PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Vnímat druhou symfonickou báseň Mé vlasti jen jako popis toku řeky Vltavy by bylo hodně zjednodušující.“

„Má vlast dovršuje skladatelův dlouhý vývoj, ve kterém bylo konstantou něco víc, něco vznešenějšího, než jen programní hudba. Totiž víra v perspektivy jeho národa.“

„Důležité je, aby Má vlast v interpretaci symbolizovala naší identitu tak, jak byla zamýšlena a koncipována: bez velkého patosu a nacionalismu.“

Vltava je druhá ze symfonických básní tvořících cyklus Má vlast. Premiéru měla 4. dubna 1875. Na 8. prosince však připadá výročí jejího dopsání, v Roce české hudby 2024 stopadesáté. Bedřich Smetana byl v té době, na sklonku roku 1874, už druhý měsíc hluchý.

„Radikální a novátorské je jak použití prozaického jazyka v libretu, tak nalezení svébytného přístupu v hudebním uchopení námětu. Úpravy prosazené kdysi Karlem Kovařovicem jsou naopak konvenční.“

„Svými překlady pomohl objevit světu Leoše Janáčka jednoznačně Max Brod.“

„O uvedení Jenůfy v Metropolitní opeře se zasloužila Maria Jeritza, vlastním jménem Marie Jedličková. Navzdory její popularitě však první americká inscenace Jenůfy zůstala na repertoáru pouze pro jednu sezónu.“

Před sto lety, 6. prosince 1924, měla Janáčkova Jenůfa historicky první představení v Metropolitní opeře. Od prvního uvedení v Brně uplynula tehdy už dvě desetiletí, od dlouho odkládaného uvedení pražského však dělilo tuto americkou premiéru pouhých osm let. V New Yorku se hrála v německém překladu pražského literáta Maxe Broda. A v titulní roli vystoupila Maria Jeritza, slavná dramatická sopranistka přezdívaná ve světě Moravian Thunderbolt – něco jako Moravské hromobití. Pocházela totiž z Brna.

„V koncertním sále Stockholmských filharmoniků se taktovky pokaždé ujímá jiný dirigent, ve výčtu najdeme i jména jako Riccardo Muti.“

„V neděli 8. prosince se do této exkluzivní společnosti dostává první zástupce naší země.“

„Koncert zahájí skladba české skladatelky, čímž se náš vklad umocní.“

Je už letitou tradicí, že každoroční udělování Nobelových cen, které se koná vždy 10. prosince ve švédské metropoli, předchází slavnostní koncert pro jejich držitele. Také však určený pro významné hosty této události, ale i pro další diváky, kterým se poštěstí zakoupit vstupenku. Letos má pro nás tento koncert nevšední význam v osobě vystupujícího dirigenta i skladatelky, jejíž dílo 8. prosince zazní.

„Spektakulární koncert přivábí na improvizované pódium hudební výkvět současného světa.“

„Taktovky se ujme Gustavo Dudamel, mezi účinkujícími nebude chybět Lang Lang či Yo-Yo Ma.“

„Přímý přenos na ČT art by měl začít v sobotu 7. prosince ve 21:15.“

Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem se 15. dubna 2019 dozvěděl, že hoří proslulá pařížská katedrála Notre-Dame, ten gotický skvost, který svým románem o zvoníkovi z chrámu Matky Boží navždy proslavil spisovatel Victor Hugo. Jel jsem právě domů z moderování krásného koncertu Haasova kvarteta v prostoru někdejší synagogy v Heřmanově Městci, před níž jsem měl navíc možnost si v jejím bezprostředním sousedství prohlédnout fascinující sbírku obrazů, nečekaně shromážděných na tomto místě. Byl jsem proto v povznesené náladě, do níž zpráva, odvysílaná na Radiožurnálu, zasáhla jako blesk z nečistého nebe. Mohl jsem tehdy tušit, že nastartuje neblahé období lidstva, které v následujícím roce pokračovalo covidem a od února 2022 dosud trvající válkou na Ukrajině?

„Koncertní síň postavili na ploše devíti parcel jako jednu z posledních velkých staveb ve městě ještě bez použití ocelové konstrukce, z cihel a pískovce.“

„Antonín Dvořák byl jedním z těch, kteří napomohli vytvoření věhlasu nové síně. S ohledem na setrvalou mezinárodní popularitu díla je první tamní uvedení New World Symphony asi nejdůležitější světovou premiérou, která se v této síni kdy odehrála.“

„Zahrát si právě zde je snem každého hudebníka. Je však rozdíl, jestli umělec vystoupil v programu Carnegie Hall, nebo v programu, pro který si jiný organizátor sál jen pronajal.“

Na samém začátku prosince, v závěru Roku české hudby 2024, patří newyorská koncertní síň Carnegie Hall, respektive její hlavní sál Isaac Stern Auditorium, po tři dny České filharmonii. Jedno z nejslavnějších míst, kde se ve světě hraje klasická hudba, bylo svědkem mnoha světových premiér, mezi nimiž jako mimořádně památné zůstává první provedení Dvořákovy Novosvětské symfonie. Ani se nechce věřit, že v šedesátých letech nechybělo moc k tomu, aby byla historická budova jako údajně nadbytečná stržena.

„V Torre del Lago, ve vile, kterou nechal postavit, vznikly jeho tři nejslavnější opery, uvedené poprvé postupně mezi roky 1896 až 1904.“

„Npsal krásnou mši Messa di Gloria, ale velmi záhy se rozhodl, že nebude následovat dráhu vytyčenou jeho předky. Ostatně, i Messa di Gloria připomíná spíše operu než chrámovou hudbu.“

„Jeho opery se těší trvalému zájmu publika a patří mezi nejčastěji provozovaná díla na celém světě. Bohéma bývá v žebříčcích na třetí příčce po Verdiho Traviatě a Bizetově Carmen.“

Rus Igor Stravinskij a Maďar Béla Bartók zemřeli v USA, Čech Bohuslav Martinů ve Švýcarsku, Polák Fryderyk Chopin v Paříži a Francouz Camille Saint-Saëns v Alžíru, Němec Carl Maria von Weber v Anglii a jeho krajan Richard Wagner v Itálii… a Ital Giacomo Puccini v Belgii. Mág operního romantismu a verismu se pokoušel v Bruselu léčit rakovinu, ale vypovědělo mu srdce a 29. listopadu 1924, tedy přesně před sto lety, tam náhle zemřel. Nejprve ho pohřbili v Miláně, ale roku 1926 nechal syn převézt ostatky do Torre del Lago, kde Puccini po tři rozhodující desetiletí tvořil a žil.

„Variace Enigma jsou Elgarovou první zralou skladbou, dílem, které na něho definitivně upozornilo jako na autora hodnotné nové národní hudby.“

„Podobně jako o rok dříve ve Worcesteru, ani tentokrát se Elgar, opět sedící v orchestru, neodvážil Dvořáka oslovit…“

„Neopakovatelného novátorství Gustava Mahlera a Leoše Janáčka však nedosáhl.“

Symfonické variace Enigma Edwarda Elgara mají 125 let. Poprvé zazněly v St. James’s Hall v Londýně 19. června 1899 pod vedením Hanse Richtera, jednoho z těch v cizině narozených hudebníků, kteří Elgara podporovali a podněcovali. Skladba nebyla nikým objednána, neměla textovou oporu a trochu dráždila svou mystifikační záhadností. Přesto u veřejnosti zvítězila. Autor konečně získal dostatečné tvůrčí sebevědomí. Však už mu také bylo dvaačtyřicet.

„Poté, co v Žatci nabyl základní vzdělání, ho rodiče přihlásili na pražskou konzervatoř.“

„Pokud se mladému Adolfovi naskytla příležitost dirigovat v rámci lipského Křišťálového paláce, bylo to známkou jistého uznání.“

„V Terezíně stačil zažít frašku ‚Vůdce daroval Židům město‘, kterou inspekce Červeného kříže spolkla i s navijákem.“

Nikdo z těch, kdo v Chebu během třicátých let 20. století projevil zájem o koupi či opravu bot, netušil, jaký příběh dotyčný obchod skrývá. Jeho prodejním prostorám vládla někdejší slibná pěvkyně, houslistka a klavíristka Marie Straussová. Zatímco obsluhovala zákazníky, vzadu za krámem se její muž, skladatel a dirigent Adolf Strauss, lopotil u klavíru s první operetou. Musel preludovat co nejtišeji, aby nevzbudil nevítaný zájem. Tou dobou měli manželé Straussovi za sebou už dvě rasově motivovaná napadení. A rozhodně netoužili po dalším.

„Oslněn wagnerovskou estetikou, spoluzakládá Guido Adler v roce 1873 Wiener Akademischer Wagner-Verein, kde krátce na to pořádá cyklus přednášek o Wagnerově tetralogii Prsten Nibelungův.“

„Živý, neustále se proměňující organismus hudebních dějin se pro Adlera stává alfou a omegou jeho celoživotního odborného snažení.“

„Adler se spolu s Hugem Riemannem dostávají do školních učebnic jako zakladatelé muzikologie.“

Jméno Guida Adlera není v médiích či mezi milovníky vážné hudby skloňováno kdovíjak často. Přesto právě této vědecky agilní a analyticky prozíravé osobě vděčí nespočet skladatelů, hudebních vědců, ale i posluchačů za mnohé. Byl to totiž právě Guido Adler, kdo stál u samotného zrodu muzikologie coby vědní a univerzitně řádně vyučované disciplíny a kdo s neobyčejnou věcností a argumentační robustností kriticky prověřil nejednoho klasika hudební kompozice. O určité prolomení stěží pochopitelného nezájmu o tohoto muzikologa se můžeme pokusit dnes u příležitosti jeho výročí.

„Na Druhé symfonii pracoval v Darien ve státě Connecticut, severovýchodně od New Yorku, v malé pronajaté chatě téměř u moře.“

„Skladba má podobnou nevinnou pastorální náladu jako Dvořákova Anglická symfonie.“

„Vznikla na objednávku The Cleveland Orchestra s podporou českých krajanů – skupiny Američtí přátelé Československa, která chtěla důstojně oslavit 25. výročí vzniku státu.“

Rok po příjezdu do Ameriky, kam za války uprchl z Paříže před Němci, se Bohuslav Martinů konečně odhodlal ke zkomponování své první symfonie. Bylo mu dvaapadesát, ale na vrcholnou formu evropské hudby se prý do té doby necítil. Až nyní. Rok za rokem pak přibývaly další – v letech 1942 až 1946 vzniklo pět z jeho šesti symfonií. Druhou z nich, nejidyličtější a nejkratší, dokončil v červenci 1943, před jedenaosmdesáti lety, a premiéru měla téhož roku ve svátek 28. října v Clevelandu.

„Měl jsem v anonymní soutěži tři žáky – a ani jednoho jsem nepoznal…“

„Ve Versailles máme navíc něco, čemu říkáme návštěvní konference – setkání s publikem u varhan.“

„Zvuku varhan Cavaillé-Colla se nemůžete nabažit.“

Jeho dědeček Jean Bouvard, varhaník a skladatel, byl žákem Louise Vierna. On sám teď studentům Pražské konzervatoře posloužil na sklonku týdne při interpretačním kurzu, ale nyní už je v Opavě, kde bude na přelomu října a listopadu předsedou poroty Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena. Francouzský varhaník Michel Bouvard, dlouholetý vysokoškolský pedagog na konzervatořích v Toulouse a v Paříži, koncertoval v Česku naposledy před dlouhými lety, ale po světě, ve více než pětadvaceti zemích, odehrál už přes tisícovku koncertů. Tím zatím posledním bylo nedělní vystoupení v opavském kostele sv. Václava.

„Pocházel z rodiny tkalců a mědirytců, ovšem už jako šestnáctiletý byl přijat na pražskou konzervatoř.“

„Jeho komponování se stalo věcí veřejnou, rozuměj politickou, a v početných kruzích jeho příznivců mu získalo sympatie a slávu.“

„Kromě národovectví se hlásil ke konzervativním proudům; jména jako Webern, Berg či Schönberg byla pro něj synonymem úpadku.“

Na čem závisí odpověď na otázku, kam člověk patří a jaká je jeho identita? Váží víc objektivní údaje, nebo subjektivní pocity? Znamená víc místo narození, nebo vazba na komunitu, v níž následně žije? Na to vše nelze nemyslet při úvahách o životě a tvorbě osamělého barda, postupně však bojovnými davy vášnivě oslavovaného skladatele, harfisty, sbormistra, hudebního pedagoga, publicisty a básníka jménem Kamillo Horn…

„Firma Bechstein si v Seifhennersdorfu vybudovala kromě své továrny také příjemný komorní sál.“

„Kdo jiný by měl ve zdejší VielHarmonii vystoupit než Nikol Bóková, která na křídlo této značky natočila už tři alba.“

„Za sedm let urazila kus poctivé cesty.“

Od rozlehlých Kytlic, proslulých tím, že tu mívaly chalupy osobnosti typu Miroslava Horníčka, Vlastimila Brodského či Táni Fischerové, je to sem, co by kamenem dohodil. Poklidný, na první pohled až ospalý Seifhennersdorf leží kilometr, možná dva za někdejší hranicí; dnes ji člověk protne, aniž by si toho všiml. Za svůj dlouhý název vděčí tento německý, přesněji saský, korektněji lužickosrbský městys tomu, že se skládá z pěti původně samostatných vesnic. I tak tu dnes žije jen kolem tří a půl tisíce obyvatel. Čím může být podobné osídlení zajímavé pro hudební festival takového významu a prestiže, jakým je po třiadvaceti letech své existence Lípa Musica?…

„Transportem z 15. října 1944 byli po několikaletém pobytu v terezínském ghettu posláni do Osvětimi, kde je o dva dny později čekala smrt v plynové komoře.“

„Považovali jsme se za Vídeňany, ale Hitler z nás udělal Židy.“

„Měli to štěstí, že se nestali oběťmi holokaustu a jejich tvorba a odkaz mohly projít obvyklými cestami historického prověření a usazení.“

Není obvyklé, aby hned tři skladatelé měli stejné datum úmrtí. V případě slovního spojení „17. října 1944 koncentrační tábor Osvětim“ ovšem není divu. Ten den, nebo možná maximálně o den později, se tam nedobrovolně uzavřel život Pavla Haase, Viktora Ullmanna a Hanse Krásy. Patřil k nim ještě o hodně mladší Gideon Klein. Asi i proto se datum jeho úmrtí liší.

„Jiří Partyka kdysi požádal Vengerova po koncertě o společnou fotografii a nyní ho napadla odvážná myšlenka získat jej pro svůj festival.“

„Vyprodaný sál se těšil na zvuk stradivárek ex-Kreutzer, kterým bude za nedlouho tři sta let.“

„Nesmírně si Vengerov užíval okamžiků, kdy Prague Philharmonia zazněla po jeho sólové pasáži naplno a on se stal její součástí.“

Promítnu-li si v hlavě dva příběhy spojené s tímto světoznámým houslovým virtuosem, začínám věřit na pojem „cílené náhody“, který ve svých esejích i v názvu své autobiograficky laděné knížky razí kolega Alexander Goldscheider. Vystihuje totiž to, co bylo dáno prožít s Maximem Vengerovem nejen mně, ale především výkonnému a uměleckému řediteli Lednicko-valtického hudebního festivalu Jiřímu Partykovi. Stručně řečeno, jedná se jak o nezapomenutelný rozhovor pro média po telefonu, tak o způsob a průběh zajištění Vengerovova vystoupení na prahu letošního festivalového ročníku. Pro obojí platí, o čem jsem přesvědčen: že totiž život přináší situace, jaké napsat do filmového, televizního či rozhlasového scénáře by riskovalo odmítnutí dramaturga s poukazem na to, že je to „přitažené za vlasy“.

„Počátkem devadesátých let začal export našich absolventů do Finska, které bylo tehdy ovládáno carským Ruskem. König získal místo druhého koncertního mistra v Helsinském filharmonickém orchestru.“

„König se po bolševické revoluci dostal až do Harbinu v Mandžusku a v roce 1925 se stal prvním hudebníkem z Harbinu, který navštívil Japonsko.“

„V dubnu 1927 se stal jedním ze dvou stálých dirigentů Nového symfonického orchestru v Tokiu a byl prvním, kdo v Japonsku s profesionálním orchestrem dirigoval Beethovenovu Devátou.“

V Roce české hudby 2024 připomínáme pozapomenutého českého kosmopolitního hudebníka – houslistu a dirigenta Josefa Königa (1874–1932). Proslavil se zejména ve dvacátých letech 20. století v Japonsku. Dnes uplynulo od jeho narození 150 let.

„Do divadelních prázdnin roku 1874 vstoupil Smetana šťasten, i když unaven.“

„Během léta se začaly ozývat problémy se sluchem: začalo to jednou na procházce v lese, kdy měl halucinaci, že slyší flétnu…“

„Práci na Vyšehradu, započatou už v souvislostí s operou Libuše, odložil kvůli Dvěma vdovám, ale vrátil se k ní na podzim 1874.“

Rok 1874, to je v životě Bedřicha Smetany jarní úspěch s premiérou opery Dvě vdovy, první letní pobyt na Mladoboleslavsku a podzimní práce na symfonické básni Vyšehrad, ale v jiné rovině také pokračující boje a útoky týkající se jeho ideálů a působení v divadle. A nakonec nemoc a propuknuvší hluchota jako osobní i umělecká tragédie. Přelomový rok, ve kterém se otevřelo jeho poslední, paradoxně nejplodnější tvůrčí desetiletí.

„Hájil jsem názor, že pořady je třeba posuzovat nejen odborně, ale také z pohledu budoucího televizního diváka.“

„Cen bylo méně než pořadů, za které bych dal ruku do ohně, neboť mě přiměly k prožitku z umění, k úvahám o sobě i o době a výjimečně i k slzám.“

„Za titěrný rozpočet plní Zlatá Praha vzorně jeden z úkolů média veřejné služby.“

Sotva jsem loni po zralé úvaze završil svoje letité moderování na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha, poctil mě jeho ředitel Tomáš Motl nabídkou, jaká se neodmítá. Zastupovat na příštím, jednašedesátém ročníku této respektované soutěžní přehlídky Českou republiku v mezinárodní porotě, která bude posuzovat desítky pořadů z celého světa, rozdělené do tří kategorií. Rok utekl bohužel jako voda. A v pondělí 23. září jsem se ocitl na prahu dvoudenního maratonu, v jehož cílové pásce čekalo pětici porotkyň a porotců udělení minimálně pěti cen.

„Se Šubrtem bylo v Miláně už před očekávanou premiérou zacházeno více než nadstandardně.“

„Představa, že se krátce před premiérou Otella Verdi s Boitem toulali českými luhy a háji, je rozhodně půvabná.“

„Opravdu uvedlo Národní divadlo žhavou novinku dříve než operní mekky celého světa?“

Byl začátek února 1887 a do světa se právě rozletěla zpráva, že opera Giuseppa Verdiho na libreto Arriga Boita s názvem Otello je skutečným uměleckým triumfem… Před uvedením nové inscenace tohoto výjimečného díla v pražské Státní opeře 26. září letošního roku určitě neuškodí podívat se do historie a zaměřit se na některé pozoruhodné kapitoly dobrodružství, které bychom mohli zjednodušeně nazvat Otello a Praha. Kupodivu je to příběh, který se začal psát už velmi dávno.

„Schönbergovo umění se neprojevuje ve staticky uzavřeném melodickém tvaru, nýbrž v neustále proměnlivém procesu ze sebe vyplývajících a vzájemně se zprostředkovávajících motivů a frází.“

„Podle Schönberga teprve atonalita dává možnost dokončit to, na čem pracovali jeho chráněnci Wagner a Brahms.“

„Schönberg neuvažuje o dodekafonickém systému jako o sumě zákonitostí, které by kladly překážky umělecké svobodě, nýbrž jako o pouhé podmínce pro tvorbu rozmanitého a široce rozvrstveného množství hudebních frází, motivů, figur, akordů.“

Rakouský skladatel Arnold Schönberg je zcela jistě jednou z nejmysterióznějších osobností hudební historie. Bývá už běžnou praxí, že po uvedení téměř jakéhokoli Schönbergova díla odcházejí posluchači z koncertního či operního sálu tak nějak zmateni, překvapeni, znechuceni, pobouřeni, v mnoha případech ovšem také nadšeni, či dokonce opojeni. Již takovýto slepenec rozrůzněných a protichůdných emocí dává tušit, že tento svérázný suverén umělecké moderny, od jehož narození 13. září uplynulo rovných sto padesát let, znamená pro hudební dějiny důležitý milník…

„Hudebním samoukem byl do chvíle, co jej jako zázračné dítko přijali na Pražskou konzervatoř.“

„Byl pronásledovaný pošklebky na konto svého sudeťáctví, ale oficiálně si na něj naše meziválečná republika nezasedla.“

„Ač rád tvořil v duchu komiky, jeho lidský osud byl převážně tragický.“

Když se rodák z Chomutovska začal za první republiky se svojí hudbou prosazovat v Praze, byl pro mnohé místní přivadrovalcem, sudeťákem. Když jej Masarykův režim vyznamenal za operní dílo státní cenou, stal se pro české Němce odrodilcem, zrádcem. Když se na něj za druhé světové války provalilo, že je svobodným zednářem, zbavili ho nacisté všech funkcí i výhod. A když válka skončila, Benešův stát ho zavřel do sběrného tábora pro kandidáty odsunu, odkud už nevyšel živý…

„Hudební estetiku je třeba datovat jako tu před Hanslickem a po něm.“

„Hanslick zjištění následně zhušťuje do slavné a mnohokrát citované definice, že podstata hudby tkví v pohybujících se znějících formách, přičemž formami jsou zde míněny právě ony vztahy mezi slyšenými tóny.“

„Trnem v oku mu byli skladatelé, kteří s revoluční vervou prolamovali hranice mezi hudbou a dramatem, hudbou a příběhem, hudbou a praktickým životem.“

Eduard Hanslick, rakouský hudební kritik a estetik, je jednou z nejvýznamnějších osobností hudební kultury 19. století. Jeho přísně analytický přístup k hodnocení hudebních děl, kritický ostrovtip, jímž útočil na nejednoho z nedotknutelných velikánů hudebních dějin, jeho neobyčejná znalost hudebně historické a teoretické problematiky a v neposlední řadě i nekonečně obětavá láska k hudbě z něj učinila mnohostrannou a neustále připomínanou figuru, jejíž intelektuální a spisovatelské výkony je zapotřebí stále zohledňovat při posuzování současných skladatelských projevů.

„O Sedmé symfonii se říkává, že je Písní noci.“

„Noční hudba Mahlerovy Sedmé je lyrickým dopisem manželce Almě.“

„Vizionářské koncepce a zvukové novátorství jeho partitur nenechávají na pochybách, že své představy zaznamenával v Alpách zcela výjimečný umělec.“

Sedmá z devíti dokončených symfonií Gustava Mahlera,  osmdesátiminutový pětivětý monument, bývá nazývána Písní noci. S jednou charakteristikou se však nevystačí, protože její hudební příběh někam směřuje, a to od dramatu k vítězství. Jako jediná z Mahlerových symfonií měla světovou premiéru v Praze. Stalo se tak 19. září roku 1908 a za autorova řízení. V Roce české hudby 2024 se tehdejší spojení česky a německy hovořících hudebníků do jednoho tělesa opakuje. Koncert festivalu Dvořákova Praha pod taktovkou Jakuba Hrůši propojuje v Mahlerově Sedmé 11. září Českou filharmonii a Bamberské symfoniky.

„Byl zdatný chodec a nadšený pěší turista. S přáteli se účastnil řady výletů.“

„Miloval ptactvo i jeho zpěv. Sám choval holuby a chtěl mít ve svém holubníku zástupce od každého druhu.“

„Jeho zájem o vše, co souviselo se železnicí, někdy hraničil s posedlostí.“

Procházky, pěší výlety s přáteli, ptačí zpěv, zahradničení, chov holubů, lokomotivy… To jsou hlavní záliby skladatele Antonína Dvořáka, které v den jeho narozenin shrnuje další díl dvořákovského seriálu. Odpočinek se v zálibách mísil s inspirací. A tak nepřekvapí, že je v jeho dílech zachycena řada přírodních dojmů nebo že si do rukopisné partitury napsal, že hlavní téma symfonie ho napadlo při vjezdu slavnostního vlaku na nádraží v Pešti…

„Program Finale končí. Prostě se majitelům přestal vyplácet.“

„Přeučování bude bolestné, pro mnohé nestory téměř nemyslitelné.“

„Skladatelé, přestaňte skládat sonatinky a rychle převádějte své důležité partitury do xml.“

Většina hudby, i té klasické, vzniká s pomocí počítače. Ten za skladatele odvede spoustu písařské práce a vytvoří tištěný výstup jako z nakladatelství. Teď ale udeřil do kompoziční praxe blesk z čistého nebe. Někoho nechal bez zranění, jiné sežehl.

„Projevoval se jako upřímný, až naivně nekritický obdivovatel Richarda Wagnera.“

„Paradoxně proti němu vystupovali však i Wagnerovi příznivci, protože nekomponoval programní hudbu nebo dokonce hudební dramata jako on.“

„Brukner vyvrátil Wagnerův názor, že Beethovenem je symfonická tvorba vyčerpána a uzavřena.“

Anton Bruckner a Bedřich Smetana se určitě nikdy nepotkali a každý psal úplně jinou hudbu, ale přesto je dvě věci spojují. Oba mají letos dvousté výročí. Smetana se roku 1824 narodil 2. března, Bruckner 4. září. A oba měli co do činění s Wagnerovým vlivem. Českého skladatele k němu, poměrně neprávem, někteří jeho současníci vztahovali. Rakouský varhaník a skladatel se k němu vztahoval a s obdivem naopak hlásil sám.

„Na Schönenberg přijel na pozvání milionáře a hudebníka Paula Sachera poprvé na podzim 1938, po posledních prázdninách ve vlasti, strávených na Vysočině.“

„Z Paříže se na Schönenberg Martinů vrátil ještě v roce 1940, když měl v Basileji památnou premiéru Dvojkoncert. A pak až po válce, během které musel uprchnout do Ameriky, mimochodem také se Sacherovou pomocí.“

„Od podzimu 1957 pak zbývající dva roky skladatelova života bydleli především už jen na Schönenbergu. Přijali velkorysou nabídku být tam neomezeně.“

V Roce české hudby 2024 se 28. srpna připomíná pětašedesát let od úmrtí skladatele Bohuslava Martinů. Jeho život se uzavřel v nemocnici v Liestalu, pár kilometrů jihovýchodně od Basileje. Ve Švýcarsku v té době žil už druhým rokem. Byl od poloviny dvacátých let světoběžníkem bez opravdového domova. Poslední bydliště a pohostinné útočiště našel v usedlosti švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera na Schönenbergu, kde se poprvé objevil v roce 1938 a kam se pak s manželkou vracíval jako k blízkým přátelům. Od Liestalu je to téměř doslova za kopcem.

„Rodiče svěřili Franze s důvěrou Josefu Prokschovi, aniž tušili, že jeho výukou prošel i tehdy budoucí velikán Bedřich Smetana.“

„Byv jako učitel hudby ve významné berlínské rodině finančně zajištěn, mohl se Bendl věnovat ve volných chvílích skládání.“

„Firma Steinway se rozhodla mu uspořádat americké turné, osud však virtuosovi toto vyvrcholení profesní dráhy nedopřál.

Když přišel roku 1833 na svět, pár stovek nadšenců zakládalo Chicago a Britský parlament zrušil otroctví; když o jednačtyřicet let později umíral, začala se v Paříži stavět bazilika Sacré-Cœur. Jak vzdálený se nám může tehdejší svět zdát… V čase ano, nikoli však v prostoru. Vždyť klavírní virtuos, ale taky skladatel a pedagog Franz Bendel byl naším krajanem. Narodil se v Krásné Lípě, hudbu studoval u Smetanova učitele Proksche, jedna z jeho mší měla premiéru v Praze. Ač v encyklopediích považován za Němce, patří k nám svými kořeny i hudebními počátky.

„Nebudeme moct hrát tak často, jak byli naši diváci zvyklí.“

„Argumenty divadla, že vzdělávání je investice do budoucnosti společnosti i samotné instituce, politici evidentně příliš neslyší.“

„Brno podpoří vznik a provoz edukačních center v Domě umění, ve Filharmonii a v Knihovně Jiřího Mahena. Na dotaz, proč ne i v Národním divadle Brno, primátorka uvedla, že se lidem i jí stýská po restauraci.“

Národní divadlo Brno se přetahuje s městskými politiky. Pociťuje nedostatek financí a vnímá, že protežováno je díky politickým konexím Městské divadlo Brno. Průběžně s nimi řeší i další třecí plochy. Loni to byl spor o Redutu, o kterou se mělo dělit s Divadlem Bolka Polívky, letos jde o odlišný pohled na využití prostor bývalé restaurace Bohéma v Janáčkově divadle. Může ředitel Martin Glaser vnímat situaci jinak, než že magistrát nedoceňuje službu, kterou operní, činoherní a baletní soubor městu, kraji a státu nabízí?

„Královský nástroj má v tomto gotickém chrámu s vysoko postaveným chórem a dvěma věžemi bohatou historii.“

„Nové varhany jsou rozděleny do dvou osově symetrických, historizujících skříní dle nádherné rozety uprostřed kůru.“ 

„Financování stavby částečně pokryla dotace z Integrovaného regionálního operačního programu, další prostředky vzešly ze sbírky Darujte tón.“

Další díl varhanické rubriky přináší pojednání o nových varhanách v kostele sv. Bartoloměje v Kolíně. Jedná se o třímanuálový nástroj symfonického typu, zcela v duchu francouzských varhan Aristida Cavaillé-Colla, což je v naší zemi unikátní. Vždy jsme byli spíše pod německým varhanářským vlivem, o to cennější je tato skutečnost. Dané varhany jsou ideální pro interpretaci francouzské hudby 19. i poloviny 20. století, zejména Césara Francka. Stavba byla financována z dotace IROP i z veřejné sbírky, ve které se vybralo více jak dva miliony korun.