„Aby se uživil, dal se na dráhu advokáta, ale přitahovalo ho umění obecně a hudba zvlášť.“

„Snad i díky Janáčkově přímluvě se Löwenbach dostal do kontaktu s dalšími osobnostmi: Brodem, Martinů a Křičkou.“

„Dožil se dvaadevadesáti, svědek minulých časů, k nimž nenápadně, ale podnětně patřil.“

Přátelil se s Leošem Janáčkem, spolupracoval s Bohuslavem Martinů či s Jaroslavem Křičkou. Hudební kritiky psal pro Lidové noviny i pro New York Times, působil jako redaktor časopisu Hudební revue; podílel se na vzniku Ochranného svazu autorského, v právních záležitostech částečně zastupoval Leoše Janáčka či Heinricha Manna. Zaměstnán byl na Československém konzulátu v New Yorku nebo hudebním odboru Ministerstva školství. Jeho pozůstalost je uložena v archivech univerzity v kalifornském San Diegu. U nás se však o něm ví jen velmi málo. JUDr. Jan Löwenbach, právník a básník, překladatel, libretista a publicista.

Na svět přišel 29. dubna 1880 v Rychnově nad Kněžnou jako jedno ze šesti dětí, narozených v manželství Adolfa Löwenbacha a jeho druhé manželky Babetty. Tucet let před jiným zdejším rodákem židovského původu, Karlem Poláčkem, navštěvoval Jan místní gymnázium; na rozdíl od budoucího spisovatele a bohéma jej ovšem roku 1898 zdařile dovršil maturitou. Následně se přesunul do Prahy, kde se zapsal na práva; studia ukončil v roce 1902 a získal titul JUDr. Aby se uživil, dal se na dráhu advokáta, ale přitahovalo ho umění obecně a hudba zvlášť. Chtěl jí sloužit a podílet se na ní. Jeho čas ovšem přišel až po první světové válce a vzniku Československa, především během 20. let 20. století.

Na jejich prahu, jmenovitě v období 1918 až 1920, se Löwenbach stal redaktorem Hudební revue, de facto měsíčníku, který však vycházel jen desetkrát ročně, protože o letních prázdninách si jeho titěrný tým dopřál volno. Mladý právník jej užíval na plovárně se svojí chotí Wilhelminou a se dvěma dcerami, školačkami Evou a Věrou Jitkou. Přitom ovšem kul plány, jak umělcům v nové republice zajistit právní ochranu jejich děl a zároveň se díky tomu vmísit do jejich kruhů, udělat si známosti a uplatnit se ve tvůrčí rovině. Byl nesmírně činný i užitečný. Pozornost vzbudila jeho průkopnická publikace Autorské právo, vydaná roku 1921 nakladatelstvím František Urbánek a synové. Významnou, ne-li rozhodující měrou se Jan Löwenbach zasloužil o vznik instituce, která slouží našim skladatelům dodnes: OSA neboli Ochranného svazu autorského. Také založení české sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu neslo jeho pečeť. Aby toho nebylo málo, dal dohromady i českou odnož ALAI neboli Association Littéraire et Artistique Internationale. A neobešla se bez něj ani činnost Hudební matice, vydavatelství při respektovaném spolku Umělecká beseda, jehož kořeny sahaly do dob Rakouska-Uherska.

ilustrační foto – Konference a výstava Prvorepubliková OSA v Senátu / rok 2014

Mezi čelnými skladateli, kteří se na něj v této souvislosti obraceli o radu, byl až do své smrti Leoš Janáček. Jejich písemný styk, zprvu v podobě věcného kontaktu mezi tvůrcem a právníkem hájícím jeho zájmy, postupně přešel takřka v přátelství. A v poměrně bohatou korespondenci, o níž mnohem později, roku 1958, vydal Slezský studijní ústav v Opavě půvabnou knížku. Autorem byl etnograf, ředitel tehdejší Státní filharmonie Ostrava a „rozhlasák“ tělem i duší, dr. Ivo Stolařík. Snad i díky Janáčkově přímluvě či aspoň zmínce se Löwenbach dostal také do kontaktu s dalšími osobnostmi. Maxem Brodem a především skladateli Bohuslavem Martinů a Jaroslavem Křičkou. Klíčovým se pro něj stal rok 1927, svědek dvou jeho triumfů, za které považoval svá libreta pro prvního ze zmíněných autorů. Tehdy neposedně experimentujícího, což stejně založeného, múzicky laděného právníka, nejednou veřejně vystupujícího pod uměleckým pseudonymem L. J. Budín, lákalo. Své síly spojili u rozverné opery Voják a tanečnice, ale částečně také v rámci jazzového baletu o jednom dějství, Kuchyňské revue.

Jaroslav Křička

Ten se dočkal své premiéry 17. listopadu 1927 v pražském Rudolfinu, když baletní libreto bylo dílem choreografky Jarmily Kröschlové, zatímco Jan Löwenbach, respektive L. J. Budín, přispěl verši. Je s podivem, že toto zábavné dílo, vzniklé v první třetině téhož roku pod vlivem pařížských prožitků Bohuslava Martinů, bylo pak na velmi dlouhou dobu opomíjeno. Až počátkem 90. let se o jeho znovuobjevení zasloužil Aleš Březina a výsledkem bylo jak album Supraphonu, tak vizuální ztvárnění Českou televizí.

O něco později, 5. května 1928, Löwenbach jistě prožíval s emocemi i hrdostí premiéru opery Voják a tanečnice, která se odehrála v Brně. Libreto bylo tentokrát výlučně jeho dílem, jakkoli inspirovaným starořímskou komedií dramatika Tita Plauta Lišák Pseudolus. Za to, že sahá do odkazu antického dramatika, se ale Löwenbach nemusel stydět, z týchž pramenů čerpali svého času i velikáni jako Molière nebo Shakespeare. Toto první operní dílo Martinů je svého druhu taškařicí, koketující v hudební rovině i s parodiemi na operetu nebo černošským jazzbandem. Příběh zpracovaný Löwenbachem-Budínem k tomu ostatně vybízel. Kromě aténských občanů v něm vystoupily i tři zpívající lucerny nebo černoška, dalších osm rolí bylo mluvených. Titulní postavu sluhy Pseudola vytvořil při brněnské premiéře barytonista Zdeněk Otava, roli nazvanou lakonicky Socha ztvárnil basista Vladimír Jedenáctík.

Voják a tanečnice – Divadlo Josefa Kajetána Tyla / rok 2014

Rovněž Křičkova opera Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší má svou literární inspiraci v podobě povídky Oscara Wilda Strašidlo cantervillské. Skladatel na ní pracoval v letech 1927 až 1929 na Löwenbachovo libreto, které však víceméně zmizelo v pomyslném propadlišti dějin. Objevila se totiž možnost, že by se první představení mohlo odehrát v pražském Německém divadle, k čemuž také nakonec roku 1932 došlo. Operní orchestr dirigoval George Szell. Logicky se ovšem muselo zpívat německy, takže Löwenbach požádal Maxe Broda, aby se převedení textu ujal. Výsledkem bylo vítězné evropské tažení tohoto půvabného díla, kterému tleskali diváci ve Vídni, v Lipsku či v Curychu, ale také v Antverpách nebo v Helsinkách. Ani původní česká verze úplně nezapadla, neboť se ve třiatřicátém dočkala provedení v pražském Národním divadle a těsně předtím v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Tam se v roce 2021 vrátila, ovšem v Brodově libretu, a vzbudila zasloužený ohlas: „Vlastně připomíná spíš klasický muzikál,“ podotkl k tomu režisér Ondřej Havelka. Podrobněji se rozhovořil dirigent David Švec, který Bílého pána nastudoval hudebně: „Najdeme tu jak prvky romantické opery, tak amerického jazzu, hlubokého smetanovského zvuku střídaného rytmy foxtrotů, když nejednou vpadne do zvuku symfonického orchestru bicí souprava se saxofony a banjem…“

Jiří Hájek (Duch hraběte Kazimíra ze Satalic), Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší – NdM 2021

Třicátá léta a dotírající nacismus přiměly Löwenbacha, aby se ještě před vypuknutím druhé světové války vydal s rodinou na nechtěné toulky. Tři roky putovali Evropou, až se jim v jednačtyřicátém podařilo uprchnout před Hitlerem do Spojených států amerických. Tam až do roku 1945 pracoval neúnavný právník na našem newyorském konzulátu, zároveň sbíral prameny pro dvě knihy, které mu po válce vyšly u nás. Jedna pod názvem Josef Jaroslav Kovařík: Dvořákův americký sekretář, druhá přehledně mapující: Hudba v Americe. Autor tím volně navázal na svoji publikaci Hudba v samostatném Československu, která vyšla už roku 1931.

Poválečný návrat do vlasti mu sice na dva roky umožnil působit, případně stát v čele hudebního odboru Ministerstva školství, ale po únorových událostech zavelel k návratu za oceán. Nemuselo to být úplně snadné: věkem atakoval sedmdesátku, jedna z dcer předčasně zemřela, druhá se rozběhla do světa. Z dálky ještě Jan Löwenbach stihl sledovat srpnový vpád vojsk do Československa a pochopil, že s odkazem jeho milované první republiky, už dlouho skomírající, je navždy konec. Dožil se dvaadevadesáti, svědek minulých časů, k nimž nenápadně, ale podnětně patřil.

Foto: Bibliografie dějin Českých zemí – Historický ústav AV ČR. Dostupné z: https://biblio.hiu.cas.cz/, Martin Popelář, OSA – Ochranný svaz autorský (Facebook), Pavel Křivánek, Wikipedia / Moravská knihovna Brno / CC BY-SA 4.0