„Po vzpomínce na J. Ch. Bacha nastala chvíle pro návrat k zapomenuté tvorbě valtického rodáka J. M. Spergera.“

„Jakmile se v jeho Koncertu pro kontrabas a orchestr rozezněl sólový nástroj Indiho Stivína, zaujal mě jeho jeho hebký, zpěvný tón.“

„Lednicko-valtický hudební festival je letos zaměřen na tzv. ‚Rising Stars‘; hned tuto středu podniká výpad do Prahy, kde úmyslně v sále HAMU, sídlícím v Lichtenštejském paláci, vytasí další ze svých trumfů.“

Nestává se často, aby jeden koncert proběhl ve znamení tří premiér. Dvou světových a jedné obnovené české, mající ovšem úzký vztah k místu konání. Uskutečnil se v rámci osmého Lednicko-valtického hudebního festivalu (LVHF), uskutečnil se v neděli 24. září a potěšil vyprodané hlediště barokního divadla, důvtipně přituleného k rozlehlému baroknímu zámku ve Valticích. Že se mimochodem jedná o nedávno pořízenou kopii, je vlastně svým způsobem ku prospěchu. Divákům se zde sedí mnohem pohodlněji než v hledištích historicky cenných skvostů, jakými se pyšní Český Krumlov či Litomyšl; účinkující mají k dispozici vhodnější, vzdušné zázemí.

V podání souboru Barocco sempre giovane, který hrál s obvyklou chutí i precizností, zazněla během první poloviny nejprve Sinfonie in D Johanna Christiana Bacha. Nalezená ve valtické hudební sbírce a dosud veřejně neprovedená. Po této vzpomínce na „londýnského Bacha“, jak se kvůli místu jeho uplatnění tomuto jedenáctému ze třinácti dětí velkého Johanna přezdívalo, nastala chvíle pro návrat k zapomenuté tvorbě valtického rodáka Johannesa Matthiase Spergera. Nepřekvapí, že šlo o Koncert pro kontrabas a orchestr, jmenovitě č. 3 h moll, protože Sperger byl historicky jedním z klíčových propagátorů tohoto nástroje coby sólového. Jeho rozsáhlé dílo, kterému kromě sedmačtyřiceti symfonií vévodí celkem osmnáct kontrabasových koncertů, je od počátku tohoto století znovu objevováno. Především díky Spergerově společnosti i mezinárodní soutěži kontrabasistů, nesoucí jeho jméno, kterou ob rok pořádá v Rostocku. Poblíž míst, kde byla před více než dvěma staletími Spergerova klikatá životní pouť završena.

Už za svého života, ohraničeného roky 1750 a 1812, měl ovšem Johannes Matthias smůlu, protože jej svým věhlasem zastínil benátský rodák Domenico Dragonetti. Mladší o třináct let, nejenže přežil svého valtického konkurenta o tři a půl dekády, ale dokázal se patřičně uplatnit. Pomohlo mu, že se usadil v jednom z tehdejších center klasické hudby, kterou byl kromě Vídně a Mannheimu Londýn. Dragonetti tam exceloval na koncertech, jejichž úspěch překročil kanál La Manche, takže se seznámil s Josephem Haydnem i s Ludwigem van Beethovenem, které neúnavně přesvědčoval, že kontrabas ani zdaleka nemusí a nemá být jen nástrojem doprovodným, nýbrž též sólovým. Svoji mezinárodní proslulost završil činorodý Ital v srpnu 1845 v Bonnu, kde ve svých dvaaosmdesáti, jen pár měsíců před smrtí, stihl vystoupit na koncertu pořádaném u příležitosti odhalení Beethovenova pomníku. Zahrál si tehdy pod taktovkou Louise Spohra či Ference Liszta.

Právě jednou ze skladeb Domenica Dragonettiho pro sólový kontrabas a orchestr zahájil před deseti lety svoji koncertní dráhu teprve dvanáctiletý Indi Stivín. Následovala řada ocenění na mezinárodních soutěžích; v pouhých sedmnácti letech sólový recitál na Pražském jaru a krátce poté, v srpnu 2018, účast ve finále European Young Musicians Contest, kde zaujal publikum v Edinburghu i televizní diváky po celém kontinentu jako jediný kontrabasista v soutěži. Syn klavíristky a bubeníka i vnuk známého multiistrumentalisty Jiřího Stivína ale zároveň studoval. Jmenovitě na pražské HAMU u profesora Jiřího Hudce, ale také na mistrovských kurzech doma i v zahraničí.

Jakmile se ve Spergerově třetím Koncertu pro kontrabas a orchestr Indiho nástroj rozezněl, zaujal mě jeho hebký, zpěvný tón, na hony vzdálený nespravedlivé pověsti bručivého nástroje, který jen tvrdí muziku. Zajímalo mě, na co mladičký, teprve dvaadvacetiletý, ale názorově už zjevně vyhraněný Indi Stivín hraje a proč. „Můj nástroj je skutečně nádherný, se sametovými hloubkami a dechberoucími výškami,“ řekl mi po vystoupení. „Je jasné, že ho stavěl mistr nad mistry, ale nemá žádnou vinětu, je to anonym. Myslím, že to je možná důvod, proč se s ním cítím tak dobře a svobodně…“

Ve druhé polovině, kterou korunovaly Stivínovy dvě vlastní skladby, zvuk jeho kontrabasu jako by kulminoval. I díky tomu, že do nich včlenil virtuózní sóla, při kterých publikum ani nedýchalo. „První skladbou byla Svatý Václave s podtitulem Kanción pro kontrabas a orchestr. Napsal jsem ji minulý rok pro svůj orchestr Collegium Stivinum a premiérovali jsme ji na Hudebním festivalu F. L. Věka v Dobrušce. Je to skladba na motiv Svatováclavského chorálu a mísí se v ní inspirace mnoha staletí. Něco takového mi v kontrabasovém repertoáru chybělo a toužil jsem to napsat.“ A co závěrečná skladba? „Valtickou fantazii s podtitulem Hommage à Johannes Matthias Sperger jsem složil speciálně pro Lednicko-valtický hudební festival. A pro Barocco sempre giovane ve složení posíleném o flétny, hoboje, horny a harfu. Skladba je pro mě popisem Spergerova života. Harfa představuje maminku, flétna otce, horny přátele, smyčce osud a kontrabas lásku. Při této představě se mi psala téměř sama.“

Indi ovšem ve valtickém barokním divadle nejen hrál, ale také dirigoval ve většině skladeb, z nichž mi nejlíbezněji vyzněl Mozartův Koncert pro hoboj a orchestr C dur v podání mladé sólistky Terezy Tourkové. Jak se ale dá dirigovat od kontrabasu? Pravda, v některých skladbách, například právě v Mozartovi, jej Indi Stivín odložil do zákulisí a věnoval se tradiční práci s taktovkou v ruce. Ale jindy obě činnosti, zdánlivě nespojitelné, eskamotérsky skloubil. Buď tak, že při sebemenším oddychu od vlastní hry dirigoval volnou rukou ansámbl za svými zády. Nebo se, byla-li kontrabasová prodleva o něco delší, hbitě i s basou otočil k souboru čelem a udával tempo či kontroloval interpretaci. Ne náhodou má Indi mezi dirigenty jasný vzor: „Je jím šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Petr Popelka, protože je nejen skvělým mistrem taktovky, ale také kontrabasistou…“

Podobně jako během předchozího sobotního večera, kdy byl letošní Lednicko-valtický hudební festival v sousední jízdárně zahájen strhujícím výkonem osmnáctiletého Daniela Matejči, naplnil Indi Stivín leitmotiv této hudební přehlídky. Tentokrát je zaměřena na tzv. „Rising Stars“ od nás i ze světa. Postupně se na různých místech lednicko-valtické oblasti, tvarované po staletí Lichtenštejny, představí mladý americký pianista, nadějní ukrajinští pěvci, talentovaný norský hornista doporučený Radkem Baborákem anebo české houslové mládí hýčkané Václavem Hudečkem. Hned tuto středu 27. září podniká LVHF výpad do Prahy, kde úmyslně v sále HAMU, sídlícím v Lichtenštejnském paláci, vytasí další ze svých trumfů. Při koncertu, na kterém kromě Daniela Matejči vystoupí klavírista Matyáš Novák, se taktovky chopí mladá žena – Nikol Kraft, účastnice finálového klání celosvětové soutěže mladých dirigentek La Maestra.

Co když se Lednicko-valtický hudební festival dočká časem sladké sklizně svého letošního snažení? Třeba až bude roku 2035 pořádán jeho jubilejní dvacátý ročník. Možná na něm coby globální hudební hvězda první velikosti vystoupí někdo z těch, kdo jsou zde letos představeni jako „Rising Stars“. Za přijatelných podmínek, z nostalgie nad tím, že jí ředitel a dramaturg festivalu Jiří Partyka dal kdysi, před tuctem let, velkou příležitost.

Foto: Pavel Kristián Jr. pro LVHF z.s.