PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Rok 2025 se z hlediska výročí a jubileí jeví rozhodně být ´rokem staré hudby´.“

„Stranou pozornosti určitě nezůstanou 150. narozeniny Maurice Ravela.“

„Festival Pražské jaro čeká osmdesátý ročník.“

Vstupujeme do druhého čtvrtletí jedenadvacátého století. Rok české hudby 2024 je za námi, pro rok 2025 tuzemská kultura tak velké téma nemá. Mají ho ale Rakušané. Král valčíků Johann Strauss mladší oslaví na podzim dvousté narozeniny! A zbytek světa? Ten si bude prostřednictvím jubileí připomínat mistry, jako byli Šostakovič, Ravel, Bizet, Palestrina, Copland nebo Bartók, a budou oslavovat žijící legendu, devadesátiletého Arvo Pärta.

„Kromě potíží s úřady přinesla Špindlerovi nálepka obrozence a buditele uplatnění i úspěchy jak v politice, tak v umění.“

„Ve světle skutečnosti, že se za kariérou vydal ze skromného a vzděláním nepříliš políbeného prostředí, to někdejší rebel dotáhl coby zralý muž nesporně daleko.“

„Ervín nebyl pouze překladatelem, ale de facto rovnocenným spoluautorem textové složky operního díla.“

Pro překlad libreta Libuše předurčovaly Ervína Špindlera dva vzájemně provázané předpoklady. Jak tvůrčí proces probíhal? Špindler nebyl jen překladatelem, ale rovnocenným spoluautorem textové složky díla. Smetanova opera Libuše opět zazní v Národním divadle 1. ledna 2025; vzpomeňme si přitom na muže, který má na opeře nesmazatelnou zásluhu.

„Slogan Hudba jsme my pomohl umístit téma Roku české hudby do zorného pole většího počtu lidí.“

„Rok české hudby měl slušnou publicitu.“

„Těžko dnes odhadovat, jak bude za deset let prožíváno vlastenectví, jak budou seřazeny hodnoty, kam se budou ubírat technologie.“

Koncerty, přednášky, besedy, workshopy a další kulturní akce, které se konaly s logem Roku české hudby 2024, asi nikdo přesně nespočítá. Některé vznikly jako jedinečné iniciativy, jiné by se konaly tak jako tak, všechny však spojila myšlenka, že hudební umění je v prostoru, ve kterém se historicky mluví česky, rodinným stříbrem.

„Foerster byl přesvědčen, že nejvyšším cílem umění je zušlechtění srdcí a duší. I proto jeho hudba není explicitně poutavá, ale naopak vědomě nenápadná.“

„Praha Foerstera po první světové válce nepřijala zcela jednomyslně. Byl dokonce zpochybňován národní charakter jeho hudby.“   

„Teprve dnem jeho úmrtí se definitivně uzavřela epocha českého hudebního romantismu.“

Byl svědkem kladení základního kamene k Národnímu divadlu i dvou světových válek, zažil císaře, první republiku i nástup komunistů k moci. V dětství potkával Palackého, v létě v Osenicích v Českém ráji u dědečka, vesnického kantora, běhával bos. Roky ovšem později žil i ve velkoměstech, v Hamburku a ve Vídni. A po osmdesátce jezdil v Praze domů do Strašnic tramvají… Josef Bohuslav Foerster zemřel 29. května 1951 v Novém Vestci u Staré Boleslavi, když mu bylo dvaadevadesát. Narodil se jako Josef Caspar Franz Förster v Praze před 165 lety – 30. prosince 1859.

„Poté, co byl v polovině 50. let postaven do čela orchestru koncertní mistr Willi Boskovsky, se začal koncept těchto koncertů vyvíjet.“

„V první den roku 2025 se na dirigentský stupínek už posedmé vrací Riccardo Muti.“

„Zkrátka nepřijdou ani příznivci baletních vložek a osobně se těším na přestávkový dokument.“

Když něco děláte posedmašedesáté, existuje vysoká pravděpodobnost, že to budete dělat dobře. A přesně to platí pro dlouholetý projekt Novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků, pořádaný vždy ve Zlatém sále Spolku přátel hudby neboli Musikvereinu a přenášený živě na programu ČT 2. Aktuální provedení se navíc odehraje na samém prahu „straussmánie“, tedy roku, kterým si bude Rakousko připomínat dvě stě let od narození nejproslulejšího z rodiny Straussů, Johanna mladšího. Autora nejznámějších melodií, ať už vytvořených samostatně, či v rámci jeho operet.

„V recitativech a áriích se vánoční evangelium, novozákonní ´dobrá zpráva´ o narození Spasitele, velmi osobně prohlubuje a komentuje slovy poezie.“

„Pověřil libretistu, aby přepsal texty árií tak, aby hudba mohla být použita beze změny; nakonec však stejně neodolal pokušení přistoupit k částečnému přepsání původní hudby.“

„Všech jeho šest částí propojuje nefalšovaná radost z narození Krista.“

Šest půlhodinových duchovních kantát napsaných Johannem Sebastianem Bachem pro jednotlivé sváteční dny vánočního období vnímáme dnes jako celek. V seznamu jeho děl má číslo BWV 248 a je nazýván Vánočním oratoriem. Od prvního rozeznění této hudby na přelomu roku 1734 a 1735 při evangelických bohoslužbách ve dvou hlavních kostelích v Lipsku, Nikolaikirche a Thomaskirche, nás letos dělí 290 let.

„Jak je možné, že upadlo v zapomnění jméno našeho krajana, rodáka z Humpolce, přestože stál kdysi takřka tucet let v čele Newyorských filharmoniků?“

„Stránského jmenování do čela newyorského orchestru vyvolalo v hudebních kruzích údiv, ne-li poprask.“

„Angelo Neumann oceňoval jeho hudební talent i dirigentskou pohotovost, stejně tak ovšem Josefův obchodní talent a smysl pro reklamu.“

Titulem MUDr. se nikdy neoháněl, místo toho se školil u mistrů kompozičního řemesla. Hrot otrávených šípů, jimiž byl Stránský v čele Newyorských filharmoniků přivítán, postupně obrousila jeho pracovitost. Disponoval však rovněž sbírkou pláten, ve které nechyběly pojmy jako van Gogh, Gauguin, Renoir, Cézanne či Toulouse-Lautrec.

„Z rodné Boloni se do Říma přestěhoval v roce 1913. A představivost v něm tehdy povzbuzovaly podle jeho vlastních slov především úžasné fontány a borovice objevující se v každé části horizontu.“

„V ohromujícím crescendu, v postupné gradaci vyjadřující nepředstavitelnou sílu vojenských šiků, dospěje orchestr v nejvyšší možné dynamice k až extatickému výrazu.“

„Už při premiéře 14. prosince 1924 v římském Teatro Augusteo byly poslední takty skladby podle dobového svědectví utopeny frenetickým potleskem.“

Výrazně impresionistické, ale přesto velmi konkrétně a hustě barvitě instrumentované dílo, dovedené expresivně do impozantního finále, to jsou Římské pinie Ottorina Respighiho. Symfonická báseň, strhující skladba plná zvukové fantazie i vitality, je právě stoletá. Pini di Roma zazněly poprvé v Teatro Augusteo v Římě v podání Orchestra dell’Augusteo, který řídil Bernardino Molinari, a to 14. prosince 1924.

„Svatomikulášské zvony zněly tehdy 14. prosince 1791 celou půlhodinu.“

„Mozartova obec není schopna Bertramku důstojně zprovoznit a spravovat.“ 

„Mozart Interactive Museum kupodivu nevyužívá skutečnost, že film Amadeus natočil český režisér a že se hodně točilo v Praze.“

Wolfgang Amadeus Mozart dal Praze Dona Giovanniho. Praha mu svým uznáním poskytla pocit štěstí. V dnešní době někdejší Mozartovy návštěvy dávají české metropoli do rukou silné téma pro turismus. Vila Bertramka, kde pobýval, však bez užitku a úcty už roky chátrá. A tak vznikla jiná iniciativa: Mozart Interactive Museum. Moderní expozice, kam asi budou proudit davy turistů, ale kam by měly chodit také školy a v ideálním případě i rodiny s dětmi.

„Vnímat druhou symfonickou báseň Mé vlasti jen jako popis toku řeky Vltavy by bylo hodně zjednodušující.“

„Má vlast dovršuje skladatelův dlouhý vývoj, ve kterém bylo konstantou něco víc, něco vznešenějšího, než jen programní hudba. Totiž víra v perspektivy jeho národa.“

„Důležité je, aby Má vlast v interpretaci symbolizovala naší identitu tak, jak byla zamýšlena a koncipována: bez velkého patosu a nacionalismu.“

Vltava je druhá ze symfonických básní tvořících cyklus Má vlast. Premiéru měla 4. dubna 1875. Na 8. prosince však připadá výročí jejího dopsání, v Roce české hudby 2024 stopadesáté. Bedřich Smetana byl v té době, na sklonku roku 1874, už druhý měsíc hluchý.

„Radikální a novátorské je jak použití prozaického jazyka v libretu, tak nalezení svébytného přístupu v hudebním uchopení námětu. Úpravy prosazené kdysi Karlem Kovařovicem jsou naopak konvenční.“

„Svými překlady pomohl objevit světu Leoše Janáčka jednoznačně Max Brod.“

„O uvedení Jenůfy v Metropolitní opeře se zasloužila Maria Jeritza, vlastním jménem Marie Jedličková. Navzdory její popularitě však první americká inscenace Jenůfy zůstala na repertoáru pouze pro jednu sezónu.“

Před sto lety, 6. prosince 1924, měla Janáčkova Jenůfa historicky první představení v Metropolitní opeře. Od prvního uvedení v Brně uplynula tehdy už dvě desetiletí, od dlouho odkládaného uvedení pražského však dělilo tuto americkou premiéru pouhých osm let. V New Yorku se hrála v německém překladu pražského literáta Maxe Broda. A v titulní roli vystoupila Maria Jeritza, slavná dramatická sopranistka přezdívaná ve světě Moravian Thunderbolt – něco jako Moravské hromobití. Pocházela totiž z Brna.

„V koncertním sále Stockholmských filharmoniků se taktovky pokaždé ujímá jiný dirigent, ve výčtu najdeme i jména jako Riccardo Muti.“

„V neděli 8. prosince se do této exkluzivní společnosti dostává první zástupce naší země.“

„Koncert zahájí skladba české skladatelky, čímž se náš vklad umocní.“

Je už letitou tradicí, že každoroční udělování Nobelových cen, které se koná vždy 10. prosince ve švédské metropoli, předchází slavnostní koncert pro jejich držitele. Také však určený pro významné hosty této události, ale i pro další diváky, kterým se poštěstí zakoupit vstupenku. Letos má pro nás tento koncert nevšední význam v osobě vystupujícího dirigenta i skladatelky, jejíž dílo 8. prosince zazní.

„Spektakulární koncert přivábí na improvizované pódium hudební výkvět současného světa.“

„Taktovky se ujme Gustavo Dudamel, mezi účinkujícími nebude chybět Lang Lang či Yo-Yo Ma.“

„Přímý přenos na ČT art by měl začít v sobotu 7. prosince ve 21:15.“

Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem se 15. dubna 2019 dozvěděl, že hoří proslulá pařížská katedrála Notre-Dame, ten gotický skvost, který svým románem o zvoníkovi z chrámu Matky Boží navždy proslavil spisovatel Victor Hugo. Jel jsem právě domů z moderování krásného koncertu Haasova kvarteta v prostoru někdejší synagogy v Heřmanově Městci, před níž jsem měl navíc možnost si v jejím bezprostředním sousedství prohlédnout fascinující sbírku obrazů, nečekaně shromážděných na tomto místě. Byl jsem proto v povznesené náladě, do níž zpráva, odvysílaná na Radiožurnálu, zasáhla jako blesk z nečistého nebe. Mohl jsem tehdy tušit, že nastartuje neblahé období lidstva, které v následujícím roce pokračovalo covidem a od února 2022 dosud trvající válkou na Ukrajině?

„Koncertní síň postavili na ploše devíti parcel jako jednu z posledních velkých staveb ve městě ještě bez použití ocelové konstrukce, z cihel a pískovce.“

„Antonín Dvořák byl jedním z těch, kteří napomohli vytvoření věhlasu nové síně. S ohledem na setrvalou mezinárodní popularitu díla je první tamní uvedení New World Symphony asi nejdůležitější světovou premiérou, která se v této síni kdy odehrála.“

„Zahrát si právě zde je snem každého hudebníka. Je však rozdíl, jestli umělec vystoupil v programu Carnegie Hall, nebo v programu, pro který si jiný organizátor sál jen pronajal.“

Na samém začátku prosince, v závěru Roku české hudby 2024, patří newyorská koncertní síň Carnegie Hall, respektive její hlavní sál Isaac Stern Auditorium, po tři dny České filharmonii. Jedno z nejslavnějších míst, kde se ve světě hraje klasická hudba, bylo svědkem mnoha světových premiér, mezi nimiž jako mimořádně památné zůstává první provedení Dvořákovy Novosvětské symfonie. Ani se nechce věřit, že v šedesátých letech nechybělo moc k tomu, aby byla historická budova jako údajně nadbytečná stržena.

„V Torre del Lago, ve vile, kterou nechal postavit, vznikly jeho tři nejslavnější opery, uvedené poprvé postupně mezi roky 1896 až 1904.“

„Npsal krásnou mši Messa di Gloria, ale velmi záhy se rozhodl, že nebude následovat dráhu vytyčenou jeho předky. Ostatně, i Messa di Gloria připomíná spíše operu než chrámovou hudbu.“

„Jeho opery se těší trvalému zájmu publika a patří mezi nejčastěji provozovaná díla na celém světě. Bohéma bývá v žebříčcích na třetí příčce po Verdiho Traviatě a Bizetově Carmen.“

Rus Igor Stravinskij a Maďar Béla Bartók zemřeli v USA, Čech Bohuslav Martinů ve Švýcarsku, Polák Fryderyk Chopin v Paříži a Francouz Camille Saint-Saëns v Alžíru, Němec Carl Maria von Weber v Anglii a jeho krajan Richard Wagner v Itálii… a Ital Giacomo Puccini v Belgii. Mág operního romantismu a verismu se pokoušel v Bruselu léčit rakovinu, ale vypovědělo mu srdce a 29. listopadu 1924, tedy přesně před sto lety, tam náhle zemřel. Nejprve ho pohřbili v Miláně, ale roku 1926 nechal syn převézt ostatky do Torre del Lago, kde Puccini po tři rozhodující desetiletí tvořil a žil.

„Variace Enigma jsou Elgarovou první zralou skladbou, dílem, které na něho definitivně upozornilo jako na autora hodnotné nové národní hudby.“

„Podobně jako o rok dříve ve Worcesteru, ani tentokrát se Elgar, opět sedící v orchestru, neodvážil Dvořáka oslovit…“

„Neopakovatelného novátorství Gustava Mahlera a Leoše Janáčka však nedosáhl.“

Symfonické variace Enigma Edwarda Elgara mají 125 let. Poprvé zazněly v St. James’s Hall v Londýně 19. června 1899 pod vedením Hanse Richtera, jednoho z těch v cizině narozených hudebníků, kteří Elgara podporovali a podněcovali. Skladba nebyla nikým objednána, neměla textovou oporu a trochu dráždila svou mystifikační záhadností. Přesto u veřejnosti zvítězila. Autor konečně získal dostatečné tvůrčí sebevědomí. Však už mu také bylo dvaačtyřicet.

„Poté, co v Žatci nabyl základní vzdělání, ho rodiče přihlásili na pražskou konzervatoř.“

„Pokud se mladému Adolfovi naskytla příležitost dirigovat v rámci lipského Křišťálového paláce, bylo to známkou jistého uznání.“

„V Terezíně stačil zažít frašku ‚Vůdce daroval Židům město‘, kterou inspekce Červeného kříže spolkla i s navijákem.“

Nikdo z těch, kdo v Chebu během třicátých let 20. století projevil zájem o koupi či opravu bot, netušil, jaký příběh dotyčný obchod skrývá. Jeho prodejním prostorám vládla někdejší slibná pěvkyně, houslistka a klavíristka Marie Straussová. Zatímco obsluhovala zákazníky, vzadu za krámem se její muž, skladatel a dirigent Adolf Strauss, lopotil u klavíru s první operetou. Musel preludovat co nejtišeji, aby nevzbudil nevítaný zájem. Tou dobou měli manželé Straussovi za sebou už dvě rasově motivovaná napadení. A rozhodně netoužili po dalším.

„Oslněn wagnerovskou estetikou, spoluzakládá Guido Adler v roce 1873 Wiener Akademischer Wagner-Verein, kde krátce na to pořádá cyklus přednášek o Wagnerově tetralogii Prsten Nibelungův.“

„Živý, neustále se proměňující organismus hudebních dějin se pro Adlera stává alfou a omegou jeho celoživotního odborného snažení.“

„Adler se spolu s Hugem Riemannem dostávají do školních učebnic jako zakladatelé muzikologie.“

Jméno Guida Adlera není v médiích či mezi milovníky vážné hudby skloňováno kdovíjak často. Přesto právě této vědecky agilní a analyticky prozíravé osobě vděčí nespočet skladatelů, hudebních vědců, ale i posluchačů za mnohé. Byl to totiž právě Guido Adler, kdo stál u samotného zrodu muzikologie coby vědní a univerzitně řádně vyučované disciplíny a kdo s neobyčejnou věcností a argumentační robustností kriticky prověřil nejednoho klasika hudební kompozice. O určité prolomení stěží pochopitelného nezájmu o tohoto muzikologa se můžeme pokusit dnes u příležitosti jeho výročí.

„Na Druhé symfonii pracoval v Darien ve státě Connecticut, severovýchodně od New Yorku, v malé pronajaté chatě téměř u moře.“

„Skladba má podobnou nevinnou pastorální náladu jako Dvořákova Anglická symfonie.“

„Vznikla na objednávku The Cleveland Orchestra s podporou českých krajanů – skupiny Američtí přátelé Československa, která chtěla důstojně oslavit 25. výročí vzniku státu.“

Rok po příjezdu do Ameriky, kam za války uprchl z Paříže před Němci, se Bohuslav Martinů konečně odhodlal ke zkomponování své první symfonie. Bylo mu dvaapadesát, ale na vrcholnou formu evropské hudby se prý do té doby necítil. Až nyní. Rok za rokem pak přibývaly další – v letech 1942 až 1946 vzniklo pět z jeho šesti symfonií. Druhou z nich, nejidyličtější a nejkratší, dokončil v červenci 1943, před jedenaosmdesáti lety, a premiéru měla téhož roku ve svátek 28. října v Clevelandu.

„Měl jsem v anonymní soutěži tři žáky – a ani jednoho jsem nepoznal…“

„Ve Versailles máme navíc něco, čemu říkáme návštěvní konference – setkání s publikem u varhan.“

„Zvuku varhan Cavaillé-Colla se nemůžete nabažit.“

Jeho dědeček Jean Bouvard, varhaník a skladatel, byl žákem Louise Vierna. On sám teď studentům Pražské konzervatoře posloužil na sklonku týdne při interpretačním kurzu, ale nyní už je v Opavě, kde bude na přelomu října a listopadu předsedou poroty Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena. Francouzský varhaník Michel Bouvard, dlouholetý vysokoškolský pedagog na konzervatořích v Toulouse a v Paříži, koncertoval v Česku naposledy před dlouhými lety, ale po světě, ve více než pětadvaceti zemích, odehrál už přes tisícovku koncertů. Tím zatím posledním bylo nedělní vystoupení v opavském kostele sv. Václava.

„Pocházel z rodiny tkalců a mědirytců, ovšem už jako šestnáctiletý byl přijat na pražskou konzervatoř.“

„Jeho komponování se stalo věcí veřejnou, rozuměj politickou, a v početných kruzích jeho příznivců mu získalo sympatie a slávu.“

„Kromě národovectví se hlásil ke konzervativním proudům; jména jako Webern, Berg či Schönberg byla pro něj synonymem úpadku.“

Na čem závisí odpověď na otázku, kam člověk patří a jaká je jeho identita? Váží víc objektivní údaje, nebo subjektivní pocity? Znamená víc místo narození, nebo vazba na komunitu, v níž následně žije? Na to vše nelze nemyslet při úvahách o životě a tvorbě osamělého barda, postupně však bojovnými davy vášnivě oslavovaného skladatele, harfisty, sbormistra, hudebního pedagoga, publicisty a básníka jménem Kamillo Horn…

„Firma Bechstein si v Seifhennersdorfu vybudovala kromě své továrny také příjemný komorní sál.“

„Kdo jiný by měl ve zdejší VielHarmonii vystoupit než Nikol Bóková, která na křídlo této značky natočila už tři alba.“

„Za sedm let urazila kus poctivé cesty.“

Od rozlehlých Kytlic, proslulých tím, že tu mívaly chalupy osobnosti typu Miroslava Horníčka, Vlastimila Brodského či Táni Fischerové, je to sem, co by kamenem dohodil. Poklidný, na první pohled až ospalý Seifhennersdorf leží kilometr, možná dva za někdejší hranicí; dnes ji člověk protne, aniž by si toho všiml. Za svůj dlouhý název vděčí tento německý, přesněji saský, korektněji lužickosrbský městys tomu, že se skládá z pěti původně samostatných vesnic. I tak tu dnes žije jen kolem tří a půl tisíce obyvatel. Čím může být podobné osídlení zajímavé pro hudební festival takového významu a prestiže, jakým je po třiadvaceti letech své existence Lípa Musica?…

„Transportem z 15. října 1944 byli po několikaletém pobytu v terezínském ghettu posláni do Osvětimi, kde je o dva dny později čekala smrt v plynové komoře.“

„Považovali jsme se za Vídeňany, ale Hitler z nás udělal Židy.“

„Měli to štěstí, že se nestali oběťmi holokaustu a jejich tvorba a odkaz mohly projít obvyklými cestami historického prověření a usazení.“

Není obvyklé, aby hned tři skladatelé měli stejné datum úmrtí. V případě slovního spojení „17. října 1944 koncentrační tábor Osvětim“ ovšem není divu. Ten den, nebo možná maximálně o den později, se tam nedobrovolně uzavřel život Pavla Haase, Viktora Ullmanna a Hanse Krásy. Patřil k nim ještě o hodně mladší Gideon Klein. Asi i proto se datum jeho úmrtí liší.

„Jiří Partyka kdysi požádal Vengerova po koncertě o společnou fotografii a nyní ho napadla odvážná myšlenka získat jej pro svůj festival.“

„Vyprodaný sál se těšil na zvuk stradivárek ex-Kreutzer, kterým bude za nedlouho tři sta let.“

„Nesmírně si Vengerov užíval okamžiků, kdy Prague Philharmonia zazněla po jeho sólové pasáži naplno a on se stal její součástí.“

Promítnu-li si v hlavě dva příběhy spojené s tímto světoznámým houslovým virtuosem, začínám věřit na pojem „cílené náhody“, který ve svých esejích i v názvu své autobiograficky laděné knížky razí kolega Alexander Goldscheider. Vystihuje totiž to, co bylo dáno prožít s Maximem Vengerovem nejen mně, ale především výkonnému a uměleckému řediteli Lednicko-valtického hudebního festivalu Jiřímu Partykovi. Stručně řečeno, jedná se jak o nezapomenutelný rozhovor pro média po telefonu, tak o způsob a průběh zajištění Vengerovova vystoupení na prahu letošního festivalového ročníku. Pro obojí platí, o čem jsem přesvědčen: že totiž život přináší situace, jaké napsat do filmového, televizního či rozhlasového scénáře by riskovalo odmítnutí dramaturga s poukazem na to, že je to „přitažené za vlasy“.

„Počátkem devadesátých let začal export našich absolventů do Finska, které bylo tehdy ovládáno carským Ruskem. König získal místo druhého koncertního mistra v Helsinském filharmonickém orchestru.“

„König se po bolševické revoluci dostal až do Harbinu v Mandžusku a v roce 1925 se stal prvním hudebníkem z Harbinu, který navštívil Japonsko.“

„V dubnu 1927 se stal jedním ze dvou stálých dirigentů Nového symfonického orchestru v Tokiu a byl prvním, kdo v Japonsku s profesionálním orchestrem dirigoval Beethovenovu Devátou.“

V Roce české hudby 2024 připomínáme pozapomenutého českého kosmopolitního hudebníka – houslistu a dirigenta Josefa Königa (1874–1932). Proslavil se zejména ve dvacátých letech 20. století v Japonsku. Dnes uplynulo od jeho narození 150 let.

„Do divadelních prázdnin roku 1874 vstoupil Smetana šťasten, i když unaven.“

„Během léta se začaly ozývat problémy se sluchem: začalo to jednou na procházce v lese, kdy měl halucinaci, že slyší flétnu…“

„Práci na Vyšehradu, započatou už v souvislostí s operou Libuše, odložil kvůli Dvěma vdovám, ale vrátil se k ní na podzim 1874.“

Rok 1874, to je v životě Bedřicha Smetany jarní úspěch s premiérou opery Dvě vdovy, první letní pobyt na Mladoboleslavsku a podzimní práce na symfonické básni Vyšehrad, ale v jiné rovině také pokračující boje a útoky týkající se jeho ideálů a působení v divadle. A nakonec nemoc a propuknuvší hluchota jako osobní i umělecká tragédie. Přelomový rok, ve kterém se otevřelo jeho poslední, paradoxně nejplodnější tvůrčí desetiletí.

„Hájil jsem názor, že pořady je třeba posuzovat nejen odborně, ale také z pohledu budoucího televizního diváka.“

„Cen bylo méně než pořadů, za které bych dal ruku do ohně, neboť mě přiměly k prožitku z umění, k úvahám o sobě i o době a výjimečně i k slzám.“

„Za titěrný rozpočet plní Zlatá Praha vzorně jeden z úkolů média veřejné služby.“

Sotva jsem loni po zralé úvaze završil svoje letité moderování na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha, poctil mě jeho ředitel Tomáš Motl nabídkou, jaká se neodmítá. Zastupovat na příštím, jednašedesátém ročníku této respektované soutěžní přehlídky Českou republiku v mezinárodní porotě, která bude posuzovat desítky pořadů z celého světa, rozdělené do tří kategorií. Rok utekl bohužel jako voda. A v pondělí 23. září jsem se ocitl na prahu dvoudenního maratonu, v jehož cílové pásce čekalo pětici porotkyň a porotců udělení minimálně pěti cen.

„Se Šubrtem bylo v Miláně už před očekávanou premiérou zacházeno více než nadstandardně.“

„Představa, že se krátce před premiérou Otella Verdi s Boitem toulali českými luhy a háji, je rozhodně půvabná.“

„Opravdu uvedlo Národní divadlo žhavou novinku dříve než operní mekky celého světa?“

Byl začátek února 1887 a do světa se právě rozletěla zpráva, že opera Giuseppa Verdiho na libreto Arriga Boita s názvem Otello je skutečným uměleckým triumfem… Před uvedením nové inscenace tohoto výjimečného díla v pražské Státní opeře 26. září letošního roku určitě neuškodí podívat se do historie a zaměřit se na některé pozoruhodné kapitoly dobrodružství, které bychom mohli zjednodušeně nazvat Otello a Praha. Kupodivu je to příběh, který se začal psát už velmi dávno.

„Schönbergovo umění se neprojevuje ve staticky uzavřeném melodickém tvaru, nýbrž v neustále proměnlivém procesu ze sebe vyplývajících a vzájemně se zprostředkovávajících motivů a frází.“

„Podle Schönberga teprve atonalita dává možnost dokončit to, na čem pracovali jeho chráněnci Wagner a Brahms.“

„Schönberg neuvažuje o dodekafonickém systému jako o sumě zákonitostí, které by kladly překážky umělecké svobodě, nýbrž jako o pouhé podmínce pro tvorbu rozmanitého a široce rozvrstveného množství hudebních frází, motivů, figur, akordů.“

Rakouský skladatel Arnold Schönberg je zcela jistě jednou z nejmysterióznějších osobností hudební historie. Bývá už běžnou praxí, že po uvedení téměř jakéhokoli Schönbergova díla odcházejí posluchači z koncertního či operního sálu tak nějak zmateni, překvapeni, znechuceni, pobouřeni, v mnoha případech ovšem také nadšeni, či dokonce opojeni. Již takovýto slepenec rozrůzněných a protichůdných emocí dává tušit, že tento svérázný suverén umělecké moderny, od jehož narození 13. září uplynulo rovných sto padesát let, znamená pro hudební dějiny důležitý milník…

„Hudebním samoukem byl do chvíle, co jej jako zázračné dítko přijali na Pražskou konzervatoř.“

„Byl pronásledovaný pošklebky na konto svého sudeťáctví, ale oficiálně si na něj naše meziválečná republika nezasedla.“

„Ač rád tvořil v duchu komiky, jeho lidský osud byl převážně tragický.“

Když se rodák z Chomutovska začal za první republiky se svojí hudbou prosazovat v Praze, byl pro mnohé místní přivadrovalcem, sudeťákem. Když jej Masarykův režim vyznamenal za operní dílo státní cenou, stal se pro české Němce odrodilcem, zrádcem. Když se na něj za druhé světové války provalilo, že je svobodným zednářem, zbavili ho nacisté všech funkcí i výhod. A když válka skončila, Benešův stát ho zavřel do sběrného tábora pro kandidáty odsunu, odkud už nevyšel živý…