila a v roce 2020 otevřela na Barrandově nový kostel spojený s komunitním centrem a kavárnou. Na 21. května 2023, při dopolední mši, ohlásila posvěcení nových varhan. První koncert na nástroji se koná 23. května večer, sólistou je Pavel Černý. V SeriáluPlus přinášíme popis varhan, unikátně inspirovaných díly francouzského romantického varhanáře Aristida Cavaillé-Colla, historii jejich vzniku i základní informace o kostele Krista Spasitele.

„Naše jubilejní sezóna bude, inu, nekompromisní,“ konstatoval úvodem dnešní tiskové konference ředitel JFO Jan Žemla a stručně popsal, co diváky například čeká.“

„Zástupkyně primátora statutárního města Ostrava Lucie Barankova-Vilamová dodala stručně a výstižně, že ‚Janáčkova filharmonie je prostě klenot‘.“

„Marketingový tým JFO nechal novinářky i novináře dopravit do někdejší Janáčkovy vilky v Hukvaldech nápaditě: nefalšovaným double-deckerem.“

Tradice symfonického tělesa ve třetím největším městě naší země je takřka stoletá, protože první symfonický orchestr zde vznikl roku 1929. Byl ovšem vnímán jako rozhlasový a na velké interpretační úkoly se spojoval s kolegy z operního orchestřiště tamního divadla. Pod změnou názvu na Ostravský symfonický orchestr vykročil pak roku 1954 do své další etapy, tehdy pod vedením dirigenta Otakara Paříka. Další Otakar, Trhlík, se na dirigentském stupínku ujal své mise v roce 1971, kdy už se „jeho“ těleso nazývalo Janáčkova filharmonie Ostrava. Ponechávám stranou, že mezitím, jmenovitě od dvaašedesátého, působil orchestr coby Státní filharmonie Ostrava…

„Začalo se vysílat 18. května 1923 z Kbel. Prvním vysílacím studiem v Československu byl stan zapůjčený od skautů. Uvnitř byl klavír a několik židlí, aparaturu tvořil uhlíkový mikrofon – dolní část telefonního sluchátka.“

„Od roku 1948 se rozhlasoví symfonici zúčastňují mezinárodního festivalu Pražské jaro, s nímž je Československý a dnes Český rozhlas spjat skutečně od prvního ročníku, tedy od roku 1946.“

„Velký ohlas mezi koncesionáři už tehdy urychlil rozhodnutí, že rozhlas, chce-li plnit své programové záměry, musí mít vlastní hudební těleso. A toto přesvědčení trvá dodnes.“

Český rozhlas si 18. května připomíná sto let od začátku pravidelného rozhlasového vysílání na našem území. Do Riegrových sadů na Vinohradech připravil pro širokou veřejnost velkolepý koncert s vystoupením populárních zpěváků a kapel a s přímým přenosem na Radiožurnálu. Stanice Vltava na stejnou dobu téhož dne přistavila mikrofony do Obecního domu…

„Zlomem v jeho dráze začínajícího sólisty byla Debussyho klavírní soutěž v San Franciscu, kde byl roku 1945 ověnčen vavříny.“

„Presslerovo klavírní Beaux Arts Trio se roku 1955 vydalo na třiapadesátiletou cestu hudebním světem, která je souhrnně zachycena na kompletu šedesáti alb.“

„Na dotaz, jak se mu v pokročilém věku chodí na pódium, odvětil Pressler s úsměvem: „Což o to, nahoru to jde, ale dolu je to horší…“

Sedm měsíců a deset dnů chybělo 6. května 2023 k tomu, aby se magdeburský rodák Menahem Pressler dožil úžasného věku sto let. Coby jedna z klavírních legend naší doby se kromě jiného dočkal tolika oficiálních poct a vyznamenání, že nabídnout jejich ucelený výčet by znamenalo jediné. Článek o něm, těžko se mi říká jeho nekrolog, by byl bezmála hotov, protože nic moc dalšího by se do něj nevešlo. Takže jen zcela namátkou.

„Jeho tvorba všechny dobové bouře přestála a již více jak sto let patří k základnímu repertoáru evropské hudby. Stejně jako ta Wagnerova.“

Typově byl Brahms blízký Beethovenovi. A stejně jako Beethoven, i on začínal uměleckou kariéru jako úspěšný, po Evropě koncertující pianista.“

„Z řady důvodů, které jsou od té doby předmětem spekulací, se s Clarou nevzali. Oba dali přednost hudbě.“

Jsem zamilován do hudby, miluji hudbu, nemyslím na nic nežli na ni a snad ještě na to, co mi dělá hudbu krásnější, napsal v jednom dopise Johannes Brahms, skladatel a pianista považovaný za posledního velkého autora klasické německé hudební tradice. Pocházel z Hamburku, žil ve Vídni. Celoživotně ho hluboká platonická láska pojila s klavíristkou Clarou Schumannovou, celoživotně zůstal starým mládencem. Dnes se připomíná 190 let od jeho narození.

„Korunovační koncert bude průřezem hudebními žánry, okořeněným zdravicemi celebrit; klasická hudba, i když v menšině, také zazní.“

„Mnohem větší porci klasiky naservíruje divákům už o den dříve, 6. května, samotný korunovační obřad.“

„Hudební dramaturgie obou událostí je nutně kompromisem mezi uměním a diplomacií.“

Musel to být uprostřed těžkého, celosvětově násilného roku zábavný pohled. Psal se osmašedesátý s jeho studentskými bouřemi, které málem smetly Paříž, a s demonstracemi proti válce ve Vietnamu, zahlcujícími Washington. Zavražděni byli Martin Luther King a Robert Kennedy, do dějin vstoupil náš 21. srpen…

„Se zkušenostmi z ciziny vnímal pražské prostředí, zejména koncertní a operní život, jako zaostalé a povrchní. K úsilí o další emancipaci českého národního společenství přispíval jako autor i jako organizátor.“

„I když se ještě hledal, jeho první opera jasně ukázala, že bude schopen své cíle naplňovat.“

„Přesvědčivé vítězství skladatele, jehož dílo hudebně předčilo vše, co se doposud z domácí tvorby dávalo, ale navíc neméně přesvědčivé vítězství interpreta, který dokázal rozeznít takové nuance, o jakých se rutinérům nesnilo.“

Mladočeši a staročeši, pokrokovost a konzervativnost, čeština a němčina, umělecká nekompromisnost a rutina… To je jen několik protikladů, které hýbaly pražskou společností v šedesátých letech devatenáctého století. Tedy v době, kdy Bedřich Smetana pracoval na svých prvních dvou operách. Obě měly v Prozatímním divadle premiéru v roce 1866. Prodanou nevěstou se skladatel začal zabývat na začátku léta 1863, brzy poté, co měl hotovou prvotinu – Branibory v Čechách. Ty dokončil 23. dubna před sto šedesáti lety.

„Dům kultury města Ostravy, Fragnerovo dílo z přelomu 50. a 60. let minulého století, co po desítkách let každodenní služby veřejnosti potřebuje rekonstrukci.“

„Zatímco stavební povolení už čeká jen na nabytí právní moci, vyhlášení veřejné zakázky působí logicky z několika důvodů.“

„Posedmé v místní historii to už určitě musí vyjít.“

Rada města Ostravy schválila vyhlášení veřejné zakázky na dodavatele stavebních prací na rekonstrukci Domu kultury města Ostravy a novostavbu koncertního sálu. Zásadním sdělením pro ty, kdo pochybují o smysluplnosti investice „pro pár set příznivců vážné hudby“, je konstatování, že nepůjde pouze o stavbu velkého koncertního sálu pro 1300 diváků. Ostrava zahrnula plán na vybudování prostoru pro klasickou hudbu už roku 2010 do úsilí o získání titulu Evropské hlavní město kultury 2015.

„Jsme svědky počínajícího postupného přerodu soudobého skladatele v klasika.“

„Jde o kompozičně mistrně vystavěnou volnou variační passacaglii, ale to většina posluchačů neví, nepotřebuje vědět a neřeší.“

„Ocenění pro jedno album ze sféry klasiky, pocitově přilepené spíše na chvostu ceremoniálu, odpovídá realitě.“

Mysterium času Miloslava Kabeláče v nahrávce Marka Ivanoviće a Symfonického orchestru Českého rozhlasu získalo v kategorii Klasika prestižní Cenu Anděl. Dává to smysl v sousedství jmen jako Miroslav Žbirka, Robert Křesťan & Druhá tráva, Calin, Lenny, Lazer Viking, Kalle, Štěpánka Balcarová, Insania, 58G nebo Vypsaná fiXa?

„Oba záhy odjeli na Západ a nikdy se už do Sovětského svazu natrvalo nevrátili. Zato Prokofjev podlehl v roce 1936 stesku po domově. A na své ženě, španělské pěvkyni Lině, si vynutil návrat.“

„O tom všem jsme si s Danielem Matejčou, který brzy oslaví osmnáctiny, vyprávěli v šatně před jeho vystoupením. Tedy, pokud se ovšem nerozehrával a nesoustředil dechovým cvičením.“

„Svérázný zážitek slibuje také provedení Goldbergových variací v rondokubistickém krematoriu, navrženém před sto lety architektem Pavlem Janákem.“

Zahajovací koncert Pardubického hudebního jara se uskutečnil 5. dubna v Sukově síni, pojmenované po skladateli se vztahem k městu a jeho hudbě. Na Škaredou středu. V sále ovšem nebylo diváka, který by se tvářil zakaboněně. Leitmotivem příjemného večera byly dvě okolnosti. Neobvykle vsadil na zvukovou převahu dechových nástrojů nad smyčcovými…

„Čekal ho tam třicetičlenný orchestr a dvaadvacetičlenný sbor, muzikanti, kteří ho po prvních zkouškách začali považovat za výstředního a proti jeho nárokům vehementně protestovali.“

„Trápila ho umělecká laxnost kolegů i to, že se mu jako podivínovi posmívali, protože byl nejen abstinent, ale v té době rovněž vegetarián.“

„Gustav Mahler se v Olomouci dozvěděl, že se v Benátkách uzavřel život Richarda Wagnera. Hlasitě prý vzlykal: Mistr zemřel!“

Než se Gustav Mahler stal tři roky před koncem devatenáctého století ředitelem a hlavním dirigentem Vídeňské dvorní opery, vystřídal jako kapelník osm míst. Bad Hall, Lublaň, Olomouc, Kassel, Prahu, Lipsko, Budapešť, Hamburk… Nejkratší dobu strávil na třetí z těchto štací – v Městském divadle v jazykově německém městě Olmütz na Hané. Pouhé dva měsíce. Olomoučtí si nicméně jeho působení ve městě považují. Připomíná ho busta ve foyeru, pamětní desky… i uvedení Mahlerovy Druhé symfonie Moravskou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem letos 6. dubna.

„Sám neskládal ani nehrál na žádný hudební nástroj.“

„ K hudbě měl ovšem silný vztah. Ve florentském divadle Maggio Musicale způsobil první rozruch, když dalece předběhl dobu pokusem o jevištní aktualizaci klasického operního díla.“

„Tvůrčí dráha Georga Wilhelma Pabsta se stala předlohou k seriózním studiím několika generací filmových kritiků, sociologů a kulturních publicistů.“

Roudnice nad Labem. Nevelké, ovšem významné město kousek od Prahy, ale zároveň na prahu někdejších Sudet. Památné třetím nejstarším kamenným mostem v Čechách, ale i volnou souvislosti s klasickou hudbou. Na roudnickém zámku, který sám předtím navštívil, nechal totiž Karel IV. v polovině 14. století internovat římského politika, „tribuna lidu“ Colu di Rienza. Zprvu spíše na oko, aby jej ukryl před pronásledováním inkvizicí…

„Do rodné země se už nikdy nevrátil. Na rozdíl od Igora Stravinského, který po čtyřech desetiletích odloučení nakonec hostoval v roce 1962 v Moskvě, a zejména od Sergeje Prokofjeva, který se v polovině třicátých let ze Západu vrátil do vlasti dokonce natrvalo.“

„Byla to úspěšná petrohradská premiéra Druhé symfonie v roce 1908, která vrátila autorovi tvůrčí sebevědomí.“

„Jeho skladby pro klavír jsou technicky náročné a efektní, vycházejí z romantické virtuózní tradice a jsou posluchačsky působivé a sdělné. Někomu se jeví jako eklektické, není to však spravedlivý pohled.“

Když v Rusku zvítězila bolševická revoluce, Sergej Rachmaninov odcestoval i s rodinou na turné a do rodné země se už nikdy nevrátil. Ve své době byl mezinárodně uznávaným klavírním virtuosem, dirigentem a s uznáním uváděným autorem. Narodil se 1. dubna 1873, a to podle všeho nejspíš ve vesnici Semjonovo nedaleko města Staraja Russa v Novgorodské gubernii jižně od Petrohradu, zemřel 28. března 1943 v Beverly Hills v Kalifornii. Letos na jaře, v roce 2023, si tedy hudební svět připomíná 150 let od jeho narození a 80 let od úmrtí.

„Jak se od pěvkyně, která v posledních letech svého života obývala zámek ve Stráži nad Nežárkou, dostaly desky až do průmyslových Vysočan?“

„Co si tolik zvláštní žena, tak moc zvláštní člověk s tetováním na těle a šrámy na duši, asi přála poslouchat?“

„Snad právě dnes, 25. března, je vhodné si tuto nezmapovanou epizodu z jejího života připomenout.“

Snad kvůli tomu, že se uskutečnilo v den zamilovaných, tedy 14. února, se často připomíná první americké bombardování Prahy roku 1945, které zasáhlo i nárožní budovu, na jejímž místě vyrostl o půlstoletí později Gehryho a Miluničův Tančící dům. Mnohem ničivější a navíc tentokrát nikoli mylný, nýbrž úmyslný byl ovšem nálet v neděli 25. března téhož roku…

„Regerův hudební styl spojuje zdánlivě nespojitelné vlivy Bacha a Wagnera do originálního hudebního jazyka, který se dívá dopředu, ale je také nerozlučně spjatý s minulostí.“

„Regerův přístup k duchovní hudbě byl zcela jistě ovlivněn tím, jak obdivoval Bacha, který byl luterán. Současně byl ovšem ovlivněn i tím, že sám pocházel z katolické rodiny a považoval se za stoprocentního katolíka.“

„Jeho renesance a znovuobjevení úplně nepřišly – a je otázkou, zda přijdou, jako přišly třeba u Mahlera a pak i u jiných autorů z přelomu století, třeba Alexandera Zemlinského…“

Napsal mnoho skladeb pro sólový nebo čtyřruční klavír, přes třicet orchestrálních děl, desítky písní a duchovních skladeb, klavírní koncert, několik houslových koncertů, baletní suitu, mnoho a mnoho komorní hudby… a bezmála čtyřicet opusů pro varhany. Max Reger, od jehož narození se připomíná 19. března 2023 rovných 150 let, se přitom v povědomí publika postupně stal maximálně tak komponujícím varhaníkem, ale ještě spíše jen pouhým jménem. Zaslouženě? Neprávem? A proč?

„Proč se Sergej Prokofjev nechal v roce 1936 přesvědčit k návratu do Sovětského svazu, zůstane asi navždy trochu hádankou.“

„Ve stínu diktatury Josifa Vissarionoviče vytvořili Prokofjev i Šostakovič některá ze svých nejlepších děl.“

„Velká sovětská premiéra baletu Romeo a Julie se o rok později přece jen nakonec uskutečnila – a tu brněnskou, přinejmenším v očích Rusů, dodnes zastiňuje…“

Pátého března roku 2023 uplynulo sedmdesát let od smrti Sergeje Prokofjeva. Jeho život se tehdy paradoxně shodou okolností uzavřel ve stejný den jako život diktátora Stalina, jehož režim mu tak ztrpčil poslední roky. Kult osobnosti a z něho vyplývající státní hysterie pochopitelně znamenaly, že Stalinův konec vše zastínil a že skladatelův odchod neměl šanci vzbudit sebemenší pozornost. Prokofjevova hudba však přečkala i toto poslední ponížení. A po sedmdesáti letech pro ni teď přichází důležitý mezník. Od ledna příštího roku nebudou jeho díla podle autorského zákona už chráněna, dědicům a nakladatelům přestanou plynout peníze. Uvádění Prokofjevovy hudby se zlevní – a určitě se tedy bude víc hrát.

„Plynule přišla řada na Te Deum – vznosnou melodickou hudbu, radostnou a slavnostní, zarámovanou údery tympánů a tóny žesťů a naplněnou vroucnými sborovými pasážemi i emotivními sólovými vstupy.“

„Hudba, která v sobě spojuje duchovno i světskou rovinu a je v ní přítomna oslava a vitalita stejně jako lyričnost, ztišení a niternost, je podle Jakuba Hrůši pro inauguraci ideální.“

„Průlomem byl Spirituál kvintet – legendární kapela působící na tuzemské hudební scéně šest desetiletí a znovuzrozená pro jedinečnou příležitost rok a půl poté, co ukončila činnost.“

Slavnostní tečku za programem inaugurace Petra Pavla čtvrtým prezidentem samostatné České republiky vytvořilo Te Deum Antonína Dvořáka. Ve Svatovítské katedrále zaznělo 9. března v podání České filharmonie, Pražského filharmonického sboru, Kateřiny Kněžíkové, Adama Plachetky a Jakuba Hrůši. Koncertně, bez liturgie.

„Stejně jako Prozatímní divadlo, Sokol nebo Umělecká beseda, také spolek Hlahol vznikl během rozmachu národního života dlouhou dobu utlačované, ale nyní se už definitivně emancipující české společnosti.“

„Spolu s příznivými proměnami v politickém životě premiéra Braniborů v Čechách otevřela Smetanovi cestu k místu kapelníka v Prozatímním divadle. Stal se jím na podzim 1866.“

„Vedle koncertní činnosti Hlahol vypisoval ceny na skladby, aby inspiroval české autory k původní tvorbě, a podporoval vztahy s pěveckými spolky, které vznikaly v Čechách a na Moravě podle jeho vzoru.“

V roce 1863 byl Bedřich Smetana po definitivním návratu ze Švédska již aktivně zapojen v domácím kulturním dění. Připomínáme si to v den jeho narozenin, které za rok, 2. března 2024, budou už dvousté. Právě k tomu datu směřují svou pozornost lidé stojící za projektem Smetana200, otevřeným konceptem akcí všeho druhu, plnícím úlohu iniciátora a koordinátora napříč kulturní sférou…

„Múzou štědře políbený Hermann se na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožňovalo všestranná studia.“

„Ve druhé polovině 30. let se Grabe připravoval na evropské turné; měl hrát na klavír, na cembalo i na clavichord a mezi skladbami číst úryvky ze svých povídek.“

„Zemřel v New Yorku jako šestačtyřicetiletý, zdeptaný poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.“

Příběh vzdělaného muže a nadaného interpreta, který se v Praze přátelil s Maxem Brodem a v New Yorku učil po boku Rudolfa Firkušného, se z galerie postav tohoto cyklu vymyká. Většina z našich opomenutých krajanů se sice v této zemi narodila, ale osud je brzy zavál do světa, odkud se k nám už nevraceli. Hermann Grabe, narozen 6. května 1903, zde naopak setrval tak dlouho, jak jen to bylo možné. Prožil tu, většině českého publika bohužel neznámá, zato však rozhodující léta svého vyzrávání.

„Cádiz, přeplněný lidmi, je v těchto dnech dějištěm karnevalu. Má podobu divadla pod širým nebem a pouličního happeningu.“

„Manuel de Falla prý v dětství a raném mládí tíhl k literatuře. S kamarády proto tvořil ručně psané časopisy. Pak ale pochopil, že jeho cestou je a má být přece jen hudba…“

„Ani v Argentině se nevzdával záměru dokončit oratorium Atlantida, ale cíle nedosáhl. Devět dní před sedmdesátými narozeninami zemřel. Jeho ostatky dorazily lodí do Cádizu 9. ledna 1947.“

Na nejzazším jihu evropského kontinentu je na pobřeží největším a nejstarším městem Cádiz, vzdálený něco přes sto kilometrů od Sevilly a na druhou stranu pouhých osmaosmdesát kilometrů od Afriky. Jižněji, vedle Gibraltaru, leží ve Španělsku už jen městečko Tarifa. Z něho je to na zřetelně viditelný africký kontinent vzdušnou čarou přes mořskou úžinu dokonce pouhých patnáct kilometrů… Cádizu v týdnu kolem Popeleční středy vévodí proslulý karneval, jeden z nejznámějších na světě, plný nejen masek, ale i zpěvu a hudby…

„Přišlo mi symbolické,“ uvedl Pablo Barragán, „že Kramářův koncert provedu s místním orchestrem v kraji, ze kterého skladate pocházel.“

„Brahms, celkově plachý a často o sobě pochybující,“ připomněl šéfdirigent Szolt Hamar, „se dlouho obával poměřit s tvorbou velikánů, které uznával.“

„Kromě tří skladeb, uvedených v programu, zazněly i přídavky; překrásně tklivou náladu získala Piazzollova skladba Oblivion.“

Náhody, jak známo, neexistují. A tak jsem cestou za dvěma obsahově totožnými koncerty Moravské filharmonie Olomouc, které se uskutečnily v sále Reduta 9. a 10. února 2023, vyslechl aktuální zprávu. Ubytovací portál booking.com zveřejnil svůj tip na deset nejzajímavějších míst planety, která by letos stálo za to navštívit. A vedle brazilské megalopole Sao Paulo, tasmánského přístavu Hobart či jihotyrolského Bolzana se na seznamu vyjímá i hanácká Olomouc…

„Praze dal Eduard navždy sbohem v sedmadvaceti letech, kdy se v roce 1852 přesunul natrvalo do Vídně.“

„Jak moc Richard Wagner Hanslicka nesnášel, dosvědčují dvě okolnosti. Zatímco první je spíše domnělá, druhá naopak zcela průkazná.“

„Přestože do Prahy se Hanslick už nikdy nevrátil, českému hudebnímu životu prokázal neocenitelnou službu. Patřil ve Vídni k prvním, kteří si povšimli nadání Antonína Dvořáka.“

Sám složil pouhé dvě skladby, kupodivu na verše v češtině. Milostnou píseň pod Vyšehradem a Českého houslistu. Měl ale dost rozumu na to, aby si uvědomil, že hudbu nemá tvořit, nýbrž o ní zasvěceně a v širokých souvislostech psát a přednášet. Pražský rodák Eduard Hanslick se především po přestěhování do Vídně, kde prožil převážnou část svého života, stal – slovy českého muzikologa a estetika Jaroslava Stříteckého – „ničitelem starých předsudků a konstruktérem nových pověr“…

„Když pařížský kritik Henri Collet napsal v roce 1920 článek Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie, měl na mysli kučkisty…“

„Není v tom však třeba hledat nedostatek akademického hudebního a kompozičního školení, ani mýtus o daru jednoduchosti a snadnosti tvoření.“

„Výsledkem tříleté tvůrčí práce je díky vzácné jednotě námětu a hudby jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších oper, které ve dvacátém století vznikly.“

Předposlední lednový den roku 1963, před šedesáti lety, se uzavřel život skladatele, jehož tvorba dost přesně odpovídá našim představám o meziválečné francouzské kultuře. Francis Poulenc psal hudbu elegantní a melodickou, neoklasickou, do určité míry avantgardní, ale ne příliš provokativní, v poválečných letech pak už v očích tehdejší avantgardy hudbu obracející se spíše k minulosti. Sedmého dne stejného měsíce, kdy zemřel, oslavil čtyřiašedesáté narozeniny.

„Zlobivý Leo neuspěl na gymnáziu a byl vyslán do Německa, aby se  vyučil zahradníkem. Ani v tom neviděl budoucnost. Vrací se do Brna, pokouší se získat výuční list v oboru strojní zámečnictví. Jakmile je to však možné, statuje v divadle.“

„Přece jen mu ale úspěch spadl do klína jiným způsobem. Odlišnými cestami. Vedly jej po berlínském intermezzu do Vratislavi, odkud se vydal na hostování v Londýně, aby mu poté začala k nohám padat Vídeň.“ 

„Jeho úspěch ve světě byl opravdu fenomenální. Znal se s Mahlerem i s Toscaninim; ulice po něm pojmenovali ve Vídni i v Mnichově; od roku 2013 má bustu rovněž ve foyer Mahenova divadla v Brně.“

Kým jiným vkročit v rámci cyklu o našich zapomenutých krajanech do roku 2023 než letošním „oslavencem“? Vždyť 18. srpna uplyne rovných sto padesát let od narození muže, který  –  být tu teď s námi  –  by nesporně uměl oslavu pořádně roztočit. Leo Slezak totiž prý měřil bez pěti centimetrů dva metry a vážil skoro sto padesát kilogramů… Bodejť by z tak mohutného těla nevycházel na jevišti mohutný hlas. Hrdinný tenor, který však podle dobových svědků, ale koneckonců i  na hrstce dochovaných nahrávek, předváděl zvládnutí hladivých pianissim.

„Nejen po mém soudu šlo o jeden z nejlepších Novoročních koncertů z Vídně, jaký jsme kdy na obrazovkách ČT 2 viděli.“

„Dirigent Franz Welser-Moest opakovaně připomínal, že za náplň tohoto matiné vlastně vděčí covidu.“

„Finální výběr pro první den nového roku sestával takřka kompletně ze skladeb, které při této příležitosti dosud nikdy nezazněly.“

Nedá moc práce uhodnout, na čem z názvu tohoto článku ulpí čtenářčino či čtenářovo oko nejdříve. V jakém ohrožení? Co mohlo komusi tak respektovanému, jako jsou Vídeňští filharmonikové, 1. ledna 2023 hrozit? Co mělo poškodit kulturní – a navíc široce sledovanou – akci, jako je jejich Novoroční koncert z Vídně?

„Jak dirigent Juanjo Mena, tak mezzosopranistka Clara Mouriz či kytarista Pablo Sáinz-Villegas přicestují do Prahy sice z různých míst na planetě, ale se španělským pasem v kapse.“

„Pro svoji pražskou premiéru si Clara Mouriz zvolila exotickou lahůdku – zazní tři z Pěti černošských písní katalánského skladatele jménem Xavier Montsalvatge.“

„Aranjuezský koncert Joaquína Rodriga, jímž se ve Dvořákově síni blýskne kytarista Pablo Sáinz-Villegas, je opředen řadou mýtů, které poťouchlý skladatel veřejně nerozporoval.“

Hned úvodem je nutno uvést na pravou míru název článku. Takřka čtyřmetrová bronzová socha jednorožce, která se – coby pozvánka na pražskou výstavu nazvanou Enigma – nachází na Alšově nábřeží, rozlehlé budově Rudolfina rozhodně nevévodí. Sídlo České filharmonie nejenže není v jejím stínu; ve skutečnosti je tomu právě naopak…