PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Nic proti libretu nemám, nemusím nic měnit, víte lépe než kdokoli jiný, co vaší hudbě prospívá,“ napsal skladateli spisovatel Kazantzakis.

„Když nevyšla v roce 1957 snaha Rafaela Kubelíka uvést Řecké pašije v londýnské Covent Garden, kde byl zrovna uměleckým šéfem, Martinů operu přepracoval.“

„V překladu připraveném Evou Bezděkovou pro uvedení v socialistickém Československu byly náboženské rysy díla i za cenu účelových deformací textu potlačeny na úkor zvýraznění revolučního a třídního výkladu.“

Život Nikose Kazantzakise se dvakrát protnul s Československem. Poprvé, když na přelomu dvacátých a třicátých let po dva roky žil a tvořil v dobrovolném odloučení na Božím Daru v Krušných horách, a podruhé, když se v polovině padesátých let Bohuslav Martinů rozhodl napsat podle jeho románu Kristus znovu ukřižovaný operu. Setkali se osobně v roce 1954 ve Francii na Azurovém pobřeží. Často si pak psali. Na přelomu let 1955 a 1956, před sedmdesáti lety, přinesly jejich umělecké kontakty intenzivní skladatelovu práci na libretu k první verzi budoucího operního díla – Řeckých pašijí.

„Místo srovnávání s Bachovou hudbou by však asi bylo případnější porovnávat Zelenku s jeho drážďanskými kolegy a konkurenty.“

„Jeho hudba je vnímána jako na svou dobu nekonvenční, nápaditá v harmoniích,  dokonalá v umění kontrapunktu i v originalitě instrumentace a expresivní, silná ve výrazu emocí.“

„Zelenkovo kompoziční dílo se po jeho smrti stalo výlučným majetkem saského panovníka a nebyl k němu umožněn přístup. Bylo tak na více než sto let zapomenuto.“

Když se saský protestantský kurfiřt stal polským králem Augustem II. Silným a z nábožensko-politických důvodů řízených zřejmě z Vídně se roku 1697 přihlásil ke katolicismu, potřeboval proměnit a posílit hudební provoz u svého drážďanského dvora. K novým rekatolizačním úkolům povolal mimo jiné i řadu hudebníků, mezi nimiž byl na radu jezuitů roku 1710 také český kontrabasista a skladatel Jan Dismas Zelenka. Prožil v saské metropoli následujících pětatřicet let a zemřel tam před 180 roky, v noci z 22. na 23. prosince 1745.

„Věřím ale, že Arnold Schönberg jako zkušený pedagog musel zaregistrovat tu ohromující invenci, s jakou Berg v orchestru pracuje.“

„Thieleman vedl pěvce spíše ke zpěvu, než k deklamaci.“

„První půlka se odehrávala v klaustrofobických komůrkách, do nichž jsme nahlíželi průstřihy v černé oponě.“

Sto let po premiéře Bergovy opery Wozzeck nabídla berlínská Státní opera Unter den Linden novou inscenaci. Představení pod taktovkou Christiana Thielemanna vyvolalo otázky, ale vedlo i k odpovědím.

„Jedna z jeho mnoha operet přesáhla ve Vídni sto repríz, jiná si jich v Berlíně připsala přes čtyři sta a v Londýně dokonce přes šest set.“

„Komponoval též hudbu pro film v Hollywoodu, přeložil a upravil do němčiny operu Porgy a Bess.“

„Byl uměleckým ředitelem vídeňských kabaretů, získal doktorát v oboru germanistiky.“

Dávno předtím, než si ve světě začal říkal křestním jménem Ralph, se jako Rudolf Josef František Benatzky narodil 5. června 1884 v Moravských Budějovicích. Anebo snad až o tři roky později? O lecčem z jeho životopisu se dodnes vedou spory vyvolané tím, jak ve svém autobiografickém románu „V dur a moll“ z roku 1848 mátl stopy střídáním reality s fikcí. Každopádně se z dalších údajů o jeho dětství a mládí zdá, že na svět opravdu přišel už šestnáct let před koncem předminulého století.

Špatným ohlasem na předpremiéru se Mahler nenechal odradit. Dělal vše, aby prosadil úplné provedení obřího díla.“

„Novátorstvím a jedinečností ideových záměrů i svou trpitelskou rozpolceností, ironií a bolestnými grimasami směřuje Mahlerova hudba plně k dvacátému století.“

„Symfonie končí očistně – současně v extázi i ve spočinutí.“

Berlínská premiéra Druhé symfonie, rozměrného díla působícího úžasným dojmem, jako z jiného světa, byla rozhodujícím okamžikem pro uznání kapelníka Gustava Mahlera, tehdy sotva pětatřicetiletého, jako symfonika, jako skladatele. V sále Alte Philharmonie na Bernburger Straße hráli Berlínští filharmonikové, dirigoval autor. Stalo se tak před sto třiceti lety, v prosinci 1895. V pátek třináctého.

„O citolibský hudební klasicismus se začal zajímat už za studií. Přivedla ho k němu náhoda.“

„Prý by měl spoustu materiálu ještě na další desky a knihy, ale v tom už bude muset pokračovat někdo jiný.“

„Životaschopná je pouze ta hudba, která má duchovní a citové zázemí.“

Sté narozeniny jsou takový malý zázrak. Vlastně možná dokonce velký. Skladatel Zdeněk Šesták je slaví právě dnes, 10. prosince 2025. Je tím pádem nestorem současné tuzemské hudby. Říkává prý, že by potřeboval dva životy: jeden na vlastní tvorbu, druhý na oživování hudebního odkazu citolibských mistrů, muzikantů působících v osmnáctém století v jeho rodišti nedaleko Loun. Dva životy nikdo nemáme, ale i tak může dnes Zdeněk Šesták spokojeně bilancovat: v jedné ruce potěžkává stovku svých skladeb, v druhé výsledky celoživotního muzikologického bádání a nadšeného úsilí, které věnoval Citolibům. Na obou stranách má určitě splněno.

„Nejznámější z Purcellových děl věnovaných jejímu svátku je Hail! Bright Cecilia, provedená roku 1692.“

„Název díla odkazuje na patronku hudebníků, libreto má nicméně jako hlavní téma teorii ‚harmonia mundi‘, podle které hudba byla ústřední silou při stvoření Země.“

„Britten měl k takové kompozici přinejmenším ještě jeden nemalý důvod. Narodil se totiž v roce 1913 na její svátek…“ 

Cecilie, podle katolické i pravoslavné církevní tradice pro svou mučednickou smrt prohlášená za svatou, je patronkou hudebníků, duchovní hudby a chrámového zpěvu i patronkou zpěváků a řemeslníků zhotovujících hudební nástroje. Proto jsou mezi jejími obvyklými atributy ve výtvarném umění hudební nástroje, zejména varhany a housle. Pokud žila, narodila se v Římě možná roku 200 a byla pro svou víru popravena možná 22. listopadu roku 230. Ale ať tak, nebo jinak, mnohokrát se každopádně potom objevila v umění.

„Na sklonku života sám předpověděl, že ‚jestli se na mě bude pro něco vzpomínat, pak to bude pravděpodobně kvůli Janáčkovi‘.“

„Jako na neuvěřitelný zážitek vzpomínal na jeden večer v roce 1947, kdy poprvé uslyšel z orchestřiště Národního divadla ‚ty nádherné hluboké mollové akordy‘, první takty opery Káťa Kabanová.“

„Němčina nebyla v Praze po válce moc populární, jak tušil, tak se učil česky.“

Britský dirigent Charles Mackerras byl milovníkem Mozarta a Händela, rád se věnoval Brahmsovi a Wagnerovi i anglickým autorům, ale jeho největší láskou byl nezpochybnitelně Leoš Janáček. Obklopený samozřejmě ještě dalšími tuzemskými skladateli od Dvořáka a Smetany po Martinů. Životní dráhu znalce a proroka české tvorby, ohraničenou daty 17. 11. 1925 a 14. 7. 2010, připomínáme zastávkami v Londýně, v Praze, Brně a Berouně při jeho nedožitých stých narozeninách.

„Veřejné vystupování v otcově souboru jí zachutnalo natolik, že jako dvacetiletá založila ženské kvarteto a poté ženský orchestr.“
„Nedůvěru, s jakou byl přijímám, lze nejlépe vyčíst z novinových kritik, které provázely jejich stále častější turné.
„Autorku ‚živých melodií, které dovedou potěšit‘ připomene 1. ledna 2026 Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků.“

Proč si každoročně 28. října připomínáme vznik neexistujícího státu? Asi proto, že mnohým z nás je odkaz někdejšího Československa stále čímsi blízký. A platí to i pro klasickou hudbu, do které kromě známých pojmů od Hummela po Moyzese patří i zapomenutá skladatelka, ale především dirigentka prvního ženského orchestru na světě Josephine Amann-Weinlichová.

„Přestože Vyšehrad a Vltava zazněly v Praze na Žofíně nedlouho po dopsání, Šárka byla uvedena až o dva roky později, 17. března 1877.“

„Ve prospěch nemocného Smetany, kterého nevybíravě kritizovali, vystoupil tehdy Jan Neruda: Cožpak překáží Petřín některému z těch oblázků, které leží dole na břehu Vltavy…?“  

„Báseň Z českých luhů a hájů vyznívá bukolicky i nádherně roztančeně, velkolepě i měkce, jako důvěrně známá hudba vyjadřující štěstí.“

Do Jabkenic k rodině dcery Žofie se ohluchlý Bedřich Smetana přestěhoval z Prahy definitivně až v roce 1876, ale i předchozí rok už je s myslivnou na Mladoboleslavsku spojen v jeho životě poměrně výrazně. Komponoval tam v létě klavírní cyklus Sny a symfonickou báseň nazvanou velmi příznačně Z českých luhů a hájů. Rok 1875, ohraničený dokončením Šárky a přijetím libreta k Hubičce, byl pro něj dobou postupného poznání, že jeho sluch je ztracen nevyléčitelně.

„Johann Strauss mladší začínal jako devatenáctiletý s vlastním orchestrem jako mladičký konkurent zavedeného otcova tělesa.“

„Pověst operety jako pokleslé a trochu zastaralé lidové zábavy není úplně spravedlivá.“

„Největší úspěchy vždy sklízel jeho ikonický valčík Na krásném modrém Dunaji z roku 1867, neoficiální rakouská národní hymna.“

Světový den opery se připomíná 25. října, v den, na který připadají dvoje hudební narozeniny – v roce 1838 se v Paříži narodil Georges Bizet a v roce 1825 v Sankt Ulrich, dnes součásti Vídně, Johann Strauss syn. Zatímco první z nich je autorem Carmen, jednoho ze tří nejhranějších operních děl, druhý se stal králem nejen valčíku, ale i operety. V zábavním žánru, jedinečně rozkročeném mezi komickou operou a činoherní komedií, patří jeho Netopýr, spolu s Nocí v Benátkách a Cikánským baronem, k těm nejoblíbenějším.

„Narozen do sudetské, německy hovořící rodiny, strávil v Aussig neboli v Ústí nad Labem úvodních patnáct let života.“

„Nečekal, až mu NDR zabrání v občasném hostování na Západě, a roku 1984 se nevrátil ze Spojených států.“

„V Torontu navázal na skvostnou trojici, která ho na dirigentském stupínku předcházela: Seiji Ozawa, Karel Ančerl a sir Colin Davis.“

V Americe dirigoval absolutní elitu od Newyorské filharmonie přes Bostonskou, Chicagskou či Losangeleskou. Mnohokrát pozdvihl taktovku v Carnegie Hall. Předtím byl mimo jiné šéfdirigentem a generálním uměleckým ředitelem Drážďanských filharmoniků. Dodnes je čestným dirigentem Národního symfonického orchestru na Taiwanu. Jak to, že je pro nás Günther Herbig, rodák z Ústí nad Labem, dobře utajeným současníkem? A čím to, že se po něm dnes, v jeho čtyřiadevadesáti, slehla zem? Přitom do světa klasické hudby obtiskl výraznou stopu, která si žádá alespoň rámcového zmapování.

„Finále Jenůfy v režii Martina Glasera je jedním z nejzdařilejších divadelních řešení závěrečné katarze této opery.“

„I kdyby se po hrstce několika výlučných představení za Ostrčilovou Legendou z Erinou definitivně zavřela opona, stálo to za to.“

„Příklonem k repetitivně minimalistické hudbě se Glass kdysi nějakým zázrakem dotkl podvědomí posluchačů tak silně, že se k jeho hypnoticky nekonečným konsonancím stahují tak nezadržitelně, jak hlodavci za píšťalou krysaře.“

Tři města, tři večery, tři autoři, tři operní díla, tři různé, různorodé zážitky… a mnoho podnětů pro přemýšlení. Určitě víc než tři. V Brně hrají s novými tvářemi a hlasy v obsazení Janáčkovu Jenůfu, v Praze pro šest představení nastudovali Ostrčilovu Legendu z Erinu a v Ostravě dávají čtrnáctkrát, i s veřejnými generálkami šestnáctkrát, Glassův Proces. Otázky zatím tři: Je Janáček ještě stále tak strašně moc nesrozumitelný? Je Ostrčilova hudba opravdu mrtvá? A čím to je, že je Glassův minimalismus tak posluchačsky lákavý?

„Do divadelního světa vstoupil ve svých 44 letech už jako zralý a uznávaný umělec. Jeho jevištní práce vznikaly mezi lety 1940 a 1982.“

„Na jevišti vypravil Čertovu stěnu, Tajemství, Hubičku a Prodanou nevěstu, k níž se opakovaně vracel.“

„Prodaná nevěsta se pro Karla Svolinského stala celoživotní scénografickou výzvou.“

Karel Svolinský (1896—1986) kdysi poznamenal: „Byl jsem pronásledován ctižádostí dosáhnout co možná nejčistšího souzvuku Smetanovy hudby a scénického obrazu.“ Tato slova velmi přesně vystihují jeho přístup k divadelní práci, zejména k inscenacím oper Bedřicha Smetany. Ačkoliv byl znám především jako malíř, grafik, ilustrátor a autor užitého umění, jeho scénografie představuje jednu z nejvýznamnějších kapitol českého výtvarného a hudebně-dramatického umění 20. století. Přinášený materiál souvisí s otevřením nové výstavy v Muzeu Bedřicha Smetany, kdy se dnes uskuteční koncert, na kterém zazpívají mezzosopranistka Monika Jägerová a sopranistka Tamara Morozová.

„Slovenskou filharmonii, jejíž mohutný zvuk rázem zaplnil rozměrný prostor Zámecké jízdárny ve Valticích, vedl Tomáš Brauner jistými, čitelnými gesty.“

„Sólového partu v Korngoldově Houslovém koncertu se ujal mladý Američan Joshua Brown.“

„Notoricky známá Dvořákova Novosvětská zaujala svým provedením, do něhož orchestr i dirigent vložili pečlivé úsilí, takže ve výsledku zněla zároveň povědomě i neotřele.“

Prologem 20. září počínaje, věnoval se 10. Lednicko-valtický hudební festival až do soboty 19. října hudbě z „Nového světa“. Téma, zohledňující jako vždy konkrétní námět z kraje, kde se festival koná, tentokrát vyplynulo z historie dovozu zámořských dřevin, které zdejší areál významně obohatily. Podobně jako nyní Gershwinova či Bernsteinova hudba při zahájení až po Coplandovu či Dvořákovu v rámci závěrečného koncertu. Jakkoli byla kdysi jednou z importovaných rostlin zmarlika kanadská, letošní ročník LVHF rozhodně nehrozil zmarem. Naopak. Že festival opět zvolil nosný námět, prokázalo sobotní festivalové finále, zároveň důstojné i dojemné. Hrála Slovenská filharmonie s Tomášem Braunerem.

„Webernova věrnost Schönbergovým doktrínám neústí v prachobyčejné epigonství, nýbrž v důsledné překonání a konečné popření schönbergovské estetiky.“

„Igor Stravinskij, celoživotní nepřítel německého romantismu, nacházel ve Webernových partiturách uspokojení, jež nemohl nalézt ve wagnerovsky smýšlejícím Schönbergovi.“

„Webern je ryzí konstruktér notové osnovy, jeho skladby jsou atematické, vynášejí do popředí fenomén samotné organizace a formové souvislosti.“

„Umění není pro každého, a pokud ano, přestává být uměním.“ Touto větou Arnold Schönberg shrnuje základ estetického programu své tvorby, jež nemá jít po srsti vkusu většinového publika, ale s pomocí nových hudebních technik sloužit budoucímu rozměru hudebního umění a nekompromisně čelit konzervativní potřebě nahrazovat vše nové starým a věčně platným. S ještě větší jistotou by šlo Schönbergův kontroverzní výrok aplikovat na dílo Antona Weberna, od jehož smrti dnes uplynulo osmdesát let…

„Když ve Vídni vystoupil Niccolo Paganini, Ernst nemohl mezi diváky chybět a odešel naprosto uhranutý.“

„Ernstovu virtuozitu obdivoval Joseph Joachim a přizval ho do komorního souboru, jaký bychom dnes nazvali supergroup.“

„Prudký životní zlom Heinricha Wilhelma nezkrušil; uvědomil si, že má náhle víc času na komponování.“

Podle takových veličin, za jaké jsou dodnes po právu považováni Hector Berlioz či Joseph Joachim, byl brněnský rodák Heinrich Wilhelm Ernst spolu s Paganinim nejúžasnějším houslistou 19. století. Kromě své sólové dráhy ovšem účinkoval též v legendárním smyčcovém kvartetu, které kromě něj a Joachima tvořili Henryk Wieniawski a Alfredo Piatti. Navíc Ernst zajímavě a inspirativně komponoval. Jak to, že o něm země, v níž se narodil, dnes neví skoro nic?

„Pro Hostinského znamená nástup wagnerovského kánonu jednoznačný pokrok, s nímž musí hudebníci již nadobro počítat, nemají-li zastydnout v osvědčených technických šablonách a schématech.“

„Smetana nekriticky nerouboval Wagnerovy myšlenky na českou hudbu, nýbrž využíval pouze ty prvky, které mu vyhovovaly v rozvoji vlastních originálních uměleckých představ.“

„Hudební dějiny, praví Hanslick, nesmějí kráčet wagnerovskou cestou, nechtějí-li ztratit svou hudební opravdovost a slohovou čistotu.“

Včera, 11. září 2025, tomu bylo na den přesně, co se před dvěma sty let v Praze narodil velikán hudební kritiky Eduard Hanslick, rakouský estetik a kritik však spojil svou kariéru s Vídní. Jeho vliv na tehdejší hudební obec se ale neomezil pouze na vídeňské kuloáry a výrazně zasáhl i do ryze českého prostředí. Z pražských autorů, kteří se s Hanslickovým odkazem soustavně vypořádávali, to byl zejména Otakar Hostinský, významný hudební vědec, jenž spojil svůj život s dílem Bedřicha Smetany. Připomeňme si tak u hanslickovského výročí alespoň to nejpodstatnější z myšlenkového odkazu tohoto korifeje české hudební kritiky a estetiky.

„Na jeho koncerty chodila paní Hoffmannová, vdova po majiteli obřího farmaceutického komplexu La Roche. Sacher se s ní oženil a stal se boháčem.“

„Začal objednávat nové skladby – celkem přes dvě stě. Všechny dobře zaplatil a se svými tělesy provedl.“

„Za všechny dobré skutky připomeňme jeden: zaplatil Martinů a paní Charlottě lodní lístky, díky nimž se za války dostali do bezpečí, do USA.“

Paul Sacher byl po celá devadesátá léta dvacátého století uváděn na třetím místě v žebříčku nejbohatších lidí na světě. A taky se o něm ví, že dirigoval a sponzoroval vážnou hudbu. No, aby ne, když měl ty miliardy, říká si našinec. Jenomže celá věc je zajímavější.

„Skladba Credo, otevřeně svým titulem odkazující ke křesťanství, byla v roce 1968 dalším skandálem, který definitivně vedl k zákazu uvádění jeho děl.“

„Jeho hudba je jedinečně ukotvena mezi zvuky a tichem, je jasně rozpoznatelná od vší jiné – září v ní trojzvuky a působí zvláštním způsobem krystalicky čistě, projasněně a mysticky.“    

„Během posledních dvou desetiletí Pärt upravil nejméně tři desítky svých dřívějších děl a také složil několik nových skladeb, vesměs drobnějších.“

Žije už několik desetiletí na Západě. Patří však i evropskému Východu. Jeho převážně spirituální a vizionářská hudba, ve struktuře zjednodušená a ve výrazu neutrální, díky tomu mysteriózně hluboká a velmi působivá, je inspirována jak západoevropskou středověkou kulturou, tak kulturou a zbožností pravoslavnou. Arvo Pärt, mezinárodně proslulý umělec estonského původu, několik let po sobě celosvětově nejhranější současný autor, se 11. září 2025 dožívá devadesáti.

„Nejosobnější byly cesty za Johannesem Brahmsem. Ve známém skladateli, o osm let starším, našel Dvořák nejen příznivce, ale také rádce, vzor a brzy i přítele.“

„Když byla ve Dvorní opeře roku 1885 uvedena jeho opera Šelma sedlák, doprovázely ji protičeské demonstrace.“

„Ve velkém sále Musikvereinu Dvořák nejenže několikrát sledoval provedení vlastních i cizích děl, ale v letech 1887 a 1896 tam nakonec svá díla – Houslový koncert a Svatební košile – osobně dirigoval.“

Dvojí putování přes oceán do Ameriky, devět cest do Anglie, zejména do Londýna, Leedsu, Birminghamu, Worcesteru a Cambridge, jízdy do Hamburku a Berlína, řada výjezdů do Drážďan, Lipska, Frankfurtu, Kolína nad Rýnem, Bruselu nebo Budapešti a umělecké turné do Moskvy a Petrohradu… Cest do ciziny bylo v životě Antonína Dvořáka docela dost. Ale nejčastějším cílem za hranicemi českých zemí byla pro něj Vídeň.

„Letos uplynulo sto padesát let od chvíle, kdy byl 5. ledna 1875 zpřístupněn divákům pařížský operní dům Palais Garnier.“

„Jak část Čajkovského Koncertu pro klavír a orchestr b moll, tak celé Ravelovo Bolero zabírají natolik velkou stopáž Galakoncertu, že operní árie či duety působí spíš jako doplněk.“

„Po záznamu z Galakoncertu, odvysílaném na ČT art 8. září v hlavním večerním čase, se divák ČT setká s Vídeňskými filharmoniky vlastně už zanedlouho, v prvním dni roku 2026.“

Každá událost má svůj příběh i svůj přesah. A platí to nejen o zásadních, tvořících dějiny, ale rovněž o relativně drobných, jakou bylo 11. května 2025 vystoupení Vídeňských filharmoniků a jejich zvučných hostů v pařížské Opéra Garnier. Proč bude ze záznamu odvysílán na stanici ČT art už počátkem září jako hlavní večerní program? A co vedlo k volbě místa, kde se zmíněná událost odehrála, tedy k tvarově opulentnímu Palais Garnier?

„Do styku s varhanami přišel Albert už ve třech letech, kdy ho otec začal brát do kostela na mše.“

„Schweitzerovi bylo třicet, když mu náhle vstoupil do života nečekaný impuls.“

„I za varhanami se Albert Schweitzer projevoval jako ‚filozof úcty k životu‘.“

Minulé století naštěstí nebylo jen dobou Hitlera, Stalina, Pol Pota a podobných kreatur. Zrodilo i hrstku velikánů, mezi nimiž zastává čelné místo muž, kterého letos připomínají dvě kulatá výročí. Narodil se před sto padesáti lety, zemřel na den přesně před šedesáti. Alsasan Albert Schweitzer byl lékařem a misionářem, teologem a filozofem, zakladatelem nemocnice Lambaréné a držitelem Nobelovy ceny míru. Také však znamenitým varhaníkem, zaměřeným na díla Johanna Sebastiana Bacha. Proto se mu sluší vzdát hold i zde, na portálu zaměřeném na klasickou hudbu.

„Stejně jako Ostrčil, i Ferdinand Pujman trval na důsledném propojení hudebního a jevištního výrazu. Položil základy moderní české operní režie.“

„Pražské Národní divadlo bylo druhou scénou, která po berlínské premiéře uvedla modernistickou šokující operu Vojcek od Albana Berga.“

„Za patnáct let, kdy stál v čele opery ND, napsal už pouze sedm děl, mezi nimi především variační Křížovou cestu a operu Honzovo království, které by si zasloužily v živém repertoáru plné docenění.“ 

Byl popisován jako zodpovědný dirigent nenávidějící lajdáctví, šmíru a fixlování. A vnímán jako operní skladatel, který pokračuje ve smetanovské linii, ale zároveň je exponentem takzvané nové věcnosti. Otakar Ostrčil se do dějin české hudby zapsal především coby meziválečný šéf operního souboru pražského Národního divadla, jeho kompoziční odkaz je prakticky pozapomenut. Je spravedlivé, že česká první scéna bude mít od 16. října na repertoáru Ostrčilovu operu Legenda z Erinu – příběh o zapovězené lásce, zradě a pomstě odehrávající se v prostředí starověkého Irska.

„Opery jako Nixon v Číně jsou spíše výjimkou.“

„O tom, že dirigent Kubelík inicioval v roce 1968 protest proti vojenské invazi a bojkot československého komunistického režimu, jsme tehdy nesměli vědět.“

„Vyjádřit hudbou něco hodně konkrétního, soudobého, aktuálního či přímo politického, není ani trochu snadné.“

Sedmapadesát roků, které nás dělí od 21. srpna 1968, od začátku více než dvacetileté sovětské okupace Československa, je už dlouhá doba. Současná nekončící ruská vojenská agrese vůči Ukrajině ovšem oživuje vzpomínky z minulosti docela silně. Připomíná také, jak nefér a zvrácené je vykládat a překrucovat dění, události a historii propagandisticky, a vysílá mimo jiné i velký apel do tuzemské předvolební kampaně. Do klasiky se promítá tato část dějin setrvale mnohem slaběji.

„V následujících dvou desetiletích hrál postupně všechna význačná díla houslového repertoáru. Po světě, nejčastěji však asi ve vídeňském Konzerthausu.“

„Během čtyř let, které mu osud vyměřil po pražských koncertech, se do vlasti už nestačil podívat.“

“Příhoda a všichni slavní čeští houslisté minulosti jsou odsouzeni být pouhým jménem v učebnicích dějin hudby.“

Od roku 2000 má pamětní desku na rodném domě na náměstí v jihočeských Vodňanech. Jinak však jméno houslisty Váši Příhody, od jehož narození uplynulo 22. srpna roku 2025 stopětadvacet let, vcelku úspěšně upadlo v zapomnění. V intepretaci poslední český romantik, mezinárodně proslulý virtuos ovládající svůj nástroj fenomenálně hbitě, jakoby až beztížně, zemřel roku 1960 ve Vídni. Poté, co ho Češi hned po válce, stejně jako dirigenta Václava Talicha, přepjatě obvinili z kolaborace s Němci, se totiž v roce 1946 rozhodl zůstat na Západě.

„Kromě talentu vynikal šarmem, který mu otevíral dveře do společnosti; v Paříži se poznal s Meyerbeerem, Berliozem nebo Chopinem.“

„V newyorské Academy of Music působil nejen jako impresário své The Italian Opera Company, ale též v roli hudebního ředitele.“

„Když se blížil k šedesátce, pocítil chuť vrátit se ke komponování a také stihl sepsat objemné paměti.“

Devatero řemesel a desátá je bída, říká odvěké úsloví. Rozhodně to však neplatilo pro dalšího z našich krajanů, který se prosadil ve světě, ale doma se po něm země slehla. Byl houslistou, koncertním mistrem, dirigentem, sbormistrem, také však skladatelem, pedagogem a spisovatelem, především ale operním impresáriem a podnikatelem. Maxmilian Maretzek se uplatnil v ostré konkurenci a výrazně přispěl k rozvoji operního umění ve Spojených státech. Zmapovat jeho příběh proto vyžaduje alespoň letmý vhled do tamního prostředí, kulturního i podnikatelského, ještě před vznikem Metropolitní opery.

„Zakotvili v Americe, kde zazářili mezi organizátory tamního operního života.“

„Známější z bratrů Maurice byl považován za zázračné dítě; na svoji lásku ke klávesám si časem vzpomněl.“

„Už druhé sezóny v Hudební akademii se ujal s mladším bratrem Maxem.“

Osmnáct kilometrů jižně od Brna leží Židlochovice. Mohou se pyšnit tím, že v 19. století se tu narodili dva rakouští arcivévodové či budoucí manželka španělského krále. A v rámci židovské komunity tehdy také dva bratři s hudebními sklony i vlohami, kteří se brzy vydali do světa. Zakotvili v Americe, kde nejen dirigovali či komponovali, ale především zazářili mezi organizátory operního života, který se v New Yorku a dalších amerických městech zdařile rozvíjel. Jak starší Maurice (1825–1887), tak mladší Max (1835–1892) se prosadili jako manažeři operních hvězd i jako impresáriové operních společností. Byli zároveň aktéry i svědky rušného období, které předcházelo vzniku Metropolitní opery.