„Se zkušenostmi z ciziny vnímal pražské prostředí, zejména koncertní a operní život, jako zaostalé a povrchní. K úsilí o další emancipaci českého národního společenství přispíval jako autor i jako organizátor.“

„I když se ještě hledal, jeho první opera jasně ukázala, že bude schopen své cíle naplňovat.“

„Přesvědčivé vítězství skladatele, jehož dílo hudebně předčilo vše, co se doposud z domácí tvorby dávalo, ale navíc neméně přesvědčivé vítězství interpreta, který dokázal rozeznít takové nuance, o jakých se rutinérům nesnilo.“

Mladočeši a staročeši, pokrokovost a konzervativnost, čeština a němčina, umělecká nekompromisnost a rutina… To je jen několik protikladů, které hýbaly pražskou společností v šedesátých letech devatenáctého století. Tedy v době, kdy Bedřich Smetana pracoval na svých prvních dvou operách. Obě měly v Prozatímním divadle premiéru v roce 1866. Prodanou nevěstou se skladatel začal zabývat na začátku léta 1863, brzy poté, co měl hotovou prvotinu – Branibory v Čechách. Ty dokončil 23. dubna před sto šedesáti lety.

Opera jako komplexní a reprezentativní umělecký tvar byla pro Bedřicha Smetanu uprostřed snah směřujících k pozvednutí kulturní úrovně probuzeného národa jasným favoritem. Směřoval k ní cílevědomě jako autor a usiloval o to, aby se jí mohl věnovat také jako dirigent. Neměl malých cílů. Braniboři v Čechách jsou volně založení na historickém tématu z let 1278 až 1281, kdy české země po smrti Přemysla Otakara II. drancovala braniborská vojska. Skladatel se však novátorsky i realisticky, bez kompromisů, vyhnul schématům dobové velké opery francouzského typu, pěveckým exhibicím, povinným recitativům a baletům, sentimentu… I když se ještě hledal, jeho první opera jasně ukázala, že bude schopen své cíle naplňovat.

My nejsme lůza, my jsme lid. Sborové zvolání na jednom místě jasně vyjadřuje, že libretista Karel Sabina byl nejen vlastenec, ale také socialista. Rámcem děje, plného intrik a úskoků, je skutečnost, že dcery pražského starosty, který zprvu nebyl pro povstání a vyhnání okupantů, padnou do rukou nepřátel. Druhým motivem jsou marné milostné snahy kolaboranta Tausendmarka. Tím třetím je aktivita pražské chudiny a jejího vůdce Jíry, který se s ním střetne. Zrádce je ale nakonec potrestán… Příběh ovšem celkově konvenoval i Smetanovi, který v námětu – v době, kdy vrcholilo úsilí o státoprávní spravedlnost v rámci monarchie a kdy ještě stále Češi cítili kulturní nadvládu německého jazyka – rozpoznal velkou aktuálnost. Však také závěrečný sbor zní: „Ať žije pravda! Ať žijí práva! Ať žijí vlasti ochráncové.“

Karel Sabina

Branibory v Čechách, první ze svých osmi dokončených oper, začal Bedřich Smetana na Sabinovo libreto komponovat v roce 1862, ve kterém si Češi otevřeli v Praze Prozatímní divadlo a dali vzniknout Sokolu. Na začátku ledna 1863 dokončil první dějství, v únoru druhé a v dubnu třetí. Na podzim stejného roku stanul jako předseda v čele hudebního odboru spolku Umělecká beseda, ustaveného předtím v březnu.

Jako recenzent tepal malost a nešvary hudebního provozu, dramaturgickou nevynalézavost i nedostatečnost Prozatímního divadla pro velké cíle. Se zkušenostmi z ciziny vnímal pražské prostředí, zejména koncertní a operní život, jako zaostalé a povrchní. Vysvětloval proto potřebu podpory a uvádění domácího umění. A k úsilí o další emancipaci českého národního společenství přispíval jako autor i jako organizátor. Mezníkem byla v Praze 23. dubna 1864 manifestační slavnost k třístému výročí narození Williama Shakespeara, uspořádaná z podnětu Umělecké besedy v Novoměstském divadle. Přiznání se k velkému ideálu v umění. Odpovědí na toto hrdé gesto byly první tři abonentní koncerty Umělecké besedy v sále na Žofíně. Smetana pro ně spojil orchestry Prozatímního a Stavovského divadla, tedy česky a německy hovořící hudebníky, a navrhl plánovitě promyšlené programy s domácími, slovanskými i dalšími autory. Koncerty skončily uměleckým úspěchem, avšak také velkým finančním schodkem. Laťka, k níž má česká společnost i v této oblasti směřovat, už ale byla jasně naznačena.

Prozatímní divadlo

Vznik Braniborů v Čechách je úzce propojen se soutěží o českou národní operu, kterou nechal vypsat hrabě Jan Nepomuk Harrach, český šlechtic, konzervativní staročeský politik, ale také osvícený podnikatel a velký mecenáš – český Rakušan, který prosazoval zájmy Čechů, českého státoprávního programu, ale nebyl nacionalista. Existenci svého národa si neuměl představit bez ukotvení v Rakousku. Na rozvoji českého kulturního života měl hrabě velké zásluhy. Působil v Matici české a podporoval literaturu, ale také vydání Erbenových Prostonárodních českých písní a říkadel; stál s dalšími za postavením monumentální budovy Národního muzea na Václavském náměstí; nějaký čas byl v čele sboru pro vybudování Národního divadla… a zasloužil se o ně i velkorysou finanční podporou.

Harrachova soutěž měla různé peripetie, mimo jiné i proto, že její komise nepřála Bedřichu Smetanovi. Z konzervativních kruhů kolem Jana Ladislava Riegra, švagra Františka Palackého, mu vlastně nepřál nikdo. Vyjádřil to Jan Neruda: „Ta hudba nemůže a nesmí za nic stát! Za prvé: není tam nic do skoku, za druhé: je to hudba pokroku, za třetí: Smetana je demokrat a skoro z každé jeho árie se na nás šklebí demokracie.“

Jan Nepomuk Harrach

Tak jako se ale nakonec přece jen stalo skutečností, že za svou bezkonkurenčně nejlepší ze zaslaných oper dostal v soutěži cenu, dočkal se pak i možnosti jejího uvedení. Nejprve to vypadalo, že je nastudování Braniborů v Čechách v Prozatímním divadle neprůchodné. Kapelník Jan Nepomuk Maýr, Riegrem protežovaný provozní umělec bez velkých ideálů, se novému dílu nehodlal věnovat. Když se nakonec Smetanovi podařilo prosadit, že může svou prvotinu nastudovat a dirigovat sám, byl to ovšem triumf, který Maýr nečekal: přesvědčivé vítězství skladatele, jehož dílo hudebně předčilo vše, co se doposud z domácí tvorby dávalo, ale navíc neméně přesvědčivé vítězství interpreta, který s nevelkým souborem ve zcela nové, neznámé a ne zrovna lehké hudbě dokázal rozeznít takové nuance, o jakých se rutinérům nesnilo.

Premiéra 5. ledna 1866 byla podle dobových svědectví přijata s ohnivým nadšením zvědavého a posléze opojeného publika. Vyvolali ho po skončení na pódium devětkrát…! Prý se tehdy potom v kavárně a restauracích až do půlnoci vzpomínalo, jaké porážky se právě Smetanovým odpůrcům dostalo. Však se také nakonec v září 1866 završilo jeho úsilí získat v pražském hudebním světě významný a vlivný post – a stal se v září kapelníkem Prozatímního divadla… Jen nešťastná hluchota, která ho definitivně postihla na podzim 1874, byla příčinou, že se na to místo zase vrátil Maýr.

Arnošt Grund – představitel Jíry

S Branibory v Čechách se zrodila česká opera. Nic na tom nemění fakt, že se vlastně nikdy tento titul nedostal do té nejživější části repertoáru. Národní divadlo v Brně je uvedlo poprvé 16. října 1889, Městské divadlo v Plzni poprvé v sezóně 1907/1908. Všechny českojazyčné operní scény v Československu Branibory nastudovaly v jubilejní smetanovské sezóně 1923/1924, kdy se připomínalo sté výročí skladatelova narození.

Za druhé světové války, vzhledem k názvu, námětu a ději vcelku pochopitelně, bylo uvádění Braniborů v Čechách zakázáno, ne nepodobná situace nastala i po sovětské okupaci. Dílo neproniklo nijak výrazně ani do zahraničí. Ve Vídni se hrálo roku 1924 v podání olomouckého souboru, který tam provedl všechny Smetanovy opery, zaměřil se však především na tamní českou menšinu. V Německu se eviduje nastudování až v roce 1994 v lužickosrbském Budyšíně.

Foto: Jan Mulač / Wikipedia / volné dílo, Wilhelm Rupp / Wikipedia / volné dílo, Wikipedia / Jan Vilímek / volné dílo, Wikipedia – volné dílo