„Záměr ústrojně zapadal do koncertní řady Historické reflexe, rozprostřené do dvou koncertních sezón současnosti.“

„Benefiční koncert má svá pravidla, jeho smyslem je přitáhnout co nejsolidnější sledovanost programem oslovujícím širokou veřejnost, ovšem v kultivované podobě.“

„Koncert pro Zelenou horu potěšil a splnil svůj účel v povznášejících souvislostech i v pekelném vedru.“

Asi nelze začít jinak než nezbytným upozorněním. Řeč nebude o Santiniho skvostu, jakým je poutní kostel ve Ždáru nad Sázavou zapsaný na příslušné listině UNESCO, krásný na pohled a plný tajemné symboliky při zkoumání uvnitř. Tématem budiž tentokrát jiná Zelená hora; zámecký areál u Nepomuku, tyčící se na vrcholu strmého kopce nad městem.

Ani tato památka, ležící na území Plzeňského kraje, si totiž nemůže stěžovat na nedostatek podnětů, kterými nás její minulost, dávná i nedávná, oslovuje. Putoval tudy prý svatý Vojtěch, a dokonce podle legendy zde vykonal jeden ze svých zázraků. Založena tu byla Jednota zelenohorská, představující opozici proti králi Jiřímu z Poděbrad. Dodnes se učí o podvrhu jménem Rukopis zelenohorský, výmluvně dokazujícím, že dobré úmysly nezřídka dláždí cestu do pekel. Nelze ovšem opominout ani zdejší působení významných šlechtických rodů. A v protikladu k jejich snahám následné ničení objektu armádami, nejprve nacistickou a poté komunistickou. Ostatně, jsou to právě Černí baroni jak v knižní, tak filmové podobě, kteří Zelenou horu pro většinu naší populace zpřítomňují.

Každopádně je trpkou pravdou, že tento cenný areál má do úctyhodného stavu daleko. Patří nevelké obci Klášter, ležící na jeho úpatí, která ve svém rozpočtu nemá ani zlomek financí na to, aby Zelenou horu zásadním způsobem revitalizovala. Tak se o to začalo ve spolupráci s různými partnery snažit vedení Plzeňského kraje. A také sbírka Paměť národa Post Bellum, jež od své pamětnické databáze nemá daleko k tématu moderní expozice, mapující klíčové křižovatky našich dějin. Právě tam na Zelené hoře má vzniknout, doplněná o zázemí pro výchovnou i kulturní činnost.

Dobrá, ale jak s tím souvisí Plzeňská filharmonie? A její Koncert pro Zelenou horu, který se v přímém přenosu na programu ČT art uskutečnil v sobotu, 19. srpna 2023, večer? V rámci programu to vysvětlila ředitelka symfonického tělesa Lenka Kavalová. Záměr ústrojně zapadal do koncertní řady Historické reflexe, odborně garantované historikem Zdeňkem Hazdrou a rozprostřené do dvou koncertních sezón současnosti. Portál KlasikaPlus.cz o ní informoval v článku z letošního 10. února. Stačí proto jen připomenout, že tento cyklus připomíná události a osobnosti našich novodobých dějin, k jejichž poctě na různých místech vystupuje.

V hudební rovině lze k takto koncipovanému koncertu přistoupit dvojím způsobem. A tým Plzeňské filharmonie o tom jistě ve značném předstihu diskutoval s dramaturgem České televize Janem Tenglerem, který měl přenos jménem vysílatele na starosti, a s režisérem přenosu Adamem Rezkem. Tím spíš, že alespoň v symbolické rovině byl večer pojat jako benefiční. Nejen co se týká výtěžku ze vstupného přítomných diváků, ale též z příspěvků zaslaných těmi, kdo se dívali na televizi, byť vzhledem k prázdninovému času a divácké struktuře artové stanice nešlo čekat divy. Šlo o gesto dobré vůle, o povzbuzení těm, kteří stojí za záměry na revitalizaci Zelené hory.

Jsem rád, že se tvůrci dramaturgie vyhnuli pasti, kterou pamatuji z času v Českém rozhlase pod pojmem kolorování. Spočívalo v tom, že v dobách před vpádem počítačových playlistů se někteří z hudebních redaktorů pokoušeli mluvené slovo doplňovat, ne-li umocňovat písněmi na podobné téma, v podobném duchu, atmosféře. Někdy to emoční dopad mělo, ale častěji byl výsledek spíš křečovitý anebo dokonce komický. Také v případě Koncertu pro Zelenou horu se mohlo kolorování ústřední myšlenky zvrhnout ve směsici ukázek na pomezí frašky. Vyber trochu duchovní hudby středověku, přidej kousek z Fibichovy symfonické skladby Záboj, Slavoj a Luděk na počest Rukopisu (byť Královédvorského). Nezapomeň na fragmenty z hudebního doprovodu k filmu Černí baroni, jehož autorem byl Luboš Fišer… A servíruj.

Podobná pošetilost nepřicházela v úvahu. Lepší variantou, sice líbivou, ale nikoli prvoplánovou, byla nabídnout hudební program, který obstojí sám o sobě. A zvýrazní myšlenku koncertu tím, že k němu přitáhne pozornost. Večer byl zahájen Zelenohorskou ouverturou, kterou pro tuto příležitost složil a Plzeňské filharmonii dedikoval Tomáš Ille. V jeho aranžmá pak připomněly lepší stránku 30. a 40. let minulého století skladby Glenna Millera a Jaroslava Ježka, zábavné už tím, jak se symfonický orchestr vyrovnával se swingovým synkopováním. Neblahou minulost volně asociovalo Williamsovo nesmrtelné téma z filmu Schindlerův seznam. Načež se koncert posunul do bloku připomínajícího vliv lidové hudby na různé skladatele od Bély Bartóka přes Pabla de Sarasateho po Leoše Janáčka. A vzhledem k tomu, že se blíží Rok české hudby se dvěma výročími Bedřicha Smetany, večer vyvrcholil jiskřivě podanou Skočnou polkou z Prodané nevěsty. Vhodnou i proto, že Smetana, jak známo, prožil část svého mládí v Plzni…

Jistě lze namítnout, že i toto je bezmála „směs od Bacha po Vlacha“. K tomu mohu zopakovat jen to, co bylo řečeno výše. Benefiční koncert má svá pravidla, jeho smyslem je v zájmu výtěžku přitáhnout co nejsolidnější sledovanost. A dospět k ní programem oslovujícím širší kulturní veřejnost, ovšem v kultivované podobě. K té velkou měrou přispěl výkon Plzeňské filharmonie, obdivuhodný v teplotě přesahující při odpolední generálce tropickou třicítku a večer se k ní těsně blížící. Koncertní mistryně Hana Hložková se blýskla soustředěným sólovým výkonem a krásným zvukem svého nástroje, zřejmě postaveným ve známé dynastii Dvořáků na přelomu předminulého a minulého století. Nikdy mě také nepřestane sledovat pódiové počínání šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho. Zároveň vzorně připraveného i bujaře uvolněného, s charismatem a nakažlivě dobrou náladou. Sečteno, Koncert pro Zelenou horu potěšil a splnil svůj účel. V povznášejících souvislostech i v pekelném vedru.

********

Foto: Robert Zink, Facebook / Paměť národa