„Nakonec přece jen – a dochované spisy ukazují, že po tvrdých diskusích mezi radními – nabídli post kantora Bachovi.“

„Připisuje se mu výrok, že cílem a účelem celé hudby by nemělo být nic jiného než oslava Boha a osvěžení duše…“

„Když nastoupil do úřadu, začalo nejproduktivnější období jeho života.“

Jak to bylo v osmnáctém století přesně s letními prázdninami, není teď úplně důležité. Pravděpodobně ale bylo od školního vyučování volno na dva týdny během senoseče, tedy v červnu, a na dva týdny v době žní, tedy v srpnu. Pokud to platilo i pro žáky a učitele Tomášské školy v Lipsku, měl možná Johann Sebastian Bach před třemi sty lety právě nějaké volno. Když však na jaře toho roku 1723 nastoupil do úřadu tomášského kantora, musel začít podle rozvrhu pracovat hned. Latina, zpěv, nácvik hudby pro nedělní bohoslužby, komponování… Nebylo toho málo. Třísté výročí jeho příchodu do Lipska je dobrou příležitostí uvědomit si, že byl mužem pracovitým a zbožným a zcela jistě i přesahujícím průměrné poměry. Přesto nebyl začátek jeho nejdelší a nejplodnější životní etapy jednoznačný. Byl na svůj post vybrán tak trochu jako z nouze ctnost.

Když se úmrtím Johanna Kuhnaua 5. června 1722 uvolnil post kantora Tomášské školy v Lipsku, do konkurzu se přihlásili mnozí. O místo se ucházel i Johann Sebastian Bach, ale byl vybrán jiný, tehdy už významný kandidát – Georg Philipp Telemann. V Lipsku působil na samém začátku století jako operní ředitel, zpíval v chrámech, komponoval a založil Collegium musicum. Z města pak odešel k hraběcímu dvoru do Sorau, později do Eisenachu. Jeho skladatelsky nejplodnější období nastalo v roce 1721, kdy se stal hudebním ředitelem pěti největších evangelických kostelů v Hamburku. Rozhodl se tam nakonec zůstat, zvláště když mu zvedli plat o čtyři sta tolarů, a tak v Lipsku museli vypsat druhé výběrové řízení; v něm Bacha porazil kapelník z Darmstadtu Christoph Graupner. Tomu však zaměstnavatel neudělil povolení opustit tamní místo, a tak nakonec v Lipsku v dubnu přece jen – a dochované spisy ukazují, že po tvrdých diskusích mezi radními – nabídli post kantora Bachovi. Možná i díky Graupnerově podpoře formulované v dopise městské radě, že jde o muže, který je schopným varhaníkem i znalcem církevní hudby a skladeb pro orchestry a který bude funkci vykonávat čestně a řádně… Svou službu nastoupil Bach hned v květnu 1723.

Johann Kuhnau

Před ním zastávali post Thomaskantora zejména Johann Herman Schein, Sebastian Knüpfer, John Schelle a od roku 1701 Johann Kuhnau, mezi jehož studenty patřili Johann Friedrich Fasch, Johann David Heinichen a Christoph Graupner. O Kuhnauovi pěkně hovořil Georg Philipp Telemann, který se prý studiem jeho děl dobře naučil kontrapunkt. Oceňoval, stejně jako Johann Mattheson, nejen duchovní díla, zřetelně vyzařující autorovo odmítání operních rysů v chrámové hudbě, ale hlavně jeho tvorbu pro klávesové nástroje. Kuhnau působil nepřímo jako učitel, jako vzor, pro mnohem větší okruh hudebníků. Je jasné, že do určité míry ovlivnil i Bacha.

Tři staletí stará historie souboje o prestižní místo v Lipsku připomíná několik jmen. Tím dnes největším je Georg Philipp Telemann. Měl velký smysl pro gesto a artikulaci hudby. Do svého hudebního jazyka přijal francouzské, italské a polské vlivy, psal přímočará, poddajná a přístupná díla, aniž by byl povrchní. Byl samoukem ve hře na široké spektrum instrumentů od houslí a gamby přes hoboj a trombon po nástroje klávesové. Z jeho děl je zřejmé, že stejně dobře ovládal i flétny… A s Bachem ho spojovala jedna soukromá linie: byl v roce 1714 ve Výmaru při křtu kmotrem jeho druhého nejstaršího syna Carla Philippa Emanuela, který ho mnohem později vystřídal na hamburském postu.

Vedle Telemanna jde především o Christopha Graupnera, od roku 1709 celoživotně zaměstnaného u dvora v Hessensku-Darmstadtsku. Zanechal po sobě na dva tisíce skladeb. Shodou okolností se jeho rukopisy staly předmětem právní bitvy, takže zůstaly veřejnosti dlouho nepřístupné a jeho hudba upadla do zapomenutí. Navíc měl kromě Johanna Friedricha Fasche jen velmi málo žáků. Dnes se při poslechu jeho děl ukazuje, že zůstával donedávna opomíjen nespravedlivě.

Tomášský chlapecký sbor

A pak je tu ještě Johann Friedrich Fasch. Byl chlapeckým zpěvákem v Tomášském sboru v době, kdy tam byl kantorem Johann Kuhnau. Později studoval u Graupnera v Darmstadtu. Byl varhaníkem v Greizu, krátce sloužil jako kapelník u Václava hraběte Morzina v Praze a od roku 1722 byl dvorním kapelníkem v Zerbstu. Právě v tom roce byl vyzván, aby se ucházel o místo Thomaskantora v Lipsku, ale rozhodl se své jméno ze soutěže stáhnout.

Johanna Sebastiana Bacha, který si mimochodem Fasche velmi vážil, vnímáme především jako jednoho z hlavních završitelů barokní doby. Patří k tomu jak rozsah a stylová jednota jeho díla a jeho v mnohém novátorská hudební řeč, tak i dobová charakteristika „učený hudebník“, trefně zachycující jeho sklon objevovat a vynalézat a mít tak někdy názory a cíle odlišné od jiných.

V Lipsku už se vzhledem k charakteru své práce a tvorby považoval i za hudebního učence. Jeho protivníci sice používali výrazy o „nabubřelém a zmateném stylu“, ale my dnes stojíme na straně těch, kdo na konci Bachova života oceňovali a uznávali mohutnost jeho polyfonie, komplikovanost harmonií i jeho nápaditost a původnost přístupu ke složitým hudebním formám.

Bach, pocházející z durynského Eisenachu, byl postupně zaměstnán na několika místech ve středním Německu – jako varhaník v Arnstadtu a pak v kostele v Mühlhausenu, jako varhaník a posléze koncertní mistr u kapely na dvoře uměnímilovného vévody Wilhelma Ernsta ve Výmaru a nakonec jako dvorní kapelník v Köthenu, kde tamní panovník nepatřil k luterské, ale k reformované církvi. V té době mezi oběma evangelickými denominacemi panovalo ještě teologické napětí. Rozdílné důrazy wittenberského reformátora Martina Luthera a ženevského kazatele Jeana Calvina vedly v důsledku k tomu, že Johann Sebastian musel lipské církevní konzistoři ve zkoušce víry prokázat pevnost v ortodoxní luterské teologii. Kalvinismus byl totiž vnímán málem jako hereze. Bach, který byl ještě o několik dní dříve zaměstnán u dvora „kacíře“, pragmaticky se vším, co bylo v Lipsku požadováno, souhlasil.

Lipsko

V obecnější rovině byl nicméně opravdu upřímně věřícím, přiměřeně teologicky vzdělaným a uvažujícím protestantem, se samozřejmostí svou víru praktikujícím. Připisuje se mu ostatně výrok, že „…cílem a účelem celé hudby by nemělo být nic jiného než oslava Boha a osvěžení duše…“

Kantorem v Tomášské škole u kostela Thomaskirche v Lipsku, u jednoho z hlavních evangelických chrámů ve městě, byl od jara 1723 celé čtvrtstoletí. Souvisela s tím mimo jiné výuka, komponování a nastudovávání děl pro nedělní bohoslužby i starost o hudební liturgický provoz ještě v několika dalších chrámech, také psaní hudby pro různé mimořádné církevní a společenské příležitosti a v neposlední řadě vedení souboru Collegium musicum, složeného z jeho žáků a městských hudebníků a každý týden veřejně koncertujícího v Café Zimmermann. V bohatém Lipsku se stal městským hudebním ředitelem.

Thomaskirche

Chlapecký sbor Thomanerchor, jehož historie sahá do roku 1212, je nejstarší kulturní institucí ve městě. I díky němu, ale samozřejmě ještě víc díky Bachovi, je Lipsko vnímáno jako centrum protestantské duchovní hudby. Andreas Reiz, uvedený do funkce v roce 2021, je osmatřicátým Thomaskantorem v historii, osmnáctým po Bachovi. Sbor, spolupracující na bohoslužbách, se výrazně věnuje Bachovu odkazu, avšak jeho programy zahrnují sborová díla ze všech období hudební historie, od gregoriánského chorálu až po moderní dobu. Ve 20. století začal sbor víc koncertovat – a to mu pomohlo proslavit se po celém světě.

Ve sledované době byla ovšem realita trochu obyčejnější. Kantorův byt nechalo zastupitelstvo před jeho nástupem zrekonstruovat, ale samotná internátní škola byla v žalostném stavu. Přes dvě stě let se s budovou nic neudělalo, byly v ní nebezpečné příkré schody, proháněly se po ní krysy a žáci měli svrab.

Andreas Reiz

Nevylučuje se to s tím, že třicetitisícové Lipsko, ležící na křižovatce dvou důležitých hlavních silnic, bylo v 18. století významným obchodním a kulturním centrem. Protínala se v něm Via Imperii vedoucí z Itálie k Baltskému moři a Via Regia spojující Frankfurt nad Mohanem se Slezskem. Od roku 1497 mělo Lipsko císařem udělené veletržní právo. Peníze z obchodu přinášely a zajišťovaly prosperitu a pokrok. Společnost ovšem byla velmi přísně rozdělena. A i když se v kostele lidé v neděli potkávali před Bohem jako sobě rovní, i tam bylo znát, kdo je kdo. Někteří stáli, jiní seděli v lavicích a vyšší třída měla pronajaty oddělené lóže.

Bach byl 5. května 1723 uveden do své nové kanceláře, na konci měsíce pak přijely z Köthenu čtyři vozy naložené domácími potřebami. On sám přijel s rodinou v dalších dvou.

Matoušovy pašije, výňatek z partitury z roku 1736

Když nastoupil do úřadu, začalo nejproduktivnější období jeho života. Od 1. neděle po Trojici roku 1723 do svátku Trojice v roce 1724 provozoval v Tomášském a Mikulášském kostele výhradně svá vlastní díla. Zaznělo tak mimo jiné i 63 nedělních kantát, z toho 38 nově složených. Ostatně první roky v Lipsku jsou co do počtu vytvořených skladeb vůbec nejplodnější v jeho uměleckém životě. A na Velký pátek roku 1729 pak provedl dílo, které skládal více než rok: Matoušovy pašije. Tři hodiny hudby pro dvoje varhany, dva sbory, dva orchestry a Evangelistu a další sólisty. Největší obsazení, pro jaké kdy komponoval. Bůhví, jestli tím přesně splnil zadání, které zaznělo při jeho příchodu do Lipska: hudbu pro kostel měl koncipovat tak, aby netrvala příliš dlouho, a měla být takového charakteru, aby nepůsobila jako operní, ale spíše podněcovala posluchače k obětavosti. Jisté však je, že stvořil hudbu nesmrtelnou – daleko přesahující jak rámec a podmínky výběrového řízení à la 1723 i představy konzervativní městské rady a ještě konzervativnější církevní konzistoře, tak veškerou dobovou hudební produkci.

Šest let po příchodu do města měl „nenapravitelný“ kantor Bach proti sobě všechny důležité úřady – konzistoř, vedení univerzity i radu. Ale i bez jejich podpory byl připraven bojovat, a také bojoval, o svůj nejvyšší cíl a ideál. Z jednoho jeho tehdejšího dopisu jasně vyplývá, co pro něj tím cílem a ideálem bylo, co pro něj bylo opravdu důležité: jeho hudba.

———-

Třísté výročí příchodu J. S. Bacha do Lipska slaví letos město impozantně. Skladatel tam působil 27 let a vytvořil tam většinu svých děl. A v kostele Thomaskirche našel místo posledního odpočinku. Připraven je celoroční, v některých bodech dokonce víceletý bohatý program, na kterém se podílejí Lipský Bachův archiv, chlapecký sbor Thomanerchor, Městské historické muzeem a evangelické farnosti Tomášského a Mikulášského kostela. Projekt Bach 300 byl oficiálně zahájen 9. února na saské i celostátní úrovni. Patří do něj třídílná výroční výstava v Bachově muzeu. Po první části nazvané Církevní hudba ke slávě Boží následuje nyní od 22. července do 5. listopadu díl Hledání dokonalosti a následovat bude od 16. listopadu 2023 do 24. března 2024 část s titulem Bachova hudba se stává modelem. Jarní Bachfest se 150 akcemi oslavil průkopnického skladatele pod mottem Bach pro budoucnost. V červnu začalo v obou hlavních luterských chrámech chronologické provádění lipských Bachových kantát, a to v odpovídajících liturgických datech. Od 7. do 16. srpna se konají v Lipsku letní interpretační kurzy. Obsáhlé jsou letos i další doprovodné a vědecké programy.

Foto: Thomanerchor Leipzig / Emanuel Scobel, Thomanerchor / GF, Facebook / Bach-Archiv – Bachfest Leipzig, Wikipedie / volné dílo, Wikipedia / Appaloosa / CC BY-SA 3.0, Facebook města Lipsko