pátek, 29 říjen 2021 16:38

Těžko se dnes straší… Bílému pánu v ostravské opeře to však jde

Autor:

„Jde o skutečný objev. Nejen konkrétní opery, ale i autora, jehož pozapomenutou existenci si lze uvědomit s velkou dávkou překvapení.“

„Libretisté zdůraznili propastné nepochopení mezi evropským romantismem a moderní americkou věcností a Ondřej Havelka to rád využil.“

„Hudba Jaroslava Křičky je podobná. Balancuje na hraně, ale nikde nesklouzne k prvoplánové lacinosti.“

 

hajeksouckova

 

Národní divadlo moravskoslezské získalo do repertoáru skvělou položku, komickou operu Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší. Jaroslav Křička v ní na konci dvacátých let mistrně propojil svět klasiky, operety a tehdejší zábavné hudby a dirigent David Švec to plně pochopil. A kdo by měl takovou hříčku režírovat? Kdo jiný než Ondřej Havelka…! A opravdu, stal se pro publikum tím nejlepším možným prostředníkem. Rozumí duchu a hudbě té doby. A nezkazí žádné legrácky v libretu a v partituře a ještě přidává řadu vlastních.

Ostravská inscenace, která měla ve čtvrtek premiéru a má šanci být v příštích měsících častější a oblíbenou položkou programu, je plodem skutečné hudební archeologie. Jaroslav Křička měl s operou o strašidle v satalickém zámku mezi válkami značný úspěch, ale pak už se nikdy nehrála. Příběh má základ v povídce Strašidlo cantervillské od Oscara Wildea, je ale adaptován do Československa. Za libretem stojí advokát, básník a publicista Jan Löwenbach-Budín a za vylepšenou verzí, která se teď hraje, společně s ním pak pražský německy píšící spisovatel Max Brod. Ostrava nyní získala z Vídně notové materiály, které bylo ovšem třeba detailně zrekonstruovat, a dala dílu maximum pozornosti. Jde o skutečný objev. Nejen konkrétní opery, ale i autora, jehož pozapomenutou existenci si lze uvědomit s velkou dávkou překvapení.

 

souckovamoravec2

 

Americký velvyslanec koupí zámek. S nadšením, vždyť v něm prý straší. Když hned první noc jeho dcera přispěje k tomu, že strašidlo zmizí, ztratí zájem a zámku se zbaví. Že ho tím pádem získá odpudivý politik, je jen vedlejší motiv, i když nadčasový, vždy aktuální. Podstatnějšími jsou okamžiky, kdy se původní prodávající majitel snaží získat srdce velvyslancovy dcery a je kvůli tomu ochoten i strašit. Aniž by tušil, že legenda o zámeckém strašidle má reálný základ… Libretisté zdůraznili propastné nepochopení mezi evropským romantismem a moderní americkou věcností a Ondřej Havelka to rád využil. V komických situacích vznikajícího vztahu dvou mladých lidí i v postojích a projevech dalších postav. Nejvděčnějším objektem je pro režijní nápady dvojice české komorné a černošského komorníka a inscenace to náležitě využívá.

 

skrabalovanitrovagurballevicovamoravecsouckova

 

Ondřej Havelka se vyřádil, ale vkusně, noblesně, doslova i přeneseně s typickým odzbrojujícím plachým úsměvem. Nikdy nepřekročí hranici. Hudba Jaroslava Křičky je podobná. Balancuje na hraně, když se v průnicích s vlastní neoklasickou invencí otírá o romantickou českou i světovou operu, o operetu, lidovou píseň, o dobovou revue i o moderní tance. Ale nikde nesklouzne k prvoplánové lacinosti. Je to hudba vtipná, chytrá, hravá, zábavná a chytlavá, mistrovsky vydařená, jakoby přesně určená pro nevelké ostravské divadlo. Dává v uzavřených číslech šanci pro vypointované etudy a mezi nimi i v mezihrách výstižně posunuje děj. Šikovně a téměř neznatelně přitom klouže mezi prózou a zpívaným slovem.

Ústřední postavou téhle hudební taškařice opravdu není americký velvyslanec, v tomto případě rozšafný Martin Gurbaľ, ale mladý hrabě ze Satalic. Tenorista Josef Moravec mu při premiéře dal starosvětskou nesmělost i zoufalost z neúspěchu v mimickém projevu a milostné emoce ve vypjatých kantilénách. Doubravka Součková je mu bravurně zahranou protihráčkou, moderní a nesentimentální, dlouho nechápající, legračně naivní Elinorou. A pěvecky odvážnou. Ansámbly korunovala nejvyššími tony suverénně právě ona.

 

souckovamoravec

 

Václav Čížek s neodolatelně začerněným obličejem s Denisa Bílá předvedli během večera nejen výborně zvládnutý zpěv a přesné komediální herectví, ale také několik skvělých tanečních výstupů s kroky swingu a charlestonu.

Komedii ani trochu nekazily ani Jana Horáková Levicová, Dominika Škrabalová a v kalhotové roli Anna Nitrová. A neméně přesné figury s potěšením vytvořili Marek Gurbaľ nebo Václav Morys. Po přestávce do děje vstoupil – překvapivě pro toho, kdo nečetl předem obsah – Jiří Hájek jako duch hraběte Kazimíra ze Satalic. Skutečné strašidlo, toužící (jako Wagnerův Bludný Holanďan) po vysvobození. Dostane se mu ho, aniž by musel být políben. Úplně stačí, když se konečně políbí Jiří a Elinora. Je to celé pohádka naruby. Rozkošné retro. Také parodie, ale ta opravdu jen trošičku…

 

bilacizek

 

David Švec diriguje po celý večer s náruživou zasvěceností a strhává pěvce, stejně jako režisér, k vykročení z obvyklých klišé. Scéna Martina Černého s průchozími místnostmi zámku na točně je zábavná, jeho jízda vlakem do Satalic nevídaná. A nápady a gagy pocházející od Ondřeje Havelky těžko vůbec vypočítávat. Tak snad jen jeden – pingpongový míček v loutkohereckém pojetí.

 

gurballevicovasouckovanitrovapingpong

 

Křičkův orchestr užívá nejen klasické nástroje, ale na konkrétních místech také saxofony a další instrumentář z taneční hudby… a jednou dokonce i zvuk psacího stroje. Vůbec to ale nepřekáží tomu, aby se některé árie nepodobaly operetě a jiné Smetanovi či Puccinimu a výstup skutečného strašidla typickému Verdimu. A pokud se většinou zdůrazňuje, že se v Janáčkově Věci Makropulos – snad poprvé v opeře – telefonuje, tak zde na samém začátku také…!

 

skarabalovagurbalmoravecsouckovanitrovalevicova

 

Ředitel divadla Jiří Nekvasil uvažoval podle svých slov o Bílém pánovi už před dvaceti lety ve Státní opeře Praha, kde by tím pádem tehdy vznikl – spolu s Burianovým Bubu z Montparnassu a s Vojákem a tanečnicí od Bohuslava Martinů – zajímavý volný triptych příbuzných děl, neagresivně avantgardních, těžících z dobové civilní kultury a taneční hudby.

Křičkův Bílý pán nakonec musel počkat až na letošní podzim, ale stojí to za to… Ve třicátých letech se hrál v Brně, Plzni a Ostravě, ve Vratislavi, Bernu, Antverpách, ve Švédsku, Fisku, Lipsku, Curychu a ve Vídni. V Praze s ohlasem v Novém německém divadle a s malým ohlasem v Národním divadle. Současná inscenace by po bezmála devadesáti letech mohla být novým podnětem pro další inscenátory. Tahle zábavná a půvabná opera-neopera má velký potenciál. Kdokoli po Ondřeji Havelkovi to ale bude mít hodně, hodně těžké…

 

moraveccizekbila

 

Foto: Martin Popelář 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.