„Poplatkový ráj pro Straussovy nakladatele skončil a teď ho můžeme hrát zadarmo. To je velká změna, ale muselo se změnit i něco jiného, totiž všeobecný vztah k tomuto autorovi.“

„Strauss to nemyslel tak docela vážně: měl smysl pro humor a publikum chtěl ohromit i pobavit.“

„To je má jediná výhrada k jinak povedené inscenaci Salome, vysoce stylizované ve své krvavosti a zvrácenosti.“

Richard Strauss vstal z mrtvých. Najednou je ho všude plno. Jeho Alpskou symfonií loni končil sezónu SOČR, Česká filharmonie s ní letošní sezónu otevřela. Ve Filharmonii Hradec Králové hřměl Zarathustra,  ve Státní opeře v Praze chystají Růžového kavalíra, na YouTube byla zavěšena nová Elektra z Ženevy, Clevelandský orchestr přivezl na Dvořákovu Prahu čistě jen straussovský program a v pařížské Bastille mají novou inscenaci Salome. O ní později… Kde se vzal takový náhlý kolektivní nárůst zájmu o pozdního romantika u evropských dramaturgů?

Nehledejme v tom tajemné koincidence. Jde o peníze. Strauss zemřel v roce 1949. Volným autorem se stal prvního ledna roku, který následuje po roce, kdy uplynulo sedmdesát let od smrti. To bylo 1. ledna 2020. V ten okamžik přestala být Straussova díla chráněná, díky čemuž skončila možnost nakladatelů vybírat nehorázné poplatky za půjčovné not. Dramaturgické plány se dělají dva roky dopředu, takže straussovský boom nastal letos.

Připomeňme, že tyto podíly za chráněná díla pobírají kromě dědiců hlavně nakladatelé, a to přesto, že skladbě nijak neprospívají. Kdysi se starali o přepis rukopisu do tištěné podoby a propagaci. Nakladatel má podporovat provádění díla. Místo toho jejímu provozování naopak brání vybíráním nadsazeného půjčovného od orchestrů. Od autora si dále bere podíl na autorských tantiémách. „Půjčovné“ za vydané dílo požaduje nakladatel třeba i od rozhlasu, když dílo zařadí do vysílání. Rozhlas prý využívá noty jaksi virtuálně, aniž by se jich někdy fyzicky dotknul. Tak je zajištěno, že pokud autor nedá své – zejména orchestrální – dílo k dispozici volně na internetu, ale svěří je nakladateli, je téměř jisté, že ho nikdo neprovede a neodvysílá. Ostatně, dnešní velcí nakladatelé se už většinou žádnou vážnou hudbu nezabývají a plně soustřeďují svůj um na obchodování s popmusic, v kterémžto procesu obvykle ani žádné noty nefigurují, neb je mnozí autoři ani neovládají.

Nuže, poplatkový ráj pro Straussovy nakladatele skončil a teď ho můžeme hrát zadarmo. To je velká změna, ale muselo se změnit i něco jiného, totiž všeobecný vztah k tomuto autorovi. Generace mého otce k Straussovi žádný velký obdiv necítila. Milovala Stravinského, který se o Straussových dílech vyjádřil, že je to sirupovitá hudba. Táta zas tvrdil, že má při jejím poslechu pocit, jako by hladil shnilý karfiol. Jednou mu jeho přítel, pan Eda Urban, pouštěl z LP desky Smrt a vykoupení. Dílo doznělo, jehla gramofonu se dostala ke středu desky a dělala sssss-ššššš, sssss-ššššš. Pan Urban se zvedl a šel gramofon zastavit, ale táta ho zadržel a pravil: „Poslouchej, to je krása!“

Neoklasicky smýšlející generace vyznávala exaktní rytmy a barvy Stravinského komorní hudby, líbil se jí jeho výrok, že „hudba nedokáže cokoli vyjádřit“. Pro Straussův „zastydlý romantismus“ neměla v polovině 20. století pochopení. Své jistě sehrálo obvinění Strausse ze spolupráce s nacistickým „svazem skladatelů“, jehož okolnosti ale dodnes nejsou zcela objasněny. Nejvíce jim vadila ona popisná zvukomalba. Vodotrysku, kravským zvoncům a bouři v Alpské symfonii se vyloženě posmívali. Nedocházelo jim, že ani Strauss to nemyslel tak docela vážně: měl smysl pro humor a publikum chtěl ohromit i pobavit.

My dnes žijeme v multimediální době, vše, co slyšíme, je nám zároveň předváděno obrazem, s ničím se moc nezabýváme, stačí nám letmé podněty. V tomhle je Straussova programní hudba strašně moderní: žádné hlubinné symboly, archetypy, panteismy. Vodopád se v alpském slunci zablýskne, zazurčí a jde se dál. Je to nádherná, mistrovsky instrumentovaná hudba vyklenutá do jednoho velkolepého oblouku. Žádné metafyzické ideje tu nejsou potřeba, ty patří do esejů, ne do symfonií.

Jel jsem se 27. října podívat do Paříže na novou inscenaci Salome do Opéra Bastille. Je to čerstvá inscenace, premiéra byla v říjnu. Salome zpívala Elza van den Heever, Karita Mattila ztvárnila paní Herodesovou, řídila Simone Young a režii měla Lydia Steier. Inscenace sice posouvala děj do současnosti, vojáci byli vyzbrojeni kalašnikovy a chemickými úbory, v nichž vynášeli mrtvoly z komnat, kde panstvo kolem Heroda provádělo orgie. Těch jsme si v celém představení užili dost a dost, stejně jako krve a jiných naturalismů. Salome ale jistě už pojetím libretisty Oscara Wildea má být poněkud nechutná, vrcholná scéna Salome líbající prorokovu utnutou hlavu na stříbrném tácu prostě musí být taková. Režisérka v Bastille jen tento atribut posílila a vztáhla prakticky na všechny výjevy opery.

Obvykle mi nevadí moderní inscenace posouvající děj do jiných kontextů, jen to musí korespondovat s textem. Vadí mi, když Siegfried zpívá o kouzelném meči, ale v ruce má škrabku na brambory. V Pařížské Salome prosí Herodes princeznu, aby zatančila. Místo tance je ovšem hromadně znásilněna, a když je po všem, Herodes opět děkuje za předvedený tanec. Ten se ale na jevišti nekonal. To je ale má jediná výhrada k jinak povedené inscenaci, vysoce stylizované ve své krvavosti a zvrácenosti.

I kdyby to představení bylo méně povedené, stejně nade vším bude kralovat Straussova úžasná hudba. Salome, to je sto minut hudby bez jediného přerušení, předělu či švu, obvyklého u všech jiných hudebních autorů, oddělujícího v hudební stavbě dosavadní tematický materiál, který se vyčerpal, s potřebou exponovat nový. Strauss nic takového nepotřebuje, buduje jeden dramatický proud, v němž není místo na oddech pro zpěváky, orchestr, dirigenta či posluchače.

Návrat Straussovy hudby na naše pódia je velkým osvěžením. Tento autor nepotřeboval filozofický obsah, symboly, metafory k posílení účinku svých skladeb. Je to prostě „jen hudba“, velké umění melodických frází, pauz, rytmů, zvukových barev, témat, meziher, harmonií, gradací a kontrastů.

Foto: Agathe Poupeney, Wikipedia (volné dílo), Wikipedia (Kadı – CC BY 3.0)