pondělí, 07 listopad 2022 13:04

Až na konec světa (9)
Pocestný s basou. Skladatel a kontrabasista Johannes Matthias Sperger

Autor:

„Při kůru valtického kostela svatého Augustina vznikl pěvecký sbor, do něhož byl mladičký Sperger přijat, což mu kromě zpívání umožnilo proniknout do tajů hudební teorie a hry na varhany.“

„Jeho druhý vídeňský pobyt se odvíjel ve znamení nekonečného rozesílání skladeb pro sólový kontrabas a orchestr, které dedikoval, komu mohl. Marně.“

„Když byl úplně na dně, přišel dopis z Ludwigslustu. Místní hrabě mu poskytl pěkný plat a nechal vyrobit kvalitní nástroj ve Vídni.“

 

0061

 

Při všech výhradách k tomu, jak s klasickou hudbou zachází naše doba, jejímž heslem je legendární Postmanovo „ubavit se k smrti“, se většině umělců z této oblasti daří, inu, alespoň přiměřeně. Jak známo, v minulosti na tom byli i ti dobově nejlepší často bídně. Bývalo zvykem plodit víc dětí než dnes a sociální zabezpečení v nemoci nebo ve stáří neexistovalo. Za jeden z mnoha příkladů slouží potulný život vynikajícího kontrabasisty a pilného skladatele, jakým byl valtický rodák Johannes Matthias Sperger.

Narozen na jihu Moravy 23. března 1750, dožil se tento Mozartův současník dvaašedesáti let, což byl dobově slušný výkon. Dlouho se mu ale nedařilo se svým nástrojem – a postupně i se svojí rodinou – zakotvit. Snahy o angažmá byly nejednou ponižující a navíc marné. Přitom se při svých žádostech, rozesílaných snad na všechny světové strany, mohl Sperger opřít o přílohy v podobě bezpočtu skladeb, komponovaných pro nástroj, který mohl být pro mnohé příznivce klasické hudby objevem. Až v poslední třetině života si Johannes Matthias vychutnal delší pobyt na jednom místě, i když ve své – asi už nevyléčitelně toulavé – povaze ještě pokukoval jinam. A mohl děkovat štěstěně, že to u jeho zaměstnavatele neprasklo, protože jinak se mohl opět ocitnout na dlažbě.

 

01

 

Jak ve své kvalitní diplomové práci na JAMU popsal roku 2020 Vojtěch Marada, Sperger přišel na svět jako třetí ze čtyř dětí místní valtické rodačky Barbory a přistěhovavšího se Stefana, který zde získal zaměstnání. Nikoli u Lichtenštejnů, kteří v kraji vlastnili kde co a pracovní trh ovládali, ale jako zemědělec ve službách města. S úředníky pracujícími pro šlechtu, ale i s místním klérem však dobře vycházel, což se zúročilo ve prospěch syna Johannesa.

Valtice byly už v 18. století zásluhou Lichtenštejnů, kteří sem z pětasedmdesát kilometrů vzdálené Vídně rádi zajížděli, kulturní městem. Existovala tu knížecí kapela, k níž roku 1790 přibylo i proslulé barokní divadlo na zámku. A co nestihla vrchnost, zvládala církev. Při kůru klášterního kostela svatého Augustina vznikl malý orchestr a pěvecký sbor. Právě do něj byl mladičký Sperger přijat, což mu kromě zpívání umožnilo proniknout do tajů hudební teorie a hry na varhany. Šlo mu to zjevně jako po másle, protože svého Průvodce hry na tento nástroj sepsal už roku 1766, v pouhých šestnácti letech. Souběžně nabyl všeobecného vzdělání v Mikulově, ale hlas vábící ho k hudbě byl silnější. Odchází rozvíjet svůj talent do Vídně.

 

03

 

Ve městě nad Dunajem se jeho školitelem stal varhaník, skladatel a pedagog Georg Albrechtsberger. Mezi jeho studenty patřili na odlišně dlouho dobu také Johann Nepomuk Hummel, Ignaz Moscheles, Antonínové Vranický a Rejcha, či dokonce Ludwig van Beethoven. A právě Albrechtsberger přiměl mladého Spergera, aby si ke studiu kompozice přibral kontrabas. Že se výzvy chopil Johannes se vší vervou a vytrvalostí, dokládá jeho Koncert č. 1 pro kontrabas a orchestr, který vytvořil roku 1777. To mu bylo sedmadvacet, šanci na úspěch se pokusil navýšit změnou křestního jména na lákavěji znějící Giovanni, ale především se z Vídně vydal za živobytím do Bratislavy.

O jeho služby totiž projevil zájem vlivný muž, budoucí kardinál József Batthyány, zarputilý odpůrce reforem Josefa II. a protagonista uherské konzervativní opozice. Při tom všem měl ještě čas na založení arcibiskupské kapely a v ní, na radu kohosi v hudbě zběhlého, zaměstnal Spergera za neobvykle vysoký plat. Dobu, kterou zde komponující kontrabasista strávil, mohl proto – jsa zabezpečen – využít ke skládání. Právě zde rázně vykročil k úctyhodnému počtu sedmačtyřiceti symfonií, které si během života připsal na konto. A v Bratislavě se také podepsal pod šest koncertů pro kontrabas a doprovodný orchestr.

Idyly ovšem netrvají dlouho. Když začalo být roku 1782 zřejmé, že dny arcibiskupské kapely jsou sečteny, Sperger se vydal na sólové koncertní turné. S cílem získat angažmá. Ukázalo se však, že to nebude snadné. Uchytil se v zapadlém sídle Kohfidisch, kde se seznámil s Ignazem Pleyelem, ale místní mecenáš po čase zemřel, hudební nástroje skončily v zastavárně. Johannesovi nezbylo než se vrátit do Vídně. Ani tady to ale nebyla žádná sláva, jinak by se neživil opisováním not…

Povzbuzením na cestě za uplatněním basy mezi sólovými nástroji se mu stal kontakt s Janem Křtitelem Vaňhalem a s jeho premiérovým Koncertem pro kontrabas č. 1 D dur, jehož závěr Sperger obohatil o kadence. Jinak se ale jeho druhý vídeňský pobyt odvíjel ve znamení nekonečného rozesílání skladeb, které dedikoval, komu mohl – bratislavskou kněžnou počínaje a ruským carem konče. Marně. Přežít mu umožnilo sdružení Tonkünstler-Societät, které s cílem pomáhat muzikantům v nouzi založil nedlouho předtím, roku 1772, mostecký rodák Florian Leopold Gassmann. A existovalo až do 9. března 1939, kdy ho – rok po anšlusu Rakouska – rozpustili nacisté.

 

0041

 

Na kalendáři bylo datum 26. ledna 1788, když Spergerovi konečně svitla šance. Na závěr dalšího turné, při němž přes Brno, Prahu a Drážďany doputoval do Berlína, mu bylo umožněno zahrát samotnému králi Fridrichu II. Panovníku prý línému, ale přejícímu hudbě a hrajícímu na violoncello. Spergerovým výkonem byl nadšen, vyslechl si ho celkem sedmkrát. Kontrabasista kul železo, dokud bylo žhavé, a hbitě věnoval panovníkovi šest smyčcových kvartetů a sedm symfonií. Ani to ale nebylo nic platné. Ukázalo se totiž, že dvorní symfonický orchestr v Berlíně má hned čtyři zdatné kontrabasisty a pátého nepotřebuje. Marně se za Spergera přimlouval i vrchní správce pruských královských divadel… Nezbylo než jít o dům dál. A dost přitom slevit.

Prý by se Sperger mohl uchytit v knížecí kapele, která sídlí v severovýchodním koutě Německa. Když se ale dotrmácel do Ludwigslustu, o kterém do té doby neslyšel, zjistil, že i tady je v kontrabasové sekci obsazeno. Co teď? Táhlo mu na čtyřicítku, uměl a vytvořil mnohé, ale byl bez práce a bez peněz. Přes Pasov se potřetí dovláčel do Vídně, v dubnu 1789 pokračoval až do Itálie. Nabízel se v Parmě, Boloni, Mantově, Terstu – nikde nic. Kdo ví, na co ve skrytu duše pomýšlel. Opět se ocitl ve Vídni. A když byl úplně na dně, přišel dopis z Ludwigslustu. Ukázalo se, že tam jeden z kontrabasistů zemřel. Povolání do hraběcích služeb doprovázela částka na úhradu cestovného včetně nároku na přepravu cestovní truhly a cestovních vaků bez proclení.

Hrabě Friedrich Franz von Mecklenburg-Schwerin se ke Spergerovi choval velkoryse. Poskytl mu pěkný plat včetně naturálií. Jelikož byl ale kraj zpustošený nedávným válčením, nebylo kde si najít byt, takže Johannes s rodinou musel platit ubytování v hostinci, což ubíralo z rozpočtu. Přijal proto další zaměstnání, stal se „úředním ladičem klavírů“, hrál po kostelích na varhany vyučoval hře na fagot. Pořád to ale nestačilo. Pokoušel se proto tajně oslovit kurfiřta z Koblence, o čemž se hrabě naštěstí nedozvěděl. Těžko by jinak byl do svého oblíbence investoval značnou částku za kvalitní kontrabas, který mu nechal vyrobit ve Vídni. Spergerovi se na něj krásně hrálo, ale pro komponování se stal problémem. Byl to tak krásně znějící nástroj, že mu umožnil skládat složitěji, než byli schopni zvládnout jeho kolegové s horšími basami v náručí.

 

005

 

Ať tak, či onak, Johannes Matthias Sperger se přidružil k průkopníkům koncertů pro sólový kontrabas a orchestr. Byli jimi Karl Ditters von Dittersdorf, starší o jedenáct let, a Václav Pichl či Anton Zimmermann, oba ročník 1741. Je zajímavé, že s výjimkou Dittersova Koncertu č. 2 Es dur byla jejich díla laděna do vlídné tóniny D dur. Během posledních pěti letech svého života ovšem Sperger už skoro neskládal – měl hodně jiné práce a začal churavět. Poslední koncert odehrál 2. ledna 1812, v květnu téhož roku zemřel. Že si ho v Ludwigslustu vážili, doložilo provedení Mozartova Requiem na pohřbu.

Završilo se dílo, které kromě oblíbených čtyř sonát, umožňujících předvést nástrojovou virtuozitu, připomíná od počátku našeho století mezinárodní soutěž kontrabasistů. Koná se každý sudý rok péčí společnosti, jejímž členem byl i Nikolaus Harnoncourt, patrony se stali Anne-Sophie Mutter a Zubin Mehta, sám vyškolený kontrabasista. Vědět to valtický pocestný s basou, byl by na sebe pyšný...

 

02

 

Foto: Wikipedia (volná díla), International J.M.Sperger Competition (Facebook), Stadt Ludwigslust (Facebook), Pixabay

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.