PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Pocházel z rodiny tkalců a mědirytců, ovšem už jako šestnáctiletý byl přijat na pražskou konzervatoř.“

„Jeho komponování se stalo věcí veřejnou, rozuměj politickou, a v početných kruzích jeho příznivců mu získalo sympatie a slávu.“

„Kromě národovectví se hlásil ke konzervativním proudům; jména jako Webern, Berg či Schönberg byla pro něj synonymem úpadku.“

Na čem závisí odpověď na otázku, kam člověk patří a jaká je jeho identita? Váží víc objektivní údaje, nebo subjektivní pocity? Znamená víc místo narození, nebo vazba na komunitu, v níž následně žije? Na to vše nelze nemyslet při úvahách o životě a tvorbě osamělého barda, postupně však bojovnými davy vášnivě oslavovaného skladatele, harfisty, sbormistra, hudebního pedagoga, publicisty a básníka jménem Kamillo Horn…

„Firma Bechstein si v Seifhennersdorfu vybudovala kromě své továrny také příjemný komorní sál.“

„Kdo jiný by měl ve zdejší VielHarmonii vystoupit než Nikol Bóková, která na křídlo této značky natočila už tři alba.“

„Za sedm let urazila kus poctivé cesty.“

Od rozlehlých Kytlic, proslulých tím, že tu mívaly chalupy osobnosti typu Miroslava Horníčka, Vlastimila Brodského či Táni Fischerové, je to sem, co by kamenem dohodil. Poklidný, na první pohled až ospalý Seifhennersdorf leží kilometr, možná dva za někdejší hranicí; dnes ji člověk protne, aniž by si toho všiml. Za svůj dlouhý název vděčí tento německý, přesněji saský, korektněji lužickosrbský městys tomu, že se skládá z pěti původně samostatných vesnic. I tak tu dnes žije jen kolem tří a půl tisíce obyvatel. Čím může být podobné osídlení zajímavé pro hudební festival takového významu a prestiže, jakým je po třiadvaceti letech své existence Lípa Musica?…

„Transportem z 15. října 1944 byli po několikaletém pobytu v terezínském ghettu posláni do Osvětimi, kde je o dva dny později čekala smrt v plynové komoře.“

„Považovali jsme se za Vídeňany, ale Hitler z nás udělal Židy.“

„Měli to štěstí, že se nestali oběťmi holokaustu a jejich tvorba a odkaz mohly projít obvyklými cestami historického prověření a usazení.“

Není obvyklé, aby hned tři skladatelé měli stejné datum úmrtí. V případě slovního spojení „17. října 1944 koncentrační tábor Osvětim“ ovšem není divu. Ten den, nebo možná maximálně o den později, se tam nedobrovolně uzavřel život Pavla Haase, Viktora Ullmanna a Hanse Krásy. Patřil k nim ještě o hodně mladší Gideon Klein. Asi i proto se datum jeho úmrtí liší.

„Jiří Partyka kdysi požádal Vengerova po koncertě o společnou fotografii a nyní ho napadla odvážná myšlenka získat jej pro svůj festival.“

„Vyprodaný sál se těšil na zvuk stradivárek ex-Kreutzer, kterým bude za nedlouho tři sta let.“

„Nesmírně si Vengerov užíval okamžiků, kdy Prague Philharmonia zazněla po jeho sólové pasáži naplno a on se stal její součástí.“

Promítnu-li si v hlavě dva příběhy spojené s tímto světoznámým houslovým virtuosem, začínám věřit na pojem „cílené náhody“, který ve svých esejích i v názvu své autobiograficky laděné knížky razí kolega Alexander Goldscheider. Vystihuje totiž to, co bylo dáno prožít s Maximem Vengerovem nejen mně, ale především výkonnému a uměleckému řediteli Lednicko-valtického hudebního festivalu Jiřímu Partykovi. Stručně řečeno, jedná se jak o nezapomenutelný rozhovor pro média po telefonu, tak o způsob a průběh zajištění Vengerovova vystoupení na prahu letošního festivalového ročníku. Pro obojí platí, o čem jsem přesvědčen: že totiž život přináší situace, jaké napsat do filmového, televizního či rozhlasového scénáře by riskovalo odmítnutí dramaturga s poukazem na to, že je to „přitažené za vlasy“.

„Počátkem devadesátých let začal export našich absolventů do Finska, které bylo tehdy ovládáno carským Ruskem. König získal místo druhého koncertního mistra v Helsinském filharmonickém orchestru.“

„König se po bolševické revoluci dostal až do Harbinu v Mandžusku a v roce 1925 se stal prvním hudebníkem z Harbinu, který navštívil Japonsko.“

„V dubnu 1927 se stal jedním ze dvou stálých dirigentů Nového symfonického orchestru v Tokiu a byl prvním, kdo v Japonsku s profesionálním orchestrem dirigoval Beethovenovu Devátou.“

V Roce české hudby 2024 připomínáme pozapomenutého českého kosmopolitního hudebníka – houslistu a dirigenta Josefa Königa (1874–1932). Proslavil se zejména ve dvacátých letech 20. století v Japonsku. Dnes uplynulo od jeho narození 150 let.

„Do divadelních prázdnin roku 1874 vstoupil Smetana šťasten, i když unaven.“

„Během léta se začaly ozývat problémy se sluchem: začalo to jednou na procházce v lese, kdy měl halucinaci, že slyší flétnu…“

„Práci na Vyšehradu, započatou už v souvislostí s operou Libuše, odložil kvůli Dvěma vdovám, ale vrátil se k ní na podzim 1874.“

Rok 1874, to je v životě Bedřicha Smetany jarní úspěch s premiérou opery Dvě vdovy, první letní pobyt na Mladoboleslavsku a podzimní práce na symfonické básni Vyšehrad, ale v jiné rovině také pokračující boje a útoky týkající se jeho ideálů a působení v divadle. A nakonec nemoc a propuknuvší hluchota jako osobní i umělecká tragédie. Přelomový rok, ve kterém se otevřelo jeho poslední, paradoxně nejplodnější tvůrčí desetiletí.

„Hájil jsem názor, že pořady je třeba posuzovat nejen odborně, ale také z pohledu budoucího televizního diváka.“

„Cen bylo méně než pořadů, za které bych dal ruku do ohně, neboť mě přiměly k prožitku z umění, k úvahám o sobě i o době a výjimečně i k slzám.“

„Za titěrný rozpočet plní Zlatá Praha vzorně jeden z úkolů média veřejné služby.“

Sotva jsem loni po zralé úvaze završil svoje letité moderování na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha, poctil mě jeho ředitel Tomáš Motl nabídkou, jaká se neodmítá. Zastupovat na příštím, jednašedesátém ročníku této respektované soutěžní přehlídky Českou republiku v mezinárodní porotě, která bude posuzovat desítky pořadů z celého světa, rozdělené do tří kategorií. Rok utekl bohužel jako voda. A v pondělí 23. září jsem se ocitl na prahu dvoudenního maratonu, v jehož cílové pásce čekalo pětici porotkyň a porotců udělení minimálně pěti cen.

„Se Šubrtem bylo v Miláně už před očekávanou premiérou zacházeno více než nadstandardně.“

„Představa, že se krátce před premiérou Otella Verdi s Boitem toulali českými luhy a háji, je rozhodně půvabná.“

„Opravdu uvedlo Národní divadlo žhavou novinku dříve než operní mekky celého světa?“

Byl začátek února 1887 a do světa se právě rozletěla zpráva, že opera Giuseppa Verdiho na libreto Arriga Boita s názvem Otello je skutečným uměleckým triumfem… Před uvedením nové inscenace tohoto výjimečného díla v pražské Státní opeře 26. září letošního roku určitě neuškodí podívat se do historie a zaměřit se na některé pozoruhodné kapitoly dobrodružství, které bychom mohli zjednodušeně nazvat Otello a Praha. Kupodivu je to příběh, který se začal psát už velmi dávno.

„Schönbergovo umění se neprojevuje ve staticky uzavřeném melodickém tvaru, nýbrž v neustále proměnlivém procesu ze sebe vyplývajících a vzájemně se zprostředkovávajících motivů a frází.“

„Podle Schönberga teprve atonalita dává možnost dokončit to, na čem pracovali jeho chráněnci Wagner a Brahms.“

„Schönberg neuvažuje o dodekafonickém systému jako o sumě zákonitostí, které by kladly překážky umělecké svobodě, nýbrž jako o pouhé podmínce pro tvorbu rozmanitého a široce rozvrstveného množství hudebních frází, motivů, figur, akordů.“

Rakouský skladatel Arnold Schönberg je zcela jistě jednou z nejmysterióznějších osobností hudební historie. Bývá už běžnou praxí, že po uvedení téměř jakéhokoli Schönbergova díla odcházejí posluchači z koncertního či operního sálu tak nějak zmateni, překvapeni, znechuceni, pobouřeni, v mnoha případech ovšem také nadšeni, či dokonce opojeni. Již takovýto slepenec rozrůzněných a protichůdných emocí dává tušit, že tento svérázný suverén umělecké moderny, od jehož narození 13. září uplynulo rovných sto padesát let, znamená pro hudební dějiny důležitý milník…

„Hudebním samoukem byl do chvíle, co jej jako zázračné dítko přijali na Pražskou konzervatoř.“

„Byl pronásledovaný pošklebky na konto svého sudeťáctví, ale oficiálně si na něj naše meziválečná republika nezasedla.“

„Ač rád tvořil v duchu komiky, jeho lidský osud byl převážně tragický.“

Když se rodák z Chomutovska začal za první republiky se svojí hudbou prosazovat v Praze, byl pro mnohé místní přivadrovalcem, sudeťákem. Když jej Masarykův režim vyznamenal za operní dílo státní cenou, stal se pro české Němce odrodilcem, zrádcem. Když se na něj za druhé světové války provalilo, že je svobodným zednářem, zbavili ho nacisté všech funkcí i výhod. A když válka skončila, Benešův stát ho zavřel do sběrného tábora pro kandidáty odsunu, odkud už nevyšel živý…

„Hudební estetiku je třeba datovat jako tu před Hanslickem a po něm.“

„Hanslick zjištění následně zhušťuje do slavné a mnohokrát citované definice, že podstata hudby tkví v pohybujících se znějících formách, přičemž formami jsou zde míněny právě ony vztahy mezi slyšenými tóny.“

„Trnem v oku mu byli skladatelé, kteří s revoluční vervou prolamovali hranice mezi hudbou a dramatem, hudbou a příběhem, hudbou a praktickým životem.“

Eduard Hanslick, rakouský hudební kritik a estetik, je jednou z nejvýznamnějších osobností hudební kultury 19. století. Jeho přísně analytický přístup k hodnocení hudebních děl, kritický ostrovtip, jímž útočil na nejednoho z nedotknutelných velikánů hudebních dějin, jeho neobyčejná znalost hudebně historické a teoretické problematiky a v neposlední řadě i nekonečně obětavá láska k hudbě z něj učinila mnohostrannou a neustále připomínanou figuru, jejíž intelektuální a spisovatelské výkony je zapotřebí stále zohledňovat při posuzování současných skladatelských projevů.

„O Sedmé symfonii se říkává, že je Písní noci.“

„Noční hudba Mahlerovy Sedmé je lyrickým dopisem manželce Almě.“

„Vizionářské koncepce a zvukové novátorství jeho partitur nenechávají na pochybách, že své představy zaznamenával v Alpách zcela výjimečný umělec.“

Sedmá z devíti dokončených symfonií Gustava Mahlera,  osmdesátiminutový pětivětý monument, bývá nazývána Písní noci. S jednou charakteristikou se však nevystačí, protože její hudební příběh někam směřuje, a to od dramatu k vítězství. Jako jediná z Mahlerových symfonií měla světovou premiéru v Praze. Stalo se tak 19. září roku 1908 a za autorova řízení. V Roce české hudby 2024 se tehdejší spojení česky a německy hovořících hudebníků do jednoho tělesa opakuje. Koncert festivalu Dvořákova Praha pod taktovkou Jakuba Hrůši propojuje v Mahlerově Sedmé 11. září Českou filharmonii a Bamberské symfoniky.

„Byl zdatný chodec a nadšený pěší turista. S přáteli se účastnil řady výletů.“

„Miloval ptactvo i jeho zpěv. Sám choval holuby a chtěl mít ve svém holubníku zástupce od každého druhu.“

„Jeho zájem o vše, co souviselo se železnicí, někdy hraničil s posedlostí.“

Procházky, pěší výlety s přáteli, ptačí zpěv, zahradničení, chov holubů, lokomotivy… To jsou hlavní záliby skladatele Antonína Dvořáka, které v den jeho narozenin shrnuje další díl dvořákovského seriálu. Odpočinek se v zálibách mísil s inspirací. A tak nepřekvapí, že je v jeho dílech zachycena řada přírodních dojmů nebo že si do rukopisné partitury napsal, že hlavní téma symfonie ho napadlo při vjezdu slavnostního vlaku na nádraží v Pešti…

„Program Finale končí. Prostě se majitelům přestal vyplácet.“

„Přeučování bude bolestné, pro mnohé nestory téměř nemyslitelné.“

„Skladatelé, přestaňte skládat sonatinky a rychle převádějte své důležité partitury do xml.“

Většina hudby, i té klasické, vzniká s pomocí počítače. Ten za skladatele odvede spoustu písařské práce a vytvoří tištěný výstup jako z nakladatelství. Teď ale udeřil do kompoziční praxe blesk z čistého nebe. Někoho nechal bez zranění, jiné sežehl.

„Projevoval se jako upřímný, až naivně nekritický obdivovatel Richarda Wagnera.“

„Paradoxně proti němu vystupovali však i Wagnerovi příznivci, protože nekomponoval programní hudbu nebo dokonce hudební dramata jako on.“

„Brukner vyvrátil Wagnerův názor, že Beethovenem je symfonická tvorba vyčerpána a uzavřena.“

Anton Bruckner a Bedřich Smetana se určitě nikdy nepotkali a každý psal úplně jinou hudbu, ale přesto je dvě věci spojují. Oba mají letos dvousté výročí. Smetana se roku 1824 narodil 2. března, Bruckner 4. září. A oba měli co do činění s Wagnerovým vlivem. Českého skladatele k němu, poměrně neprávem, někteří jeho současníci vztahovali. Rakouský varhaník a skladatel se k němu vztahoval a s obdivem naopak hlásil sám.

„Na Schönenberg přijel na pozvání milionáře a hudebníka Paula Sachera poprvé na podzim 1938, po posledních prázdninách ve vlasti, strávených na Vysočině.“

„Z Paříže se na Schönenberg Martinů vrátil ještě v roce 1940, když měl v Basileji památnou premiéru Dvojkoncert. A pak až po válce, během které musel uprchnout do Ameriky, mimochodem také se Sacherovou pomocí.“

„Od podzimu 1957 pak zbývající dva roky skladatelova života bydleli především už jen na Schönenbergu. Přijali velkorysou nabídku být tam neomezeně.“

V Roce české hudby 2024 se 28. srpna připomíná pětašedesát let od úmrtí skladatele Bohuslava Martinů. Jeho život se uzavřel v nemocnici v Liestalu, pár kilometrů jihovýchodně od Basileje. Ve Švýcarsku v té době žil už druhým rokem. Byl od poloviny dvacátých let světoběžníkem bez opravdového domova. Poslední bydliště a pohostinné útočiště našel v usedlosti švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera na Schönenbergu, kde se poprvé objevil v roce 1938 a kam se pak s manželkou vracíval jako k blízkým přátelům. Od Liestalu je to téměř doslova za kopcem.

„Rodiče svěřili Franze s důvěrou Josefu Prokschovi, aniž tušili, že jeho výukou prošel i tehdy budoucí velikán Bedřich Smetana.“

„Byv jako učitel hudby ve významné berlínské rodině finančně zajištěn, mohl se Bendl věnovat ve volných chvílích skládání.“

„Firma Steinway se rozhodla mu uspořádat americké turné, osud však virtuosovi toto vyvrcholení profesní dráhy nedopřál.

Když přišel roku 1833 na svět, pár stovek nadšenců zakládalo Chicago a Britský parlament zrušil otroctví; když o jednačtyřicet let později umíral, začala se v Paříži stavět bazilika Sacré-Cœur. Jak vzdálený se nám může tehdejší svět zdát… V čase ano, nikoli však v prostoru. Vždyť klavírní virtuos, ale taky skladatel a pedagog Franz Bendel byl naším krajanem. Narodil se v Krásné Lípě, hudbu studoval u Smetanova učitele Proksche, jedna z jeho mší měla premiéru v Praze. Ač v encyklopediích považován za Němce, patří k nám svými kořeny i hudebními počátky.

„Nebudeme moct hrát tak často, jak byli naši diváci zvyklí.“

„Argumenty divadla, že vzdělávání je investice do budoucnosti společnosti i samotné instituce, politici evidentně příliš neslyší.“

„Brno podpoří vznik a provoz edukačních center v Domě umění, ve Filharmonii a v Knihovně Jiřího Mahena. Na dotaz, proč ne i v Národním divadle Brno, primátorka uvedla, že se lidem i jí stýská po restauraci.“

Národní divadlo Brno se přetahuje s městskými politiky. Pociťuje nedostatek financí a vnímá, že protežováno je díky politickým konexím Městské divadlo Brno. Průběžně s nimi řeší i další třecí plochy. Loni to byl spor o Redutu, o kterou se mělo dělit s Divadlem Bolka Polívky, letos jde o odlišný pohled na využití prostor bývalé restaurace Bohéma v Janáčkově divadle. Může ředitel Martin Glaser vnímat situaci jinak, než že magistrát nedoceňuje službu, kterou operní, činoherní a baletní soubor městu, kraji a státu nabízí?

„Královský nástroj má v tomto gotickém chrámu s vysoko postaveným chórem a dvěma věžemi bohatou historii.“

„Nové varhany jsou rozděleny do dvou osově symetrických, historizujících skříní dle nádherné rozety uprostřed kůru.“ 

„Financování stavby částečně pokryla dotace z Integrovaného regionálního operačního programu, další prostředky vzešly ze sbírky Darujte tón.“

Další díl varhanické rubriky přináší pojednání o nových varhanách v kostele sv. Bartoloměje v Kolíně. Jedná se o třímanuálový nástroj symfonického typu, zcela v duchu francouzských varhan Aristida Cavaillé-Colla, což je v naší zemi unikátní. Vždy jsme byli spíše pod německým varhanářským vlivem, o to cennější je tato skutečnost. Dané varhany jsou ideální pro interpretaci francouzské hudby 19. i poloviny 20. století, zejména Césara Francka. Stavba byla financována z dotace IROP i z veřejné sbírky, ve které se vybralo více jak dva miliony korun.

„S manželkou stihl zdolat i jednu z nejvyšších velšských hor. Její nadmořská výška není podle jeho slov až tak zajímavá, ale převýšení dá docela zabrat.“

„Po dlouhých letech jsem měl tento rok konečně skutečnou dvoutýdenní dovolenou v jižních krajích.“

„Nejdůležitější je být konečně doma a neslyšet od dětí: Kam zase jdeš?“

Tuzemští dirigenti vesměs o prázdninách dokáží, alespoň po omezenou dobu, odpočívat, ale partitury, někteří spolu s knihami na čtení, s sebou na dovolenou většinou stejně vozí. Tucet oslovených se v anketě portálu KlasikaPlus.cz shoduje, že doba dovolených bývá kombinací rodinného programu a práce. I v létě je třeba se na něco připravovat, nebo je to vhodná doba k rozšiřování rozhledu. Začátek blížící se nové sezóny bývá podle jejich vyjádření dost hutný. A připravit si novou skladbu, neřku-li operu, není nic snadného. A tak toho odpočinku rozhodně nebývají celé dva prázdninové měsíce, ale jen nějaký ten týden, v ojedinělých případech si pro relax možná uhájí až jeden měsíc.

„Svět básníků, k nimž se vztahoval, měl přímý vliv na jeho vlastní tvorbu, na představy o tom, co chce svými tóny říct.“

„Julius Zeyer se stal úhelným básníkem Sukova lyrického světa.“

„Otokara Březinu Suk choval v takové úctě, že se jej ani neodvážil osobně vyhledat.“

Byl skladatel a houslista Českého kvarteta Josef Suk takříkajíc neliterárním hudebníkem, když se nerad vyjadřoval písemně a nenabízel ani slovní výklady svých děl? Opak je pravdou – úzce se vztahoval ke světu současných básníků, zejména k Zeyerovi, Sovovi a Březinovi. Dá se to doložit zcela konkrétními příklady z jeho díla. V mládí četl severské autory. Vážil si Čapka. A po vzniku Československa se jeho kontakty s literáty prolínaly s politikou, když jeho přáteli byli muži blízcí Masarykovi – filozof Drtina a publicista a historik Herben.

„Byl v pravou chvíli na pravém místě, když se roku 1949 začala psát průlomová kapitola v dějinách televize a opery v jejím vysílání.“

„Nejcennějším byl cyklus Opera for Millions, který měl po celou dobu na starosti právě Adler.“

„Do míst, odkud pocházel, se už nikdy nevrátil, ale přece jako by tam jeho odkaz stále žil.“

Ne že by toho sám o sobě dokázal málo. Dirigoval symfonická tělesa i operní představení, ve dvou divadlech byl uměleckým ředitelem, vedl operní centrum v proslulém hudebním učilišti, dvakrát byl nominován na cenu Emmy. A přece je příběh jabloneckého rodáka, jakým byl světoběžník Peter Herman Adler, umocněn širším kontextem. Poctou době poválečného nadšení a „sladkých šedesátek“, sweet sixties, kdy se v Americe našli bohatí podporovatelé čehosi tak menšinového, jako byly přenosy či záznamy operních představení v televizi. Právě do této oblasti otiskl náš činorodý krajan svou nejcennější stopu.

„Varhany podle názoru komunistického režimu přiváděly občany do kostela, místo aby budovali socialismus.“

„Varhaník Jiří Reinberger využil svého právnického vzdělání, přesvědčovacích schopností a paradoxně velké obliby varhan v Sovětském svazu.“

„Ani normalizace po roce 1968 tyto koncerty už nezrušila.“

V červenci 1964 se po pauze, dané militantním ateismem komunistického režimu, poprvé od roku 1948 konal v Praze u sv. Jakuba varhanní koncert. Vystoupil tehdy Jiří Ropek. Varhaník Jan Hora, který se pak brzy jako interpret také zapojil, vzpomíná na roky, kdy církve byly pouze trpěny a pořádání varhanních koncertů a dalších veřejných akcí v kostelích, s výjimkou bohoslužeb, nebylo tolerováno. Nikdy to podle jeho svědectví nebyl vyložený zákaz, nikdy neexistoval písemný příkaz. Většinou šlo o rafinované slovní nebo telefonické doporučení nepokoušet se o jakoukoliv větší aktivitu v chrámovém prostředí.

„Nikdy nepřijížděl jako lázeňský host. Vždy měl ve městě nějaké setkání, většinou s berlínským nakladatelem Fritzem Simrockem.“ 

„Čtyři věty naplnil blahodárnou životní vřelostí, psalo se po premiéře v červenci 1894.“

„Karlovarský symfonický orchestr vstoupí po prázdninách do 190. sezóny. Novosvětskou symfonii má na programu 14. září.“

Půl tuctu osobních návštěv skladatele a první provedení Novosvětské symfonie na evropském kontinentu před sto třiceti lety, to je základ dvořákovských tradic v Karlových Varech. Jako nejstarší tuzemské těleso je udržuje Karlovarský symfonický orchestr a s ním coby pořadatel renomované soutěže také Mezinárodní pěvecké centrum Antonína Dvořáka. Nepřekvapuje, že právě toto lázeňské město bylo navíc i místem odhalení prvního pomníku Antonína Dvořáka na světě.

„Novák byl romantik – jako turista šplhal po vrcholcích hor, mořský živel se pokusil poznat zápasem s vlnami.“

„Na pozici pozdního romantika setrvával záměrně a vědomě.“

„Byl autorem usilujícím o výraznou individualizaci každého díla.“

Když před pětasedmdesáti lety, 18. července 1949, zemřel ve Skutči skladatel Vítězslav Novák, skončila v české hudbě definitivně velká epocha pozdního romantismu. Podobně je vnímán pro německou hudbu odchod Richarda Strausse, jehož život se uzavřel 8. září téhož roku.

„Přijeli do Ridgefieldu 1. května a na začátku partitury figuruje datum hned následujícího dne. I to je důkazem, jak moc se tehdy asi skladatel už těšil z města…“

„Skladba začíná výrazným třítónovým motivem, který po prvním poslechu už nelze zapomenout.“

„Za vznikem symfonie není zakázka. Martinů se spontánně rozhodl věnovat ji jako výraz vděku Kusevickému, šéfdirigentovi Boston Symphony Orchestra.“

Tři ze šesti symfonií Bohuslava Martinů měly během třinácti let premiéru v Bostonu. Další dvě zazněly poprvé rovněž v Americe, jen pátá v pořadí jako jediná v Praze. Symfonii č. 3, prostřední z těch tří „bostonských“, dokončil autor před osmdesáti lety, v červnu 1944, v Ridgefieldu ve státě Connecticut. Je vážná, vzdorná, odhodlaná.

„Vůbec se nelze divit, že se v Nice manželům Martinů, zejména po letech strávených v New Yorku, tak líbilo.“

„Martinů nemohl najít libretistu, a tak si nakonec do libreta zpracoval původní italský text zcela sám.“

„Konverzační opeře dal jasné formální rozvržení a naplnil ji svižnou neoklasickou hudbou s vtipnými i ironickými odkazy.“

V květnu 1959, jen tři měsíce před tím, než ve Švýcarsku zemřel Bohuslav Martinů, měla v pražském Smetanově divadle premiéru jeho Mirandolina, komická opera o třech dějstvích s námětem hry La Locandiera od Carla Goldoniho. Komponoval ji v Nice na francouzské Riviéře v první polovině padesátých let a dokončil ji tam před sedmdesáti lety, na začátku července roku 1954.

„Pěvkyně Marie Calma, druhá žena doktora Veselého, ředitele luhačovických lázní, se výrazně zasloužila o posun v Janáčkově uměleckém věhlasu.“

„Letní ozdravné pobyty od roku 1918 do roku 1928 trávil v Augustiánském domě. V něm roku 1926 zkomponoval Glagolskou mši.“

„Elegantně oblečený svérázný pán, procházející se po lázních i po okolní přírodě, hledal zdraví i inspiraci a rovněž přátelství a lásku.“

Leoš Janáček, od jehož narození uplynulo 3. července v Roce české hudby 2024 sto sedmdesát let, přišel na svět v Hukvaldech na Lašsku. Od jedenácti let žil v Brně, do rodného kraje se však vracel a nakonec si tam ve čtyřiasedmdesáti uhnal zápal plic, který ho stál život. Zemřel v Kleinově sanatoriu v nedaleké Moravské Ostravě. Nedlouho předtím, počátkem července 1928, byl ještě naposledy v Luhačovicích, jejichž lázeňské a společenské letní sezóny se jako pacient a host zúčastňoval každoročně celé čtvrtstoletí.

„Dvořák navštívil svého zetě Josefa Suka a jeho rodinu v Křečovicích v roce 1902 a nechal se spolu se svou ženou Annou a jejich malým vnukem, synem skladatele, vyfotografovat.“

„Alice Masaryková patřila k těm, kteří podporovali Josefa Suka během jeho velké krize v roce 1918, poté co Zdeněk Nejedlý ostře napadl Suka a České kvarteto.“

„Houslový virtuos Jaroslav Kocian tvoří pomyslnou spojnici mezi skladatelem Josefem Sukem a jeho vnukem houslistou. Ten měl svůj první veřejný koncert právě v Křečovicích.“

Každý rok se v rámci Pražského jara koná nedělní koncert v Křečovicích k výročí úmrtí skladatele Josefa Suka. Tato tradice sahá až do čtyřicátých let minulého století, kdy tam zajížděl Václav Talich s přáteli. Součástí tradice je kromě pietního aktu také projev některého ze znalců Sukovy tvorby. V roce 2024 jím přispěla muzikoložka Jana Vojtěšková, kurátorka Sukova fondu v Českém muzeu hudby. Její řeč přetiskujeme beze změny.

„Inscenace režiséra Ondřeje Havelky z roku 2006 je pravé hudební divadlo, hravé a kontaktní.“

„Soubor Janáčkovy opery disponuje výborně hrajícím orchestrem a skvělým sborem, zvukově mimořádně kompaktním a herecky uvolněným.“

„Hudební kvality obou představení, dirigovaných Jakubem Kleckerem, byly přes tropické teploty vysoké, mezi jevištěm a auditoriem panovalo evidentní srozumění.“

Prodanou nevěstu režírovanou Ondřejem Havelkou hrají v Brně už osmnáct let. Snad ji budou hrát ještě dlouho. Není třeba nic měnit. Těžko si totiž představit lepší inscenaci, těžko přijít na šikovnější a zábavnější uchopení klasiky. Po všech aktualizacích, ve kterých se už delší dobu předhánějí nejrůznější tuzemská i zahraniční divadla, jde o pravý balzám na divákovu duši. Potvrdilo to poslední červnovou sobotu i dvojí pohostinské představení na festivalu Smetanova Litomyšl.