„Praze dal Eduard navždy sbohem v sedmadvaceti letech, kdy se v roce 1852 přesunul natrvalo do Vídně.“

„Jak moc Richard Wagner Hanslicka nesnášel, dosvědčují dvě okolnosti. Zatímco první je spíše domnělá, druhá naopak zcela průkazná.“

„Přestože do Prahy se Hanslick už nikdy nevrátil, českému hudebnímu životu prokázal neocenitelnou službu. Patřil ve Vídni k prvním, kteří si povšimli nadání Antonína Dvořáka.“

Sám složil pouhé dvě skladby, kupodivu na verše v češtině. Milostnou píseň pod Vyšehradem a Českého houslistu. Měl ale dost rozumu na to, aby si uvědomil, že hudbu nemá tvořit, nýbrž o ní zasvěceně a v širokých souvislostech psát a přednášet. Pražský rodák Eduard Hanslick se především po přestěhování do Vídně, kde prožil převážnou část svého života, stal – slovy českého muzikologa a estetika Jaroslava Stříteckého – „ničitelem starých předsudků a konstruktérem nových pověr“. Také však „předmětem ojediněle koncentrované nenávisti“. Čím tak zaujal, ale zároveň provokoval autor bezpočtu kritik, esejí a knih o čemsi tak relativně okrajovém, jako je klasická hudba? Odpovědi je třeba hledat v jeho barvitém životopise.

Ohledně jeho dětství je jisté to, že na svět přišel v Praze 11. září 1825. Kým byla jeho matka, o tom se však dostupné prameny rozcházejí. Důvěryhodnější se zdá informace, že se jmenovala Lotta a pocházela z dobře situované pražské rodiny, která však k majetku přišla nikoli usilovnou prací, ale díky tučné výhře v loterii. Nelze ovšem ani zcela vyloučit, že Eduardova rodička vyrůstala pod jménem Karolina ve Vídni, měla židovské předky a s nimi se přesunula do Prahy. Zde se její cesty každopádně protnuly s budoucím manželem. Pražským Němcem Josefem Adolfem Hanslickem, naopak chudším, neboť se živil jako písař, tehdejší terminologií skriptor, v pražské Univerzitní knihovně, o jejíž historii dokonce sepsal poučnou publikaci. Zároveň si přivydělával výukou hry na klavír. Lotta (nebo snad Karolina?) se postupně stala jeho žačkou, přítelkyní a manželkou. Z jejich pěti dětí byl pak Eduard nejmladší. 

Na rané roky svého života vzpomínal jen útržkovitě. Vybavovaly se mu osobnosti, které k nimi domů tu a tam přicházely na kus řeči. František Palacký nebo Václav Hanka, pravděpodobný falzifikátor Rukopisů, jimž Palacký (na rozdíl od Dobrovského) uvěřil. Nejvíc ovšem Eduardovi utkvěl v paměti Jan Evangelista Purkyně, snad pro jeho rozsáhlý a rozmanitý záběr znalostí, který chlapci nikoli náhodou imponoval. Za zmínku stojí jak okolnost, že jeho otec mluvil s těmito významnými muži německy, tak zdůvodnění, jímž to obhajoval: „Jak by mohla čeština vystačit pro učené věci, jako je věda, umění a politika?“

Jan Evangelista Purkyně

V osmnácti, tedy poměrně pozdě, se Eduard Hanslick dostal do rukou přísného, někdy až sarkastického, ale zjevně znamenitého pedagoga. Byl jím skladatel Václav Tomášek, další z klíčových postav tehdejší Prahy, mezi jehož další žáky patřili zrovna tak slibný komponista Jan Václav Hugo Voříšek jako budoucí klavírní virtuóz Alexander Dreyschock. Tomášek pochopil, že Eduard, který zároveň studoval práva, se na sólovou interpretační dráhu už nevydá, takže ho rozumně vzdělával spíš v umění komponovat a hudbu analyzovat, což se mu mělo bohatě vyplatit. Jako kritik totiž na rozdíl od mnohých, jaké známe i dnes, Hanslick pak v dospělosti věděl, o čem píše.

Praze dal Eduard navždy sbohem v sedmadvaceti letech, kdy se v roce 1852 přesunul natrvalo do Vídně. A už za další dva roky, v pouhých devětadvaceti, tam publikoval své zásadní životní dílo, které vzbudilo okamžitý zájem a je coby referenční odkaz citováno dodnes. Vom Musikalisch-Schönen aneb O hudebním krásnu s podtitulem Příspěvek k revizi hudební estetiky. Četba to není snadná, ale zato podnětná, inspirativní. V sedmi obsáhlých kapitolách formuloval Hanslick základy svého přístupu k hudbě, k jejímu vnímání. Člověk by si pro soubor jeho názorů mohl vypůjčit název knihy od Gertrudy Steinové, který zní Růže je růže je růže. Také Hanslick totiž, byť v úctyhodném rozměru svého díla, razil trvale definici, že svět tónů je nikoli programním, ale abstraktním uměním. Existujícím svébytně a samostatně bez dalších významů či výkladů. Lapidárně shrnuto, „hudba je hudba je hudba“. A tečka.

Gertruda Stein

Nepřekvapí, že tím Eduard Hanslick popudil o dvanáct let staršího Richarda Wagnera, který mu – nejen kvůli tomu – vyhlásil nesmiřitelné nepřátelství. Cesta ke vzájemnému konfliktu ovšem nebyla jednoznačná. Naopak. Vše začalo přátelsky. Adept hudební kritiky se od mládí až do pozdního věku uměl sbližovat s různými skladateli. Ještě v Praze se roku 1856 seznámil s Hectorem Berliozem a dokonce ho snad městem osobně provedl. O rok dřív, kdy mu bylo sice jen dvacet, ale hudbou byl – na rozdíl od práv – zcela posedlý, se mu za pobytu v Mariánských Lázních podařilo dostat do blízkosti Richarda Wagnera. Ten byl jeho zájmem o své dílo polichocen a pozval Eduarda do Drážďan, aby v Semperově opeře zhlédl provedení opery Tannhäuser. Hanslicka ovšem mnohem víc oslovilo osobní setkání s Robertem Schumannem, které se během krátkého drážďanského pobytu uskutečnilo. Ti dva si padli do noty nejen tím, že vzájemně dotvořili „hudebně kritický žargon“. Především k sobě přilnuli konzervativním příklonem k tradicím v hudbě na úkor moderních trendů.

Zvolna se tak rozhořel letitý a úporný boj, přezdívaný válka romantiků. Na jedné straně ti, kteří se – vedeni v rovině teorie svým guru Hanslickem – skláněli před postupným vývojem a jeho „kotvami“. Mozartem, Beethovenem, Schumannem, Brahmsem. Patřil sem, kromě jiných, také Mendelssohn-Bartholdy. A proti nim stáli modernisté, zastánci „hudby budoucnosti“, nezřídka chápající hudbu programně. Lze k nim řadit i Franze Liszta, jakkoli s Hanslickem komunikoval smířlivě. „Tlampačem“ této skupiny byl lipský rodák, působící ovšem ve Výmaru. Německý hudební kritik Richard Pohl, Eduardovo věčné alter ego.

Jak moc Richard Wagner Hanslicka nesnášel, dosvědčují dvě okolnosti. Zatímco první je spíše domnělá, druhá naopak zcela průkazná. Podle mnohých se sveřepý skladatel pomstil Eduardovi tím, že jej roku 1867 zobrazil ve svých Mistrech pěvcích norimberských. Konkrétně v postavě jednoho ze soutěžících, zpívajícího úředníčka jménem Sixtus Beckmesser. Poťouchlého až jízlivého, ale nakonec na hlavu poraženého. O dva roky později pak Wagner vydal svou dodnes pitvanou, neb poměrně odpudivou esej Židovství v hudbě, do níž kromě jiných zařadil též Hanslicka, jakkoli o jeho původu lze vznášet pochybnosti.

Kromě tohoto sporu, který byl ovšem pro kritikovu profesní dráhu letitým leitmotivem, plynul Hanslickův život ve Vídni předvídatelně. Díky svým znalostem, ale i své prvotní ochotě přednášet zdarma se na tamní univerzitě brzy dopracoval až k habilitaci, kterou obhájil právě textem O hudebním krásnu. Následně se stal nejen plnohodnotným vysokoškolským pedagogem, ale ve svém oboru historicky prvním jmenovaným profesorem. Po dobu čtyř desetiletí, od roku 1864 až do své smrti 6. června 1904, hojně publikoval v místním Neue Freie Presse. Četl jej na dálku i Giuseppe Verdi, který Hanslicka trefně překřtil na „Bismarcka kritiky“. Eduard skutečně dovedl být ostrý, například z poslechu Čajkovského klavírního koncertu měl „zápach v uších“ a prožíval „peklo na zemi“. Sepsal a vydal též řadu knih včetně Dějin koncertního života ve Vídni a devítisvazkové antologie Moderní opera, na které pracoval čtvrt století. Také se ve svých jednapadesáti letech oženil s devatenáctiletou pěvkyní Sofií Wolmuth.

Anton Bruckner následován svými kritiky (Eduard Hanslick, Max Kalbeck a Richard Heuberger)

Přestože do Prahy se Hanslick už nikdy nevrátil, českému hudebnímu životu prokázal neocenitelnou službu. Patřil ve Vídni k prvním, kteří si povšimli nadání Antonína Dvořáka. Nejenže se zasadil o jeho stipendium, ale zmínil se o něm pochvalně svému příteli Johannesu Brahmsovi. A ten zase doporučil mladého Čecha berlínskému vydavateli hudebnic Fritzi Simrockovi. Když u něj vyšla první řada Slovanských tanců, Hanslick je pochvalně komentoval. Kruh se uzavřel…

Nikoli ovšem zcela a napořád. Jak šel čas, u nás se totiž dílu a významu Eduarda Hanslicka věnovaly přinejmenším dvě osobnosti z oboru muzikologie a dalších vědních disciplín. Péčí Editia Supraphon vyšla roku 1973 v češtině kniha O hudebním krásnu. Překlad jeho desátého vydání, v mnohém Hanslickem doplněného i upraveného, pořídil a obsažným úvodem (či spíše výkladem) opatřil odborník podobného ražení. Záběr profesora Jaroslava Stříteckého je totiž rovněž dechberoucí, neboť kromě hudební vědy a estetiky zahrnuje i sociologii a historii, jak se na absolventa frankurtských přednášek T. W. Adorna ostatně sluší a patří. O dvě desetiletí později, roku 1992, pak v překladu muzikoložky Jitky Ludvové, mimo jiné autorky publikace Matematické metody v hudební analýze, vyšel výběr z pamětí, esejů a kritik Eduarda Hanslicka. Svým názvem Dokonalý antiwagnerián výstižně shrnuje to nejviditelnější, čím se tento brilantní obrazoborec zapsal do hudebních dějin.

Eduard Hanslick

Foto: Wikipedia (volná díla), Facebook (profil: Laureto Rodoni)