„Regionální festivaly, probíhající s Pražským jarem takřka paralelně, mu nejsou konkurencí; z jejich programu je třeba vyzobávat lahůdky.“

„Jak Victor Julien-Laferrière v olomoucké Redutě 28. května, tak Zlatomir Fung na MHF Leoše Janáčka o dva dny později ve Frýdku-Místku se předvedli v nejlepším světle.“

„S osvěžující upřímností se oba ve vzpomínkách vrátili k mezinárodním soutěžím, které jim otevřely cestu do světa.“

Česká hudební scéna se těší celé plejádě hudebních festivalů. Že za pozornost stojí nejen akce Pražského jara, jehož letošní ročník minulý týden skončil, dokazují například violoncellisté Zlatomir Fung nebo Victor Julien-Laferrière, jejichž hru si mohli vychutnat návštěvníci dvou paralelně probíhajících moravských festivalů.

Rok co rok poutá od května do června pozornost většiny kulturních recenzentů a hudebních publicistů Pražské jaro. Je to pochopitelné, logické, pohodlné – a nedostačující. Jistěže toto naše rodinné stříbro vyniká podobně jako Dvořákova Praha plejádou velkých výkonů a skvělých jmen; osobně si letos za všechny dovolím zmínit François-Xaviera Rotha a Mirgu Gražinytė-Tylu. Je co poslouchat, je na co se dívat, co hodnotit. A navíc se vše odehrává na dosah ruky. Do Rudolfina, do Smetanovy síně či dalších koncertních prostor se vesměs dá pohodlně dopravit městskou dopravou.

Nasednout do vlaku či autobusu, případně – za současných cen pohonných hmot – osedlat automobil a vydat se daleko za horizont Prahy už vyžaduje nasazení a námahu. Přitom se leccos zajímavého a hodnotného odehrává i jinde. Jistěže regionální festivaly klasické hudby, probíhající s Pražským jarem takřka paralelně, mu z různých příčin nejsou konkurencí. Z jejich programu je třeba si vybírat, vyzobávat lahůdky. Dramaturgy nejednou perně vybojované, ba vyvzdorované. Pořadatelé se totiž potýkají s vějířem místních potíží.

Především s nevelkým rozpočtem, závislým rozhodující měrou na štědrosti města či kraje, neboť privátní mecenáši jsou i desítky let po Listopadu vzácností. Též s početně omezenou cílovou skupinou diváků – čím menší osídlení, tím menší kulturní elita. V průměru oproti Praze navíc vesměs méně solventní. Nesnáz představuje rovněž absence vhodných koncertních sálů, když ty stávající jsou nejrůznějšího charakteru a původu – pravda, akusticky vylepšené díky rekonstrukcím z nedávných desetiletí. Například se jedná o následníky sorely z padesátých let minulého století (viz Dům kultury města Ostravy). Anebo o někdejší, míněno prvorepublikové i starší, prostory pro společenské a taneční zábavy (Reduta Olomouc). A mnohdy zní klasika v multifunkčně pojatých Národních domech, secesních památnících národního sebeuvědomění (Frýdek-Místek). Tato tři města jsem nezmínil náhodou.

V Ostravě se od 29. května do 1. července koná byvší Janáčkův máj, od roku 2018 zahrnující i bývalé Janáčkovy Hukvaldy a přejmenovaný na Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Kromě koncertů v moravskoslezské metropoli se pravidelně vydává též do dalších míst tohoto kraje, například právě do Frýdku s jeho silnou kulturní tradicí, pocházející ještě z dob před spojením s Místkem do nynějšího dvouměstí. Právě zde se z Petra Bezruče stal velký básník…

Západněji, na Hané, se už v termínu od 12. do 28. května odehrál Mezinárodní hudební festival Dvořákova Olomouc. Vzniklý před mnoha dekádami, ale pod současným názvem letos jubilující, neboť se v této podobě dočkal svého dvacátého ročníku.

Jak s Ostravskými, tak s Olomouckými jsem absolvoval množinu večerů. A nabízím pohled zevnitř, pohled v souvislostech na dva vybrané, byť na tomto portálu již kvalifikovaně odborně recenzované. Poprávu je totiž díky jejich protagonistům spojovalo velké očekávání. Vždyť se jednalo o dva nedávné vítěze tak proslulých klání, jako jsou Soutěž královny Alžběty v Bruselu a Čajkovského soutěž v Moskvě. V obou případech přicestovali mladí violoncellisté, vybaveni vynikajícími nástroji. A jak Victor Julien-Laferrière (ročník 1990) v olomoucké Redutě v sobotu 28. května, tak opravdu mladičký Zlatomir Fung (ročník 1999) jen o dva dny později ve Frýdku-Místku se předvedli v nejlepším světle. Koncentrovaní, vstřícní, pokorní. Se samozřejmostí skutečných profesionálů prokázali úctu k publiku, s jakou se má vystupovat jak v nejproslulejších sálech světa, tak v odlehlejších místech. Protože všude jsou diváci, kterých je třeba si vážit, neboť pro klasiku dýchají – a mnohdy ti nejskromnější, nejnenápadnější o ní mají největší znalosti a rozumějí jí nejlíp. Obě vystoupení byla také obohacena o besedy s umělci. V Olomouci před koncertem v tamním Mozartově sále, přiléhajícím k Redutě. A ve Frýdku-Místku přímo na pódiu hned poté, co dozněly poslední tóny a dlouhý potlesk.

Rozdíl spočíval v tom, že Francouz vystoupil s orchestrem v zádech, vždyť celý festival Dvořákova Olomouc pořádá místní Moravská filharmonie. Zatímco Američan bulharsko-hongkongského původu absolvoval v rámci MHF Leoše Janáčka komorní koncert, na němž ho dokonale doprovázel klavírista Richard Fu. S osvěžující upřímností se oba, jak Victor, tak Zlatomir, ve vzpomínkách vrátili k mezinárodním soutěžím, které jim výrazně otevřely dveře do světa.

V případě Juliena-Laferrièra se dokonce jednalo o dvě – vždyť pět let předtím, než zvítězil roku 2017 v Bruselu, se ve své nástrojové kategorii stal vítězem soutěže Pražského jara. Poprvé prý tehdy hrál s orchestrem: „Byl jsem vystrašený do morku kostí, ale asi jsem to nějak zvládl,“ připustil nyní s tím, že si tehdy mohl zároveň premiérově užít Dvořákův violoncellový koncert, k němuž se – přesně po deseti letech – vrátil v Olomouci. A jak to, zeptal jsem se, bylo poté v Bruselu? Dodržel Victor požadovanou samotu v „hudební kapli“ před finále? „Ano, v domě uprostřed zeleně jsem zodpovědně samotařil, o žádný kontakt s vnějším světem jsem se nepokoušel, jenom jsem celé dny cvičil, hrál, přemýšlel. Napřed mi bylo v naprostém odloučení úzko, ale pak jsem v něm našel zalíbení a řekl jsem si, že si občas podobný únik před světem budu dopřávat.“ A dopřává? „To víte, že ne… Nemám čas.“

Také Zlatomir Fung, pobavený mojí poznámkou, že s kombinací tohoto jména a příjmení by mohl být postavou z filmů o Růžovém panterovi, přiznal veliký strach, jaký pocítil v Moskvě roku 2019 před finálovým večerem Čajkovského soutěže. „Víte, dřel jsem předtím jako kůň, připravoval jsem se půl roku a teď nastala chvíle, kdy se buď všechno zúročí, anebo taky ne… Když to dopadlo dobře, všechno ze mě spadlo, cítil jsem úlevu a velkou vděčnost.“ Mladík, který o sobě říká, že je „stejně mladý jako euro“, a kromě hudby se věnuje tvůrčímu psaní, při hovoru neustále stáčel zrak na svoje cenné, rozuměj zapůjčené violoncello. Nástroj z konce 18. století od Lorenza Storioniho, jednoho z posledních cremonských mistrů, završujících zdejší velkou houslařskou éru. Kvůli tehdejším bojům, které na území dnešní Itálie vedli Francouzi či Rakušané, byl prý ve zdejších lesích pociťován nedostatek nejkvalitnějšího dřeva. Ovšem velikáni mezi houslaři, jako byl právě Storioni, dokázali i z toho, co bylo k dispozici, vykřesat robustní nástroj, na který se – slovy Funga – „dá přitlačit, aniž by to vadilo zvuku“. Ten mi připadal hutný, sytý, pod jeho rukama zpívající ve stylu Yo-Yo My.

Victor Julien-Laferrière třímal v náručí cello ještě o pár desítek let starší, pocházející z dílny slavného Domenica Montagnany. Jak k němu přišel? „Movití lidé nebo bohaté instituce, často například banky, kupují podobné nástroje jako investici. Mají je ukryté někde v trezoru a čekají, až se cena zvýší, aby je mohli se ziskem prodat. To ale není případ cella, na které hraji já. Nabídla mi ho nadace, abych tak řekl, múzického charakteru. Vedou ji významný katalánský tenorista Xavier Moreno, jehož francouzská žena Joséphine je bankéřkou. Takže si mohli nákup dovolit, ale s tím, že nástroj bude využíván, bude zrát tím, že se na něj bude hrát…“ Když na své violoncello Victor přiložil smyčec legendárního Dominiqua Peccatta z poloviny 19. století, zněl jemně, hladivě.

Oba sólisté se zajímali o historický náboj měst, ve kterých vystoupili. Victor ocenil informací, že Antonín Dvořák byl s Olomoucí po léta spjat činorodou spoluprací s místním pěveckým sborem Žerotín. A Zlatomir si slíbil, že pomyslný Janáčkův trojúhelník Hukvaldy – Ostrava – Frýdek (s jeho Frýdeckou Pannou Marií z první řady cyklu Po zarostlém chodníčku) jednou navštíví soukromě.

Oba by si jistě rádi jednoho dne zahráli i na Pražském jaru; vychutnali si ale – a publikum s nimi – i moravský máj.

Foto: Petra Hajská, Petr Tkáč, Daniel Schulz, Zdeněk Chrapek, Fb MHF Leoše Janáčka