„Klasické gala, jak symfonické, tak operní, odvážně vytlačilo předchozí rockové reje a vneslo do kontextu lidové merendy záblesk vyšší hudební kultury.“

„Ani tentokrát nebudou chybět árie, dueta či scény z oper, miliónkrát prověřené časem; mezi ně ale objevné hodnoty šikovně vplétají dramaturgové Národního francouzského orchestru.“

„Snad se tým francouzské televize konečně pochlapí a odpustí si zmatené švenkování kamer i zběsilé střihy.“

Francouzský státní svátek 14. července letos už podesáté vyvrcholí galakoncertem klasické hudby. Francouzský národní orchestr, jeho smíšený sbor a několik sólistů zvučných jmen bude řídit rumunský dirigent Cristian Măcelaru. Dramaturgií letošního koncertu je „výlet“ napříč frankofonní kulturou – publikum se může těšit na skladby Jacquesa Offenbacha, Germaine Tailleferre, Georgese Bizeta, Cécile Chaminade, Jeana-Philippa Rameaua a Maurice Ravela. Koncert přenáší od 21.15 ČT art.

Jakkoli hlučná, hektická a multikulturní, zachovává si – alespoň podle mého – metropole nad Seinou stále svůj rozverný šarm. Za svého zdejšího pobytu mezi světovými válkami jej Ernest Hemingway trefně vystihl názvem své knihy Pohyblivý svátek. A ještě před ním, za éry impresionismu, jej vlastně mezi řádky popsal též náš malíř Viktor Oliva. Jeho olejomalba Piják absintu zdobí kavárnu Slávie coby vzpomínka na výtvarníkův studijní pobyt ve městě světel. Nepochybně rozpustilý, jak dosvědčila výměna telegramů mezi ním a jeho pražským mecenášem, který umělcův pobyt financoval. „Paříž?“ zněla lakonická výčitka z Čech, narážející na informaci, že Oliva se víc než štětcům věnuje radovánkám. Odpověď dorazila vzápětí a byla rovněž jednoslovná: „Pařím!“

Od té doby se mnohé změnilo, ale i dnes by měl český bohém radost, kdyby se na Martových polích vmísil do mnohatisícového rozdychtěného davu. A oslavil s ním francouzský státní svátek večerním galakoncertem klasické hudby, jak symfonické, tak operní. Letos se bude 14. července konat už podesáté – a podeváté nám jej přímým přenosem zprostředkuje od 21.15 stanice ČT art. Včetně kontroverzní podívané, kdy před půlnocí vše završí ohromný třicetiminutový ohňostroj, široko daleko bavící publikum a mučící ptactvo.

Předchozí časovou plochu, čítající – od čtvrt na deset do půl dvanácté – dlouhých sto pětatřicet minut, opět zaplní efektní směs melodií a rytmů, kterou je snadné odborně rozpitvat a zavrhnout coby přehlídku hudební povrchnosti. Zajisté je to zčásti pravda. Zároveň ovšem nepochopení charakteru dotyčného večera i jistého posunu v jeho umělecké kvalitě. Vždyť klasické gala odvážně vytlačilo předchozí rockové reje, vneslo do kontextu lidové merendy záblesk vyšší hudební kultury a získalo přízeň diváků několika generací. Což není zase tak málo. Že toho dociluje především díky defilé slavných jmen, mediálně známých hudebních osobností, patří k věci. A pokud sólistky a sólisté odvádějí v rámci přiměřeně vynalézavé dramaturgie špičkový interpretační výkon, lze koncert zpod Eiffelky opatrně hodnotit jako obohacující.

Zdá se mi, že letos to dokonce platí o chloupek víc než v předchozích letech. Jistě, ani tentokrát nebudou chybět árie, dueta či scény z oper, miliónkrát prověřených časem: na pořad přijdou ukázky z Verdiho Traviaty, Mozartova Dona Giovanniho či jeho Figarovy svatby, případně z Lehárovy operety Země úsměvů – a opominut zjevně nemůže být ani sbor židů z Nabucca. Budiž. To jsou spásné jistoty, na nichž se drápkem zachytí i nepoučený divák. Mezi ně ale objevné hodnoty šikovně vplétají dramaturgové Francouzského národního orchestru, protože právě ten – zároveň vnímaný jako symfonické těleso veřejnoprávního rozhlasového vysílatele Radio France – je rok co rok garantem večera. Spolu se svým početným smíšeným pěveckým sborem spolehlivé kvality.

Tentokrát půjde jmenovitě o výlet napříč frankofonní kulturou, hudební i literární, který zajišťuje pařížskému galakoncertu punc osobitosti. Takřka symbolicky zazní ukázka z lehce frivolní Offenbachovy operety Pařížský život, kterou město uvedlo v předvečer druhé ze svých světových výstav roku 1866. Originálnější slibuje být připomenutí jediné ženy, která byla členkou proslulé Pařížské šestky – skladatelky, klavíristky a muzikoložky Germaine Tailleferre, svým životem rozkročené mezi Francií a Amerikou, zatímco svojí tvorbou svázané s kolegy (zprvu spolužáky na konzervatoři) Poulencem, Milhaudem či Honeggerem, ale později též s blízkým přítelem Ravelem. Díky ní alespoň zčásti ožije – sto jedna let po svém vzniku – rozverná hudební hříčka na motivy hry Jeana Cocteaua Svatebčané na Eiffelce.

Z podobného těsta, míněno z oblasti hudby inspirované literaturou, je Bizetova Svita z Arlésanky, která ožije díky koncertu zpod Eiffelky takřka po sto čtyřiceti letech. Scénická hudba ke hře Alphonse Daudeta, následně uvedené i na prknech pražského Národního divadla, vyvolala čilou dobovou diskusi na téma, zda je vůbec jako žánr pro divadlo vhodná či ne: „Hudba může mluvené drama,“ usnesla se nakonec kritika, „povznésti k jistému stupni obecné přízně a obliby…“ Jinou zajímavostí se 14. července večer stane ukázka z tvorby pařížské rodačky, zapomenuté skladatelky Cécile Chaminade, žijící v letech 1857 až 1944, kterou pro její klavírní virtuozitu překřtil právě Bizet na „malou Mozartku“. Navíc její dílko zazní v aktuální úpravě od avantgardní Britky Anne Dudley, známé nejen díky svým filmovým kompozicím, ale i členstvím v kapele s výmluvným názvem Art of Noise, mísící vlivy elektronické hudby s hiphopem a novou vlnou. Co bude výsledkem, Bůh suď.

Neústrojně se v kontextu celého gala, zaměřeného převážně na klasickou hudbu 19. století s odskoky do následujícího, jeví zařazení ukázky z opery barokního velikána, Lullyho následníka a Voltairova přítele Jeana-Philippa Rameaua. Na chvíli se s ním diváci vrátí málem o tři sta let zpátky, když zazní část z jeho exoticky znějící opery Dvorní Indové (někdy u nás překládané i jako Záletné Indky). Deset let před její pařížskou premiérou 23. srpna 1735 prý Rameau potkal ve městě Indiány z amerického státu Louisiana, byl zaujat jejich vzezřením i tancem – a vjem v něm uvízl tak silně, že složil dílo o dobově vnímaných „divoších“, ať už se v něm nakonec jedná o Turky, Peršany, Peruánce, či Severoameričany; zkrátka o kohokoli z dálav kromě Indů…

Relativním zklidněním bude následně možná působit jedna ze dvou orchestrálních svit, které Maurice Ravel vytěžil ze své „choreografické symfonie“, jak sám nazýval hudbu k baletu Dafnis a Chloe, vzniklou na objednávku od Sergeje Ďagileva. Moderními prostředky tlumočí příběh s antickými kořeny, který Goethe považoval za „poslední květ staré řecké literatury“. Představení v podání legendárního souboru Ruský balet, k němuž scénář vytvořil choreograf Michail Fokin a titulních rolí se zhostili Václav Nižinský s Tamarou Karsavinovou, okouzlovalo i provokovalo Paříž od své premiéry 8. června 1912.

Koncert zpod Eiffelovy věže se uskuteční pod taktovkou dvaačtyřicetiletého rumunského dirigenta Cristiana Măcelaru. Obdivuhodného muže z chudé venkovské rodiny o tuctu potomků, který se dokázal přesunout na studia za moře. A počínaje rokem 2003 se postupně – jako houslista a posléze i jako mistr taktovky – prosadil u symfonických těles v Miami, v Houstonu či ve Filadelfii. Po návratu do Evropy, kde od roku 2017 žije v Bonnu se svou americkou chotí Cheryl, profesí fagotistkou, získal Măcelaru s neobvyklou rychlostí prestižní angažmá u Francouzského národního orchestru. Od září 2020 jako hudební ředitel a o rok později jako šéfdirigent. Jistě především jeho zásluhou zazní na koncertu první ze dvou Rumunských rapsodií, které jeho slavný krajan George Enescu zkomponoval na prahu 20. století v pouhých devatenácti letech.

Mluvě o účinkujících, necelá polovina pochází z Francie. Kromě nám důvěrně známého cellisty Gautiera Capuçona to budou klavírista a skladatel Jérôme Ducros anebo tenorista Stanislas de Barbeyrac, před jedenácti lety laureát bruselské Mezinárodní soutěže královny Alžběty. Dále mezzosopranistka s polovičním italským původem Lea Desandre, kterou v roce 2018 přivezl do Prahy Marc Minkowski při dechberoucím provedení La clemenza di Tito v Národním divadle. K nim se připojí americká sopranistka Nadine Sierra, talent vystupující na operních jevištích už od šestnácti let, kdy v Humperdinckově Perníkové chaloupce rozkošně ztělesnila Skřítka uspávače. Ozdobou večera slibuje být proslulý řecký virtuóz Leonidas Kavakos, který provede Korngoldův Koncert pro housle a orchestr D dur z roku 1945. A poznáme rovněž německo-japonskou klavíristku Alice Saru Ott, někdejší vítězku významné soutěže Jugend musiziert, která – zdá se – před několika lety překonala zákeřný nápor roztroušené sklerózy: „Absolvovala jsem náročné turné, byla jsem nesmírně vyčerpaná,“ vzpomíná na osudový okamžik, „načež jsem v první den volna najednou necítila rty a pak už to šlo ráz na ráz, hrozilo naprosté znehybnění, ze kterého jsem snad vyvázla díky svému mládí, skvělé léčbě a urputné rehabilitaci…“

Pověstný pařížský život bude i při letošním státním svátku 14. července bohatý. Zda se večerní koncert stane jeho vyvrcholením, uvidíme už brzy. Snad se tým francouzské televize konečně pochlapí a odpustí si zmatené švenkování kamer i zběsilé střihy, které co chvíli kazí nerušený zážitek z přenosu. Bylo by na čase, protože se jedná o stále oblíbenější událost.

Foto: Wikipedia, Fb Cristiana Măcelaru, archiv Alice Sary Ott, Pixabay, Fb Francouzského národního orchestru