„Začalo se vysílat 18. května 1923 z Kbel. Prvním vysílacím studiem v Československu byl stan zapůjčený od skautů. Uvnitř byl klavír a několik židlí, aparaturu tvořil uhlíkový mikrofon – dolní část telefonního sluchátka.“

„Od roku 1948 se rozhlasoví symfonici zúčastňují mezinárodního festivalu Pražské jaro, s nímž je Československý a dnes Český rozhlas spjat skutečně od prvního ročníku, tedy od roku 1946.“

„Velký ohlas mezi koncesionáři už tehdy urychlil rozhodnutí, že rozhlas, chce-li plnit své programové záměry, musí mít vlastní hudební těleso. A toto přesvědčení trvá dodnes.“

Český rozhlas si 18. května připomíná sto let od začátku pravidelného rozhlasového vysílání na našem území. Do Riegrových sadů na Vinohradech připravil pro širokou veřejnost velkolepý koncert s vystoupením populárních zpěváků a kapel a s přímým přenosem na Radiožurnálu. Stanice Vltava na stejnou dobu téhož dne přistavila mikrofony do Obecního domu. Tam, na festivalu Pražské jaro, úkol oslavit v přímém přenosu výročí připadl Symfonickému orchestru Českého rozhlasu. Dirigent Cornelius Meister s ním připravil První symfonii Bohuslava Martinů, předehru k opeře Hans Heiling od Heinricha Marschnera a s Janem Mráčkem jako sólistou Dvořákův Houslový koncert.

Na koncert v Riegrových sadech, otevřený zdarma veřejnosti, pozval rozhlas ke stému výročí vysílání Zdeňka Svěráka s doprovodem Dětského pěveckého sboru, jako hlavní protagonisty jinak Anetu Langerovou, Michaela Kocába, Marka Ztraceného, Kateřinu Marii Tichou a kapely Chinaski, Bandjeez a Mirai.

Klasice byla na stejnou večerní dobu určena Smetanova síň. Symfonii č. 1 Bohuslava Martinů, dílo z let válečného exilu tráveného ve Spojených státech, nastudoval německý dirigent Cornelius Meister jako silně zainteresovaný umělec. Když byl totiž šéfdirigentem Symfonického orchestru Rakouského rozhlasu ORF, uvedl postupně na koncertech ve Vídni komplet všech šesti symfonií tohoto autora. Za CD, na kterých pak záznamy vyšly, získal v kategorii Dirigent roku prestižní cenu Opus Klassik.

S jedním z nejlepších českých houslistů Janem Mráčkem, koncertním mistrem České filharmonie a výrazným sólistou a komorním hráčem, připravil Meister Koncert a moll českého klasika Antonína Dvořáka. Mráček, kdysi absolvent mistrovských kurzů Václava Hudečka a v roce 2014 vítěz vídeňské Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera, byl v roce 2010 nejmladším laureátem soutěže Pražského jara a v roce 2011 nejmladším sólistou v historii Symfonického orchestru Českého rozhlasu. S tělesem ho pojí i skutečnost, že v něm hráli oba z jeho rodičů.

Opera Hans Heiling z roku 1833, z níž oživili rozhlasoví symfonikové pro květnový jubilejní koncert předehru, má literární předobraz v lidové pověsti o knížeti duchů loketského kraje, synovi víly z řeky Ohře. Kvůli lásce k pozemské dívce se vzdal své nesmrtelnosti… a tragicky zahynul. Nad Ohří mezi Loktem a Doubím u Karlových Varů jsou Svatošské skály (Hans Heiling Felsen), které pověst připomínají. Marschnerovo dílo mělo premiéru v Berlíně. Skladatel sám měl české kořeny – narodil se v Žitavě jako syn českého řemeslníka.

Vztah k českým zemím má i kantáta Písně z Gurre Arnolda Schönberga, kterou Symfonický orchestr Českého rozhlasu se sólisty a sbory uvede v červnu na dalším koncertě ke stému jubileu vysílání, a to na festivalu Smetanova Litomyšl. Program se pak opakuje i na mimořádném večeru v Praze. Jde o zvukově opulentní a kolosální, pozdně romantické dílo, jehož základem je dánská sága o králi Waldemarovi a jeho lásce Tove Lille, kterou zavraždí žárlivá královna. Petr Popelka pro tu příležitost vedle několika sborů a sólistů spojí pro provedení dvě tělesa – Symfonický orchestr Českého rozhlasu, jehož je novým šéfdirigentem, a Norský rozhlasový orchestr, u kterého jako šéfdirigent právě končí. Písně z Gurre zazněly poprvé ve Vídni v roce 1913, tuzemskou premiéru měly 9. června 1921 v Novém německém divadle pod vedením skladatelova švagra, hudebního šéfa scény pražských Němců Alexandra Zemlinského.

O dva roky později, 18. května 1923, se začalo vysílat z Kbel. Prvním vysílacím studiem v Československu byl stan zapůjčený od skautů. Uvnitř byl klavír a několik židlí, aparaturu tvořil uhlíkový mikrofon – dolní část telefonního sluchátka. První vysílání slyšelo jen pár desítek lidí. Rozhlas vysílal především hudbu, ale brzy přibyly zprávy z burzy a o počasí, sportovní reportáže a rozhlasové hry… a projevy politiků. Nejstarší dochovaný projev prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka je z roku 1928.

Ke konci roku 1923 měl rozhlas pouze několik desítek koncesionářů, o deset let později jich bylo už téměř 600.000 a v roce 1937 jejich počet překročil milion.

Už začátkem roku 1925 se uskutečnil první přímý přenos z Národního divadla – byly to Smetanovy Dvě vdovy. Velký ohlas mezi koncesionáři právě už tehdy urychlil rozhodnutí, že rozhlas, chce-li plnit své programové záměry, musí mít vlastní hudební těleso. A toto přesvědčení trvá dodnes.

Historie rozhlasových symfoniků se definitivně datuje od roku 1926, protože do té doby bylo zaměstnáno pro potřeby vysílání jen šest hudebníků. Orchestr však patří od konce dvacátých let k Československému a nyní k Českému rozhlasu neoddělitelně. Původně šlo o Orchestr Radiojournalu, později – až do šedesátých let – dokonce o tělesa dvě: Symfonický orchestr pražského rozhlasu a Pražský rozhlasový orchestr, z nichž ten druhý natáčel menší hudební žánry. V roce 1951 navíc založili orchestrální hráči na půdě rozhlasu větší ansámbl s názvem Pražský komorní orchestr bez dirigenta, který se odpojil roku 1964 a existuje dodnes.

Prvním šéfem orchestru byl Janáčkův žák z brněnské varhanické školy Jožka Charvát, operní dirigent. Další významnou osobností byl v čele orchestru Otakar Jeremiáš. Spolu s ním převzal v roce 1930 funkci ředitele hudebního odboru Karel Boleslav Jirák. Profesionalita orchestru rostla. Několik přímých přenosů do ciziny mělo za důsledek, že se z orchestru stalo respektované těleso v kontextu světového společenství rozhlasových stanic.

Od roku 1948 se rozhlasoví symfonici zúčastňují mezinárodního festivalu Pražské jaro, s nímž je Československý a dnes Český rozhlas spjat skutečně od prvního ročníku, tedy od roku 1946. Vedení festivalu jako bonmot připouští, že je rozhlas nejen nejstarším mediálním partnerem, a to bez přerušení, ale vlastně tak trochu i „spoluzakladatelem“ Pražského jara.

Foto: Gerald von Foris, Český rozhlas ( Facebook), Pražské jaro – Zdeněk Chrapek, Youtube, archiv rozhlasu, SOČR (Facebook), Vojtěch Brtnický