PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Po loňském přesunu na náměstí před pařížskou radnicí se koncert vrací na Martova pole a slibuje poněkud exotické zaměření.“

„Zazní skladby brazilských autorů a představí se i několik tamních interpretů.“

„S ohledem na pestré složení publika nelze ovšem rezignovat ani na známější repertoár.“

Rok co rok se po celé Francii připomíná 14. červenec jako státní svátek. A protože Francouzi rádi nejen stávkují, ale i slaví, bývá to zvlášť v metropoli nad Seinou dlouhý den, protažený až do půlnoci. Vše od ranní vojenské přehlídky přes nejrůznější kulturní a společenské akce na různých místech Paříže vrcholí již od roku 2012 velkým koncertem Národního orchestru Francouzského rozhlasu a sólistů pod širým nebem, který vždy přiláká ohromné diváků; rekord hovoří o tři sta tisících, majících zdarma, ale po důkladné osobní prohlídce, přístup na rozlehlou plochu Martových polí pod ikonickou Eiffelovou věží.

„Hneď pri nástupe na dráhu pedagóga si Dzemjanová jasne uvedomila nedostatok základnej pedagogickej literatúry.“

„Umelkyňa si uvedomovala absenciu generácie cirkevných organistov. Na košickom konzervatóriu v spolupráci s Biskupským úradom v Košiciach iniciovala otvorenie oddelenia cirkevnej hudby.“

„Uzavretie aktívnej pedagogickej činnosti Emílie Dzemjanovej na košickom konzervatóriu vnukla myšlienku usporiadať Interpretačný seminár, tento raz v opačnom garde: nie pedagóg ako organizátor a študenti ako prijímatelia, ale bývalí študenti ako poriadatelia a pedagogička ako percipientka.“

Školský rok už nemilosrdne putuje do svojho finále. Pre niektorých pedagógov je to aj finále ich pedagogického aktívneho pôsobenia. Ak sa s pedagogickým pôsobením spája aj osobný interpretačný prejav, stopa v edukačnom vývoji študentov je silnejšia . Ak ale sa k tomu pridá aj vedecko-pedagogická činnosť vo forme tvorby edukačnej literatúry, potom je to piedestál vrchovatý. V tomto školskom roku uzatvára svoje štyridsať tri ročné pôsobenie na Konzervatóriu Petra Dvorského v Košiciach  (predtým s názvom Štátne konzervatórium Košice) dlhoročne pôsobiaca koncertná organistka a pedagogička Mgr. art. Emília Dzemjanová, ArtD.

„Málokteré jeho dílo je v hudebním výrazu prodchnuto takovou mírou optimismu.“

„Martinů je důstojný dědic tradice, která vytvořila Smetanu a Dvořáka. Jeho hudba je česká v melodickém charakteru, mezinárodní a novoklasická v technice.“

„Čtvrtou symfonii nahrál Rafael Kubelík pro Československý rozhlas 10. června 1948. Českou filharmonii před emigrací na Západ dirigoval naposledy o měsíc později, 5. července.“

S koncem druhé světové války je spojeno několik významných kompozic. Prokofjevova Pátá symfonie, Šostakovičova Devátá, Hobojový koncert a Metamorfózy Richarda Strausse nebo Tři malé liturgie Boží přítomnosti Oliviera Messiaena. A patří sem také Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů, komponovaná v New Yorku v dubnu 1945 a dokončená pak v polovině června, tedy před osmdesáti lety, za letního pobytu na poloostrově Cape Cod ve státě Massachusetts.

„Honeggerův Král David, jeho klíčové dílo, je strhujícím hudebním dramatem o moci, vášni, vině a smíření.“

„Monumentální sborové scény se střídají s lyrickými pasážemi a s hluboce spirituálními žalmy.“

„V historii Pražského filharmonického sboru patří k těm kompozicím, v nichž se umění tělesa zaskvělo na výjimečných koncertech a na stejně ojedinělých nahrávkách.“

Vznešené a sváteční, strohé, přesto plné emocí a hudebních krás a posluchačsky mimořádně sdělné – takové je oratorium Král David švýcarsko-francouzského skladatele Arthura Honeggera, od jehož úmrtí letos uplyne sedmdesát let. Dílo, zkomponované před stoletím, existuje ve dvou verzích – ve starší, komornější a úspornější, a v novější symfonické. A právě ta zazní v neděli 15. června za řízení Lukáše Vasilka na festivalu Smetanova Litomyšl.

„V několika novelách a románech zanechal jedinečná hudební líčení.“

„Emigroval s československým pasem, protože ten německý mu už nesměl být prodloužen.“

„Je tu Mannem často připomínané téma smrti, ale – nesmí nás to klamat – na pozadí smrti vždycky Mann kreslí velikou lásku k životu ve všech jeho podobách.“

Malý příspěvek ke 150. výročí narození velkého německého spisovatele. Velké téma, ve kterém se spojuje jedinečné literární mistrovství i kus dějin, filozofie a estetiky 20. století. Thomas Mann, držitel Nobelovy ceny, je jedním z největších německých a světových spisovatelů a také pravděpodobně největším hudebním znalcem mezi literáty.

„Celý večer je ve znamení odlehčené dramaturgie, která má návštěvníka potěšit, uvolnit, dát mu zapomenout na starosti.“

„Letos se nominace muže s taktovkou nejspíš neobejde bez diskusí, ve kterých nad hudbou převládne politika.“

„Prostor v dramaturgii dostane i jeden ze spoluzakladatelů Vídeňských filharmoniků Otto Nicolai.“

Nejenom státy se udržují těmi idejemi, ze kterých se zrodily, jak praví výrok připisovaný prezidentu TGM. Platí to i o čemsi mnohem marginálnějším, byť ve svém oboru uznávaném. A tím jsou každoroční červnové Koncerty letní noci Vídeňských filharmoniků. Odehrávají se pod širým nebem v Schönbrunnu, vstup do nich mají diváci zdarma, a tvoří tak protiváhu ke koncertům téhož tělesa, pořádaným na Nový rok.

„Svou vášnivou, hudebně chytlavou operou Carmen se zařadil mezi nejúspěšnější skladatele.“

„Symfonie C dur je mladistvé mistrovské dílo sedmnáctiletého studenta ukazující už na jeho mimořádný talent, nicméně dílo za skladatelova života nikdy neprovedené…“

„Pařížská společnost nedocenila skladatelovo hudební i dramatické novátorství a nebyla připravena na realismus díla – na to, že hrdinka není ctnostnou ženou.“

Georges Bizet se dožil pouhých sedmatřiceti. Proslavil se především operou Carmen, odehrávající se v Seville kolem roku 1830 a hudebně těžící z tamního koloritu. Měla v Paříži premiéru v březnu 1875, přesně tři měsíce před skladatelovou smrtí, která se připomíná 3. června.

„Dirigování si vyzkoušel už ve škole, když předstoupil před studenty při provedení Beethovenovy Sedmé symfonie.“

„Seznámení s A. J. Lernerem a F. Loewym se pro něj stalo požehnáním; dokázal jejich nápady uvádět do praxe a dohlížet na kvalitu jejich provedení.“

„Metropolitní opera si jej najímala vždy, když se věnovala operetě.“

Coby houslista v mládí zaskakoval v Berlínské státní opeře či v orchestru Berlínských filharmoniků. Jelikož ho však přitahovala také taktovka, učil se dirigentské řemeslo u Wilhelma Furtwänglera, Ericha Kleibera, Bruno Waltera a Richarda Strausse. V Americe se uplatnil jako specialista na muzikály; oddirigoval na Broadwayi například dvě třetiny z bezmála tří tisíc představení My Fair Lady. V operetním repertoáru spolupracoval s newyorskou Metropolitní operou. Při návratech do Evropy mu tleskal Berlín v divadle Theater des Westens. Dvakrát získal Tony Award a těsně mu unikla jedna Grammy. To vše a mnohem víc byl karlovarský rodák Franz Allers.

„Smuteční obřady z Panteonu Národního muzea přenášel Československý rozhlas, večer pak vysílal reportáž z pohřebního průvodu Prahou.“

„Pohřbu se v Křečovicích zúčastnilo na čtyři tisíce lidí.“

„Suk sleduje důsledně svou ideu, bez kompromisů vůči interpretům i vůči posluchačům. Právě to z něj činí autora, kterého svět doceňuje až s odstupem.“

S Českým kvartetem procestoval jakou houslista půlku světa, a tak komponoval hlavně o prázdninách, zejména u Dvořáků na Vysoké, nebo v rodných Křečovicích. Ale často i při turné. Jeho skladatelský odkaz čítá v osmi desítkách děl pouhých sedmatřicet číslovaných opusů. Přesto je to odkaz mimořádný, pomalu, ale jistě čím dál víc oceňovaný i v zahraničí. V mládí žák Antonína Dvořáka, dospěl nakonec kompozičně od romantismu k přemítavé básnivosti, meditativnosti a expresivnosti, a to ve výrazové šíři sahající od citlivé intimity až po monumentální, horečnatou polyfonii. Josef Suk… Zemřel před devadesáti lety, 29. května 1935.

„Vivaldi měl prokazatelné obchodní a umělecké kontakty s českými zeměmi.“

„Jeho hudební jazyk je přijatelný širokými posluchačskými vrstvami. A atraktivitu jeho nedlouhých instrumentálních koncertů často zvyšují programní názvy.“

„Na danou dobu je navíc neobvyklé, že skladatel vydal koncerty s doprovodnými sonety.“

V muzikantské hantýrce Čtveráci. Jinak Čtvero ročních dob. Vivaldiho čtyři programní houslové koncerty zaznívají v české metropoli už po léta málem denně na komerčních koncertech pro turisty. Ať už je důvod jakýkoli, pravdou však je, že do Prahy patří. Tištěnou sbírku vlastních skladeb obsahující mimo jiné i Le quattro stagioni věnoval totiž autor v roce 1725 hraběti Václavu z Morzinu, jehož palác v nynější Nerudově ulici, známý také jako Dům U mouřenínů, je dodnes významnou barokní památkou Malé Strany.

„Karel Kovařovic nadějného basistu okamžitě přijal do svého operního souboru.“

„Za pětatřicet let v Národním divadle vystoupil celkem ve 212 úlohách během více než pěti tisíc představení.“

„Pravnuk Lukáš na letní olympiádě v Barceloně bral roku 1992 zlato, o čtyři roky později v Atlantě stříbro.“

Trojnásobně se liší od většiny z těch, kterými se tento cyklus dlouhodobě zabývá. Ano, podobně jako třeba spisovatel Ota Pavel se basista, režisér a příležitostný herec Emil Pollert původně jmenoval Popper; nicméně o jeho židovském původu není v žádném z jeho životopisů zmínka. Nebyl také většinovou českou společností nikterak šikanován ani on, ani později jeho rozvětvené potomstvo. A s tím může rovněž souviset skutečnost, že Emil Pollert neměl nikdy potřebu se vydat daleko do světa, protože náramně uspěl doma. 

„Johannes Brahms je dobrým příkladem autora, jehož tvorba je uvězněna v žaláři mýtického vyprávění.“

„Díky Brahmsovi získávají stoupenci hudebního akademismu zdánlivě mocnou zbraň obracející se proti wagnerovským a lisztovským požadavkům na sepětí hudby s dramatem.“

„Brahms se podílí na proměně hudebního vyjadřování, jež má svůj počátek u Beethovena a konec u Schönberga, Berga a Weberna.“

V roce 2033 uplyne sedmý květnový den dvě stě let od narození Johannesa Brahmse. Jubileum určitě bude podnětem pro intenzivní poslouchání jeho hudby i pro opětovné promýšlení jeho odkazu. A tam se naskýtá zásadní otázka. Není náhodou přetrvávající obraz konzervativního tradicionalisty bezmyšlenkovitým klišé, pohodlným mýtem, zakrývajícím to podstatnější, totiž inovativní stránku Brahmsova díla, která ovšem není halasnou revolucí, ale neméně vlivnou tichou revoltou…?

„Ve Vídni se Salieri brzy stal protežovaným oblíbencem císaře. I díky tomu ve čtyřiadvaceti získal jednu z nejdůležitějších hudebních pozic v Evropě.“

 „Jaký byl vztah Mozarta a Salieriho, se dá jen domýšlet. Byli si zcela jistě názorově, sociálně a lidsky dost vzdálení. Ale neexistují důkazy o skutečném nepřátelství. Spíše o tom, že spolu žili v kooperativním vztahu.“

„Jako nejzajímavější představitelé klasicismu vystoupili Haydn, Mozart a Beethoven. Jak se stalo, že ti ostatní, včetně Salieriho, přestali být hráni a jsou dnes, často s překvapením, objevováni, není velkou záhadou.“

O velikonočních svátcích se v severoitalském městě Legnago rozezněly tóny oratoria La passione di Gesù Cristo. Koncert orchestru a sboru z nedaleké Verony v místním divadle připomněl, že před dvěma sty lety, 7. května 1825, zemřel tvůrce díla, tamní slavný rodák Antonio Salieri. Autor duchovních děl, instrumentální hudby a čtyř desítek oper, proslulý vídeňský pedagog a císařský dvorní kapelník. Italský hudebník, teprve v roce 1997 soudem v Milánu oficiálně a definitivně očištěný od podezření a legend, že otrávil Mozarta.

„Do Konviktu chodil nejen na koncerty, ale také do hostince, který provozovali rodiče jeho přítele, skladatele Karla Bendla. Přivedl tam i Brahmse.“

„Místo violisty v divadelním orchestru opustil v roce 1871. Spoluúčinkoval tam mimo jiné při premiérách Smetanových oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta a Dalibor.“

„Byt v Žitné ulici si skladatel držel, i když byl v Americe.“

Antonín Dvořák se narodil a dětství trávil v Nelahozevsi u Vltavy. Nějakou dobu jako dospívající prožil ve Zlonicích, jeden školní rok v České Kamenici a mnohem později tři školní roky v Americe. Od roku 1877 pravidelně jezdil na Vysokou u Příbrami, od roku 1884 do vlastní vilky, kde každoročně trávil letní měsíce a měl tam druhý domov. Nejvíc je však přece jen spojen s hlavním městem. V Praze bydlel od šestnácti let a v Praze také 1. května 1904 v nedožitých třiašedesáti zemřel.

„Česká filharmonie je orchestr, který se do věcí, jejichž kvalitu přinejmenším podvědomě cítí, dovede pozoruhodně intuitivně vciťovat.“

„Je obtížným úkolem dostát všem detailům partitury Sukova Epilogu, a přitom posluchači poskytnout vlastně intimní sdělení.“

„Postupně se vztah ke každému dílu víc a více zvnitřňuje a prohlubuje, člověk už skladbu ‚nepřemýšlí‘ , ale ‚dýchá‘.“

Dirigent Jakub Hrůša pro abonentní koncerty České filharmonie přelomu dubna a května připravil k provedení v pražském Rudolfinu společně s Korsakovovou Šeherezádou málo známé Sukovo veledílo – Epilog op. 37. Nejen v tuzemsku, ale výrazně i v mezinárodním koncertním dění se v posledních letech profiluje vedle dalších konstant také jako pravidelný a zasvěcený interpret symfonického odkazu Josefa Suka. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad charakterem i kvalitami a dopadem Sukovy hudby a dává nahlédnout do vývoje svého vztahu k ní. Podrobně se samozřejmě věnuje právě Epilogu.

„Byl zřejmě nejroztoulanější postavou tohoto cyklu, neboť žil kromě Prahy v mnoha dalších městech.“

„Také v počtu skladeb by se mezi dalšími z podobného těsta neztratil, neboť jich zkomponoval na čtyři stovky.“

„Kvůli problémům s alkoholem, paděláním a podvodům byl opakovaně vězněn.“

Stává se to už takřka frází – o každém, kdo prožil trochu dobrodružnější život, by prý šlo napsat román. Vždyť ale ve skutečném životě se přece lidem stávají věci, o kterých kdyby napsali do scénáře, každý dramaturg nebo editor by je vyškrtl s tím, že tohle už je pro čtenáře, posluchače či diváky příliš nepravděpodobné, prostě přitažené za vlasy! Přesto (anebo právě proto?) není třeba přetavovat kdejaký životopis v literární dílo. Jestli by některý mohl mít u publika úspěch, neboť je nadmíru barvitý, týkal by se muže, který stihl být varhaníkem i skladatelem, manželem i tulákem, virtuosem i podvodníkem. Řeč je o Robertu Führerovi.

„Recenzenti provázeli provedení a později i záznam Bachovy Mše h moll mnoha superlativy. Za všechny snad tato slova: úchvatná svěžest, elán nebeského tance.“

„Půltuctu vystoupení na Salcburském festivalu, po Bachovi, Biberovi, Stradellovi, Zelenkovi a Myslivečkovi, prozatím završil v roce 2024 mimořádně čestný úkol: Mozartova Mše c moll.“

„Hudba a děj v brněnské Figarově svatbě směřují kupředu tak poutavě, že nezbývá chvíle na obavy ze zdlouhavosti nebo schematičnosti, které se v případě nenápaditého přístupu mohou u posluchače dostavit dokonce i v Mozartově hudbě…“

Figarova svatba v Národním divadle Brno zůstane po letošní březnové premiéře ještě dlouho v paměti. Nejen díky pěveckým výkonům a synergii režie Jiřího Heřmana a Mozartovy hudby, ale velmi výrazně díky hudebnímu nastudování. Je dílem Václava Lukse, který je už druhým desetiletím zásadní osobnosti tuzemské scény historicky poučené interpretace starší hudby. Své Collegium 1704, se kterým se zapisuje i na evropskou mapu, založil v roce 2005.

„Nahrazení juliánského kalendáře gregoriánským se v nekatolických severních regionech německého prostoru zpozdilo o více než století, do roku 1700.“

„Bach byl geniální hudebník jako tvůrce i jako interpret – ale k tomu neoddělitelně rovněž evangelík, přiměřeně teologicky vzdělaný a uvažující, upřímně věřící.“

„Jde o typicky protestantskou hudbu s jasným poselstvím, v níž má podstatný význam zhudebněný německý text se všemi svými teologickými obsahy a souvislostmi.“

Tři sta čtyřicet let od narození Johanna Sebastiana Bacha se i letos připomíná dvakrát. V durynském Eisenachu se v roce 1685 narodil 21. března, ale my jeho narozeniny slavíme hlavně 31. března. Divné? Ani ne. Tam, kde žil, byl juliánský kalendář nahrazen gregoriánským až v roce 1700. A tak máme dvě možnosti, kdy jeho odkaz s poukazem na jubileum zvýraznit. První datum je podle starého kalendáře. Někdo ho používá. Druhé, podle kalendáře platného dnes, je nicméně obvyklejší a častější.

„Svatebními košilemi uvedenými v Birminghamu rok poté, co v Londýně dirigoval kantátu Stabat mater, pokračovaly zahraniční úspěchy Antonína Dvořáka.“

„Erbenovy básně Dvořáka zaujaly svérázným koloritem, důrazem na mravní principy i svým rytmem a spádem.“

„Svatební košile by neexistovaly, nebýt kantáty Stabat mater. Jak z hlediska příležitosti, tak z hlediska tvůrčích zkušeností.“

Kantáta Svatební košile je prvním dílem, které Antonín Dvořák komponoval na objednávku z Anglie. Zazněla tam poprvé v létě 1885 na festivalu v Birminghamu. Premiéru měla nicméně o pár měsíců dříve v Plzni. Osmadvacátého března ji tam v čele Orchestru 35. pěšího pluku a místního Hlaholu dirigoval sám autor. Zaužívaný anglický titul vokálně-instrumentální skladby mimochodem v překladu zní o dost jinak než v případě literární předlohy, Erbenovy balady: Nikoli The Wedding Shirts, jak by se dalo čekat, ale The Spectre’s Bride – Duchova nevěsta či Nevěsta přízraku.

„Vystudoval hru na klarinet na brněnské konzervatoři ve třídě Antonína Doležala.“

„Uskutečnil se pod hlavičkou Svazu bojovníků za svobodu a byl to první basklarinetový recitál v dějinách.“

„Prvních pět skladeb ze sedmi jsou kompozice určené původně pro jiný sólový nástroj, Horák je pro basklarinet adaptoval.“

24. březen 2025 je dnem sedmdesátého výročí od prvního samostatného basklarinetového koncertu v dějinách. Prvním koncertujícím basklarinetistou byl Josef Horák (1931–2005).

„S Václavem Talichem a Jaroslavem Křičkou, spolužáky a nejlepšími přáteli, si říkali Tři mušketýři.“

„Jeho život v Rusku v letech 1914 až 1920 se podobal dobrodružnému románu.“

„Za nepředstavitelných podmínek v pankrácké věznici, kde strávil sedm set dní, na malých kouscích toaletního papíru vytvořil pohádkovou operu Tři vlasy děda Vševěda a instrumentální Nonet.“

Před osmi desetiletími, 6. března 1945, se v Terezíně v nedožitých pětašedesáti letech uzavřel život posledního žáka Antonína Dvořáka – hudebníka, legionáře, demokrata a vlastence Rudolfa Karla, politického vězně nacistů, in memoriam nositele Řádu Tomáše Garrigue Masaryka. Karel je autorem oper i klavírních, komorních a symfonických děl, z nichž některá vznikala ve vězení. Současný hudební život mu nadále zůstává mnohé dlužen.

„Pro Nettlův osud bylo rozhodující jeho členství ve vzdělávacím spolku Urania.“

„Kdoví kolikrát mu uškodila příslušnost k tajemnému spolku, opředenému úvahami o skrytém vlivu na společnost.“

„Psal se rok 1946, když byl Nettl jmenován profesorem hudební vědy na univerzitě v Bloomingtonu.“

Jen několik kilometrů od Náchoda se uprostřed líbezné krajiny nalézá rarita svého druhu. Venkovské ghetto. Od 18. století jej v obci Velká Bukovina, kde dnes žije pouhá stovka obyvatel, tvořilo deset domů v uličce zvané Židovská. K nim přibyla nevelká synagoga a rituální lázeň. Cenný, protože dodnes zachovaný, je židovský hřbitov s barokními či klasicistními náhrobky. O tom, jak a proč se Židé v tak malé obci kdysi ocitli, nepanuje shoda; nejpravděpodobnější se zdá verze, že sem uprchli před pogromy z nedalekého Polska. Ať tak, či onak, 10. ledna 1889 zde přibyl do rodiny Nettelů, později jen Nettlů, syn narozený ve Vrchlabí a pojmenovaný Paul.

„Když Neveuxe požádal o svolení převést Juliettu do opery, spisovatel vycítil, že poetika jeho hry a hudba českého skladatele se k sobě budou vzácně pojit.“

„Druhá adresa v Nice pokrývá období od září 1954 do poloviny léta 1955. Půlkruhový prominentní výhled s večerními západy slunce.“

„Ariadnu, mající také návaznost na francouzskou Riviéru, skladatel na scéně nespatřil a neslyšel. Stejně jako Řecké pašije.“

V Nice na jihu Francie strávil Bohuslav Martinů v první polovině padesátých let umělecky podstatné a plodné období. Přineslo od října 1953 do července 1955 řadu zralých děl, mimo jiné Epos o Gilgamešovi, Fresky Piera della Francesca, Hobojový koncert, operu Mirandolina a Otvírání studánek. Setkání s Nikosem Kazantzakisem v blízkém letovisku Antibes dalo navíc základ budoucí práci na Řeckých pašijích. Méně se však ví, že skladatel pobýval v Nice už na přelomu let 1936 a 1937 a že právě tehdy a tam dokončil operu Julietta, která měla pak premiéru v Praze 16. března 1938.

„V roce 1848 na Žofíně zasedal Slovanský sjezd. Na jeho památku byl ostrov v roce 1925 přejmenován na Slovanský.“

„Vltava měla samostatnou premiéru 4. dubna 1875 na Žofíně, kde předtím poprvé zazněla 14. března i báseň Vyšehrad.“

„První souborné uvedení Mé vlasti se na Žofíně konalo v neděli 5. listopadu 1882. Dirigoval Adolf Čech.“

Slovanský ostrov v Praze, respektive tamní palác Žofín, byl v devatenáctém století místem řady významných kulturních a společenských akcí a událostí. V roce 1848 tam zasedal Slovanský sjezd, v sálech se konaly také koncerty. Mimo jiné právě zde vystoupili Franz Liszt, Hector Berlioz, Petr Iljič Čajkovskij či Richard Wagner a debutoval houslista Jan Kubelík. Opakovaně tam zněla Dvořákova a Fibichova hudba a v roce 1882 se na Žofíně konalo první souborné uvedení Smetanovy Mé vlasti. Premiérově se předtím ve stejném sále rozezněly i jednotlivé básně cyklu. Na jaře 1875 Vyšehrad a Vltava.

„O Ravelovi napsal Martinů, že se jeho hudba dostává k hranici rafinovanosti, ale že má vybroušenou formu a že jde vždy o čistý, jasný a přesný projev.“

„Pětkrát se za studií pokusil získat Římskou cenu, stipendium, které by pro něj bylo zajímavé po hmotné stránce, ale také by posílilo jeho skladatelské renomé.“

„Instrumentoval pro orchestr Musorgského Obrázky z výstavy – a řadu dalších upravovatelů stejného klavírního cyklu v celosvětové symfonické koncertní praxi v pomyslné soutěži zcela převálcoval.“

Před sto padesáti lety se narodil Maurice Ravel, Francouz s baskickými předky, virtuózní skladatel komponující hudbu blízkou impresionismu a jedinečným způsobem současně i neoklasicismu. Když v roce 1918 zemřel Claude Debussy, začal být považován za nejlepšího žijícího francouzského skladatele. Právem.