„Zlomem v jeho dráze začínajícího sólisty byla Debussyho klavírní soutěž v San Franciscu, kde byl roku 1945 ověnčen vavříny.“

„Presslerovo klavírní Beaux Arts Trio se roku 1955 vydalo na třiapadesátiletou cestu hudebním světem, která je souhrnně zachycena na kompletu šedesáti alb.“

„Na dotaz, jak se mu v pokročilém věku chodí na pódium, odvětil Pressler s úsměvem: „Což o to, nahoru to jde, ale dolu je to horší…“

Sedm měsíců a deset dnů chybělo 6. května 2023 k tomu, aby se magdeburský rodák Menahem Pressler dožil úžasného věku sto let. Coby jedna z klavírních legend naší doby se kromě jiného dočkal tolika oficiálních poct a vyznamenání, že nabídnout jejich ucelený výčet by znamenalo jediné. Článek o něm, těžko se mi říká jeho nekrolog, by byl bezmála hotov, protože nic moc dalšího by se do něj nevešlo. Takže jen zcela namátkou.

Interpretační kariéra vynesla postavou drobnému, ale uměním nepřehlédnutelnému Presslerovi šest nominací na cenu Grammy, dále Cenu za celoživotní výkon od respektovaného britského hudebního časopisu Gramophone a totožné ocenění od dalšího kvalitního periodika o klasice, německého Echa. Byl jmenován čestným členem Jeruzalémské hudební akademie i Americké akademie věd a umění. Ve Francii mu udělili Řád čestné legie, španělská královna Sofie mu osobně předala Menuhinovu cenu. Speciální místo v jeho životopise zaujala Zlatá Praha, hlavní ocenění na stejnojmenném televizním festivalu, kde překrásný dokument v produkci Bernda Helthalera, nazvaný The Life I Love, zvítězil roku 2015. Což se Presslerovi doneslo do nemocnice poté, co prodělal operaci, která mu zachránila život.

Jako uznávaný pedagog, ať už na své domovské univerzitě v americkém Bloomingtonu či na bezpočtu mistrovských kurzů po celém světě, obdržel Menahem jen ve Spojených státech čtyři čestné doktoráty, k nimž přibyl pátý na Královské hudební akademii v Londýně.

 Masterclass s M. Presslerem – McGill University, Montreal 

Možná že ale nejvíc si Pressler považoval dvou vyznamenání získaných v zemi, kde se narodil, navíc spojených s městem jeho dětství a raného mládí. A s jeho lidským osudem. Roku 2005 mu tehdejší německý prezident Horst Köhler udělil nejvyšší státní vyznamenání, Spolkový záslužný kříž prvního stupně. O čtyři roky později, když koncertoval v čerstvě zrekonstruované magdeburské opeře, mu město udělilo čestné občanství.

Na co asi při tom coby čiperný šestaosmdesátník myslel? Vytanul mu před očima obrázek starý přes sedm desetiletí? Tehdy, v listopadu 1938, shořel během Křišťálové noci obchůdek jeho otce Moritze v postranní uličce blízko Starého města a Labe. Majitel byl naštěstí na obchodní cestě, takže přežil. Ale jak on, tak jeho žena Judith coby někdejší uprchlíci z Haliče dobře věděli, že se hraje o vše, a podle toho se také naštěstí na rozdíl od jiných, váhajících, zařídili. I se svými třemi dětmi, z nichž Menahemovi bylo necelých šestnáct, se v květnu 1939 dokázali vymanit z nacistického Německa. Přes Terst připutovali až do Izraele, kde se rodina sice usadila napořád, ale syn políbený hudební múzou se po studiích vydal do světa. A těžil z toho, že druhá světová válka mezitím skončila, takže se před ním otevřelo nejedno okno nové příležitosti.

Studio v Jeruzalémě, 1947, po provedení Schumannova klavírního koncertu, Pressler napravo od mikrofonu.

Zlomem v jeho dráze začínajícího sólisty byla Mezinárodní klavírní soutěž Clauda Debussyho ve San Franciscu, kde byl roku 1946 jako třiadvacetiletý ověnčen vavříny. A dostal pozvání ke koncertu s uznávanou Filadelfskou filharmonií pod taktovkou Eugena Ormandyho. Poté už se s nabídkami napříč Spojenými státy „roztrhl pytel“. Pressler s úspěchem vystoupil, ať už formou recitálu, nebo jako sólista s orchestrem například v New Yorku, v Chicagu nebo v Clevelandu. Pozornost byla na něj následně upřena též přes oceán, neboť připutovaly prestižní evropské nabídky na vystupování – z Londýna, z Paříže, z Amsterodamu.

Co by v této situaci dělal, s prominutím, běžný sólista, který měl na prahu třicítky nadějně odstartovanou kariéru? Inu, dál by v ní pokračoval, rozvíjel ji, pracoval na svém pojetí hudby i na své sebeprezentaci. Ne tak neposedný Pressler, mající podle vlastních slov „celoživotní zálibu zkoušet v hudbě stále něco nového, chopit se jí v různých životních obdobích různým způsobem“. A tak se 13. července 1955 stal Berkshire Music Festival svědkem historicky prvního vystoupení zbrusu nové komorní formace, která se už svým názvem přiklonila ke snaze pěstovat krásné umění. Presslerovo klavírní Beaux Arts Trio se tehdy vydalo na svoji třiapadesátiletou cestu hudebním světem, která je souhrnně zachycena na kompletu šedesáti (!) alb, považovaném za jeden ze vzorových příkladů, jak a co se má v tomto složení hrát. Mluvě o složení, zřejmě se impuls vedoucí k založení Beaux Arts Trio na původní trojici muzikantů blahodárně podepsal, neboť se všichni dožili požehnaného věku. Kromě Presslera i houslista Daniel Guilet, který z tohoto světa odešel v jednadevadesáti, či violoncellista Bernard Greenhouse, pobývající zde ještě o čtyři roky déle. Menahem, který je oba přežil, tuto skutečnost pobaveně nazýval „spiknutím dlouhověkých“.

Beaux Arts Trio v roce 1980

Jak šel čas, sestava Beaux Arts Tria, konkrétně na pozicích housle či violoncello, se sice tu a tam měnila, ale uznání stále pršela ze všech stran. New York Times o hře tria napsaly, že je to „kategorie sama pro sebe“. V podobném duchu referoval o jejich vystoupeních i nahrávkách Washington Post. To už byli Presslerovými kolegy brazilský cellista Antonio Meneses a nám dobře známý německý houslista Daniel Hope, v porovnání s Menahemem mladší o rovné půlstoletí. Pressler jako jediný totiž vydržel v Beaux Arts Trio od začátku do konce, tedy výše zmíněných padesát tři let. Poslední koncert Beaux Arts Tria se uskutečnil 6. září 2008 v Lucernu.

A zase. Co by asi „normální“ komorní hráč, navíc obecně uctívaný, udělal v okamžiku, kdy byl příběh jeho tria dopsán? Presslerovi bylo v té chvíli, pětaosmdesát… Ovšem odejít do penze ho nenapadlo ani v nejmenším. Rozhodl se jinak, pro mnohé víc než překvapivě: „Vrátím se na dráhu sólisty!“ Co ho k tomu vede, ptali se ho. „Dva důvody,“ odpovídal, „první může znít banálně, ale je pravdivý do morku kostí. Hudbu miluju, neumím ani nechci bez ní žít. Druhý ve mně sídlí ještě hlouběji, až v srdci. Říkám si, kolik let života mi rodiče darovali tím, že mě včas odvezli od Hitlera. Za to jsem jim povinován, abych ten svěřený čas nemarnil.“

Což vskutku nehrozilo. Nejenže klavírista ve svých devadesáti, psal se rok 2014, poprvé a přitom hned šestkrát vystoupil s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou jejich šéfdirigenta Simona Rattla, což bylo mediálně vděčné téma. Méně okázalá, pro Presslera však stejně emotivní vystoupení proběhla v jeho rodném Magdeburku, kde naposled provedl svůj recitál roku 2011. Průběžně si užíval koncerty se špičkovými smyčcovými kvartety jako Julliard či Emerson anebo francouzský Quatuor Ébène. Jeho violoncellista Raphaël Merlin, kterého věkem dělily od klavíristy nejmíň dvě generace, vzpomínal na společná hraní s úžasem: „Ráno v půl deváté byl ve zkušebně jako první. Dobrá, říkali jsme si, nemůže dospat, má svůj věk. Jenže v poledne jsme ho na oběd a na siestu museli doslova vyhnat, byl by pořád něco piloval. A kdy myslíte, že se dostavil večer do zákulisí? Dvě hodiny před vystoupením, prý aby se soustředil a rozhýbal…“ Ostatně, na lehce nezdvořilý novinářský dotaz, jak se mu v tak pokročilém věku chodí na pódium, odvětil Menahem s úsměvem: „Což o to, nahoru to jde, ale dolů už je to horší…“

Jak dlouho to jen bylo možné, rovněž vyučoval. Jeho žákyně a žáci to v některých případech dotáhli k cenám na čelných soutěžích od Leedsu po Brusel. Však byl také Pressler doyenem stopadesátičlenného pedagogického sboru na Jacobsově hudební akademii při Indiana University v Bloomingtonu. Kdo by zapochyboval, jakou úroveň mívá kolem patnácti set tamních studentů z padesáti zemí světa, může nahlédnout do výčtu absolventů. Najde mezi nimi pojmy jako houslista Joshua Bell, sopranistka Ailyn Pérez, tenorista Lawrence Brownlee nebo jazzový saxofonista Michael Brecker. Pressler byl prý na své žáky dost přísný: „Nehrajte na sebe, nepředvádějte se,“ nabádal své žactvo, „vaše dovednost, vaše umění je přece službou, a to hned dvojí. Hudbě jako takové i konkrétním skladatelům, jejichž díla interpretujete.“

Sám zvládl též disciplinu vyžadující mnoho pokory, neboť například ve Wigmore Hall nebo na festivalu ve Verbier doprovázel pěvce. S tenoristou Christophem Prégardienem nastudoval Schubertovu Zimní cestu, s barytonistou Matthiasem Goernem Schumannovy Písně. Samozřejmě, že poté, co překročil devadesátku, už jeho hra nemohla být tak oslnivě suverénní jako před mnoha dekádami. Přesto však jeho výkon popsal hudební kritik rakouského Die Presse výmluvně: „Už dávno, snad od dob Wilhelma Kempffa, nezněly z kláves tak něžné, noblesní tóny, jako dokáže vyloudit tento muž. Nenapodobitelný Menahem Pressler.“

Foto: Wikipedia / rodinné album  Dr. Wernera Liebenthala / volné dílo, Deutsche Grammophon / Sasha Gusov, Wikipedia / a.n. / volné dílo, MTF Zlatá Praha – archiv, Flickr / Kashaphelen