„Diplomat a politik František Ferdinand Kinský jej v devatenácti nasměroval z Prahy do Vídně, kde se jako skladatel a kapelník všestranně uplatnil.“

„Mší Tůma zkomponoval na tři desítky, k tomu moteta, svity, partity, symfonie, stylově na pomezí končícího baroka a nastupujícího klasicismu.“

„Bylo mu čtyřiašedesát, když se uchýlil do kláštera v Geras, kde měl o podněty ke komponování vystaráno.“

Výjimka potvrzuje pravidlo. A tak si v cyklu o našich zapomenutých krajanech, vesměs židovského či německého původu, dopřejme změnu. Výjimečně věnujme pozornost muži, který pocházel z české rodiny. Byl to našinec každým coulem. Přesto si nástin svého života právě nyní zaslouží. Blíží se rok 2024, Rok české hudby. A v něm by měl být František Ignác Antonín Tůma díky dvěma výročím připomenut. Narodil se 2. října 1704 a zemřel 3. února 1774, tedy před rovnými dvěma sty padesáti lety.

Jistěže Tůmovy skladby, obvykle duchovního rázu a zaměření, potřebují posluchače spíš soustředěného než roztěkaného. Trefně to už roku 1863 vystihl ve své stati pro časopis Dalibor jistý hrabě Laurencin: „Tůma všeho se vystříhal,“ píše, „co by jen nejslabší stín nevážnosti na sobě neslo. Jeho skladby jsou vždy ušlechtilé.“ K čemuž ve stejném časopise nabízí jiný autor, Leopold Zvonař, přirovnání: „Zatímco Brixi jest lehčí, půvabnější, rozmanitější, Tůma jest hlubší, důslednější, avšak méně populární a nikoli každému hned přístupný.“ Přitom byl skladatelův život rozmanitý až pestrý. Nicméně s čitelným směrováním k tomu, co nás přesahuje a co mu bylo vodítkem.

Matce Anně Kláře a otci Václavu Ignácovi se jako nejstarší ze čtyř dětí narodil ve východočeském Kostelci nad Orlicí. Překrásný Nový zámek v empírovém slohu tam sice ještě nestál, přesto však šlechtická dynastie Kinských ovlivnila Tůmův lidský i umělecký osud výrazně. Její příslušník, diplomat a politik František Ferdinand Kinský, jej totiž v jeho devatenácti letech vymanil z pražského prostředí a nasměroval do Vídně, kde se měl jako skladatel a kapelník všestranně uplatnit. Už předtím však absolvoval leccos, co stojí za zmínku.

Kostelec nad Orlicí, kolem roku 1821

Jeho otec působil v rodném městě jako varhaník, takže si vycvičeným sluchem nemohl nepovšimnout, že nejmladší syn vyniká krásným hlasem. A přestože mu, jak už to tak bývá, muzikantskou dráhu nepřál, umožnil mu odejít do Prahy na jezuitské gymnázium. Do prostředí, které přálo i umění. A tak se mladičký Východočech brzy uplatnil jako zpěvák v Kostele svatého Jakuba Většího na Starém Městě, kde se setkal s prvním ze svých dvou klíčových pedagogů. Byl jím Bohuslav Matěj Černohorský, v Itálii ceněný jako „padre boemo“, ale doma po svém svévolném odchodu na jih potrestaný desetiletým zákazem návratu. Ten naštěstí poté, co Černohorský uspěl v Assisi, Padově a dalších italských destinacích, roku 1720 vypršel. Právě včas, aby si v Praze, kde zahájil pedagogickou kariéru, Černohorský povšiml šestnáctiletého Tůmy a rozhodl se jeho výuce věnovat.

Kdo ví, jak dlouho by byl František Ignác Antonín ještě ve městě nad Vltavou setrval, nebýt důležité události z léta roku 1723. Osobně pro něj významného i tím, že se oženil. Celá Praha ovšem tehdy žila korunovací císaře Karla VI. na českého krále. Obřad završilo 28. srpna pět hodin hudby, jaké obnášela rozměrná opera Johanna Josepha Fuxe nazvaná Constanza e Fortezza, Vytrvalost a síla, podle císařovy celoživotní zásady. Mezi pozvanými hosty nechyběl čerstvě jmenovaný kancléř zemí českých František Ferdinand Kinský. Jak mu byl představen František Ignác Antonín Tůma, není jasné. Asi na tom měl zásluhu Černohorský, který v něm vytušil nadaného skladatele a kapelníka, jakého Kinský pro svůj hudební ansámbl potřeboval. Ať tak či onak, Tůma vstoupil do jeho služeb. A řadu let trávil dirigováním všude tam, kde Kinský potřeboval hudební doprovod. Tůma jako kapelník, ale rovněž varhaník a hráč na violu da gamba či theorbu se kancléři jevil jako nepostradatelný.

Scéna a představení „Costanza e fortezza“ na Pražském hradě, G. Galli Bibiena, 1723

Současně zprostředkoval mladému skladateli výuku u dobově zásadní osobnosti vídeňského hudebního života, jakou byl Johann Joseph Fux, slovy Leopolda Zvonaře: „kontrapunktista skrz naskrz“. Že Fux ovládal kontrapunkt opravdu znamenitě, dokládá skutečnost, že později z něj budou přiznaně čerpat veličiny jako Mozart, Haydn i Beethoven. František Ignác Antonín měl tedy znamenitého učitele. A byl mu pozorným žákem.

Jak sám tvořil, lze odvodit z postřehů dalšího z našich předchůdců v roli hudebních publicistů, redaktora Emanuela Meliše. Ač otištěny až roku 1859, zjevně čerpaly z dobových pramenů: „Tůma pracoval velmi lehce, ale s důslednou setrvalostí, stoje vždy u pulpitu a maje dvéře zamčeny,“ napsal Meliš ve svém článku o skladateli, nazvaném Nástin života. A pokračoval: „Ve třech dnech dokončil obyčejně jednu mši, jsa od vší společnosti odloučen. Oběd i večeře jeho sestávala toliko ze šálku čokolády.“

Mší zkomponoval František Ignác Antonín na tři desítky, k tomu moteta, svity, partity, symfonie. Stylově na pomezí končícího baroka a nastupujícího klasicismu, v poměrně konzervativním duchu věrném tomu, co mu vštípil jeho hudební guru Fux. Vzdálit se jeho vlivu mohl Tůma koncem roku 1734, kdy se v Praze náhle uvolnilo místo kapelníka ve Svatovítské katedrále, protože dosavadní držitel této pozice zemřel. Velkorysý Kinský napsal a 27. listopadu nechal do Prahy odeslat doporučující dopis, který dorazil 4. prosince. To však už bylo pozdě, protože nástupce byl mezitím zvolen. Díky tomu Tůma zůstal ve Vídni a byl o sedm let později k dispozici, když po smrti Karla VI. jeho vdova Alžběta Kristýna vytvořila na svém dvoru nevelkou, ale kvalitní kapelu o pěti zpěvácích a dvanácti instrumentalistech. A Františka Ignáce Antonína požádala, aby stanul v jejím čele za lichotivou odměnu, kterou časem ještě navýšila. Že byl Tůma v panovnické rodině ctěn, dokazuje též epizoda z roku 1756. Karlova a Alžbětina dcera Marie Terezie poslala skladateli svou modlitební knížku se žádostí, aby zhudebnil Davidův žalm Miserere mei Deus; pečlivě přitom vyznačila pasáže, kterým se měl obzvlášť věnovat. Že byla s jeho prací spokojena, doložil ozdobně vyšívaný měšec, ve kterém cinkala odměna ve výši sta dukátů. Mezitím, konkrétně v roce 1750, byla sice po smrti Alžběty Kristýny její dvorní kapela rozpuštěna, ale Tůma byl už natolik zajištěn, že si mohl dopřát svobodu volného povolání. Stal se raným předchůdcem mnoha následníků, působících „na volné noze“.

Na dvoře Marie Terezie v Hofburgu ve Vídni, Martin van Meytens 

Bylo mu čtyřiašedesát, když se roku 1768 odhodlal k další neobvyklosti. Se svojí chotí Marií Elizabethou zplodil početné potomstvo a mohl s uspokojením pozorovat, jak se přeživší děti uplatnily. Kněz, hejtman, doktor filozofie a medicíny, komorná… Přesto pocítil potřebu požádat o manželskou rozluku, aby se mohl každodennímu životu vzdálit. Bylo mu vyhověno, takže se uchýlil do kláštera v Geras, vzdáleném jen pár kilometrů od hranic jižní Moravy. Tamní opat byl obdivovatelem jeho hudby, v kostele se kvalitně zpívalo i hrálo a skladatel, nyní řádový řeholník, měl o podněty ke komponování vystaráno. Do Vídně se vrátil až pár týdnů před smrtí, už těžce nemocný a mezitím ovdovělý.

Ještě před dvaceti lety si muzikolog Tomáš Slavický v článku pro měsíčník Harmonie po právu stýskal, že Tůmova tvorba je na rozdíl od skladeb Michnových či Zelenkových opomíjena. Zájem o tohoto skladatele se však přece jen postupně zintenzivnil. Nejen v teoretické rovině, když pro tento článek jsem mohl čerpat z práce Gabriely Rampáčkové pro Masarykovu univerzitu v Brně či z poznatků v pořadech muzikoložky Aleny Maršíkové Michálkové na stanici Český rozhlas Vltava. Správně podotýká kolegyně Dita Hradecká: „Zahrát a zazpívat si chrámové skladby Františka Ignáce Tůmy není úplná samozřejmost. Notové materiály motet byly všechny rukopisné, k tomu rozeseté po archivech a knihovnách v Drážďanech, Berlíně a Rajhradě. Zásluhu na přepisu a kompletaci má brněnský muzikolog Vlastimil Tichý, který se na dílo tohoto skladatele specializuje.“

Také nahrávek či provedení na koncertech přibývá. Tůmovu tvorbu nemohl opominout Václav Luks ještě jako cembalista souboru Antiquarius Consort Praha. Také Josef Krečmer s jeho Barocco Sempre Giovane skladby svého východočeského krajana uvádí. Nejdůsledněji se však dílu Františka Ignáce Antonína Tůmy, donedávna opomíjeného, věnuje dirigent Roman Válek se svým souborem Czech Ensemble Baroque. Právě oni se s tímto repertoárem a s uznávaným kontratenoristou Andreasem Schollem coby hlavní pěveckou hvězdou představili 31. května letošního roku na Pražském jaru.

Foto: Wikipedia / Joann Venuto / volné dílo, Wikipedia / Anton Hickel – Bibliothèque nationale de France / volné dílo, Wikipedia / Wellcome Collection gallery (2018-04-03) / CC BY 4.0, Wikipedia / Martin van Meytens / volné dílo, Pražské jaro / Ivan Malý