„Hudba patří k Santiagu de Compostela neoddělitelně. Barokní i novější, ale především asi pochopitelně a s naprostou samozřejmostí hudba středověká.“

„Hudební katalog katedrály v Santiagu byl popsán a zveřejněn až v padesátých letech dvacátého století. K městu se váže například osobnost skladatele Melchora Lópeze, žijícího mezi roky 1759 a 1822.“

„Ke Svatojakubské pouti dnes patřit i vokální hudba komponovaná na světské galicijské texty.“

Na 25. července připadá Jakubův svátek. Santiago de Compostela, španělské město s údajným hrobem apoštola Jakuba, je po staletí cílem tisíců a tisíců křesťanských poutníků. Daleko už odtamtud není na druhý nejzazší západní výběžek evropského kontinentu, poloostrov jménem Finisterre – Konec země. Pouť často směřuje symbolicky až tam. Peregrinatio ad limina Sancti Jacobi, El Camino de Santiago, Svatojakubská cesta… Tak silný kult a tak dlouhá tradice mají samozřejmě i hudební stránku.

Santiago znamená španělsky svatý Jakub. Tradice poutí do Galicie na severozápadě Španělska, do římskokatolické katedrály s údajným hrobem apoštola Jakuba, je dlouhá, sahá do středověku – a dodnes existují lidé, a není jich málo, kteří se do Santiaga de Compostela vydávají. Třeba až na několik tisíc kilometrů dlouhou pěší pouť, nebo alespoň na její část. Základem je legenda, podle které byl Jakub Starší, jeden z někdejších Kristových učedníků, na misii na Pyrenejském poloostrově, kam jako první přinesl křesťanství. Jeho ostatky tam podle těchto vyprávění byly proto později přeneseny, pak asi zapomenuty a znovu objeveny v devátém století.

Santiago de Compostela, z Česka vzdálené po evropských dálnicích téměř tři tisíce kilometrů, je po Římě a Jeruzalémě třetím z nejznámějších poutních míst západního světa. Město má počátky již ve čtvrtém nebo pátém století. První kostel nechal na jeho vyvýšeném místě v devátém století, v době Karla Velikého, vybudovat galicijský král Alfonso II. Další stavbu zničili Mauři. Třetí kostel se začal stavět v roce 1075 nebo 1078. A to je současná bazilika svatého Jakuba, dnes se dvěma více než sedmdesátimetrovými věžemi a se vstupní bohatě zdobenou kamennou Bránou slávy. Pochází z přelomu jedenáctého a dvanáctého století. Podle Liber Sancti Iacobi byla dokončena v roce 1122, podle Codexu Calixtinus byl stavitelem Bernard starší. Chrám byl vysvěcen v roce 1211 za přítomnosti krále Alfonse IX. K tomuto jádru katedrály se pak připojovaly ještě další kaple, věže, kupole a ambity. Přístavby jsou z šestnáctého až osmnáctého století.

Stotisícové Santiago je rušným místem. Celé staré město s bizarním bludištěm uliček a s chrámy, kláštery i domy, stavěné od dvanáctého do devatenáctého století a dýchající neuvěřitelně silným způsobem historií a kulturou, je dnes památkovou rezervací zapsanou v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Blízká přítomnost chladného Atlantiku se přitom promítá jak do počasí, tak do nabídky restaurací galicijské metropole, v níž dominují chobotnice, langusty, krevety, mušle a ryby… Hemží se nejen na stránkách jídelních lístků, ale také živé v akváriích za výlohami, než jsou čerstvě připraveny.

Obrovitý románský kostel s barokním průčelím žije svým vlastním životem, včetně působivé varhanní a vokální hudby. Vnitřní prostor katedrály je členitý, temný, bohatě zdobený. Její lodí zní často zpěv. Ze dvou varhanních prospektů umístěných vysoko v hlavní lodi naproti sobě trčí dlouhé horizontální píšťaly, takzvané španělské trumpety.

Jsou tu běžní návštěvníci a turisté i poutníci, kteří právě došli, ještě s batohy na zádech… Mumraj, skupiny věřících, duchovní, řeholnice… A u sochy apoštola Jakuba, barevné, v nadživotní velikosti, se při pohledu z chrámové lodi k oltáři, za nímž je ono posvátné místo, střídají poutníci jako figurky na orloji. Každou chvíli se totiž nějaký na chvíli objeví ve výklenku, za nímž vedou úzké schůdky a chodbička do útrob kněžiště, ke hrobu apoštola.

Otevřeno je pro turisty i věřící pozdě do večera a liturgie tu probíhá téměř nepřetržitě. Nejpůsobivěji v neděli v poledne, kdy se dává do neuvěřitelného houpavého pohybu celou příčnou chrámovou lodí, dosahujíc v úvratích až ke stropu, obrovitá, u stropu zavěšená kadidelnice. Vykuřovadlo nazývané botafumeiro, což v galicijštině znamená „vypouští kouř“, rozhoupává několik řeholníků. Houpání doprovází svištivý zvuk a svérázná hudba. Je to téměř starověký rituál ukazující snad až kamsi do původní nerozdělené církve, na Východ, do Orientu. Ale magické prostředí je naplněno hudbou i v jiných částech dne.

Hudba patří k Santiagu de Compostela neoddělitelně. Barokní i novější, ale především asi pochopitelně a s naprostou samozřejmostí hudba středověká, jak ji například také natočil soubor Martín Codax. Jde o cantigas, španělské a portugalské jednohlasé písně. Ve sbírce z druhé poloviny třináctého století se jich dochovalo na čtyři sta pod souhrnným názvem Cantigas de Santa Maria. Sestavil ji Alfonso el Sabio. Není vyloučeno, že nápěvy jsou v mnoha případech původně světské, třebaže jde vesměs o balady popisující zázraky učiněné Pannou Marií nebo o chvalozpěvy Pannu Marii adorující.

Pramenem středověké hudby související s poutěmi do Santiaga de Compostela je také Codex Calixtinus, bohatě iluminovaný rukopis z dvanáctého století známý také jako Liber Sancti Jacobi, Kniha svatého Jakuba. Je antologií kázání, liturgických textů, zpráv o zázracích, vícehlasých zpěvů a podobně, ale zároveň zdrojem detailních informací o svatojakubské pouti – popisu cesty, zvyků lidí, kteří při ní žijí, i uměleckých děl, s nimiž se poutník mohl setkat. K poslechu jsou například nahrávky souborů Anonymous 4 a The Monteverdi Choir Johna Eliota Gardinera.

Španělská hudba sedmnáctého až devatenáctého století je – na rozdíl od hudby renesanční – objevována a studována teprve postupně. O hudbě galicijské to platí dvojnásob. Dlouhou dobu bylo obecné povědomí soustředěno jen na její středověké památky. Například i hudební katalog katedrály v Santiagu byl popsán a zveřejněn až v padesátých letech dvacátého století. K městu se váže například osobnost skladatele Melchora Lópeze, žijícího mezi roky 1759 a 1822. Jeho zcela jistě největším dílem je Slavnostní mše Unus Deus, jedna z jeho sedmi mešních kompozic. Je napsána dva roky před koncem osmnáctého století a zachovala se v rukopisné podobě v katedrále v Santiagu a v katedrále ve městě Lugo. Existuje k poslechu v nahrávce Galicijské královské filharmonie a sboru Orfeón Terra A Nosa s dirigentem Antonim Rosem Marbá.

Melchor López je nesporně jedním z největších galicijských – i španělských – autorů období klasicismu. Jako chlapecký choralista se dostal ke dvoru do Madridu. Tón tam tehdy v hudbě udávali Italové Boccherini a Bruneti, ale bylo možné se seznámit i s hudbou Josepha Haydna. V roce 1784 Melchor López uspěl se žádostí o místo ředitele kůru v katedrále sv. Jakuba v Santiagu a zůstal na tomto postu dlouhých 38 let. Není sice známá žádná jeho podobizna, ale zanechal po sobě neuvěřitelnou tisícovku skladeb, mnohé v podobě vlastnoručních rukopisů svázaných do osmnácti svazků. Obsahují nejen mše, ale zejména řadu menších děl pro užití v liturgii – žalmy, moteta a podobně.

Samostatnou kapitolu tvoří početné vilancicos – ve španělském a portugalském jazykovém prostředí, tedy i v Latinské Americe, šlo po staletí o typický žánr, o jakési populární písně se světským, ale i s duchovním textem, včetně vilancicos vánočních. Jejich zařazování bylo v katedrále v Santiagu ukončeno roku 1796. Lópezova tvorba odpovídá dobové italské produkci, případně vzorům, jako byl Haydn, ale současně vykazuje jednoznačné a při poslechu rozpoznatelné momenty odkazující ke specifickým španělským tradicím.

Pouť do Santiaga, ať už se jde odkudkoli, to jsou v závěru stovky kilometrů cest španělské krajiny a venkova. A tak může ke Svatojakubské pouti dnes patřit i vokální hudba komponovaná na světské galicijské texty. Například zhudebněné verše tamní básnířky předminulého století Rosalíe de Castro.

Jakub – označovaný Starší, Větší či Zebedeův – byl podle Bible, spolu s Petrem a Janem, Ježíšovi mezi jeho dvanácti učedníky jedním z nejbližších. Žil asi okolo let 8 až 44. K novozákonním pasážím přibyly později legendy, podle nichž se stal pro svou víru a působení mučedníkem. Tato tradice říká, že hned po událostech kolem seslání Ducha svatého vzal Jakub doslova Kristovo přikázání „Jděte do celého světa a učte národy“ a usedl na první loď, která plula do tehdy nejvzdálenějších končin, na Pyrenejský poloostrov. Mučedníkem se údajně stal po návratu do Palestiny. Vyprávění, že Jakub kázal a šířil evangelium ve Španělsku, je však apokryfní, zřejmě ze sedmého století. Stejně tak je směsicí skutečnosti a legend, že Jakubovy ostatky byly kolem roku 550 přeneseny z Jeruzaléma do kláštera Raithu v Palestině, odtud se v sedmém století dostaly s mnichy do španělské Zaragozy a po invazi Maurů, aby byly zachráněny, až do Galicie. Smyslem legend bylo totiž dávat příklad a návod ke křesťanskému životu, a teprve na druhém místě je jejich účelem informovat o skutečných událostech.

Stará křesťanská poutní cesta do odlehlého koutu Evropy má několik větví, spojujících se před koncem. Množství lidí ovšem znamená, že ani mimo hlavní sezónu nelze najít pravý klid pro rozjímání. Kdo čeká mlčenlivé poutníky, trávící večery v modlitbě, bude možná často překvapen. Zaskočí ho i množství odpadků podél cesty. A také skutečnost, že pro mnohé to vůbec není duchovní pouť, ale turistická výprava. Vždyť i batoh jim odvezou do další ubytovny autem, i když samozřejmě za úplatu… Ale převažují dojmy pozitivní: zjištění, že pouť s člověkem, ať chce, nebo nechce, cosi udělá. Smyslem pouti totiž pro mnohé přece jen není její cíl, ale ona sama. Cesta do Santiaga (a na vyhlídku ke kříži na mysu Finisterre) končí, ale životní pouť člověka pokračuje. S posíleným vědomím, že život je třeba žít pod zorným úhlem věčnosti…

Symbolem a doslova logem poutníků a Svatojakubské poutě – i jedním z výtvarných atributů tohoto katolického světce – je mušle hřebenatky. Na plážích v Galicii se hojné vyskytují, jsou spojeny s legendami. Je v nich ovšem skryt i symbol: drážky skořápky se spojují v jediném ohnisku, stejně jako se různé cesty spojují v Santiagu de Compostela.

Svatý Jakub, Santiago, je uctíván jako národní patron Španělska. Během posledních dvou červencových týdnů město slaví svůj největší svátek roku: Svátek svatého Jakuba, Apoštolský festival. Už deset dní před 25. červencem je město plné hudby, divadla a dalších kulturních akcí, propojujících náboženství a další tradice. Den předem znějí víc než jindy zvony, vpředvečer svátku je ohňostroj, Plaza del Obradoiro je plné světla a barev, s vícerozměrnými projekcemi na fasádu katedrálu. V samotný svátek se koná hlavní mše, které se zúčastňuje některý člen španělské královské rodiny.

Na středověkou svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela se napojila Praha, podobně jako další středoevropská města, již hned v době románské. Poutnický motiv, jeden ze základních ve středověku, měl trvání až do osmnáctého století, ale v dnešní době se zase silně a podivuhodně obnovuje. Santiago de Compostela je svým způsobem metropole, velké duchovní centrum. Všechny tamní umělecké a řemeslné výkony ukazují jedno společné – velkou inspiraci, víru, pádný důvod.

——————-

Věděli jste, že…

…Jakub je v různých jazycích mimo jiné Ya’aqov, Jakob, Jacob, James, Jakup, Jakov, Jacques, Giacobbe, Giacomo, Jacobo, Jaime, Diego, Jago, Jakab, Tiago, Jaakko (a také Kubajs)…?

…katolických kostelů svatého Jakuba, tedy kostelů zasvěcených svatému Jakubu Staršímu či svatému Jakubu Většímu, je v českých zemích více než dvě stě?

…varhany v bazilice sv. Jakuba v Praze na Starém Městě, jejichž původ sahá do počátku 18. století, jsou největšími v českých zemích?

…první kostel sv. Jakuba v Poličce vznikl v době založení města králem Přemyslem Otakarem II. a že ve světničce na 36 metrů vysoké věži nově vystavěného novogotického kostela sv. Jakuba z poloviny 19. století se v roce 1890 narodil Bohuslav Martinů?

…Bohuslav Martinů napsal Hymnus k svatému Jakubu, skladbu, která měla premiéru v podání poličských hudebníků a sboru v neděli 31. července 1955, skladbu, která je výsledkem mnohaletého naléhání ze strany skladatelovy rodiny a která vznikla na text děkana poličského kostela Jaroslava Daňka napsaný během tříletého věznění a zaslaný Martinů v roce 1951 do USA?

Foto: Petr Veber