PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Pro Hostinského znamená nástup wagnerovského kánonu jednoznačný pokrok, s nímž musí hudebníci již nadobro počítat, nemají-li zastydnout v osvědčených technických šablonách a schématech.“

„Smetana nekriticky nerouboval Wagnerovy myšlenky na českou hudbu, nýbrž využíval pouze ty prvky, které mu vyhovovaly v rozvoji vlastních originálních uměleckých představ.“

„Hudební dějiny, praví Hanslick, nesmějí kráčet wagnerovskou cestou, nechtějí-li ztratit svou hudební opravdovost a slohovou čistotu.“

Včera, 11. září 2025, tomu bylo na den přesně, co se před dvěma sty let v Praze narodil velikán hudební kritiky Eduard Hanslick, rakouský estetik a kritik však spojil svou kariéru s Vídní. Jeho vliv na tehdejší hudební obec se ale neomezil pouze na vídeňské kuloáry a výrazně zasáhl i do ryze českého prostředí. Z pražských autorů, kteří se s Hanslickovým odkazem soustavně vypořádávali, to byl zejména Otakar Hostinský, významný hudební vědec, jenž spojil svůj život s dílem Bedřicha Smetany. Připomeňme si tak u hanslickovského výročí alespoň to nejpodstatnější z myšlenkového odkazu tohoto korifeje české hudební kritiky a estetiky.

„Na jeho koncerty chodila paní Hoffmannová, vdova po majiteli obřího farmaceutického komplexu La Roche. Sacher se s ní oženil a stal se boháčem.“

„Začal objednávat nové skladby – celkem přes dvě stě. Všechny dobře zaplatil a se svými tělesy provedl.“

„Za všechny dobré skutky připomeňme jeden: zaplatil Martinů a paní Charlottě lodní lístky, díky nimž se za války dostali do bezpečí, do USA.“

Paul Sacher byl po celá devadesátá léta dvacátého století uváděn na třetím místě v žebříčku nejbohatších lidí na světě. A taky se o něm ví, že dirigoval a sponzoroval vážnou hudbu. No, aby ne, když měl ty miliardy, říká si našinec. Jenomže celá věc je zajímavější.

„Skladba Credo, otevřeně svým titulem odkazující ke křesťanství, byla v roce 1968 dalším skandálem, který definitivně vedl k zákazu uvádění jeho děl.“

„Jeho hudba je jedinečně ukotvena mezi zvuky a tichem, je jasně rozpoznatelná od vší jiné – září v ní trojzvuky a působí zvláštním způsobem krystalicky čistě, projasněně a mysticky.“    

„Během posledních dvou desetiletí Pärt upravil nejméně tři desítky svých dřívějších děl a také složil několik nových skladeb, vesměs drobnějších.“

Žije už několik desetiletí na Západě. Patří však i evropskému Východu. Jeho převážně spirituální a vizionářská hudba, ve struktuře zjednodušená a ve výrazu neutrální, díky tomu mysteriózně hluboká a velmi působivá, je inspirována jak západoevropskou středověkou kulturou, tak kulturou a zbožností pravoslavnou. Arvo Pärt, mezinárodně proslulý umělec estonského původu, několik let po sobě celosvětově nejhranější současný autor, se 11. září 2025 dožívá devadesáti.

„Nejosobnější byly cesty za Johannesem Brahmsem. Ve známém skladateli, o osm let starším, našel Dvořák nejen příznivce, ale také rádce, vzor a brzy i přítele.“

„Když byla ve Dvorní opeře roku 1885 uvedena jeho opera Šelma sedlák, doprovázely ji protičeské demonstrace.“

„Ve velkém sále Musikvereinu Dvořák nejenže několikrát sledoval provedení vlastních i cizích děl, ale v letech 1887 a 1896 tam nakonec svá díla – Houslový koncert a Svatební košile – osobně dirigoval.“

Dvojí putování přes oceán do Ameriky, devět cest do Anglie, zejména do Londýna, Leedsu, Birminghamu, Worcesteru a Cambridge, jízdy do Hamburku a Berlína, řada výjezdů do Drážďan, Lipska, Frankfurtu, Kolína nad Rýnem, Bruselu nebo Budapešti a umělecké turné do Moskvy a Petrohradu… Cest do ciziny bylo v životě Antonína Dvořáka docela dost. Ale nejčastějším cílem za hranicemi českých zemí byla pro něj Vídeň.

„Letos uplynulo sto padesát let od chvíle, kdy byl 5. ledna 1875 zpřístupněn divákům pařížský operní dům Palais Garnier.“

„Jak část Čajkovského Koncertu pro klavír a orchestr b moll, tak celé Ravelovo Bolero zabírají natolik velkou stopáž Galakoncertu, že operní árie či duety působí spíš jako doplněk.“

„Po záznamu z Galakoncertu, odvysílaném na ČT art 8. září v hlavním večerním čase, se divák ČT setká s Vídeňskými filharmoniky vlastně už zanedlouho, v prvním dni roku 2026.“

Každá událost má svůj příběh i svůj přesah. A platí to nejen o zásadních, tvořících dějiny, ale rovněž o relativně drobných, jakou bylo 11. května 2025 vystoupení Vídeňských filharmoniků a jejich zvučných hostů v pařížské Opéra Garnier. Proč bude ze záznamu odvysílán na stanici ČT art už počátkem září jako hlavní večerní program? A co vedlo k volbě místa, kde se zmíněná událost odehrála, tedy k tvarově opulentnímu Palais Garnier?

„Do styku s varhanami přišel Albert už ve třech letech, kdy ho otec začal brát do kostela na mše.“

„Schweitzerovi bylo třicet, když mu náhle vstoupil do života nečekaný impuls.“

„I za varhanami se Albert Schweitzer projevoval jako ‚filozof úcty k životu‘.“

Minulé století naštěstí nebylo jen dobou Hitlera, Stalina, Pol Pota a podobných kreatur. Zrodilo i hrstku velikánů, mezi nimiž zastává čelné místo muž, kterého letos připomínají dvě kulatá výročí. Narodil se před sto padesáti lety, zemřel na den přesně před šedesáti. Alsasan Albert Schweitzer byl lékařem a misionářem, teologem a filozofem, zakladatelem nemocnice Lambaréné a držitelem Nobelovy ceny míru. Také však znamenitým varhaníkem, zaměřeným na díla Johanna Sebastiana Bacha. Proto se mu sluší vzdát hold i zde, na portálu zaměřeném na klasickou hudbu.

„Stejně jako Ostrčil, i Ferdinand Pujman trval na důsledném propojení hudebního a jevištního výrazu. Položil základy moderní české operní režie.“

„Pražské Národní divadlo bylo druhou scénou, která po berlínské premiéře uvedla modernistickou šokující operu Vojcek od Albana Berga.“

„Za patnáct let, kdy stál v čele opery ND, napsal už pouze sedm děl, mezi nimi především variační Křížovou cestu a operu Honzovo království, které by si zasloužily v živém repertoáru plné docenění.“ 

Byl popisován jako zodpovědný dirigent nenávidějící lajdáctví, šmíru a fixlování. A vnímán jako operní skladatel, který pokračuje ve smetanovské linii, ale zároveň je exponentem takzvané nové věcnosti. Otakar Ostrčil se do dějin české hudby zapsal především coby meziválečný šéf operního souboru pražského Národního divadla, jeho kompoziční odkaz je prakticky pozapomenut. Je spravedlivé, že česká první scéna bude mít od 16. října na repertoáru Ostrčilovu operu Legenda z Erinu – příběh o zapovězené lásce, zradě a pomstě odehrávající se v prostředí starověkého Irska.

„Opery jako Nixon v Číně jsou spíše výjimkou.“

„O tom, že dirigent Kubelík inicioval v roce 1968 protest proti vojenské invazi a bojkot československého komunistického režimu, jsme tehdy nesměli vědět.“

„Vyjádřit hudbou něco hodně konkrétního, soudobého, aktuálního či přímo politického, není ani trochu snadné.“

Sedmapadesát roků, které nás dělí od 21. srpna 1968, od začátku více než dvacetileté sovětské okupace Československa, je už dlouhá doba. Současná nekončící ruská vojenská agrese vůči Ukrajině ovšem oživuje vzpomínky z minulosti docela silně. Připomíná také, jak nefér a zvrácené je vykládat a překrucovat dění, události a historii propagandisticky, a vysílá mimo jiné i velký apel do tuzemské předvolební kampaně. Do klasiky se promítá tato část dějin setrvale mnohem slaběji.

„V následujících dvou desetiletích hrál postupně všechna význačná díla houslového repertoáru. Po světě, nejčastěji však asi ve vídeňském Konzerthausu.“

„Během čtyř let, které mu osud vyměřil po pražských koncertech, se do vlasti už nestačil podívat.“

“Příhoda a všichni slavní čeští houslisté minulosti jsou odsouzeni být pouhým jménem v učebnicích dějin hudby.“

Od roku 2000 má pamětní desku na rodném domě na náměstí v jihočeských Vodňanech. Jinak však jméno houslisty Váši Příhody, od jehož narození uplynulo 22. srpna roku 2025 stopětadvacet let, vcelku úspěšně upadlo v zapomnění. V intepretaci poslední český romantik, mezinárodně proslulý virtuos ovládající svůj nástroj fenomenálně hbitě, jakoby až beztížně, zemřel roku 1960 ve Vídni. Poté, co ho Češi hned po válce, stejně jako dirigenta Václava Talicha, přepjatě obvinili z kolaborace s Němci, se totiž v roce 1946 rozhodl zůstat na Západě.

„Kromě talentu vynikal šarmem, který mu otevíral dveře do společnosti; v Paříži se poznal s Meyerbeerem, Berliozem nebo Chopinem.“

„V newyorské Academy of Music působil nejen jako impresário své The Italian Opera Company, ale též v roli hudebního ředitele.“

„Když se blížil k šedesátce, pocítil chuť vrátit se ke komponování a také stihl sepsat objemné paměti.“

Devatero řemesel a desátá je bída, říká odvěké úsloví. Rozhodně to však neplatilo pro dalšího z našich krajanů, který se prosadil ve světě, ale doma se po něm země slehla. Byl houslistou, koncertním mistrem, dirigentem, sbormistrem, také však skladatelem, pedagogem a spisovatelem, především ale operním impresáriem a podnikatelem. Maxmilian Maretzek se uplatnil v ostré konkurenci a výrazně přispěl k rozvoji operního umění ve Spojených státech. Zmapovat jeho příběh proto vyžaduje alespoň letmý vhled do tamního prostředí, kulturního i podnikatelského, ještě před vznikem Metropolitní opery.

„Zakotvili v Americe, kde zazářili mezi organizátory tamního operního života.“

„Známější z bratrů Maurice byl považován za zázračné dítě; na svoji lásku ke klávesám si časem vzpomněl.“

„Už druhé sezóny v Hudební akademii se ujal s mladším bratrem Maxem.“

Osmnáct kilometrů jižně od Brna leží Židlochovice. Mohou se pyšnit tím, že v 19. století se tu narodili dva rakouští arcivévodové či budoucí manželka španělského krále. A v rámci židovské komunity tehdy také dva bratři s hudebními sklony i vlohami, kteří se brzy vydali do světa. Zakotvili v Americe, kde nejen dirigovali či komponovali, ale především zazářili mezi organizátory operního života, který se v New Yorku a dalších amerických městech zdařile rozvíjel. Jak starší Maurice (1825–1887), tak mladší Max (1835–1892) se prosadili jako manažeři operních hvězd i jako impresáriové operních společností. Byli zároveň aktéry i svědky rušného období, které předcházelo vzniku Metropolitní opery.

„Po loňském přesunu na náměstí před pařížskou radnicí se koncert vrací na Martova pole a slibuje poněkud exotické zaměření.“

„Zazní skladby brazilských autorů a představí se i několik tamních interpretů.“

„S ohledem na pestré složení publika nelze ovšem rezignovat ani na známější repertoár.“

Rok co rok se po celé Francii připomíná 14. červenec jako státní svátek. A protože Francouzi rádi nejen stávkují, ale i slaví, bývá to zvlášť v metropoli nad Seinou dlouhý den, protažený až do půlnoci. Vše od ranní vojenské přehlídky přes nejrůznější kulturní a společenské akce na různých místech Paříže vrcholí již od roku 2012 velkým koncertem Národního orchestru Francouzského rozhlasu a sólistů pod širým nebem, který vždy přiláká ohromné diváků; rekord hovoří o tři sta tisících, majících zdarma, ale po důkladné osobní prohlídce, přístup na rozlehlou plochu Martových polí pod ikonickou Eiffelovou věží.

„Hneď pri nástupe na dráhu pedagóga si Dzemjanová jasne uvedomila nedostatok základnej pedagogickej literatúry.“

„Umelkyňa si uvedomovala absenciu generácie cirkevných organistov. Na košickom konzervatóriu v spolupráci s Biskupským úradom v Košiciach iniciovala otvorenie oddelenia cirkevnej hudby.“

„Uzavretie aktívnej pedagogickej činnosti Emílie Dzemjanovej na košickom konzervatóriu vnukla myšlienku usporiadať Interpretačný seminár, tento raz v opačnom garde: nie pedagóg ako organizátor a študenti ako prijímatelia, ale bývalí študenti ako poriadatelia a pedagogička ako percipientka.“

Školský rok už nemilosrdne putuje do svojho finále. Pre niektorých pedagógov je to aj finále ich pedagogického aktívneho pôsobenia. Ak sa s pedagogickým pôsobením spája aj osobný interpretačný prejav, stopa v edukačnom vývoji študentov je silnejšia . Ak ale sa k tomu pridá aj vedecko-pedagogická činnosť vo forme tvorby edukačnej literatúry, potom je to piedestál vrchovatý. V tomto školskom roku uzatvára svoje štyridsať tri ročné pôsobenie na Konzervatóriu Petra Dvorského v Košiciach  (predtým s názvom Štátne konzervatórium Košice) dlhoročne pôsobiaca koncertná organistka a pedagogička Mgr. art. Emília Dzemjanová, ArtD.

„Málokteré jeho dílo je v hudebním výrazu prodchnuto takovou mírou optimismu.“

„Martinů je důstojný dědic tradice, která vytvořila Smetanu a Dvořáka. Jeho hudba je česká v melodickém charakteru, mezinárodní a novoklasická v technice.“

„Čtvrtou symfonii nahrál Rafael Kubelík pro Československý rozhlas 10. června 1948. Českou filharmonii před emigrací na Západ dirigoval naposledy o měsíc později, 5. července.“

S koncem druhé světové války je spojeno několik významných kompozic. Prokofjevova Pátá symfonie, Šostakovičova Devátá, Hobojový koncert a Metamorfózy Richarda Strausse nebo Tři malé liturgie Boží přítomnosti Oliviera Messiaena. A patří sem také Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů, komponovaná v New Yorku v dubnu 1945 a dokončená pak v polovině června, tedy před osmdesáti lety, za letního pobytu na poloostrově Cape Cod ve státě Massachusetts.

„Honeggerův Král David, jeho klíčové dílo, je strhujícím hudebním dramatem o moci, vášni, vině a smíření.“

„Monumentální sborové scény se střídají s lyrickými pasážemi a s hluboce spirituálními žalmy.“

„V historii Pražského filharmonického sboru patří k těm kompozicím, v nichž se umění tělesa zaskvělo na výjimečných koncertech a na stejně ojedinělých nahrávkách.“

Vznešené a sváteční, strohé, přesto plné emocí a hudebních krás a posluchačsky mimořádně sdělné – takové je oratorium Král David švýcarsko-francouzského skladatele Arthura Honeggera, od jehož úmrtí letos uplyne sedmdesát let. Dílo, zkomponované před stoletím, existuje ve dvou verzích – ve starší, komornější a úspornější, a v novější symfonické. A právě ta zazní v neděli 15. června za řízení Lukáše Vasilka na festivalu Smetanova Litomyšl.

„V několika novelách a románech zanechal jedinečná hudební líčení.“

„Emigroval s československým pasem, protože ten německý mu už nesměl být prodloužen.“

„Je tu Mannem často připomínané téma smrti, ale – nesmí nás to klamat – na pozadí smrti vždycky Mann kreslí velikou lásku k životu ve všech jeho podobách.“

Malý příspěvek ke 150. výročí narození velkého německého spisovatele. Velké téma, ve kterém se spojuje jedinečné literární mistrovství i kus dějin, filozofie a estetiky 20. století. Thomas Mann, držitel Nobelovy ceny, je jedním z největších německých a světových spisovatelů a také pravděpodobně největším hudebním znalcem mezi literáty.

„Celý večer je ve znamení odlehčené dramaturgie, která má návštěvníka potěšit, uvolnit, dát mu zapomenout na starosti.“

„Letos se nominace muže s taktovkou nejspíš neobejde bez diskusí, ve kterých nad hudbou převládne politika.“

„Prostor v dramaturgii dostane i jeden ze spoluzakladatelů Vídeňských filharmoniků Otto Nicolai.“

Nejenom státy se udržují těmi idejemi, ze kterých se zrodily, jak praví výrok připisovaný prezidentu TGM. Platí to i o čemsi mnohem marginálnějším, byť ve svém oboru uznávaném. A tím jsou každoroční červnové Koncerty letní noci Vídeňských filharmoniků. Odehrávají se pod širým nebem v Schönbrunnu, vstup do nich mají diváci zdarma, a tvoří tak protiváhu ke koncertům téhož tělesa, pořádaným na Nový rok.

„Svou vášnivou, hudebně chytlavou operou Carmen se zařadil mezi nejúspěšnější skladatele.“

„Symfonie C dur je mladistvé mistrovské dílo sedmnáctiletého studenta ukazující už na jeho mimořádný talent, nicméně dílo za skladatelova života nikdy neprovedené…“

„Pařížská společnost nedocenila skladatelovo hudební i dramatické novátorství a nebyla připravena na realismus díla – na to, že hrdinka není ctnostnou ženou.“

Georges Bizet se dožil pouhých sedmatřiceti. Proslavil se především operou Carmen, odehrávající se v Seville kolem roku 1830 a hudebně těžící z tamního koloritu. Měla v Paříži premiéru v březnu 1875, přesně tři měsíce před skladatelovou smrtí, která se připomíná 3. června.

„Dirigování si vyzkoušel už ve škole, když předstoupil před studenty při provedení Beethovenovy Sedmé symfonie.“

„Seznámení s A. J. Lernerem a F. Loewym se pro něj stalo požehnáním; dokázal jejich nápady uvádět do praxe a dohlížet na kvalitu jejich provedení.“

„Metropolitní opera si jej najímala vždy, když se věnovala operetě.“

Coby houslista v mládí zaskakoval v Berlínské státní opeře či v orchestru Berlínských filharmoniků. Jelikož ho však přitahovala také taktovka, učil se dirigentské řemeslo u Wilhelma Furtwänglera, Ericha Kleibera, Bruno Waltera a Richarda Strausse. V Americe se uplatnil jako specialista na muzikály; oddirigoval na Broadwayi například dvě třetiny z bezmála tří tisíc představení My Fair Lady. V operetním repertoáru spolupracoval s newyorskou Metropolitní operou. Při návratech do Evropy mu tleskal Berlín v divadle Theater des Westens. Dvakrát získal Tony Award a těsně mu unikla jedna Grammy. To vše a mnohem víc byl karlovarský rodák Franz Allers.

„Smuteční obřady z Panteonu Národního muzea přenášel Československý rozhlas, večer pak vysílal reportáž z pohřebního průvodu Prahou.“

„Pohřbu se v Křečovicích zúčastnilo na čtyři tisíce lidí.“

„Suk sleduje důsledně svou ideu, bez kompromisů vůči interpretům i vůči posluchačům. Právě to z něj činí autora, kterého svět doceňuje až s odstupem.“

S Českým kvartetem procestoval jakou houslista půlku světa, a tak komponoval hlavně o prázdninách, zejména u Dvořáků na Vysoké, nebo v rodných Křečovicích. Ale často i při turné. Jeho skladatelský odkaz čítá v osmi desítkách děl pouhých sedmatřicet číslovaných opusů. Přesto je to odkaz mimořádný, pomalu, ale jistě čím dál víc oceňovaný i v zahraničí. V mládí žák Antonína Dvořáka, dospěl nakonec kompozičně od romantismu k přemítavé básnivosti, meditativnosti a expresivnosti, a to ve výrazové šíři sahající od citlivé intimity až po monumentální, horečnatou polyfonii. Josef Suk… Zemřel před devadesáti lety, 29. května 1935.

„Vivaldi měl prokazatelné obchodní a umělecké kontakty s českými zeměmi.“

„Jeho hudební jazyk je přijatelný širokými posluchačskými vrstvami. A atraktivitu jeho nedlouhých instrumentálních koncertů často zvyšují programní názvy.“

„Na danou dobu je navíc neobvyklé, že skladatel vydal koncerty s doprovodnými sonety.“

V muzikantské hantýrce Čtveráci. Jinak Čtvero ročních dob. Vivaldiho čtyři programní houslové koncerty zaznívají v české metropoli už po léta málem denně na komerčních koncertech pro turisty. Ať už je důvod jakýkoli, pravdou však je, že do Prahy patří. Tištěnou sbírku vlastních skladeb obsahující mimo jiné i Le quattro stagioni věnoval totiž autor v roce 1725 hraběti Václavu z Morzinu, jehož palác v nynější Nerudově ulici, známý také jako Dům U mouřenínů, je dodnes významnou barokní památkou Malé Strany.

„Karel Kovařovic nadějného basistu okamžitě přijal do svého operního souboru.“

„Za pětatřicet let v Národním divadle vystoupil celkem ve 212 úlohách během více než pěti tisíc představení.“

„Pravnuk Lukáš na letní olympiádě v Barceloně bral roku 1992 zlato, o čtyři roky později v Atlantě stříbro.“

Trojnásobně se liší od většiny z těch, kterými se tento cyklus dlouhodobě zabývá. Ano, podobně jako třeba spisovatel Ota Pavel se basista, režisér a příležitostný herec Emil Pollert původně jmenoval Popper; nicméně o jeho židovském původu není v žádném z jeho životopisů zmínka. Nebyl také většinovou českou společností nikterak šikanován ani on, ani později jeho rozvětvené potomstvo. A s tím může rovněž souviset skutečnost, že Emil Pollert neměl nikdy potřebu se vydat daleko do světa, protože náramně uspěl doma. 

„Johannes Brahms je dobrým příkladem autora, jehož tvorba je uvězněna v žaláři mýtického vyprávění.“

„Díky Brahmsovi získávají stoupenci hudebního akademismu zdánlivě mocnou zbraň obracející se proti wagnerovským a lisztovským požadavkům na sepětí hudby s dramatem.“

„Brahms se podílí na proměně hudebního vyjadřování, jež má svůj počátek u Beethovena a konec u Schönberga, Berga a Weberna.“

V roce 2033 uplyne sedmý květnový den dvě stě let od narození Johannesa Brahmse. Jubileum určitě bude podnětem pro intenzivní poslouchání jeho hudby i pro opětovné promýšlení jeho odkazu. A tam se naskýtá zásadní otázka. Není náhodou přetrvávající obraz konzervativního tradicionalisty bezmyšlenkovitým klišé, pohodlným mýtem, zakrývajícím to podstatnější, totiž inovativní stránku Brahmsova díla, která ovšem není halasnou revolucí, ale neméně vlivnou tichou revoltou…?

„Ve Vídni se Salieri brzy stal protežovaným oblíbencem císaře. I díky tomu ve čtyřiadvaceti získal jednu z nejdůležitějších hudebních pozic v Evropě.“

 „Jaký byl vztah Mozarta a Salieriho, se dá jen domýšlet. Byli si zcela jistě názorově, sociálně a lidsky dost vzdálení. Ale neexistují důkazy o skutečném nepřátelství. Spíše o tom, že spolu žili v kooperativním vztahu.“

„Jako nejzajímavější představitelé klasicismu vystoupili Haydn, Mozart a Beethoven. Jak se stalo, že ti ostatní, včetně Salieriho, přestali být hráni a jsou dnes, často s překvapením, objevováni, není velkou záhadou.“

O velikonočních svátcích se v severoitalském městě Legnago rozezněly tóny oratoria La passione di Gesù Cristo. Koncert orchestru a sboru z nedaleké Verony v místním divadle připomněl, že před dvěma sty lety, 7. května 1825, zemřel tvůrce díla, tamní slavný rodák Antonio Salieri. Autor duchovních děl, instrumentální hudby a čtyř desítek oper, proslulý vídeňský pedagog a císařský dvorní kapelník. Italský hudebník, teprve v roce 1997 soudem v Milánu oficiálně a definitivně očištěný od podezření a legend, že otrávil Mozarta.

„Do Konviktu chodil nejen na koncerty, ale také do hostince, který provozovali rodiče jeho přítele, skladatele Karla Bendla. Přivedl tam i Brahmse.“

„Místo violisty v divadelním orchestru opustil v roce 1871. Spoluúčinkoval tam mimo jiné při premiérách Smetanových oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta a Dalibor.“

„Byt v Žitné ulici si skladatel držel, i když byl v Americe.“

Antonín Dvořák se narodil a dětství trávil v Nelahozevsi u Vltavy. Nějakou dobu jako dospívající prožil ve Zlonicích, jeden školní rok v České Kamenici a mnohem později tři školní roky v Americe. Od roku 1877 pravidelně jezdil na Vysokou u Příbrami, od roku 1884 do vlastní vilky, kde každoročně trávil letní měsíce a měl tam druhý domov. Nejvíc je však přece jen spojen s hlavním městem. V Praze bydlel od šestnácti let a v Praze také 1. května 1904 v nedožitých třiašedesáti zemřel.