PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Je na Kabeláčově Mysteriu času něco českého? Přesto je to jedna z nejlepších českých skladeb.“

„V hlavním městě operní invence holt tolik nekvasí.“

„Česká hudba nepotřebuje žádné kvóty.“

Rok české hudby 2024, který právě začíná a který je tentokrát ještě posílen důrazem nazývaným Smetana200, vzbuzuje hrdost i otázky. Jako výsledek vzájemného zvažování a poměřování obou možných postojů a přístupů se nabízí přesvědčení, že to, čemu se říká česká hudba, je charakteristické otevřeností ke světu – že prokazuje schopnost přijímat podněty z okolí a zároveň nabízet světu vlastní invenční řešení.

„Vzniklo výjimečné, nadčasové dílo, které navíc po uvedení do kin způsobilo ve světě ´mozartománii´.“

„Střet konformního, průměrného, žárlivého a konvenčního staršího umělce s uvolněným, drzým, samolibým a prostořekým, ovšem nesporně geniálním, Bohem políbeným mladším hudebníkem.“

„Československá metropole konkurovala uvažované Vídni nejen díky zachovalému, tehdy navíc ještě omšelému historickému centru, ale i tím, že byla pro americké filmaře mnohonásobně levnější.“

Osm Oscarů, třináct nominací na Oscara a dalších dvaatřicet ocenění včetně čtyř Zlatých globů. To je bilance jednoho z nejlepších filmů historie, jednoho z nejúspěšnějších titulů světové kinematografie – amerického velkofilmu o Mozartovi a Salierim. Filmu o hudební vášni a o konfliktu geniality a průměrnosti, ale i o nerovném a marném zápasu výjimečného jedince s představiteli institucionalizované moci. Amadeus Miloše Formana se točil v roce 1983, tedy před čtyřiceti lety. Mnoho záběrů tehdy vzniklo v Praze, další v Kroměříži.

„Jako mistrovská díla patří dnes Labutí jezero, Spící krasavice a Louskáček do zlatého fondu baletního žánru, stejně tak jako je hudba všech tří, zejména v orchestrálních suitách, mimořádně oblíbenou součástí symfonického repertoáru.“

„Petipa skladateli dodával přesně časově spočítané požadavky a pokyny. Staly se vodítkem pro průběh a směřování hudby, podrobně navázané na příběh i na veškerý pohyb. Některé tance se proměnily v orchestrální hity.“

„V Americe, kde nejspíš vznikla nejsilnější tradice zařazování díla jako ikonické součásti vánočního období, pochází skoro polovina tržeb baletních souborů z uvádění Louskáčka.“

Málokteré hudební dílo světového repertoáru patří tak neoddělitelně k vánočním svátkům jako Čajkovského Louskáček. Měl premiéru v prosinci 1892. Od té doby je stálicí klasického repertoáru baletních souborů po celém světě, titulem oblíbeným u dětských i dospělých diváků. Pohádka vypráví o dárcích pod stromečkem, o holčičce a jejím oživlém dřevěném panáčkovi, který se promění v prince. I kdyby šlo jen o sen, je to krásná představa, že?

„V čem tkví smysl tohoto festivalu? Co nám říká o tom, kam směřuje televizní svět? A kudy v této oblasti kráčejí naši tvůrci?“

„Jestli má televizního diváka něco ‚informovat, vzdělávat a bavit‘, je to v oblasti hudby (a tance a baletu) na obrazovce ztvárnění současného díla, soudobé opery.“

„Máme se vydat stejným směrem, nebo být vděčni za náš konzervativní přístup, za náš středoevropský ‚selský rozum‘?“

Banální konstatování, že čím je člověk starší, tím mu čas rychleji ubíhá, se mi potvrdilo i v končícím roce 2023. Co bylo v lednu, mi připadá jako před půl rokem; co v létě, jako by se odehrálo včera. Prosinec přináší ankety na téma „zážitek roku“, při nichž si v hlavě přehrávám film. O událostech, akcích, projektech, jimiž jsem pracovně prosvištěl, aniž bych měl čas se ptát názvem Gauguinova plátna z Národní galerie: Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? Nyní, když je venku tma od čtyř odpoledne do osmi ráno, přichází čas zklidnění a ohlížení…

„Dvořák už tu nežije, hlásal v té době v pragmatickém duchu novinový úvodník.“

„Carnegie se projevil jako vizionář.“

„S ohledem na setrvalou mezinárodní popularitu bylo první uvedení Novosvětské symfonie určitě nejdůležitější světovou premiérou, která se v této síni kdy odehrála.“

Šestnáctého prosince roku 1893, před sto třiceti lety, zněla jen rok a půl starou newyorskou koncertní síní Carnegie Hall nová hudba. Symfonie e moll Antonína Dvořáka, toho času ředitele tamní konzervatoře. Premiéra vzbuzovala velké očekávání, a to i díky skladatelovým odvážným veřejným prohlášením o černošské a indiánské hudbě jako o potřebném základu a zdroji tamní nové národní hudby. Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl.

„Roku 1831 byl chlapec vyslán do Prahy na studia medicíny, ale hrou se mu podařilo zaujmout Václava Jana Křtitele Tomáška.“

„Dreyschockovi bylo pětadvacet, když se vydal na první turné, kde zažil ovace jako ‚největší žijící klavírista‘.“

„V roce 1862 byl pozván samotným Antonem Rubinsteinem, aby se zařadil mezi pedagogy na čerstvě vzniklé konzervatoři v Sankt Petěrburgu.“

Počátkem dubna bývá v Benátkách vlídné počasí. Sem tam sice skropí laguny vlahý deštík, ale jinak se slunce pohupuje nad mořem až třináct hodin denně. Nic z toho si na apríla 1869 nevychutnal padesátiletý muž, jehož toulavý život se onoho dne v Benátkách uzavřel. Alexander Dreyschock – klavírní virtuos, svým interpretačním uměním přinejmenším srovnatelný s veličinami jako Ferenc Liszt nebo Fryderyk Chopin. Podobně jako oni také skladatelem, a pilným. Jen pro klavír zkomponoval na sto padesát „kousků“.

„Drejslův Koncert pro klavír a orchestr je podle dirigenta Tomáše Židka ‚velmi hluboká skladba a nenese žádné stopy socialistického realismu‘.“

„Jenže pak vznikla jeho Píseň kulometných čet na text Pavla Kohouta a další díla jako Sláva tankům, Voják úderník nebo Za Gottwalda vpřed.“

„Osudné noci vešli do budovy Pražské konzervatoře muži v černých kabátech, ptali se po Drejslovi; poté se ze dvora rozlehl strašlivý křik.“

Když se 29. dubna 1923 ve čtyři ráno narodil v dobrušském domku č. 44 manželům Antonii a Josefovi Drejslovým syn Radim, nemohl nikdo tušit, jak velký talent k hudbě s ním přišel na svět. Ovšem ani to, jak dramaticky se bude jeho krátký život vyvíjet. Vždyť budoucího skladatele i dirigenta, který zemřel pár dní před svými třicátými narozeninami, jmenovitě 20. dubna 1953, čekal sice v dospělosti zprvu jásavý vzestup, po něm však o to ponuřejší pád. Ale po pořádku.

„Elvira de Hidalgo jasnozřivě vycítila, že hlas její svěřenkyně je a bude plný vnitřního napětí, citu pro melodii a neodolatelné individuality, přitahující pozornost.“

„Ohlasy po premiéře Giocondy, která se ve Veroně odehrála 2. srpna 1947, byly výjimečné. Předpovídalo se, že jde o novou vycházející hvězdu.“

„Obav z dalšího možného selhání a z nich vyplývajících zdravotních a psychických potíží už se po zbytek života úplně nezbavila.“

Na druhý prosincový den roku 2023 připadá jistě několik výročí. Z nich jen jedno hudební je však opravdu velké: před sto lety se narodila Maria Callas. Není potřeba dodávat k tomuto jménu o mnoho víc. Dlouho byla a snad ještě je, alespoň v hudebních kruzích, zcela jedinečně uctívanou operní pěvkyní. Legendární, možná až trochu zbožštělou. Sebevědomou, nedostižnou profesionálkou. Dodnes pravá diva,…

„Libuše, obdobně jako Má vlast, provázela naše předky v jedinečných chvílích.“

„K Národnímu divadlu patří nespočet dalších premiérovaných tuzemských operních děl i českých premiér děl zahraničních.“

„Znali se Bedřich Smetana a Antonín Dvořák? Jistěže ano.“

V Praze se 18. listopadu ke 140. výročí otevření Národního divadla uskutečnilo slavnostní představení Smetanovy Libuše. Do inscenace z roku 2018, v režii Jana Buriana, na scéně Daniela Dvořáka a za řízení Roberta Jindry, se zařadili noví představitelé hlavních rolí – mladá slovenská sopranistka Mária Porubčinová jako Libuše a Jiří Brückler jako Přemysl. Dalšími sólisty byli Tamara Morozová, Kateřina Jalovcová, Pavel Švingr a Aleš Jenis, v roli Chrudoše Martin Bárta a jako Štáhlav Aleš Briscein.

„Nenajde se u nás nikdo jiný, kdo zkomponoval operu na libreto, které mu daroval sám velký Richard Wagner.“

„V pětatřiceti byl vybrán za ředitele Pražské konzervatoře, což pobaveně glosoval Hector Berlioz: ‚Jistě byli členové výboru posedlí chvilkovým šílenstvím.‘“

„Pražská premiéra Kittlovy nejznámější opery se roku 1848 odehrála jen tři dny před vypuknutím revoluce v Paříži.“

Zpola či zcela zapomenut může být umělec z různých důvodů. Například proto, že se z vlasti přemístí do jiných zemí, kde se sice uplatní, ale neproslaví natolik, aby se jeho pověst donesla zpátky domů. Vyskytují se ovšem i odlišné případy. Osobitý jedinec se doma ocitne ve vnitřní emigraci, protože se neumí ani nechce přizpůsobit panujícím poměrům. Anebo se z národnostních příčin ocitne na pomezí svou světů. A dříve či později se dopracuje poznání, že ani v jednom z nich nebyl přijat bezezbytku; že vlastně nepatří nikam.

„La Scale, baště bel canta, by tedy měl Grimes dokonale vyhovovat. Leč, jaksi nevyhovoval.“

„Nebyl to puritánský minimalismus, jen laciná výprava.“

„Jako by kritici zapomínali na to, v jakých podmínkách se hudební umění u nás rodí, jaké úsilí hudebníků, sólistů, výtvarníků, produkčních se za inscenacemi skrývá, jakou odvahu musí mít umělec, který jde se svou kůží na trh.“

Vypravil jsem se do Teatro alla Scala na Brittenova Petera Grimese. Britten měl výročí, takže i mnohé operní domy, které jsou zaměřeny na odlišný repertoár, sáhly po tvorbě velkého melodika 20. století. Peter Grimes je Brittenova první opera a orientace na melodiku je tu opravdu silná. Jeho další opery směřují už více ke konverzačnímu stylu. La Scale, baště bel canta, by tedy měl Grimes dokonale vyhovovat. Leč, jaksi nevyhovoval.

„Návrat do atmosféry, jaká snad panovala ve Vídni před půldruhým stoletím, opět zprostředkují tamní filharmonikové milionům televizních diváků.“

„Dvanáct z celkového počtu osmnácti skladeb opět připomene tvorbu dynastie Straussů.“

„Taktovku svěřují zásadně dirigentům, s nimiž je pojí letitá spolupráce; proto ji 1. ledna 2024 pozdvihne Christian Thielemann.“

Zkouším-li se s přesně dvouměsíčním předstihem přenést do rozpoložení, v jakém budu 1. ledna 2024 po jednatřicáté komentovat Novoroční koncert z Vídně pro Českou televizi, nemohu setřást z mysli poněkud neveselé ohlédnutí. Čtyři roky už trvá ve světě i u nás období, jaké jsme si předtím neuměli ani nechtěli představit. Od března 2020 do února 2022 vládlo třeštění kolem covidu, zčásti pochopitelné a v mnohém neospravedlnitelné. Ruskou invazí na Ukrajinu jako by covid mávnutím čarovného proutku zmizel; zato od té doby žijeme v obavách z války, ať už oprávněných či přeháněných. A od počátku října 2023 umocněných zprávami o hrůzách v Izraeli, jež by mohly přerůst do globálního konfliktu.

„Na Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při turné orchestru Národní divadla největším dojmem Paříž.“

„Konečně v roce 1923 přišel balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne ´impresionistický´, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.“

„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy.“

Měl pobýt tři měsíce, místo toho však zůstal sedmnáct let. Tak charakterizují životopisy Bohuslava Martinů jeho příjezd do Paříže v polovině října roku 1923, tedy před rovnými sto lety. Stipendium určené na nedlouhé studium skladby u Alberta Roussela se stalo příležitostí a prostředkem k naplnění bytostné touhy vymanit se nejen z tuzemské provinční malosti, ale i z konfrontace s německými a rakouskými kulturními a myšlenkovými vlivy. Martinů se upínal k Francii z obdobných důvodů jako Janáček k Rusku.

„Koncem místních svátků měla jako obvykle odstartovat v Izraeli koncertní sezóna; jenže po vpádu teroristů z Hamásu bylo náhle vše jinak.“

„Členky a členové Izraelské filharmonie se vydali v hloučcích do různých míst, kde lidé potřebovali útěchu; ke společnému dílu se sešli až 22. října.“

„Po hymně Hatikvah a Fanfárách pro Izrael vyvrcholila řeč Lahava Shaniho citátem výroku, který kdysi proslovil Leonard Bernstein při koncertu na památku zavražděného prezidenta Kennedyho.“

Psalo se 11. září, když na letošním ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha koncertovala Izraelská filharmonie. V rámci příprav na debatu po potlesku se třemi protagonisty mě nemohla minout symbolika tohoto data, provázející celý civilizovaný svět od roku 2001. Zvažoval jsem, zda se jej v hovoru dotknout. Koneckonců houslista Gil Shaham žije v New Yorku; cellista Kian Soltani i dirigent Lahav Shani sice tehdy navštěvovali teprve základní školu, ale přesto se jim ponurost zmíněného data mohla vštípit do paměti…

„V jednadvaceti sáhlo po Süsskindovi pražské Německé divadlo; zároveň koncertoval jako slibný a stále vyhledávanější klavírista.“

„Roku 1942 se stal v Londýně dirigentem zajímavé společnosti Carl Rosa Opera Company, kde měl v souboru k dispozici i hvězdné sólisty.“

„Následovaly Hansovy mnohaleté toulky napříč zeměkoulí; do Československa zavítal jen jednou, v rámci Pražského jara 1964.“

Dirigoval, hrál na klavír, skládal nebo vyučoval v Československu, Nizozemí, Velké Británii, v Severní i Jižní Americe. Poté, co z naší země odešel, se sem během zbývajících dvaačtyřiceti let života vrátil jen jednou, pouze nakrátko. A přece nám v mnoha ohledech, hudebním školením počínaje a válečným koncertováním konče, patřil. Natolik výrazně, že vzpomínka na něj není kuriozitou, ale nezbytností. Hans, či chcete-li Hanuš, nebo dokonce Jan, Walter Süsskind v sobě totiž navždy nesl étos pražského prostředí za první československé republiky, byť na svět přišel ještě za Rakouska-Uherska.

„Přivedl jej také do společnosti Ely Švabinské, první manželky Maxe Švabinského, která letní měsíce trávívala obklopena uměnímilovnou společností v půvabné chaloupce ve vesničce Kozlov.“

„Jako každý velký umělec reagoval Martinů svým uměním na každý kulturní nebo přírodou způsobený zážitek.“

„Cyklus klavírních skladeb Motýli a rajky je tedy reakcí na spatřené exponáty ve Švabinských domě.“

Nedávné výročí 150 let od narození významného českého malíře Maxe Švabinského (17. září) vybízí k připomenutí jeho osobnosti z nejrůznějších úhlů pohledu. Byly (a ještě budou) to jednak muzejní výstavy – právě končící výstava v Rajhradě u Brna nazvaná Básník obrazu – Max Švabinský a literární inspirace či společná výstava jihlavského muzea a zlínské galerie s názvem Univerzum Max Švabinský, která se ve Zlíně uskutečnila na jaře a do Jihlavy připutuje na konci listopadu. Dále pak různé semináře a konference – Fenomén Švabinský v České Třebové 16. června či Umělec a město v Kroměříži 13. a 14. září. Ty všechny představily umělce v rovině výtvarné. Drobným kamínkem v mozaice pohledů na osobnost Maxe Švabinského budiž i tento text, který se umělce samého sice týká jen okrajově, nicméně nabízí propojení světa jeho a světa hudebního, reprezentovaného klavírní skladbou Bohuslava Martinů.

„Po vzpomínce na J. Ch. Bacha nastala chvíle pro návrat k zapomenuté tvorbě valtického rodáka J. M. Spergera.“

„Jakmile se v jeho Koncertu pro kontrabas a orchestr rozezněl sólový nástroj Indiho Stivína, zaujal mě jeho jeho hebký, zpěvný tón.“

„Lednicko-valtický hudební festival je letos zaměřen na tzv. ‚Rising Stars‘; hned tuto středu podniká výpad do Prahy, kde úmyslně v sále HAMU, sídlícím v Lichtenštejském paláci, vytasí další ze svých trumfů.“

Nestává se často, aby jeden koncert proběhl ve znamení tří premiér. Dvou světových a jedné obnovené české, mající ovšem úzký vztah k místu konání. Uskutečnil se v rámci osmého Lednicko-valtického hudebního festivalu (LVHF), uskutečnil se v neděli 24. září a potěšil vyprodané hlediště barokního divadla, důvtipně přituleného k rozlehlému baroknímu zámku ve Valticích. Že se mimochodem jedná o nedávno pořízenou kopii, je vlastně svým způsobem ku prospěchu. Divákům se zde sedí mnohem pohodlněji než v hledištích historicky cenných skvostů, jakými se pyšní Český Krumlov či Litomyšl; účinkující mají k dispozici vhodnější, vzdušné zázemí.

„Jednalo o nejmodernější varhany v zemi. Stát na nich nešetřil, objednal ze zahraničí ty nejkvalitnější materiály a díly.“

„Při rozsáhlé přestavbě Paláce kultury na Kongresové centrum varhany koupila Janáčkova filharmonie Ostrava.“

„Katolická farnost v centru Ostravy potřebuje sesbírat přibližně 27,5 milionu korun. Není to málo, ale zcela nové varhany by vyšly až na čtyřnásobnou částku.“

Varhanám Janáčkovy filharmonie, jejíž sál v Domě kultury města Ostravy se rekonstruuje, dá nový život umístění v ostravské římskokatolické katedrále Božského Spasitele. Není to nicméně první stěhování tohoto nástroje. Do devadesátých let byl umístěn v pražském Sjezdovém sále Paláce kultury.

„Vytvořil poměrně rozsáhlé dílo, jenomže jeho životní pouť byla v řadě zlomových chvil zavrženíhodná.“

„Horlivost myšlenkám národního socialismu projevoval ochotně; zároveň se zasloužil o to, že Pražská konzervatoř nebyla během válečných let uzavřena.“

„Za svoji novou kariéru v NDR, pro niž provedl názorový obrat o 180 stupňů, musel Finke projevit vděk.“

V podloží cyklu, mapujícího příběhy našich hudebně zaměřených spoluobčanů židovského či německého původu, se skrývá špetka nostalgie. Proč se dějiny ubíraly tak klikatě, že tito nadaní lidé museli odejít? Jak to, že neprojevili zájem se vrátit zpět? Čím to, že jsme na ně zapomněli? Proto, že jejich umělecký vklad nebyl významný? Anebo už z podvědomé nechuti k těm, kteří vyzařovali jinakost?

„Neexistuje metodika, která by říkala, podle čeho se stanovuje velikost varhan.“

„Velikost varhan se měří podle počtu jejich píšťal. Ostatní parametry, jako počet rejstříků nebo manuálů, jsou irelevantní.“

„U varhan nerozhoduje počet píšťal, rejstříků nebo manuálů, ale kvalita zvuku a bohatství barev.“

Balet Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější, pohádka o myších, má na takto položenou otázku v samém závěru jasnou odpověď. Není teď podstatná, ale samozřejmě, že jím není ten, kdo je největší. Mimochodem – kdo je vlastně na světě největší…? Na muzikantskou otázku, který hudební nástroj je největší, je obecná odpověď vcelku jasná. Ani tuba, ani kontrabas, ale varhany. I když jsou každé jinak veliké…

„Bohyně je v závěru Fuxovy opery Costanza e Fortezza ztotožněna s císařovnou a Řím s Prahou.“

„Námětem Zelenkovy skladby Sub olea pacis je získání královské koruny Václavem a dědičný nárok Habsburků na ni.“

„Caldarova oslavná serenata La Concordia de‘ Pianeti vznikla pro velkolepou hudební oslavu jmenin císařovny Alžběty.“

V prosinci roku 1723 zemřel v Praze ve věku šestačtyřiceti let Jan Blažej Santini-Aichel, český architekt italského původu, představitel jedinečného stylu nazývaného barokní gotika. Jen o tři měsíce dříve bylo hlavní město dějištěm události, která se do uměleckého odkazu barokní doby otiskla také silně, ale v jiném oboru – v hudbě…

„Teprve jasné rozdělení do čtyř veřejnoprávních televizních okruhů umožnilo věnovat jeden z nich přes den dětem a večer kultuře.“

„Na portálu o klasické hudbě to může znít svatokrádežně, ale je dobře, že dramaturgie ČT art se nezaměřila jen na tento druh hudební kultury.“

„Jsem zvědav, jak se bude ČT art vyvíjet ve druhé dekádě, v měnící se mediální krajině a za nového vedení na Kavčích horách.“

Psal se poslední srpnový den roku 2013. Byla sobota. Podle zpráv České televize se prezident Obama ještě nerozhodl pro vojenský zásah v Sýrii; ostravský primátor Petr Kajnar označil volební kandidátku své ČSSD za nedemokratickou; Bayern porazil Chelsea na penalty a získal superpohár. Den jako každý jiný? Ne tak docela. Alespoň ve světě médií a kultury. Právě tehdy totiž zahájila Česká televize vysílání kulturního programu ČT art. Téměř přesně dva roky po zvolení Petra Dvořáka do funkce generálního ředitele tohoto veřejnoprávního média se tak naplnila vize, sdílená v některých myslích a srdcích nejméně patnáct let.

„Talentovaný Ferdinand veřejně koncertoval už od šesti let a prvního samostatného vystoupení se dočkal jako devítiletý.“

„Sám Petr Iljič Čajkovskij o něm prohlásil, že je to ‚velikán houslí naší doby‘, a věnoval mu svůj Smyčcový kvartet č. 2 F dur.“

„Ferdinandovým odchodem ze života hudební rod Laubů nevyhynul; jeho syn Váša se totiž potatil.“

Patří muž, kterého nejeden z jeho významných hudebních současníků považoval za „velikána houslí“, do tohoto cyklu? Do seriálu, mapujícího naše někdejší spoluobčany německého či židovského původu, natolik zatoulané ve světě, že doma upadli do zapomnění? Ano i ne. Aneb, jak němčina umí jednoslovně vyjádřit, jein.

„Karel Husa užívá v citaci husitský chorál, který je pro českého posluchače jasným symbolem národní identity, ztělesněním odporu, ale i naděje.“

„Osm tisíc provedení je v soudobé hudbě opravdové unikum, za kterým ovšem stojí vedle uměleckých kvalit rovněž silný politický moment.“

„To je osud většiny z těch uměle vyřazených z kontextu umění, těch, o kterých komunistický režim z ideologických důvodů záměrně mlčel.“

Jedenadvacátý srpen. Neblahé datum okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy, v čele s armádou tehdejšího Sovětského svazu, našlo výrazný ohlas v tvorbě Čechoameričana Karla Husy. Jeho Hudba pro Prahu 1968, dobře napsaná a intenzivně emotivní, zaznamenala už tisíce provedení po celém světě.

„Záměr ústrojně zapadal do koncertní řady Historické reflexe, rozprostřené do dvou koncertních sezón současnosti.“

„Benefiční koncert má svá pravidla, jeho smyslem je přitáhnout co nejsolidnější sledovanost programem oslovujícím širokou veřejnost, ovšem v kultivované podobě.“

„Koncert pro Zelenou horu potěšil a splnil svůj účel v povznášejících souvislostech i v pekelném vedru.“

Asi nelze začít jinak než nezbytným upozorněním. Řeč nebude o Santiniho skvostu, jakým je poutní kostel ve Ždáru nad Sázavou zapsaný na příslušné listině UNESCO, krásný na pohled a plný tajemné symboliky při zkoumání uvnitř. Tématem budiž tentokrát jiná Zelená hora; zámecký areál u Nepomuku, tyčící se na vrcholu strmého kopce nad městem.

„Nakonec přece jen – a dochované spisy ukazují, že po tvrdých diskusích mezi radními – nabídli post kantora Bachovi.“

„Připisuje se mu výrok, že cílem a účelem celé hudby by nemělo být nic jiného než oslava Boha a osvěžení duše…“

„Když nastoupil do úřadu, začalo nejproduktivnější období jeho života.“

Jak to bylo v osmnáctém století přesně s letními prázdninami, není teď úplně důležité. Pravděpodobně ale bylo od školního vyučování volno na dva týdny během senoseče, tedy v červnu, a na dva týdny v době žní, tedy v srpnu. Pokud to platilo i pro žáky a učitele Tomášské školy v Lipsku, měl možná Johann Sebastian Bach před třemi sty lety právě nějaké volno. Když však na jaře toho roku 1723 nastoupil do úřadu tomášského kantora, musel začít podle rozvrhu pracovat hned…

„Příběh jeho života byl natolik pozoruhodný, kuriózní až pitoreskní, že si o zmínku vyloženě říká.“

„V Terezíně se stal členem orchestru, který byl roku 1944 přinucen účinkovat v ponižujícím dokumentu Vůdce daroval Židům město.“

„Nejblíž svému vzdělání se Mandl po útěku z vlasti ocitl v rozhlasové stanici Deutsche Welle, kde se podílel na tvorbě a produkci kulturních pořadů včetně hudebních.“

Jako houslista se neproslavil; nevystupoval ani sólově či coby komorní hráč ani nepůsobil v orchestru. Snad kromě jednoho, jehož jedinečnost byla ovšem spíš bolestná. Nezachovala se zvuková nahrávka jeho umu, neexistuje rozhlasový ani televizní záznam. Snad jen jeho pedagogická činnost stojí za zmínku. Patří tedy Herbert Thomas Mandl, jak si Tomáš po své odchodu do světa říkal, do tohoto cyklu?

„Ve dvojjediné roli ředitele a dramaturga připravil Vít Havlíček pět různorodých koncertů; konají se ob týden, vždy v sobotu, od 24. června do 19. srpna.“

„Výběrem tří hudebních ukázek respektoval Daniel Matejča pomyslný oblouk, který byl koncertem 22. července vyklenut.“

„Sólovými interpretacemi střídal houslistu čelný varhaník naší střední generace a zároveň dirigent i pedagog Petr Rajnoha.“

Přestože jeho dědeček byl negramotným vesničanem, hrabě František Antonín Špork se díky otcově úsilí i vlastním schopnostem vyšvihl mezi bohaté a mocné. Jako každý novozbohatlík, nouveau riche, ovšem trpěl typickým komplexem, že tradiční elity ho neberou vážně. I z tohoto důvodu se zřejmě stal mecenášem umění. Výtvarného, když štědře podporoval sochaře Matyáše Bernarda Brauna, ale také hudebního…

„Hudba patří k Santiagu de Compostela neoddělitelně. Barokní i novější, ale především asi pochopitelně a s naprostou samozřejmostí hudba středověká.“

„Hudební katalog katedrály v Santiagu byl popsán a zveřejněn až v padesátých letech dvacátého století. K městu se váže například osobnost skladatele Melchora Lópeze, žijícího mezi roky 1759 a 1822.“

„Ke Svatojakubské pouti dnes patřit i vokální hudba komponovaná na světské galicijské texty.“

Na 25. července připadá Jakubův svátek. Santiago de Compostela, španělské město s údajným hrobem apoštola Jakuba, je po staletí cílem tisíců a tisíců křesťanských poutníků. Daleko už odtamtud není na druhý nejzazší západní výběžek evropského kontinentu, poloostrov jménem Finisterre – Konec země. Pouť často směřuje symbolicky až tam. Peregrinatio ad limina Sancti Jacobi, El Camino de Santiago, Svatojakubská cesta… Tak silný kult a tak dlouhá tradice mají samozřejmě i hudební stránku.

„Vévodit Galakoncertu z Paříže 14. července budou například tenorista Jonas Kaufmann nebo barytonista Ludovic Tézier; diváky hodlá zaujmout i hvězdný klavírista Daniil Trifonov.“

„Svébytnou disciplinou, náchylnou k mnoha problémům, je ale samotný televizní přenos; co divákovi doma před ‚bednou‘ nabídnout?“

„Detaily nemusí diváka v bytě zajímat; možná ale dodají další rozměr sledování pátečního přenosu na ČT Art.“

Jako pokaždé během posledních jedenácti let i tento pátek se – v den státního svátku Francie – zaplní Martova pole pod Eiffelovou věží desítkami tisíc diváků, což v zemi, která co chvíli vře výbuchy pouličního násilí, představuje i bezpečnostní riziko. Především je však večer 14. července vítanou příležitost nabídnout široké veřejnosti „to nejlepší z klasiky“. Jak publiku rozesetému po trávníku, tak milionům televizních diváků v mnoha zemích světa včetně České republiky. Letos program ČT Art odvysílá Galakoncert z Paříže podesáté za sebou.