„Ještě předtím se seznámil s Gustavem Mahlerem. Pro rodáka z Kaliště ovšem tento kontakt představoval nezměrné trauma v citlivém věku.“

„Prožil ve Vídni jak závěr blyštivé Belle époque, tak první světovou válku i následný rozpad císařství a zemřel 4. ledna 1924 v necelých dvaasedmdesáti letech.“

„Alfredovi narostla křídla a vrhl se do víru vyšší společnosti. Uměl zahrát – manýristicky, ale roztomile, v originále nebo ve vlastní transkripci – takřka cokoli.“

Když manželé Moritz Grünfeld, pocházející z Kolína, a jeho žena Regina, narozená v Oseku, zplodili v Praze postupně osm dětí, nemohli tušit, že hned polovina z nich bude tak či onak spjata s klasickou hudbou. Kromě uznávaného violoncellisty Heinricha, ročník 1855, či o rok mladšího Siegmunda, korepetitora ve vídeňské Hofoper, předchůdkyni Státní opery, anebo nejmladšího Ludwiga, zaměstnance vydavatelství Deutsche Grammophon, to byl nejznámější z nich. Klavírista, skladatel a miláček vyšší vídeňské společnosti Alfred Grünfeld.

Narodil se 4. července 1852 do středostavovské židovské rodiny, která si nemohla nepovšimnout, že chlapec má jak sklony, tak nadání k hudbě. Na klavír hrál od čtyř let; ve dvanácti složil svou první skladbičku, věnovanou mamince, a 12. dubna 1865 vystoupil jako třináctiletý v pražském Konviktu. Jeho otec mohl – coby poměrně movitý obchodník – dopřát synovi dobré hudební školení. Prvním Alfredovým učitelem hry na klavír byl varhaník Josef Krejčí, sám žák Josefa Proksche a od roku 1866 řádný ředitel Pražské konzervatoře. Krejčího poté nevystřídal nikdo jiný než Bedřich Smetana. Následoval studentův přesun do Berlína k pedagogovi, klavíristovi a plodnému skladateli polského původu jménem Theodor Kullak, který v metropoli nad Sprévou založil a vedl Novou hudební akademii, Neue Akademie der Tonkunst.

Ještě předtím, za Alfredova dospívání v Praze, se tento budoucí lev vídeňských salonů seznámil s budoucí hvězdou celosvětového skladatelského nebe Gustavem Mahlerem. Pro rodáka z Kaliště ovšem tento kontakt představoval nezměrné trauma v citlivém věku, k němuž se podle jeho ženy Almy nejednou vracel v trpkých vzpomínkách. Když mu bylo jedenáct, otec jej totiž vyslal do Prahy, aby se „trochu otrkal“. Neuměl si přitom představit, co bude podobný plán obnášet. Původcem potíží se stala skutečnost, že stydlivý chlapeček Gustav byl ubytován právě v rozvětvené rodině Grünfeldů. A jak mnohem později popsala Alfredova neteř Erna, „o něco starším klukům Grünfeldovým byl pro svoji plachost pro smích a dostával od nich co proto“; řečeno dnešní mluvou, byl od nich různorodě šikanován.

Jestliže Erna, ročník 1904, nabyla tyto informace jen z doslechu, Mahlerova žena Alma se měla jednou dozvědět leccos přímo od manžela. V jejím případě proto šlo zjevně o věrohodné svědectví. Jak popisuje v knize „Mahler – vzpomínky a dopisy“, vydané péčí Washington University Press roku 1975 v Seattlu, dvanáctiletý Gustav se tehdy v Praze stal nechtěným svědkem divoké erotické scény. Vešel do temné místnosti, kde o sedm let staršího Alfreda zaučovala do milostných tajů rodinná služebná. Byl – pro něj dosud neznámým – obřadem spletených těl natolik šokován, že přeslechl ženin uctivý dotaz milenci, který v dobové mluvě zněl „Milostpane, ležím jim dobře?“. A vrhl se jí na pomoc v domnění, že je jí ubližováno. Oba ho následně zahrnuli nadávkami i naléháním, ať tato chvíle zůstane v domácnosti navždy tajemstvím…

Neudiví, že s dospělým Mahlerem později nespojila Alfreda Grünfelda ani špetka přátelství, i když se jim oběma stala hudební Vídeň osudem. Zato se úzce sblížil s Johannem Straussem mladším. Ale nepředbíhejme. Alfredovi bylo v roce 1873 jednadvacet, když ho město na krásném modrém Dunaji přijalo napořád za své. Prožil zde jak závěr blyštivé Belle époque, tak první světovou válku i následný rozpad císařství a zemřel, v bytě sdíleném se sestrou Emmou, 4. ledna 1924 v necelých dvaasedmdesáti letech.

Přestože Alfred Grünfeld koncertoval buď jako sólový klavírista, nebo v duu s bratrem Heinrichem či se dvěma prestižními kvartety po celé Evropě i v zámoří, největší slávu mu přinesla právě Vídeň. Ano, jako brilantní a eklektický muzikant, schopný zahrát, upravit či zkomponovat leccos chytlavého, uspěl – kromě celého Rakouska-Uherska – v Paříži i v Londýně, v Konstantinopoli či v Bělehradu; vystoupil v Estonsku i v Rumunsku, v Polsku i v Holandsku, ve Skandinávii i ve Spojených státech amerických. Spolupracoval totiž také s komorními soubory zvučných jmen. Jmenovitě s Arnold Rosé Quartetem, vedeným po řadu dekád proslulým houslistou a – neméně dlouhou dobu, od osmdesátých let 19. století až do počátku třicátých let 20. století – protagonistou Vídeňských filharmoniků. Anebo s Hellmesberger Quartetem, v jehož čele stál Josef mladší, souputník i konkurent dynastie Straussů.

Mluvě o nejproslulejším z nich, Johannu mladším, našli ti dva jako miláčci publika společnou řeč. Johann s taktovkou nebo s houslemi v ruce, Alfred nad klávesami. Necelé dva roky po svém příjezdu do Vídně, v lednu 1875, byl panovnickým dvorem v Hofburgu vyzván k vystoupení před císařem Františkem Josefem I. Ohlas byl výborný, Alfredovi narostla křídla a vrhl se do víru vyšší společnosti. Uměl zahrát – manýristicky, ale roztomile, v originále nebo ve vlastní transkripci – takřka cokoli. Tu něco od Chopina nebo Griega, jindy zase od Schumanna či Debussyho. K tomu přidával své vlastní skladby. A šlehačkou na dortu, který dychtivé publikum vždy rozparádil, býval přídavek. Valčík Hlasy jara, Frühlingsstimmen, od přítele Johanna Strausse mladšího, s vysvětlením, že autor jej dedikoval právě jemu, Alfredu Grünfeldovi. Ostatně, klavírista uměl diváky zabavit také svým vyprávěním, při němž nešetřil bonmoty a v pravou chvíli dal k lepšímu i přiměřeně peprnou anekdotu.

Kromě koncertování však patřil tento komponující klavírista též k průkopníkům nahrávání na voskové válečky, válečkový fonograf anebo automatický klavír. Brzy poté, co byla roku 1887 založena obchodní společnost Edison Phonograph s cílem patřičně zpeněžit deset let starý vynález, s ní Alfred navázal spolupráci. Také však s firmami jako Welte-Mignon či Phonola. Výsledkem byly desítky nahrávek na čele s autorovým „hitem“, líbivou skladbou Kleine Serenade. Další z Grünfeldových nahrávek byla po dlouhé době nalezena v Edisonově osobním archivu a roku 2012 zvukově zrekonstruována.

Světská sláva, polní tráva, jak víme. Co z tehdejší nejen vídeňské proslulosti pražského rodáka, českého žida Alfreda Grünfelda, zbylo po jeho smrti? Zhruba sto skladeb pro klavír, nějaká ta „komořina“. Ale také opereta Der Lebemann, premiérovaná roku 1903 v Divadle Na Vídeňce. A komická opera Die Schönen von Foragas na libreto Lehárova spolupracovníka Victora Léona, poprvé uvedená o čtyři roky později v Drážďanech. Chtěl bych vidět operní dům, který by se dnes odvážil tato dílka vzkřísit – asi by to nedopadlo nejlíp. Úspěšně se zato jak z operety, tak z opery tu a tam provozují některé popěvky, předehry či mezihry.

Za zmínku libě znějící našemu uchu stojí skutečnost, jak nezištně kypřil Grünfeld ve Vídni půdu potenciálním konkurentům z Prahy, Českému kvartetu, brzy po jeho založení v roce 1892. Ostatně, sám mluvil dobře česky, a přestože do rodného města se prakticky nevracel, uchoval si na Prahu svého mládí pěkné vzpomínky.

Foto: Wikipedia (volná díla), Wikipedia (Dr. Bernd Gross – licence: CC BY-SA 3.0 de – upraveno)