PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„La Scale, baště bel canta, by tedy měl Grimes dokonale vyhovovat. Leč, jaksi nevyhovoval.“

„Nebyl to puritánský minimalismus, jen laciná výprava.“

„Jako by kritici zapomínali na to, v jakých podmínkách se hudební umění u nás rodí, jaké úsilí hudebníků, sólistů, výtvarníků, produkčních se za inscenacemi skrývá, jakou odvahu musí mít umělec, který jde se svou kůží na trh.“

Vypravil jsem se do Teatro alla Scala na Brittenova Petera Grimese. Britten měl výročí, takže i mnohé operní domy, které jsou zaměřeny na odlišný repertoár, sáhly po tvorbě velkého melodika 20. století. Peter Grimes je Brittenova první opera a orientace na melodiku je tu opravdu silná. Jeho další opery směřují už více ke konverzačnímu stylu. La Scale, baště bel canta, by tedy měl Grimes dokonale vyhovovat. Leč, jaksi nevyhovoval.

„Návrat do atmosféry, jaká snad panovala ve Vídni před půldruhým stoletím, opět zprostředkují tamní filharmonikové milionům televizních diváků.“

„Dvanáct z celkového počtu osmnácti skladeb opět připomene tvorbu dynastie Straussů.“

„Taktovku svěřují zásadně dirigentům, s nimiž je pojí letitá spolupráce; proto ji 1. ledna 2024 pozdvihne Christian Thielemann.“

Zkouším-li se s přesně dvouměsíčním předstihem přenést do rozpoložení, v jakém budu 1. ledna 2024 po jednatřicáté komentovat Novoroční koncert z Vídně pro Českou televizi, nemohu setřást z mysli poněkud neveselé ohlédnutí. Čtyři roky už trvá ve světě i u nás období, jaké jsme si předtím neuměli ani nechtěli představit. Od března 2020 do února 2022 vládlo třeštění kolem covidu, zčásti pochopitelné a v mnohém neospravedlnitelné. Ruskou invazí na Ukrajinu jako by covid mávnutím čarovného proutku zmizel; zato od té doby žijeme v obavách z války, ať už oprávněných či přeháněných. A od počátku října 2023 umocněných zprávami o hrůzách v Izraeli, jež by mohly přerůst do globálního konfliktu.

„Na Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při turné orchestru Národní divadla největším dojmem Paříž.“

„Konečně v roce 1923 přišel balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne ´impresionistický´, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.“

„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy.“

Měl pobýt tři měsíce, místo toho však zůstal sedmnáct let. Tak charakterizují životopisy Bohuslava Martinů jeho příjezd do Paříže v polovině října roku 1923, tedy před rovnými sto lety. Stipendium určené na nedlouhé studium skladby u Alberta Roussela se stalo příležitostí a prostředkem k naplnění bytostné touhy vymanit se nejen z tuzemské provinční malosti, ale i z konfrontace s německými a rakouskými kulturními a myšlenkovými vlivy. Martinů se upínal k Francii z obdobných důvodů jako Janáček k Rusku.

„Koncem místních svátků měla jako obvykle odstartovat v Izraeli koncertní sezóna; jenže po vpádu teroristů z Hamásu bylo náhle vše jinak.“

„Členky a členové Izraelské filharmonie se vydali v hloučcích do různých míst, kde lidé potřebovali útěchu; ke společnému dílu se sešli až 22. října.“

„Po hymně Hatikvah a Fanfárách pro Izrael vyvrcholila řeč Lahava Shaniho citátem výroku, který kdysi proslovil Leonard Bernstein při koncertu na památku zavražděného prezidenta Kennedyho.“

Psalo se 11. září, když na letošním ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha koncertovala Izraelská filharmonie. V rámci příprav na debatu po potlesku se třemi protagonisty mě nemohla minout symbolika tohoto data, provázející celý civilizovaný svět od roku 2001. Zvažoval jsem, zda se jej v hovoru dotknout. Koneckonců houslista Gil Shaham žije v New Yorku; cellista Kian Soltani i dirigent Lahav Shani sice tehdy navštěvovali teprve základní školu, ale přesto se jim ponurost zmíněného data mohla vštípit do paměti…

„V jednadvaceti sáhlo po Süsskindovi pražské Německé divadlo; zároveň koncertoval jako slibný a stále vyhledávanější klavírista.“

„Roku 1942 se stal v Londýně dirigentem zajímavé společnosti Carl Rosa Opera Company, kde měl v souboru k dispozici i hvězdné sólisty.“

„Následovaly Hansovy mnohaleté toulky napříč zeměkoulí; do Československa zavítal jen jednou, v rámci Pražského jara 1964.“

Dirigoval, hrál na klavír, skládal nebo vyučoval v Československu, Nizozemí, Velké Británii, v Severní i Jižní Americe. Poté, co z naší země odešel, se sem během zbývajících dvaačtyřiceti let života vrátil jen jednou, pouze nakrátko. A přece nám v mnoha ohledech, hudebním školením počínaje a válečným koncertováním konče, patřil. Natolik výrazně, že vzpomínka na něj není kuriozitou, ale nezbytností. Hans, či chcete-li Hanuš, nebo dokonce Jan, Walter Süsskind v sobě totiž navždy nesl étos pražského prostředí za první československé republiky, byť na svět přišel ještě za Rakouska-Uherska.

„Přivedl jej také do společnosti Ely Švabinské, první manželky Maxe Švabinského, která letní měsíce trávívala obklopena uměnímilovnou společností v půvabné chaloupce ve vesničce Kozlov.“

„Jako každý velký umělec reagoval Martinů svým uměním na každý kulturní nebo přírodou způsobený zážitek.“

„Cyklus klavírních skladeb Motýli a rajky je tedy reakcí na spatřené exponáty ve Švabinských domě.“

Nedávné výročí 150 let od narození významného českého malíře Maxe Švabinského (17. září) vybízí k připomenutí jeho osobnosti z nejrůznějších úhlů pohledu. Byly (a ještě budou) to jednak muzejní výstavy – právě končící výstava v Rajhradě u Brna nazvaná Básník obrazu – Max Švabinský a literární inspirace či společná výstava jihlavského muzea a zlínské galerie s názvem Univerzum Max Švabinský, která se ve Zlíně uskutečnila na jaře a do Jihlavy připutuje na konci listopadu. Dále pak různé semináře a konference – Fenomén Švabinský v České Třebové 16. června či Umělec a město v Kroměříži 13. a 14. září. Ty všechny představily umělce v rovině výtvarné. Drobným kamínkem v mozaice pohledů na osobnost Maxe Švabinského budiž i tento text, který se umělce samého sice týká jen okrajově, nicméně nabízí propojení světa jeho a světa hudebního, reprezentovaného klavírní skladbou Bohuslava Martinů.

„Po vzpomínce na J. Ch. Bacha nastala chvíle pro návrat k zapomenuté tvorbě valtického rodáka J. M. Spergera.“

„Jakmile se v jeho Koncertu pro kontrabas a orchestr rozezněl sólový nástroj Indiho Stivína, zaujal mě jeho jeho hebký, zpěvný tón.“

„Lednicko-valtický hudební festival je letos zaměřen na tzv. ‚Rising Stars‘; hned tuto středu podniká výpad do Prahy, kde úmyslně v sále HAMU, sídlícím v Lichtenštejském paláci, vytasí další ze svých trumfů.“

Nestává se často, aby jeden koncert proběhl ve znamení tří premiér. Dvou světových a jedné obnovené české, mající ovšem úzký vztah k místu konání. Uskutečnil se v rámci osmého Lednicko-valtického hudebního festivalu (LVHF), uskutečnil se v neděli 24. září a potěšil vyprodané hlediště barokního divadla, důvtipně přituleného k rozlehlému baroknímu zámku ve Valticích. Že se mimochodem jedná o nedávno pořízenou kopii, je vlastně svým způsobem ku prospěchu. Divákům se zde sedí mnohem pohodlněji než v hledištích historicky cenných skvostů, jakými se pyšní Český Krumlov či Litomyšl; účinkující mají k dispozici vhodnější, vzdušné zázemí.

„Jednalo o nejmodernější varhany v zemi. Stát na nich nešetřil, objednal ze zahraničí ty nejkvalitnější materiály a díly.“

„Při rozsáhlé přestavbě Paláce kultury na Kongresové centrum varhany koupila Janáčkova filharmonie Ostrava.“

„Katolická farnost v centru Ostravy potřebuje sesbírat přibližně 27,5 milionu korun. Není to málo, ale zcela nové varhany by vyšly až na čtyřnásobnou částku.“

Varhanám Janáčkovy filharmonie, jejíž sál v Domě kultury města Ostravy se rekonstruuje, dá nový život umístění v ostravské římskokatolické katedrále Božského Spasitele. Není to nicméně první stěhování tohoto nástroje. Do devadesátých let byl umístěn v pražském Sjezdovém sále Paláce kultury.

„Vytvořil poměrně rozsáhlé dílo, jenomže jeho životní pouť byla v řadě zlomových chvil zavrženíhodná.“

„Horlivost myšlenkám národního socialismu projevoval ochotně; zároveň se zasloužil o to, že Pražská konzervatoř nebyla během válečných let uzavřena.“

„Za svoji novou kariéru v NDR, pro niž provedl názorový obrat o 180 stupňů, musel Finke projevit vděk.“

V podloží cyklu, mapujícího příběhy našich hudebně zaměřených spoluobčanů židovského či německého původu, se skrývá špetka nostalgie. Proč se dějiny ubíraly tak klikatě, že tito nadaní lidé museli odejít? Jak to, že neprojevili zájem se vrátit zpět? Čím to, že jsme na ně zapomněli? Proto, že jejich umělecký vklad nebyl významný? Anebo už z podvědomé nechuti k těm, kteří vyzařovali jinakost?

„Neexistuje metodika, která by říkala, podle čeho se stanovuje velikost varhan.“

„Velikost varhan se měří podle počtu jejich píšťal. Ostatní parametry, jako počet rejstříků nebo manuálů, jsou irelevantní.“

„U varhan nerozhoduje počet píšťal, rejstříků nebo manuálů, ale kvalita zvuku a bohatství barev.“

Balet Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější, pohádka o myších, má na takto položenou otázku v samém závěru jasnou odpověď. Není teď podstatná, ale samozřejmě, že jím není ten, kdo je největší. Mimochodem – kdo je vlastně na světě největší…? Na muzikantskou otázku, který hudební nástroj je největší, je obecná odpověď vcelku jasná. Ani tuba, ani kontrabas, ale varhany. I když jsou každé jinak veliké…

„Bohyně je v závěru Fuxovy opery Costanza e Fortezza ztotožněna s císařovnou a Řím s Prahou.“

„Námětem Zelenkovy skladby Sub olea pacis je získání královské koruny Václavem a dědičný nárok Habsburků na ni.“

„Caldarova oslavná serenata La Concordia de‘ Pianeti vznikla pro velkolepou hudební oslavu jmenin císařovny Alžběty.“

V prosinci roku 1723 zemřel v Praze ve věku šestačtyřiceti let Jan Blažej Santini-Aichel, český architekt italského původu, představitel jedinečného stylu nazývaného barokní gotika. Jen o tři měsíce dříve bylo hlavní město dějištěm události, která se do uměleckého odkazu barokní doby otiskla také silně, ale v jiném oboru – v hudbě…

„Teprve jasné rozdělení do čtyř veřejnoprávních televizních okruhů umožnilo věnovat jeden z nich přes den dětem a večer kultuře.“

„Na portálu o klasické hudbě to může znít svatokrádežně, ale je dobře, že dramaturgie ČT art se nezaměřila jen na tento druh hudební kultury.“

„Jsem zvědav, jak se bude ČT art vyvíjet ve druhé dekádě, v měnící se mediální krajině a za nového vedení na Kavčích horách.“

Psal se poslední srpnový den roku 2013. Byla sobota. Podle zpráv České televize se prezident Obama ještě nerozhodl pro vojenský zásah v Sýrii; ostravský primátor Petr Kajnar označil volební kandidátku své ČSSD za nedemokratickou; Bayern porazil Chelsea na penalty a získal superpohár. Den jako každý jiný? Ne tak docela. Alespoň ve světě médií a kultury. Právě tehdy totiž zahájila Česká televize vysílání kulturního programu ČT art. Téměř přesně dva roky po zvolení Petra Dvořáka do funkce generálního ředitele tohoto veřejnoprávního média se tak naplnila vize, sdílená v některých myslích a srdcích nejméně patnáct let.

„Talentovaný Ferdinand veřejně koncertoval už od šesti let a prvního samostatného vystoupení se dočkal jako devítiletý.“

„Sám Petr Iljič Čajkovskij o něm prohlásil, že je to ‚velikán houslí naší doby‘, a věnoval mu svůj Smyčcový kvartet č. 2 F dur.“

„Ferdinandovým odchodem ze života hudební rod Laubů nevyhynul; jeho syn Váša se totiž potatil.“

Patří muž, kterého nejeden z jeho významných hudebních současníků považoval za „velikána houslí“, do tohoto cyklu? Do seriálu, mapujícího naše někdejší spoluobčany německého či židovského původu, natolik zatoulané ve světě, že doma upadli do zapomnění? Ano i ne. Aneb, jak němčina umí jednoslovně vyjádřit, jein.

„Karel Husa užívá v citaci husitský chorál, který je pro českého posluchače jasným symbolem národní identity, ztělesněním odporu, ale i naděje.“

„Osm tisíc provedení je v soudobé hudbě opravdové unikum, za kterým ovšem stojí vedle uměleckých kvalit rovněž silný politický moment.“

„To je osud většiny z těch uměle vyřazených z kontextu umění, těch, o kterých komunistický režim z ideologických důvodů záměrně mlčel.“

Jedenadvacátý srpen. Neblahé datum okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy, v čele s armádou tehdejšího Sovětského svazu, našlo výrazný ohlas v tvorbě Čechoameričana Karla Husy. Jeho Hudba pro Prahu 1968, dobře napsaná a intenzivně emotivní, zaznamenala už tisíce provedení po celém světě.

„Záměr ústrojně zapadal do koncertní řady Historické reflexe, rozprostřené do dvou koncertních sezón současnosti.“

„Benefiční koncert má svá pravidla, jeho smyslem je přitáhnout co nejsolidnější sledovanost programem oslovujícím širokou veřejnost, ovšem v kultivované podobě.“

„Koncert pro Zelenou horu potěšil a splnil svůj účel v povznášejících souvislostech i v pekelném vedru.“

Asi nelze začít jinak než nezbytným upozorněním. Řeč nebude o Santiniho skvostu, jakým je poutní kostel ve Ždáru nad Sázavou zapsaný na příslušné listině UNESCO, krásný na pohled a plný tajemné symboliky při zkoumání uvnitř. Tématem budiž tentokrát jiná Zelená hora; zámecký areál u Nepomuku, tyčící se na vrcholu strmého kopce nad městem.

„Nakonec přece jen – a dochované spisy ukazují, že po tvrdých diskusích mezi radními – nabídli post kantora Bachovi.“

„Připisuje se mu výrok, že cílem a účelem celé hudby by nemělo být nic jiného než oslava Boha a osvěžení duše…“

„Když nastoupil do úřadu, začalo nejproduktivnější období jeho života.“

Jak to bylo v osmnáctém století přesně s letními prázdninami, není teď úplně důležité. Pravděpodobně ale bylo od školního vyučování volno na dva týdny během senoseče, tedy v červnu, a na dva týdny v době žní, tedy v srpnu. Pokud to platilo i pro žáky a učitele Tomášské školy v Lipsku, měl možná Johann Sebastian Bach před třemi sty lety právě nějaké volno. Když však na jaře toho roku 1723 nastoupil do úřadu tomášského kantora, musel začít podle rozvrhu pracovat hned…

„Příběh jeho života byl natolik pozoruhodný, kuriózní až pitoreskní, že si o zmínku vyloženě říká.“

„V Terezíně se stal členem orchestru, který byl roku 1944 přinucen účinkovat v ponižujícím dokumentu Vůdce daroval Židům město.“

„Nejblíž svému vzdělání se Mandl po útěku z vlasti ocitl v rozhlasové stanici Deutsche Welle, kde se podílel na tvorbě a produkci kulturních pořadů včetně hudebních.“

Jako houslista se neproslavil; nevystupoval ani sólově či coby komorní hráč ani nepůsobil v orchestru. Snad kromě jednoho, jehož jedinečnost byla ovšem spíš bolestná. Nezachovala se zvuková nahrávka jeho umu, neexistuje rozhlasový ani televizní záznam. Snad jen jeho pedagogická činnost stojí za zmínku. Patří tedy Herbert Thomas Mandl, jak si Tomáš po své odchodu do světa říkal, do tohoto cyklu?

„Ve dvojjediné roli ředitele a dramaturga připravil Vít Havlíček pět různorodých koncertů; konají se ob týden, vždy v sobotu, od 24. června do 19. srpna.“

„Výběrem tří hudebních ukázek respektoval Daniel Matejča pomyslný oblouk, který byl koncertem 22. července vyklenut.“

„Sólovými interpretacemi střídal houslistu čelný varhaník naší střední generace a zároveň dirigent i pedagog Petr Rajnoha.“

Přestože jeho dědeček byl negramotným vesničanem, hrabě František Antonín Špork se díky otcově úsilí i vlastním schopnostem vyšvihl mezi bohaté a mocné. Jako každý novozbohatlík, nouveau riche, ovšem trpěl typickým komplexem, že tradiční elity ho neberou vážně. I z tohoto důvodu se zřejmě stal mecenášem umění. Výtvarného, když štědře podporoval sochaře Matyáše Bernarda Brauna, ale také hudebního…

„Hudba patří k Santiagu de Compostela neoddělitelně. Barokní i novější, ale především asi pochopitelně a s naprostou samozřejmostí hudba středověká.“

„Hudební katalog katedrály v Santiagu byl popsán a zveřejněn až v padesátých letech dvacátého století. K městu se váže například osobnost skladatele Melchora Lópeze, žijícího mezi roky 1759 a 1822.“

„Ke Svatojakubské pouti dnes patřit i vokální hudba komponovaná na světské galicijské texty.“

Na 25. července připadá Jakubův svátek. Santiago de Compostela, španělské město s údajným hrobem apoštola Jakuba, je po staletí cílem tisíců a tisíců křesťanských poutníků. Daleko už odtamtud není na druhý nejzazší západní výběžek evropského kontinentu, poloostrov jménem Finisterre – Konec země. Pouť často směřuje symbolicky až tam. Peregrinatio ad limina Sancti Jacobi, El Camino de Santiago, Svatojakubská cesta… Tak silný kult a tak dlouhá tradice mají samozřejmě i hudební stránku.

„Vévodit Galakoncertu z Paříže 14. července budou například tenorista Jonas Kaufmann nebo barytonista Ludovic Tézier; diváky hodlá zaujmout i hvězdný klavírista Daniil Trifonov.“

„Svébytnou disciplinou, náchylnou k mnoha problémům, je ale samotný televizní přenos; co divákovi doma před ‚bednou‘ nabídnout?“

„Detaily nemusí diváka v bytě zajímat; možná ale dodají další rozměr sledování pátečního přenosu na ČT Art.“

Jako pokaždé během posledních jedenácti let i tento pátek se – v den státního svátku Francie – zaplní Martova pole pod Eiffelovou věží desítkami tisíc diváků, což v zemi, která co chvíli vře výbuchy pouličního násilí, představuje i bezpečnostní riziko. Především je však večer 14. července vítanou příležitost nabídnout široké veřejnosti „to nejlepší z klasiky“. Jak publiku rozesetému po trávníku, tak milionům televizních diváků v mnoha zemích světa včetně České republiky. Letos program ČT Art odvysílá Galakoncert z Paříže podesáté za sebou.

„Byl nadšencem, který osobním kouzlem a uměleckou autentičností dokázal přitahovat i natrvalo přitáhnout k barokní hudbě širokou veřejnost.“

„Neznamená to, že by hrál nepoučeně, bez znalostí. Estetika jeho interpretačního názoru nicméně nesledovala stejné zákruty jako ta Harnoncourtova nebo Gardinerova.“

„´Plamenně hovořil,´ popsal Munclingerův popularizační styl Václav Luks.“

Interpretace staré hudby ušla od poloviny dvacátého století do dnešních dnů neuvěřitelně zajímavou a dlouhou cestu. Oba konce této cesty se od sebe liší stejně, jako se třeba liší fotografie kteréhokoli světového města z roku 1953 od fotografií z roku 2023. Barokní hudba se hrávala dost podobně jako romantická, hrávala se jen na moderní nástroje a určitě i vznešeněji, odtažitěji, masivněji a vesměs pomaleji než dnes…

„Diplomat a politik František Ferdinand Kinský jej v devatenácti nasměroval z Prahy do Vídně, kde se jako skladatel a kapelník všestranně uplatnil.“

„Mší Tůma zkomponoval na tři desítky, k tomu moteta, svity, partity, symfonie, stylově na pomezí končícího baroka a nastupujícího klasicismu.“

„Bylo mu čtyřiašedesát, když se uchýlil do kláštera v Geras, kde měl o podněty ke komponování vystaráno.“

Výjimka potvrzuje pravidlo. A tak si v cyklu o našich zapomenutých krajanech, vesměs židovského či německého původu, dopřejme změnu. Výjimečně věnujme pozornost muži, který pocházel z české rodiny. Byl to našinec každým coulem. Přesto si nástin svého života právě nyní zaslouží. Blíží se rok 2024, Rok české hudby. A v něm by měl být František Ignác Antonín Tůma díky dvěma výročím připomenut. Narodil se 2. října 1704 a zemřel 3. února 1774, tedy před rovnými dvěma sty padesáti lety.

„Grieg byl určitě ovlivněn Schumannovým Klavírním koncertem a moll, zároveň však už je slyšet jeho rostoucí zájem o norskou lidovou hudbu.“

„Vezmeme-li v úvahu, kam až se hudebně dostal jako vizionář Richard Wagner, pak je Griegova často idylická hudba až do konce mnohem romantičtější. Třebaže Wagnera přežil o dvacet let.“

„Norové vděčí Griegovi za to, že se dostali na evropskou kulturní mapu a že jsou na ní trvale přítomni.“

Známe ho z nejobvyklejších podobizen jako bělovlasého drobného muže s velkým knírem. Studoval v Lipsku a svou nejznámější skladbu napsal v Dánsku, ale duší byl Nor – milovník norské přírody a kultury, vlastenec a republikán. Jeho život začal i skončil v Bergenu na západním pobřeží země. Edvard Grieg, pianista a skladatel, zemřel jako čtyřiašedesátiletý v roce 1907 ve městě, kde se narodil 15. června 1843, před 180 lety.

„Od té doby dokázala mnoho, vlastně jakoby už dávno téměř vše.“

„Do tuzemského koncertního dění dostává hudbu, kterou nikdo ze staré gardy kdysi slavných pěvců nikdy nezpíval. A nebo ji nezpíval tak, jak dnešní pohled a vkus umožňuje a žádá.“

„V roli Carmen a také v Mahlerových písních s orchestrem a pak i v několika soudobých kompozicích dospěla nejdál v rámci možností svého hlasu.“

Magdalena Kožená, mezzosopranistka světového renomé, má za sebou osmadvacet let na světových pódiích a před sebou jako nejbližší úkol Monteverdiho operu L’incoronazione di Poppea v Barceloně. Je však také zakladatelkou nadačního fondu cíleně podporujícího tuzemské základní umělecké školy a systematicky přispívajícího k dalšímu rozvíjení nadání a růstu uměleckých talentů, včetně dětí se zdravotním či sociálním znevýhodněním…

„Problémem bylo a je, že málokterá skladba, snad jen s výjimkou Novosvětské, by se dala na takto zvýrazněném místě opakovat každý rok. Beethovenova Devátá ano.“

„Emocí, které k hudbě patří primárně a snad i neoddělitelně, bylo během festivalu přítomno dost.“

„O mimořádné otevření festivalu se postaral hned 12. května Orchestr Velšské národní opery z Cardiffu se svým šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Jejich Má vlast byla opravdu Smetanova.“

Po třinácti letech uzavřela Pražské jaro zase jednou Beethovenova Devátá. Lepší završení festivalu, který se během tří týdnů dennodenně pohybuje mezi národním a mezinárodním rozměrem, zatím nikdo nevymyslel. Jaký byl 2. června v Obecním domě poslední večer s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Christophem Eschenbachem? A jaký byl celý osmasedmdesátý ročník, který 12. května na stejném místě otevřel Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery?

„Aby se uživil, dal se na dráhu advokáta, ale přitahovalo ho umění obecně a hudba zvlášť.“

„Snad i díky Janáčkově přímluvě se Löwenbach dostal do kontaktu s dalšími osobnostmi: Brodem, Martinů a Křičkou.“

„Dožil se dvaadevadesáti, svědek minulých časů, k nimž nenápadně, ale podnětně patřil.“

Přátelil se s Leošem Janáčkem, spolupracoval s Bohuslavem Martinů či s Jaroslavem Křičkou. Hudební kritiky psal pro Lidové noviny i pro New York Times, působil jako redaktor časopisu Hudební revue; podílel se na vzniku Ochranného svazu autorského, v právních záležitostech částečně zastupoval Leoše Janáčka či Heinricha Manna. Zaměstnán byl na Československém konzulátu v New Yorku nebo hudebním odboru Ministerstva školství. Jeho pozůstalost je uložena v archivech univerzity v kalifornském San Diegu. U nás se však o něm ví jen velmi málo. JUDr. Jan Löwenbach, právník a básník, překladatel, libretista a publicista.

„Devět symfonií Antonína Dvořáka pokrývá v jeho tvorbě období tří desetiletí, během nichž se z neznámého pražského hudebníka, violisty orchestru Prozatímního divadla, stal uznávaný tvůrce požívající respektu nejen doma, ale i v německy mluvících zemích, v Británii a ve Spojených státech.“

„U zrodu Symfonie e moll, ve světovém kontextu Dvořákova nejpopulárnějšího díla, stál v období maxima jeho tvůrčích sil souběh příznivých okolností.“

„Ohromení novým prostředím a novými kulturními podněty v kombinaci s již vykrystalizovaným osobitým kompozičním stylem, mistrně ovládaným, přetvořila skladatelova tvůrčí fantazie v případě Novosvětské v mimořádně vyvážené dílo výjimečných kvalit.“

Květen 1893 byl pro Antonína Dvořáka v New Yorku radostnou dobou. Pracoval na nové symfonii, a to s vědomím o jejím Amerikou ovlivněném charakteru, a po mnoha měsících odloučení byly na cestě za ním děti. Obě roviny, tvůrčí a osobní, se propojily ve středu 24. května. A tak lze na konci právě ten den dokončené partitury Novosvětské symfonie číst dvě poznámky. Jednak „v 9 hodin ráno“, jednak „Děti přijely do Southamptonu, 1.33 odp. přišel telegram…”.

„Zvítězila koncepce postavení nástroje romantického typu francouzského varhanářství 19. století, především Aristida Cavaillé-Colla. Je unikátní tím, že nástroj podobného typu nebyl u nás zatím nikdy postaven.“

„Nástroj v kostele Krista Spasitele měl štěstí, že jeho stavbu financoval plně sponzor – podnikatel a varhaník Pavel Čížek.“

„S využitím nástroje se počítá při liturgii a při stylových koncertech varhanní hudby.“

Římskokatolická farnost Praha-Hlubočepy postavila a v roce 2020 otevřela na Barrandově nový kostel spojený s komunitním centrem a kavárnou. Na 21. května 2023, při dopolední mši, ohlásila posvěcení nových varhan. První koncert na nástroji se koná 23. května večer, sólistou je Pavel Černý. V SeriáluPlus přinášíme popis varhan, unikátně inspirovaných díly francouzského romantického varhanáře Aristida Cavaillé-Colla, historii jejich vzniku i základní informace o kostele Krista Spasitele.

„Naše jubilejní sezóna bude, inu, nekompromisní,“ konstatoval úvodem dnešní tiskové konference ředitel JFO Jan Žemla a stručně popsal, co diváky například čeká.“

„Zástupkyně primátora statutárního města Ostrava Lucie Barankova-Vilamová dodala stručně a výstižně, že ‚Janáčkova filharmonie je prostě klenot‘.“

„Marketingový tým JFO nechal novinářky i novináře dopravit do někdejší Janáčkovy vilky v Hukvaldech nápaditě: nefalšovaným double-deckerem.“

Tradice symfonického tělesa ve třetím největším městě naší země je takřka stoletá, protože první symfonický orchestr zde vznikl roku 1929. Byl ovšem vnímán jako rozhlasový a na velké interpretační úkoly se spojoval s kolegy z operního orchestřiště tamního divadla. Pod změnou názvu na Ostravský symfonický orchestr vykročil pak roku 1954 do své další etapy, tehdy pod vedením dirigenta Otakara Paříka. Další Otakar, Trhlík, se na dirigentském stupínku ujal své mise v roce 1971, kdy už se „jeho“ těleso nazývalo Janáčkova filharmonie Ostrava. Ponechávám stranou, že mezitím, jmenovitě od dvaašedesátého, působil orchestr coby Státní filharmonie Ostrava…

„Začalo se vysílat 18. května 1923 z Kbel. Prvním vysílacím studiem v Československu byl stan zapůjčený od skautů. Uvnitř byl klavír a několik židlí, aparaturu tvořil uhlíkový mikrofon – dolní část telefonního sluchátka.“

„Od roku 1948 se rozhlasoví symfonici zúčastňují mezinárodního festivalu Pražské jaro, s nímž je Československý a dnes Český rozhlas spjat skutečně od prvního ročníku, tedy od roku 1946.“

„Velký ohlas mezi koncesionáři už tehdy urychlil rozhodnutí, že rozhlas, chce-li plnit své programové záměry, musí mít vlastní hudební těleso. A toto přesvědčení trvá dodnes.“

Český rozhlas si 18. května připomíná sto let od začátku pravidelného rozhlasového vysílání na našem území. Do Riegrových sadů na Vinohradech připravil pro širokou veřejnost velkolepý koncert s vystoupením populárních zpěváků a kapel a s přímým přenosem na Radiožurnálu. Stanice Vltava na stejnou dobu téhož dne přistavila mikrofony do Obecního domu…