„Korunovační koncert bude průřezem hudebními žánry, okořeněným zdravicemi celebrit; klasická hudba, i když v menšině, také zazní.“

„Mnohem větší porci klasiky naservíruje divákům už o den dříve, 6. května, samotný korunovační obřad.“

„Hudební dramaturgie obou událostí je nutně kompromisem mezi uměním a diplomacií.“

Musel to být uprostřed těžkého, celosvětově násilného roku zábavný pohled. Psal se osmašedesátý s jeho studentskými bouřemi, které málem smetly Paříž, a s demonstracemi proti válce ve Vietnamu, zahlcujícími Washington. Zavražděni byli Martin Luther King a Robert Kennedy, do dějin vstoupil náš 21. srpen. A přece se tehdy stranou destruktivních rejů, u brány oxfordské Trinity College, odehrála úsměvná scénka. Z červeného autíčka Mini Morris, známého víc z žertovných scének Pana Fazolky neboli Mr. Beana, se vysoukal vysoký, hubený mladík, čerstvě osmnáctiletý.  A klátivě, rozmrzele vešel dovnitř… Řeč je o  následníku trůnu, budoucím britském králi, jehož korunovaci bude za týden sledovat v médiích celý svět. 

Během dalších tří, čtyř let se v nejdražší z místních kolejí věnoval studiu antropologie a archeologie. Volný čas si ovšem pestřil zpíváním ve sboru. A ve svém pokojíku, překvapivě prostém, často brával po večerech do ruky violoncello. Pilně se připravoval na vystoupení se studentským orchestrem, jež mělo na programu Beethovenovu Symfonii č. 5. Osudovou. Ke svému „vrzání“ si jako doprovod pustil gramodesku s nahrávkou Berlínských filharmoniků, řízených Herbertem von Karajanem: „Panebože, to je ale fičák!“ zjistil s úlekem.

Uplynulo pětapadesát let. A někdejší mladík jménem princ Charles bude v sobotu 6. května 2023 korunován králem. Konečně, řeklo by se, protože díky obdivuhodné výdrži své matky, královny Alžběty II., si na tuto chvíli musel počkat až do svých třiasedmdesáti let. Ještě loni v červnu ji během megakoncertu před Buckinghamským palácem, uspořádaným k jejím šedesátinám na trůnu, pozdravil do Windsoru dojemnými slovy, po kterých početný dav emočně explodoval: „Vaše Veličenstvo, naše milá královno, moje drahá mami...“

O necelý rok později se právě pod windsorským nebem uskuteční na závěr korunovačního víkendu, po kterém v Anglii pro jistotu vyhlásili volné pondělí, jiná monstrózní akce. Pro desetitisícové publikum, ale díky přímému přenosu také pro stamilióny televizních diváků včetně těch sledujících od 21 hodin ČT art. Korunovační koncert bude průřezem hudebními žánry, okořeněným zdravicemi celebrit. Klasická hudba, i když v menšině, také zazní. Nejen proto, že se to i v našem, prudce se měnícím světě stále hodí. Též coby úklona někdejšímu amatérskému violoncellistovi, který klasiku dodnes rád poslouchá.

A tak si dopřejeme potěšení, pravda už trochu omšelé, ze zpěvu populární tenorové ikony jménem Andrea Bocelli, který je ovšem v královské rodině velmi oblíben. Vítaným zpestřením se jeví jeho spojení v duetu s velšským basbarytonistou Brynem Terfelem, který je i na prahu šedesátky ve formě. Koncem loňského roku potěšil své domácí publikum Říjnovým turné, jež ho zavedlo do osmi koncertních sálů na ostrově.

Ti, kteří navzdory stamilionovým „zásekům“ na sociálních sítích ještě neznají britského klavíristu tmavé pleti Alexise Ffrenche, budou mít možnost se s jeho jemnou, vemlouvavou hudbou na samém pomezí klasiky krátce seznámit. Doprovodí výborně intonující hvězdu britského popu, mladou písničkářku Freyu Ridings. Alexis Ffrench, tento uctívaný, i když po mém soudu přeceňovaný skladatel, obtiskl do své tvorby také českou stopu. Byť jen na dálku, zprostředkovaně. Orchestrální podklad jeho kultivovanému preludování na klávesy natočil pro veleúspěšné album Evolution před pěti lety ve Smečkách studiový orchestr Filharmonici města Prahy pod taktovkou Adama Klemense.

Těšit se můžeme také na smíšený pěvecký sbor Coronation Choir, jehož základní sestavu rozšíří do mamutího počtu tří set hlasů několik dalších seskupení. Amatérská sdružení, složená ze zpívajících zdravotníků, vodohospodářů či příslušníků pohlavních menšin už týdny secvičují tak pilně, že o tom BBC natáčí dokument. Navíc se k nim mají při přímém přenosu díky televizní technice přidat i virtuální pěvecké sbory ze zemi Britského společenství národů. Vše doprovodí pětasedmdesátičlenný symfonický orchestr. Chybět nebudou ani bubeníci a pištci, které známe ze střídání stráží před Buckinghamským palácem.

Mnohem větší porci klasiky ovšem naservíruje účastníkům i divákům už o den dříve, 6. května, samotný obřad korunovace. Potrvá od 10 do 14 hodin, k vidění bude na ČT 24 a zahrne naplno či v podkresu řadu hudebních ukázek. Pro tuto slavnostní příležitost se už staly tradicí. Sice nikoli od první korunovace, která proběhla v jedenáctém století, ale od roku 1727 určitě. Tehdy se totiž Němec Georg Friedrich Händel odvděčil Británii za své přijetí zkomponováním čtyř korunovačních hymen. Vzniklých pro obřad, jímž byl uveden na trůn král Jiří II. A jedna z nich, Kněz Zádok, nesmí chybět dodnes. Vychází z biblického textu První knihy královské, v němž se praví „…všechen lid pak šel vzhůru za ním… a převelice se radoval“.

Další hudební doprovod je rozdělen mezi tucet novinek a skladby či jejich ukázky, ověřené časem. Z čerstvě vzniklých kompozic se mediálního ohlasu určitě dostane korunovační hymně, kterou vytvořil skladatel muzikálů a další z miláčků britské panovnické rodiny Andrew Lloyd Webber. Osobně si víc slibuji od skladby Roxanny Panufnik, britské dcery polského skladatele Andrzeje, která umí tvořit pro výjimečně příležitosti; například její houslový „koncert naděje“ Abraham, jehož sólovým partem byl šikovně pověřen Daniel Hope, oslovil roku 2008 rozdělený Jeruzalém. Ve druhé, tradiční kategorii nacházíme tóny, které zněly třeba už při korunovacích v letech 1911 či 1953. Nemůže chybět výběr ze šesti pochodů Edwarda Elgara Pomp and Circumstance, čerpající název ze Shakespearova Othella, jakkoli mi při této příležitosti zní zvláštně: „sbohem…okázalá pompo pyšné vojny…“ Očekávaný prostor dostane též ukázka z díla Ralpha Vaughana Williamse. Příjemným překvapením zato může být návrat k pozapomenutému skladateli Hubertu Parrymu (1848-1918), který ovšem patří dlouhodobě k oblíbencům krále Karla III. Z jeho díla má údajně nejraději Te Deum.

Celkově se panovníkův vkus od mládí nezměnil. Stále ctí Poslední čtyři písně Richarda Strausse nebo Siegriedovu idylu, kterou Richard Wagner zkomponoval k narození syna. Už vzhledem k tomu, na jaký nástroj Karel III. kdysi hrál, si prý ze všeho nejvíc oblíbil Koncert pro violoncello a orchestr D dur Josefa Haydna. Ano, ten, který byl považován za ztracený, ale po dvou staletích ho v archivech objevil český muzikolog Oldřich Pulkert.

Jak už to nutně bývá, hudební dramaturgie obou událostí, tedy jak sobotního obřadu, tak nedělního Korunovačního koncertu je nutně kompromisem mezi uměním a diplomacií. Průnikem společenských priorit doby. Souhrnem souvislostí od generačních přes rasové po geografické. Některé bychom nepředpokládali, jako například pravoslavný chorál, který si panovník vyžádal na památku svého otce, obdařeného při narození kromě jiného i titulem řecký princ. A kdo ví. Možná budeme překvapení ještě něčím jiným, neotřelým. Vždyť svět je dnes úplně jiný než v roce, kdy si budoucí král přinesl do studentské koleje své violoncello.

Foto: Facebook / Grand Staff School of Music, archiv Alexise Ffrenche, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Facebook / Getty