„Talentovaný Ferdinand veřejně koncertoval už od šesti let a prvního samostatného vystoupení se dočkal jako devítiletý.“

„Sám Petr Iljič Čajkovskij o něm prohlásil, že je to ‚velikán houslí naší doby‘, a věnoval mu svůj Smyčcový kvartet č. 2 F dur.“

„Ferdinandovým odchodem ze života hudební rod Laubů nevyhynul; jeho syn Váša se totiž potatil.“

Patří muž, kterého nejeden z jeho významných hudebních současníků považoval za „velikána houslí“, do tohoto cyklu? Do seriálu, mapujícího naše někdejší spoluobčany německého či židovského původu, natolik zatoulané ve světě, že doma upadli do zapomnění? Ano i ne. Aneb, jak němčina umí jednoslovně vyjádřit, jein.

Odkaz na němčinu není v souvislosti s Ferdinandem Laubem nemístný. Vždyť za jeho časů, na prahu národního obrození, se u nás stále užívala běžněji než čeština. Laub navíc německy mluvil při svých pobytech v cizině, jež zabraly dvě třetiny jeho aktivního muzikantského života. Doma se skoro neuplatnil… Nechtěl? Nemohl? Ať tak, či onak, jako by tu byl polozapomenutý, vnímaný spíš jako světák, dobrodruh než jako ryzí našinec. I jeho původ lze vnímat jako národnostně dvojznačný: na svět sice přišel v Praze, ale do české rodiny, která pocházela z území na rozhraní Sudet. Z Blšan, kde německý živel výrazně převládal.

Pamětní deska na Újezdě 37 v Praze na Malé Straně

Ferdinandův tatínek Erasmus, ročník 1794, může být po právu považován za zakladatele třígenerační muzikantské dynastie Laubů, jejíž oblouk se rozklenul přes tři staletí. Hrál totiž dobře na housle, působil jako učitel hudby. Není tudíž divu, že k housličkám vedl svého syna od jeho útlého dětství. Narozen na prahu nového roku 1832, konkrétně 19. ledna, talentovaný Ferdinand veřejně koncertoval už od šesti let a prvního samostatného vystoupení se dočkal jako devítiletý. Zmíněný večer s datem 27. února 1842 byl předstupněm k jeho studiím na Pražské konzervatoři, kam nastoupil po letních prázdninách téhož roku. A že byl vynikajícím žákem, dosvědčil jeho absolventský koncert o čtyři roky později. Před orchestrem a ve Stavovském divadle! Navíc s pojmy jako Hector Berlioz a Ferenc Liszt v hledišti. Jak to bylo možné?

Nitky se v tomto případě sbíhají ke jménu Jan Bedřich Knittl. Vzděláním právník, ale zálibou skladatel a dirigent, byl roku 1843 jmenován na dlouhých jednadvacet let ředitelem Pražské konzervatoře. Teprve druhým v její dosud krátké historii. K jeho zásluhám patřila mimo jiné cílevědomá snaha představovat pražskému publiku díla soudobých skladatelů. Navázal proto písemný styk s těmi, které považoval za nejzajímavější. I díky jeho úsilí se do Prahy opakovaně vypravil například právě zmíněný Berlioz, který byl zdejším hudebním učilištěm nadšen: „Doufám, že nepodléhám národní stranickosti, řeknu-li, že ze všech konzervatoří, které znám, naplňuje definici uchránit krásno a dobro nejlépe ta v Paříži,“ napsal a dodal: „Ale hned na druhém místě je konzervatoř v Praze.“

Jan Bedřich Knittl

Když roku 1846 přijal Berlioz spolu s Lisztem, který také zrovna pobýval v Praze, Knittlovo pozvání na absolventský koncert Ferdinanda Lauba, nevěřil vlastním uším. Neváhal ani na okamžik a pozval nadaného houslistu k vystoupení do Paříže, tehdejší Mekky umění. Jedinečného Laubova nadání si všiml rovněž Ferenc Liszt, což se houslistovi zúročilo v letech 1853 až 1855, kdy byl díky mistrově přímluvě uveden do pozice koncertního mistra výmarského orchestru. Což mělo velkou váhu, protože Výmar požíval pověsti jedné z hudebních metropolí Evropy.

Tou dobou měl pražský virtuós už na kontě jak umělecká turné, tak první stálé angažmá. Hned po dostudování na konzervatoři se vydal na cesty. Přirozeně zahrnovaly Paříž, ale zavedly jej též do Londýna, Petrohradu či Vídně. Tam mu roku 1848 nabídli, aby usedl na židli prvního houslisty v Divadle Na Vídeňce. Uvážíme-li, co vše se v tomto roce ve městě na Dunaji odehrávalo, musel si šestnáctiletý Ferdinand připadat jako v Jiříkově vidění. Ulicím vládla revoluce, zprvu po vzoru Paříže a pak kvůli domácím sporům o ústavu. Následoval úprk panovnického dvora do Kroměříže, chvatná volba nového mocnáře v Olomouci… Laub nemohl nevidět, že svět je ve varu, mnohem dynamičtější, než se mu za dětství v útulném prostředí pražského Újezdu zdálo. Rychle zrál jako člověk, vyvíjel se průběžně jako umělec. Kromě jiného i tím, že studoval kontrapunkt u zajímavého krajana, jakým byl frymburský rodák Simon Sechter. V jedné osobě muzikolog, pedagog, skladatel, dirigent a varhaník. Ve Vídni žil od svých šestnácti let, v šestatřiceti vystřídal na pozici dvorního varhaníka Jana Václava Voříška, mezi jeho žáky pak patřil Anton Bruckner.

Simon Sechter

Vraťme se ale do Výmaru. Laub si tam udělal takové jméno, že následovala dvouletá epizoda profesury na berlínské konzervatoři, jež v jeho životopisu zaplnila období od roku 1855. Když jej pak na prahu 60. let znovu přichýlila Vídeň, byla už Ferdinandova kariéra na výsluní. Vědělo se o tom, že se před časem setkal v Göteborgu s Bedřichem Smetanou a absolvoval tam s ním dvě vystoupení. Ještě víc se připomínala odvaha, s jakou přijal kdysi, coby mladíček, během první Světové výstavy v Londýně výzvu v podobě soutěžního klání. Jeho soupeřem nebyl nikdo jiný než proslulý Nor Ole Bull, podstatně starší a slavnější. Kdo jejich výkony hodnotil, už nelze dohledat. Každopádně však prý mladičký Čech svého vyzývatele na hlavu porazil. Coby reklama to znělo skvěle. A doneslo se to až do Moskvy.

Ole Bull

Tam přicestoval Ferdinand Laub roku 1866 a prožil tam následujících osm let. Úspěšných se vším všudy. Učil, koncertoval, dirigoval. Sám Petr Iljič Čajkovskij o něm prohlásil, že je to „velikán houslí naší doby“. A věnoval mu svůj Smyčcový kvartet č. 2. F dur. Moskva Laubovi přinesla i seznámení s klavírním virtuósem, za jakého byl považován jeho vrstevník Anton Grigorjevič Rubinstein, starší jen o tři roky. V březnu 1873 spojili své síly při beneficích ve prospěch Antonova mladšího bratra Nikolaje. A vzniklo přátelství, které se na samém sklonku Laubova života přeneslo až do Čech.

To už byl Ferdinand, ačkoli teprve nedávno oslavil čtyřicátiny, těžce nemocný. Trápily ho záchvaty dušnosti, cítil se stále hůř, přestože absolvoval lázeňskou léčbu jak v Mariánských Lázních, tak Karlových Varech. Bylo doporučeno, ať se vydá do Merana, dnes severoitralského, tehdy patřícího k Rakousku-Uhersku. Vynikalo skvělým klimatem, ve kterém se na čerstvém, ale prohřátém podhorském vzduchu daří palmám. Proč by nemělo prospět i člověku? Před odjezdem se Laub uchýlil do nenápadné obce Olovnice nedaleko Kralup nad Vltavou, odkud pocházela jeho choť. Tam ho přes svým pražským koncertem 11. března 1875 navštívil A. G. Rubinstein. O čem spolu asi hovořili? Netušili, že jde o jejich poslední setkání. O pouhý týden později Ferdinand Laub umírá cestou na jih v tyrolském městečku Gries, do Merana už nedorazil… Svůj druhý koncert na Žofíně, uskutečněný 31. března, ruský klavírista českému houslistovi věnoval jako poctu.

Anton Grigorjevič Rubinstein

Sluší se poznamenat, že Ferdinandovým předčasným odchodem hudební rod Laubů nevyhynul. Jeho syn Váša, narozený v Berlíně roku 1857, se totiž do značné míry potatil. Místo hudebního nástroje sice bral do ruky taktovku, ale nádavkem komponoval. Také jeho život byl víc než dobrodružný. V otcových stopách působil v Rusku, které ho jako vojenského kapelníka vyslalo počátkem 20. století až na území dnešní Číny. Tam leží přístav, tehdy zvaný Evropany Port Arthur, který se roku 1904 rozhodli získat Japonci. A Rusové v bitvě strategický bod ztratili, ani Vášova kapela nepomohla… On sám zemřel v roce 1911. A zcela pod čarou lze ještě doplnit, že jeho vzdáleným příbuzným byl jistý Alois Laub, za první světové války český legionář a za druhé člen Obrody národa, popravený nacisty v únoru 1945. Václavem Havlem posmrtně povýšený na brigádního generála. To už je ale takříkajíc jiný příběh. I když, kdo ví, nejspíš alespoň stejně hodnotný jako Ferdinandova houslová virtuozita.

Foto: archiv Pražské konzervatoře, Wikipedie / Josef Kriehuber / volné dílo, Wikipedia / Bergen Public Library Norway / bez omezení, Wikipedia / Ilja Repin / volné dílo, Wikipedia / Matěj Baťha / CC BY-SA 3.0, Wikipedia / Redfranko / CC BY-SA 3.0